Religionistická encyklopedie - Příspěvky uživatele [cs]

Hazlbauer Jiří

2026-01-08T08:08:57Z

ZRN:

= Hazlbauer Jiří =
 <time datetime="1975-03-06">6. března 1975</time> v Praze

Buddhista. Vyučený truhlář, mistr dharmy ve škole zenového buddhismu [[Zenová škola Kwan Um|Kwan Um]]. Ve škole Kwan Um praktikuje od roku 1999, roku 2016 obdržel oprávnění k samostatnému vyučování zenu (inka). Podílel se na provozu několika zenových center ve světě, byl i opatem hlavního kláštera školy Kwan Um v Cumberlandu (USA). V současnosti (2025) vedoucí učitel české sanghy (společenství buddhistů) školy Kwan Um a opat kláštera ve Vrážném. Spolupráce na programech s duchovními [[Církev římskokatolická|katolické]] i [[Církev československá husitská|československé husitské]] církve.

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 

[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]
[[Kategorie:CNO]]

Kolíbal Lumír

2026-01-08T08:07:35Z

ZRN:

= Kolíbal Lumír =
 <time datetime="1954-01-04">4. ledna 1954</time>

Buddhista a popularizátor buddhismu. S buddhismem (v tradici korejského zenu) se setkal roku 1979 v Polsku, tam také v osmdesátých letech jezdil do buddhistických center a pod hlavičkou nakladatelství L-Books šířil samizdatová vydání duchovních textů. Roku 1990 inicioval založení Buddhistické společnosti a stál v jejím čele; roku 1991 společnost krátce vydávala pod jeho vedením časopis ''Střední cesta,'' její činnost ale brzy ustala. Lumír Kolíbal se vedle [[Mazánek Jiří|Jiřího Mazánka]] do roku 2002 podílel jako redaktor na přípravě časopisu ''Dotek'' (vycházel v letech 1991–2004). Po cestě do Spojených států založil roku 1992 nakladatelství DharmaGaia původně pro vydávání buddhistických spisů; zájem nakladatelství se ale časem rozšířil na celé spektrum alternativní kultury a náboženství. Na jeho činnost navazuje [[Zenová škola Kwan Um|Zenová škola Kwan Um]].

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 

[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]
[[Kategorie:CNO]]

Marek Vlastimil

2026-01-08T08:06:48Z

ZRN:

= Marek Vlastimil =
 <time datetime="1946-08-23">23. srpna 1946</time> v Krnově (okr. Bruntál)
 <time datetime="2021-03-16">16. března 2021</time> v Mšeně (okr. Mělník)

Buddhista, popularizátor hnutí Nového věku (New Age). Živil se jako hudebník, muzikoterapeut, publicista, v době vlády komunistické strany pracoval jako úředník a v dalších zaměstnáních. Na počátku jeho duchovní cesty byla jóga; od konce šedesátých let přednášel a popularizoval indickou hudbu především v oddílech jógy. V sedmdesátých letech byl ovlivněn [[Tomáš Eduard|Eduardem Tomášem]], ale hlavně zenovým buddhismem, jehož texty překládal a kvůli němuž cestoval do Japonska a Polska. V osmdesátých letech přednášel o hudbě new age a osobnostním rozvoji, vydával samizdatové překlady i vlastní práce a byl v kontaktu s alternativní náboženskou scénou v cizině. Roku 1986 byl kvůli pořádání mírového gongového koncertu vazebně stíhán a podmíněně odsouzen. Ve svobodných poměrech pořádal semináře a kurzy meditace, hry na tibetské mísy, šamanského zpěvu a na další témata hnutí Nového věku a vydával hudební alba. Duchovní cestu v období nesvobody popsal v knize ''Český zen a umění naslouchat'' (1994). V letech 1995 a 1996 byl šéfredaktorem „časopisu rozšířeného vědomí“ ''Mana,'' v letech 1996–2002 šéfredaktorem „časopisu pro Nový věk“ ''Baraka.'' Je autorem knih o duchovním a terapeutickém významu hudby ''Hudba je lék (budoucnosti)'' (1996), ''Tajné dějiny hudby'' (2000), ''Hudba jinak'' (2003), knih fejetonů ''Něco v síti'' (1999), ''Každá maminka je Mozart'' (2007), ''Co je za hudbou'' (2009), ''Budouc(t)nost duchovnosti'' (2011) a dalších, knih o duchovnosti a základech meditace ''Návod na použití člověka'' (2004), ''Zen pro každého'' (2014). Na začátku 21. století otevřel téma „přirozeného porodu jako cesty ke společnosti bez násilí“, jak zní podtitul jeho knihy ''Nová doba porodní'' (2002). Na jeho činnost navazuje [[Zenová škola Kwan Um|Zenová škola Kwan Um]].

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 

[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]
[[Kategorie:CNO]]

Zenová škola Kwan Um

2026-01-08T08:01:42Z

ZRN:

= Zenová škola Kwan Um =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Zenová škola Kwan Um_mapa1.jpg|480px]]

</div>

Škola Kwan Um je součástí [[čchan (Buddh)|zenového buddhismu]], tedy jedné ze škol [[mahájána (Buddh)|mahájánového]] buddhismu. Jinou školou mahájány je škola Čisté země (v České republice ji reprezentuje [[Společenství buddhismu v České republice|Společenství buddhismu v ČR]]). Mahájánový buddhismus je jednou ze tří velkých větví buddhismu vedle buddhismu [[théraváda (Buddh)|théravádového]] (zastoupeného společenstvím [[Théravádový buddhismus|Théravádový buddhismus]]), a buddhismu [[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánového]] (jehož v tibetskou podobu reprezentuje [[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü]]). Zenová škola Kwan Um byla v České republice registrována roku 2025.

== Historie Zenové školy Kwan Um ==

Zenový buddhismus má kořeny v Indii, ale konstituoval se v Číně na začátku 6. století pod názvem ''[[čchan (Buddh)|čchan]]'' (v Japonsku „zen“ a v Koreji „son“). Legendárním zakladatelem se stal indický učenec [[Bódhidharma (Buddh)|Bódhidharma]]. Od samého počátku pronikal do království na Korej¬ském poloostrově a zakořenil v této oblasti v období Sjednocené Silly (668–935) zvláště díky 38. patriarchovi Lin-ťi I-süanovi († 866/867). Dalším významným zenovým [[mnich (Buddh)|mnichem]] byl mistr Podžo Činul (1158–1210), který překlenul rozdíly mezi různými pojetími buddhismu v Koreji, a stal se tak jakýmsi otcem korejské tradice zenu („son“). V období království Čoson (1392–1910) byl buddhismus potlačován a zenoví mniši byli společensky marginalizováni. To se změnilo v následujícím období, ale korejský zenový buddhismus čelil v důsledku obsazení Korejského poloostrova Japonci v letech 1910–45 tlaku na posílení japonské školy zenového buddhismu sótó. Odpor některých korejských buddhistů proti japanizaci byl roku 1935 vyjádřen založením korejské zenové školy čogje. Roku 1941 ji uznala okupační japonská vláda.

Právě k zenovému buddhismu školy čogje konvertoval ve druhé polovině čtyřicátých let minulého století Seung Sahn, pozdější zakladatel tradice Kwan Um. Seung Sahn se narodil jako Sungsan Hengwon (Seung-Sahn Haeng Won) roku 1927 v protestantské rodině v severní Koreji. V mládí se zapojil do osvobozeneckého boje proti okupaci Koreje. Po válce studoval v jižní Koreji, ale brzy rezignoval na společenské angažmá a pod vlivem Diamantové sútry se v horách stal mnichem ve škole korejského buddhismu čogje. Vysvěcen byl roku 1948. Jeho učitelem se stal Ko Bong (1890–1962), 77. patriarcha v korejské linii zenového buddhismu. Ko Bong mu následujícího roku „předal dharmu“, a tak se Seung Sahn stal ve 22 letech zenovým mistrem a 78. patriarchou v této linii. V korejské válce byl vojenským kaplanem a po propuštění z armády se stal opatem pěti klášterů. Prostřednictvím jím založeného laického Spojeného buddhistického sdružení se zasloužil o obnovu buddhismu v Jižní Koreji. Od roku 1962 (podle jiných zdrojů 1965) působil v Japonsku a roku 1972 přesídlil do Spojených států amerických. Usadil se v městě Providence (ve státě Rhode Island) a při práci v manuálních profesích vyučoval zenový buddhismus. Jeho prvními žáky se stali studenti místní Brownovy univerzity.

Na základě Seung Sahnova působení vzniklo postupně několik center po celých Spojených státech. Roku 1983 byla tato centra spojena do zenové školy Kwan Um, a ta se již následujícího roku stala mezinárodní. Zároveň se kvůli laickému charakteru společenství a dalším inovacím organizačně oddělila od korejské školy čogje a vytvořila samostatnou školu západního zenového buddhismu Kwan Um. Seung Sahn považoval zenovou praxi, a zvláště praxi, vedoucí k „mysli nevím“, za univerzální metodu, která je nadřazena všem náboženským a filosofickým tradicím. Tyto tradice (včetně buddhismu a jeho větví) mají oprávnění jen tehdy, pokud jejich stoupenci dospějí k „odetnutí“ lpění na nich a k praxi „nevím“.
V době smrti Seung Sahna roku 2004 bylo po světě již několik desítek center této školy. Její hlavní chrám stojí v Cumberlandu, severní části aglomerace Providence. Podle časopisu školy Primary Point bylo roku 2025 v jedenadvaceti zemích světa 95 center školy. Zenová centra školy Kwan Um jsou administrativně rozdělena do tří oblastí: americké, evropské a asijské. Česká jsou začleněna do evropské oblasti, již reprezentuje zapsaný spolek The Kwan Um School of Zen / Europe, e. V. se sídlem v Berlíně.

== Religionistická charakteristika Zenové školy Kwan Um ==

Přesvědčení, obvyklá ve škole Kwan Um, vycházejí z nauky, kterou formuloval Seung Sahn a která je dostupná ve spisech, tvořených z jeho promluv či dopisů a editovaných a zveřejněných jeho žáky. Česky jsou k dispozici téměř všechny.

Základem nauky Zenové školy Kwan Um je předpoklad o stejné podstatě všeho ve vesmíru. Tuto původní bezrozpornou skutečnost je možné pojímat jako prvotní bod, prvotní přirozenost, prázdnotu, Boha či jako zdroj univerzální energie. Každý takový pojem je ovšem zavádějící, protože názvy, jména a výrazové formy provázejí konceptuální myšlení, a nutně tak vedou k vnímání protikladů a ztrátě vědomí jednoty všeho. Přitom právě ve vědomí této jednoty bez protikladů spočívá pravé Já a pravá přirozenost člověka.

Stav běžného člověka je ovšem s konceptuálním myšlením poznamenán. V jeho důsledku se tvoří jeho [[karma (Hind)|karmická]] připoutanost člověka ke [[pudgalamárga (Buddh)|koloběhu života a smrti]]. Vysvobození z tohoto pouta nevědomosti je možné zbavením se („odetnutím“) veškerého konceptuálního myšlení. Tím se lidská mysl navrací do stavu před myšlením, tedy do původní prázdnoty. Taková mysl je „čistá“, je v jednotě s vesmírem a je absolutní. Žádné myšlení znamená žádné jednání, a tím i žádné vytváření karmy.

Způsobem, jak dosáhnout mysli, která je před myšlením, a jak si takovou mysl udržet, je praxe zenového buddhismu. V korejské škole čogje a v mezinárodní škole Kwan Um je tato „zenová mysl“, „prázdná mysl“, „čistá mysl“ nebo „nemyslící mysl“ často nazývána „mysl nevím“, protože základním nastavením této mysli je odpověď „Nevím“ na otázku „Co jsem?“. Právě tato otázka a odpověď na ni zbavují mysl konceptů a přemýšlení o nich, a tak činí mysl prázdnou. V důsledku toho soustřeďuje „mysl nevím“ svou veškerou energii do bodu, který je „před myšlením“ a v němž je možné nahlédnout a prožít jednotu s vesmírem. Tím praxe zenového buddhismu nejen že nevytváří novou karmu, ale i odstraňuje karmu, která byla dosud nahromaděna.

Cestu „zenové mysli“ či „mysli nevím“ Seung Sahn rozdělil na čtyři etapy v tzv. zenovém kruhu. První začíná běžným myšlením, které je zpočátku ještě připoutáno k pojmům a konceptům, ale na konci etapy tuto připoutanost ztrácí a mysl nahlíží vše jako prázdné formy a vnímá jednotu všeho. V další etapě je pro mysl vše stejné, neboť vše je téže podstaty, a myšlení se proto vytrácí. Mysl je přístupná už nikoli pojmům, ale překvapivým gestům (výkřiku, úderu, zvednutí prstu apod.), jejichž prostřednictvím se v ní probudí vědomí buddhovské přirozenosti. V závěru třetí etapy vstupuje mysl do svobodného prostoru „magie a zázraků“, v níž jednotlivosti a jejich vlastnosti vnímá jako proměnné a vzájemně zaměnitelné. V poslední etapě je mysl zcela otevřená, všechno je pro ni přirozeně takové, jaké je, a jedná vůči všem bytostem s moudrým soucitem. Mysl se ocitá v nekonečném čase a nekonečném prostoru, kde není život ani smrt, a nemá žádné touhy, které by se týkaly jí samé. Jediným přáním je vysvobodit všechny živé bytosti z koloběhu životů a umírání. Být v cíli zenové praxe znamená stát se [[bódhisattva (Buddh)|bódhisattvou]].

Koncept bódhisattvy je obvyklý v celém mahájánovém buddhismu; jedná se o lidskou či transcendentní bytost, která by díky trvalému stavu ''[[bódhi (Buddh)|bódhi]]'' (stavu probuzení) mohla vstoupit do [[nirvána (Buddh)|nirvány]], ale ze soucitu tento vstup odkládá a věnuje se vysvobození ostatních bytostí, které ještě trpí. Ve škole Kwan Um je obzvlášť ctěna bytost zvaná Kwan Seum Bosal (což se vykládá jako „bódhisattva vnímající zvuky světa“), ženská podoba indického bódhisattvy [[Avalókitéšvara (Buddh)|Avalókitéšvary]], známá též jako bódhisattva Kuan-jin v čínské kulturní oblasti nebo jako Kannon v Japonsku. Jméno tohoto bódhisattvy tvoří nejdůležitější [[mantra (Buddh)|mantru]] ve škole Kwan Um a samo jméno školy je od něj odvozeno (vykládá se jako „vnímej zvuk světa“). „Zvuk světa“ přitom asociuje pláč či nářek a jeho vnímání znamená soucit s trpícími bytostmi. Právě soucit je hlavní charakteristikou bódhisattvy.

[[mantra (Buddh)|Mantra]] ''Kwan Seum Bosal'', stejně jako další, níže popsané prvky praxe jsou pouhými pomůckami k získání a udržení „mysli nevím“. Vedou k „odetnutí“ konceptuálního myšlení a k získání soustředěné pozornosti k tomu, co je vykonáváno. Podobně je pomůckou cesta „mysli zenu“ (zenový kruh), stručně interpretovaná výše, i nauka, již lze odvodit ze Seung Sahnových promluv a která je naznačena výše. Pomocnou roli mají klasické buddhistické texty, především ''Diamantová sútra'' a ''Sútra Srdce'', ale i ''Maháparinirvána sútra'', ''Lotosová sútra'' a případně i další. Tyto texty anebo části z nich jsou zpívány, případně recitovány jako mantry. Stejně jako jiné pomůcky ale nejsou nezbytné. Mohou se dokonce stát překážkou, pokud praktikující na nich ulpívá. Neulpívání ovšem neznamená nedbalost či lhostejnost. Naopak, ve škole Kwan Um třeba opravdového vytrvalého úsilí, které může být posíleno právě pomůckami, a také přesného dodržování pravidel zenové praxe.

Praxi školy Kwan Um tvoří několik technik, prováděných společně nebo – pokud je to možné a potřebné – i soukromě jednotlivými buddhisty. Základní technikou je [[meditace (Buddh)|meditační]] sezení, které zpravidla trvá 30–40 minut. Pomůckou pro udržení soustředěné a prázdné mysli bez myšlení je například pozorování dechu, mantra ''Kwan Seum Bosal'', případně jiná mantra, otázka „Co jsem?“ a odpověď „Nevím“ apod. Mezi dvěma nebo třemi sezeními bývá zařazena meditace v chůzi v délce asi 10 minut. Další technikou je zpěv [[sútra (Buddh)|súter]] nebo jiného posvátného textu. Samostatně nebo ve společenství jsou prováděny poklony, které tvoří sled přesně určených tělesných pohybů. Celek tvoří 108 poklon a praktikující jsou motivováni k provádění několika těchto celků poklon denně.

Příležitostí pro intenzivní zenovou praxi jsou meditační ústraní. Je to různě dlouhý (dvoudenní až třináctitýdenní) pobyt skupiny buddhistů v [[klášter (Buddh)|klášteře]] nebo v zenovém centru. Obvyklé je tří až sedmidenní ústraní zvané Jong Meng Džong Džin (JMDD), koná se též ústraní zaměřené na zpěv nebo na společnou fyzickou práci. Možné je ovšem i ústraní pro jednotlivého buddhistu, do něhož samozřejmě nemohou být zařazeny některé techniky běžné při společných ústraních.

Při ústraních jsou dodržována přesná pravidla. Nevztahují se jen na výše zmíněné techniky, ale i na chování v sále dharmy, kde se týkají hlavně oltáře a úkonů s ním spojených, nebo na uctivé jednání zvláště s těmi, kdo mají v hierarchii školy vyšší postavení, a na společné aktivity. Kromě technik, zmíněných v předchozím odstavci, ústraní obsahuje i společné jídlo a společnou práci. Jednotlivé úkony společných činností i předměty (oděv, oltář apod.) a zacházení s nimi jsou detailně a promyšleně předepsány tak, aby byl zajištěn harmonický průběh činností a aby jejich účinek na mysl praktikujícího byl co největší. Meditační technikou je také mlčení, které je při ústraních dodržováno. K praxi na ústraní patří i možnost rozhovoru s učitelem. Jeho součástí může být i kóan (kong an), tvrzení, otázka nebo příběh, které překračují běžné logické myšlení a které mají žáka vytrhnout z myšlenkových stereotypů či případně mají vyzkoušet stav žákovy mysli.

Kong-any jsou pro školu Kwan Um velmi důležitou technikou. Zakladatel školy Seung Sahn je často používal a často o jejich použití hovořil. Vznikaly především v době vlády čínské dynastie Tchang (618–907). Do současnosti se jich v tradici školy čogje zachovalo asi sedmnáct set; Seung Sahn jich vybral deset, které zastupují jejich různé druhy. Jsou uvedeny v knihách ''Deset bran'' a ''Zenový kompas''. Širší škálu kong-anů představuje kniha ''Celý svět je jedna květina''. Příběhy, jimiž Seung Sahn ilustroval své promluvy, obsahují i údery či kopnutí, určené – podobně jako kong-any – k probuzení mnišských žáků.

Kromě pravidelné praxe ve škole Kwan Um, k níž nevyhnutelně patří i meditační ústraní, jsou doporučovány i příležitostné individuální liturgické úkony, např. pamětní obřad za zemřelé, umísťování kartiček se jménem nemocného nebo jinak potřebného člověka na oltář, obřad lítosti, svatební obřad, slavnost narození dítěte apod. Společně jsou slaveny výroční dny: svátek narození Buddhy, připomínka koupání malého Buddhy, svátek Buddhova probuzení a oslava narození Seung Sahna. Kromě toho se mohou konat i příležitostné obřady, spjaté s přijímáním slibů a dosažením vyšších stupňů v hierarchii společenství, s otevřením zenového centra, zasvěcením nového oltáře apod.

Vůle jednotlivého žáka školy Kwan Um konat praxi a směřovat k „čisté mysli“ je vyjádřena touhou přijmout sliby, a zavázat se tak k dodržování odpovídajících předpisů. Úroveň takto přijatých slibů, dodržování předpisů a naplňování s nimi spojených kompetencí vytváří ve společenství Kwan Um přirozenou hierarchii, a to ve dvou duchovních liniích.

Základním stupněm hierarchické struktury společenství je členství v ''[[sangha (Buddh)|sanze]]'' (společenství buddhistů), jehož hlavní podmínkou je přijetí pěti slibů (předpisů). Při obřadu přijetí pěti předpisů získává nový člen sanghy kromě jiného také buddhistické jméno. Vyšších stupňů pak může dosáhnout v tzv. předpisové linii. Do nich jsou uváděni při přijetí dalších slibů (předpisů), a to to buď jako laici, nebo jako mniši. Stupni „učitel dharmy ve výcviku“ odpovídá adept mnišství, vyššímu stupni „učitel dharmy“ odpovídá mnišský novic, „starší učitel dharmy“ je na stejném stupni hierarchie jako mnich či mniška. Na vrcholu předpisové linie ve větvi laiků je učitel bódhisattva. Členové ''sanghy'' v předpisové linii jsou odpovědni za běžné fungování náboženského provozu společenství.

Na stejné úrovni pravomocí a odpovědnosti jako učitelé bódhisattvové jsou příslušníci ''sanghy'' v tzv. učící linii. Jsou odpovědni především za duchovní směřování ''sanghy''. Ten, jemuž bylo obřadně předáno oprávnění k samostatnému vyučování zenového buddhismu (tzv. inka) spolu se zenovou holí jako viditelným odznakem tohoto oprávnění, se stává mistrem dharmy. Náleží mu korejský uctivý titul Dži Do Pop Sa Nim (JDPSN). Jako zenový mistr je nazýván ten mistr dharmy, komu byla obřadně „předána dharma“, a kdo se tak stal držitelem linie v postavení 79. patriarchy (po Seung Sahnovi jako 78. patriarchovi). Jedním ze současných zenových mistrů je žena, a do terminologie společenství Kwan Um se tedy dostává výraz „matriarcha“. Ze zenových mistrů je na pětileté období zvolen hlavní zenový mistr školy. V současnosti je hlavní zenovou mistryní Barbara Rhodesová (*1948), buddhistickým jménem Soeng Hyang.

Vedle struktury duchovních hierarchií existuje ve společenství Kwan Um též struktura administrativní. Na jejím nejvyšším stupni je vedoucí učitel, který spravuje sanghu zpravidla v jedné zemi. Může se jím stát jen mistr dharmy nebo zenový mistr. Představeným lokálního zenového centra nebo zenové skupiny je opat. Jeho funkce může vykonávat vedoucí učitel. V zenovém centru dále působí zástupce opata, hospodář, ředitel kanceláře a účetní. Záležitosti praxe zenového centra či skupiny jsou v kompetenci hlavního učitele dharmy.

Všechny pozice ve struktuře společenství jsou přístupné mužům i ženám, a to bez preferencí. Pro mezinárodní společenství školy Kwan Um jsou typické časté návštěvy zahraničních učitelů v jednotlivých zenových centrem a bohaté mezinárodní styky. V dokumentech školy Kwan Um je věnována velká pozornost etice zvláště v hierarchických vztazích a jsou stanoveny mechanismy, jak na porušování etických pravidel reagovat.

Podobně jako některá jiná společenství zenového buddhismu vstupují někteří vedoucí představitelé školy Kwan Um do intenzivních vztahů s křesťany, zvláště římskokatolickými, a učí je technikám školy Kwan Um (především meditačním) a sdílejí s nimi své zkušenosti. Tyto vztahy bývají chápány jako oboustranně obohacující, a jsou tedy příkladem prakticky vedeného mezináboženského dialogu.

== Historie a organizace Zenové školy Kwan Um v České republice ==

České společenství školy Kwan Um se začalo tvořit tajně v období komunistické vlády. Čeští zájemci o zenový buddhismus se koncem sedmdesátých let 20. století orientovali na Polsko, které bylo buddhismu daleko přístupnější. Tam roku 1978 vzniklo první zenové společenství školy Kwan Um v sovětském bloku a ve Falenici, okrajové části Varšavy, bylo roku 1983 zřízeno zenové centrum Do Am Sa (v současnosti se jmenuje Wu Bong Sa). Se Seung Sahnem se ve Falenici setkali také jeho první čeští stoupenci. Mezi nimi byl hudebník a pozdější publicista a spisovatel [[Marek Vlastimil|Vlastimil Marek]] (1946–2021) a nakladatel [[Kolíbal Lumír|Lumír Kolíbal]] (*1954). První českou učitelkou dharmy se stala historička umění Milena Slavická (*1949). Na základě kontaktů s polskou sanghou přijížděl v osmdesátých letech do Československa opat zenového centra ve Falenici Do Am Sunim (Andrzej Czarnecki). Od roku 1986 sloužil českým stoupencům Seung Sahna bývalý statek v Kaňku na předměstí Kutné Hory jako tajné a dočasné zenové centrum. Milena Slavická byla jeho opatkou. Díky překladům Lumíra Kolíbala a Vlastimila Marka a díky samizdatovému nakladatelství Lumíra Kolíbala se mezi českými zájemci tajně šířily první překlady Seung Sahnových spisů ''Odklepávání popela na Buddhu'' a ''Pouze „nevím“''.

Ačkoliv ve svobodných po¬měrech roku 1991 uspořádala česká sangha návštěvu Seung Sahna v Praze a byla tímto osobním setkáním povzbuzena, v následujících letech se rozpadla. Vznikala v podstatě znovu zásluhou Jiřího Šmejkala (*1956) a Věry Hrůšové (*1961). Výrazem impulsu ke vzniku nového společenství bylo založení občanského sdružení Česká zen-buddhistická společnost Čogje – škola Kwan Um roku 1995, které má v současnosti status zapsaného spolku pod názvem Zenová škola Kwan Um. Na půdě tohoto spolku začala být připravována registrace stejnojmenné náboženské společnosti, k jejímž schválení ministerstvem kutlury došlo v srpnu 2025.

Už v devadesátých letech pěstovalo české společenství Kwan Um bohaté styky se zahraničními učiteli: například roku 1996 přednášela na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy mistryně dharmy Dorota Krzyżanowska (*1959) a roku 1999 navštívil Českou republiku zenový mistr Wu Bong (Jacob Perl, 1950–2013). Časté návštěvy učitelů z jiných zemí se konaly i v dalších letech a pokračují i nyní.

Roku 2001 vzniklo první zenové centrum v Praze, roku 2002 v Brně a postupně se zenová centra nebo skupiny ustavily v Děčíně, Hodoníně, Liberci, Litoměřicích, Olomouci, Svitavách, Táboře, Zlíně a Lichnově u Nového Jičína. Asi osm let od poloviny devadesátých let do začátku 21. století společenství vydávalo občasník ''Katz!'' (obvykle dvakrát do roka). Funkci časopisu pak převzaly internetové prezentace. Úspěchem české sanghy bylo získání budovy a postupné budování kláštera Seon Mun Sa ve Vrážném (okres Svitavy). V současnosti fungují zenová centra či skupiny v Praze, Brně, Vrážném, Olomouci, Liberci, Hodoníně, Děčíně, Táboře a ve Zlíně. Je pozoruhodné, že pouze ve dvou zemích (ve Spojených státech a v Polsku) je více zenových center školy Kwan Um než v Česku. Vedoucím učitelem české sanghy je nyní mistr dharmy [[Hazlbauer Jiří|Jiří Hazlbauer]]; inka mu roku 2016 předal zenový mistr Dae Kwang (*1944).

== Počet věřících ==

Zenová škola Kwan Um byla registrována teprve po sčítání lidu v roce 2021 a počet svých praktikujících či věřících sama neudává. K buddhismu bez bližšího určení se v rámci uvedeného sčítání lidu přihlásilo 5 049 (vedle samostatně sčítaných konkrétních společenství, čítajících 708 osob), nejčastěji v Praze a v Brně. Jen část z nich však zřejmě byla v trvalém kontaktu s nějakou buddhistickou náboženskou organizací či skupinou.

== Literatura ==

HYON GAK SUNIM (ed.): ''Zenový mistr Seung Sahn. Zenový kompas''. DharmaGaia, Praha 2006. 
Dušan LUŽNÝ: „Czech Republic.“ In: Laurence COX – Ugo DESSÌ – Lukas K. POKORNY (eds.): ''East Asian Religiosities in the European Union: Globalisation, Migration, and Hybridity''. Brill, Leiden 2024, s. 87. 
J. Gordon MELTON: ''Melton‘s Encyclopedia of American Religions’'. Gale, Farmington Hills 2009, s. 1096–1097. 
Stephen MITCHELL (ed.): ''Odklepávání popela na Buddhu. Učení zenového mistra Seung Sahna''. DharmaGaia, Praha 1996. 
Charles S. PREBISH: ''Luminous Passage. The Practice and Study of Buddhism in America''. University of California Press, Berkeley, 1999, s. 32–34. 
Richard SEAGER: ''Buddhism in America''. Columbia UP, New York 1999, s. 171–173. 
SEUNG SAHN: ''Celý svět je jedna květina. 365 kong-anů pro každodenní život''. Charles E. Tuttle, Boston 1992. 
SEUNG SAHN: ''Deset bran. Kong-anové učení zenového mistra Seung Sahna''. DharmaGaia, Praha 2001. 
SEUNG SAHN: ''Pouze „nevím“. Vyučující dopisy zenového mistra Seung Sahna''. O. G. M. E., Praha 1991. 
WU BONG: ''Zen – žít v tomto okamžiku. Učení zenového mistra Wu Bonga s poděkováním od studentů''. Volvox Globator, Praha 2014.

Oficiální internetové stránky: https://www.kwanumzen.cz 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/Default.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:CCNS]]

Zenová škola Kwan Um

2026-01-08T07:34:05Z

ZRN:

= Zenová škola Kwan Um =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Zenová škola Kwan Um_mapa1.jpg|480px]]

</div>

Škola Kwan Um je součástí [[čchan (Buddh)|zenového buddhismu]], tedy jedné ze škol [[mahájána (Buddh)|mahájánového]] buddhismu. Jinou školou mahájány je škola Čisté země (v České republice ji reprezentuje [[Společenství buddhismu v České republice|Společenství buddhismu v ČR]]). Mahájánový buddhismus je jednou ze tří velkých větví buddhismu vedle buddhismu [[théraváda (Buddh)|théravádového]] (zastoupeného společenstvím [[Théravádový buddhismus|Théravádový buddhismus]]), a buddhismu [[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánového]] (jehož v tibetskou podobu reprezentuje [[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü]]). Zenová škola Kwan Um byla v České republice registrována roku 2025.

== Historie Zenové školy Kwan Um ==

Zenový buddhismus má kořeny v Indii, ale konstituoval se v Číně na začátku 6. století pod názvem ''[[čchan (Buddh)|čchan]]'' (v Japonsku „zen“ a v Koreji „son“). Legendárním zakladatelem se stal indický učenec Bódhidharma. Od samého počátku pronikal do království na Korej¬ském poloostrově a zakořenil v této oblasti v období Sjednocené Silly (668–935) zvláště díky 38. patriarchovi Lin-ťi I-süanovi († 866/867). Dalším významným zenovým mnichem byl mistr Podžo Činul (1158–1210), který překlenul rozdíly mezi různými pojetími buddhismu v Koreji, a stal se tak jakýmsi otcem korejské tradice zenu („son“). V období království Čoson (1392–1910) byl buddhismus potlačován a zenoví mniši byli společensky marginalizováni. To se změnilo v následujícím období, ale korejský zenový buddhismus čelil v důsledku obsazení Korejského poloostrova Japonci v letech 1910–45 tlaku na posílení japonské školy zenového buddhismu sótó. Odpor některých korejských buddhistů proti japanizaci byl roku 1935 vyjádřen založením korejské zenové školy čogje. Roku 1941 ji uznala okupační japonská vláda.

Právě k zenovému buddhismu školy čogje konvertoval ve druhé polovině čtyřicátých let minulého století Seung Sahn, pozdější zakladatel tradice Kwan Um. Seung Sahn se narodil jako Sungsan Hengwon (Seung-Sahn Haeng Won) roku 1927 v protestantské rodině v severní Koreji. V mládí se zapojil do osvobozeneckého boje proti okupaci Koreje. Po válce studoval v jižní Koreji, ale brzy rezignoval na společenské angažmá a pod vlivem Diamantové sútry se v horách stal mnichem ve škole korejského buddhismu čogje. Vysvěcen byl roku 1948. Jeho učitelem se stal Ko Bong (1890–1962), 77. patriarcha v korejské linii zenového buddhismu. Ko Bong mu následujícího roku „předal dharmu“, a tak se Seung Sahn stal ve 22 letech zenovým mistrem a 78. patriarchou v této linii. V korejské válce byl vojenským kaplanem a po propuštění z armády se stal opatem pěti klášterů. Prostřednictvím jím založeného laického Spojeného buddhistického sdružení se zasloužil o obnovu buddhismu v Jižní Koreji. Od roku 1962 (podle jiných zdrojů 1965) působil v Japonsku a roku 1972 přesídlil do Spojených států amerických. Usadil se v městě Providence (ve státě Rhode Island) a při práci v manuálních profesích vyučoval zenový buddhismus. Jeho prvními žáky se stali studenti místní Brownovy univerzity.

Na základě Seung Sahnova působení vzniklo postupně několik center po celých Spojených státech. Roku 1983 byla tato centra spojena do zenové školy Kwan Um, a ta se již následujícího roku stala mezinárodní. Zároveň se kvůli laickému charakteru společenství a dalším inovacím organizačně oddělila od korejské školy čogje a vytvořila samostatnou školu západního zenového buddhismu Kwan Um. Seung Sahn považoval zenovou praxi, a zvláště praxi, vedoucí k „mysli nevím“, za univerzální metodu, která je nadřazena všem náboženským a filosofickým tradicím. Tyto tradice (včetně buddhismu a jeho větví) mají oprávnění jen tehdy, pokud jejich stoupenci dospějí k „odetnutí“ lpění na nich a k praxi „nevím“.
V době smrti Seung Sahna roku 2004 bylo po světě již několik desítek center této školy. Její hlavní chrám stojí v Cumberlandu, severní části aglomerace Providence. Podle časopisu školy Primary Point bylo roku 2025 v jedenadvaceti zemích světa 95 center školy. Zenová centra školy Kwan Um jsou administrativně rozdělena do tří oblastí: americké, evropské a asijské. Česká jsou začleněna do evropské oblasti, již reprezentuje zapsaný spolek The Kwan Um School of Zen / Europe, e. V. se sídlem v Berlíně.

== Religionistická charakteristika Zenové školy Kwan Um ==

Přesvědčení, obvyklá ve škole Kwan Um, vycházejí z nauky, kterou formuloval Seung Sahn a která je dostupná ve spisech, tvořených z jeho promluv či dopisů a editovaných a zveřejněných jeho žáky. Česky jsou k dispozici téměř všechny.

Základem nauky Zenové školy Kwan Um je předpoklad o stejné podstatě všeho ve vesmíru. Tuto původní bezrozpornou skutečnost je možné pojímat jako prvotní bod, prvotní přirozenost, prázdnotu, Boha či jako zdroj univerzální energie. Každý takový pojem je ovšem zavádějící, protože názvy, jména a výrazové formy provázejí konceptuální myšlení, a nutně tak vedou k vnímání protikladů a ztrátě vědomí jednoty všeho. Přitom právě ve vědomí této jednoty bez protikladů spočívá pravé Já a pravá přirozenost člověka.

Stav běžného člověka je ovšem s konceptuálním myšlením poznamenán. V jeho důsledku se tvoří jeho karmická připoutanost člověka ke koloběhu života a smrti. Vysvobození z tohoto pouta nevědomosti je možné zbavením se („odetnutím“) veškerého konceptuálního myšlení. Tím se lidská mysl navrací do stavu před myšlením, tedy do původní prázdnoty. Taková mysl je „čistá“, je v jednotě s vesmírem a je absolutní. Žádné myšlení znamená žádné jednání, a tím i žádné vytváření karmy.

Způsobem, jak dosáhnout mysli, která je před myšlením, a jak si takovou mysl udržet, je praxe zenového buddhismu. V korejské škole čogje a v mezinárodní škole Kwan Um je tato „zenová mysl“, „prázdná mysl“, „čistá mysl“ nebo „nemyslící mysl“ často nazývána „mysl nevím“, protože základním nastavením této mysli je odpověď „Nevím“ na otázku „Co jsem?“. Právě tato otázka a odpověď na ni zbavují mysl konceptů a přemýšlení o nich, a tak činí mysl prázdnou. V důsledku toho soustřeďuje „mysl nevím“ svou veškerou energii do bodu, který je „před myšlením“ a v němž je možné nahlédnout a prožít jednotu s vesmírem. Tím praxe zenového buddhismu nejen že nevytváří novou karmu, ale i odstraňuje karmu, která byla dosud nahromaděna.

Cestu „zenové mysli“ či „mysli nevím“ Seung Sahn rozdělil na čtyři etapy v tzv. zenovém kruhu. První začíná běžným myšlením, které je zpočátku ještě připoutáno k pojmům a konceptům, ale na konci etapy tuto připoutanost ztrácí a mysl nahlíží vše jako prázdné formy a vnímá jednotu všeho. V další etapě je pro mysl vše stejné, neboť vše je téže podstaty, a myšlení se proto vytrácí. Mysl je přístupná už nikoli pojmům, ale překvapivým gestům (výkřiku, úderu, zvednutí prstu apod.), jejichž prostřednictvím se v ní probudí vědomí buddhovské přirozenosti. V závěru třetí etapy vstupuje mysl do svobodného prostoru „magie a zázraků“, v níž jednotlivosti a jejich vlastnosti vnímá jako proměnné a vzájemně zaměnitelné. V poslední etapě je mysl zcela otevřená, všechno je pro ni přirozeně takové, jaké je, a jedná vůči všem bytostem s moudrým soucitem. Mysl se ocitá v nekonečném čase a nekonečném prostoru, kde není život ani smrt, a nemá žádné touhy, které by se týkaly jí samé. Jediným přáním je vysvobodit všechny živé bytosti z koloběhu životů a umírání. Být v cíli zenové praxe znamená stát se bódhisattvou.

Koncept bódhisattvy je obvyklý v celém mahájánovém buddhismu; jedná se o lidskou či transcendentní bytost, která by díky trvalému stavu bódhi (stavu probuzení) mohla vstoupit do nirvány, ale ze soucitu tento vstup odkládá a věnuje se vysvobození ostatních bytostí, které ještě trpí. Ve škole Kwan Um je obzvlášť ctěna bytost zvaná Kwan Seum Bosal (což se vykládá jako „bódhisattva vnímající zvuky světa“), ženská podoba indického bódhisattvy Avalókitéšvary, známá též jako bódhisattva Kuan-jin v čínské kulturní oblasti nebo jako Kannon v Japonsku. Jméno tohoto bódhisattvy tvoří nejdůležitější mantru ve škole Kwan Um a samo jméno školy je od něj odvozeno (vykládá se jako „vnímej zvuk světa“). „Zvuk světa“ přitom asociuje pláč či nářek a jeho vnímání znamená soucit s trpícími bytostmi. Právě soucit je hlavní charakteristikou bódhisattvy.

Mantra ''Kwan Seum Bosal'', stejně jako další, níže popsané prvky praxe jsou pouhými pomůckami k získání a udržení „mysli nevím“. Vedou k „odetnutí“ konceptuálního myšlení a k získání soustředěné pozornosti k tomu, co je vykonáváno. Podobně je pomůckou cesta „mysli zenu“ (zenový kruh), stručně interpretovaná výše, i nauka, již lze odvodit ze Seung Sahnových promluv a která je naznačena výše. Pomocnou roli mají klasické buddhistické texty, především ''Diamantová sútra'' a ''Sútra Srdce'', ale i ''Maháparinirvána sútra'', ''Lotosová sútra'' a případně i další. Tyto texty anebo části z nich jsou zpívány, případně recitovány jako mantry. Stejně jako jiné pomůcky ale nejsou nezbytné. Mohou se dokonce stát překážkou, pokud praktikující na nich ulpívá. Neulpívání ovšem neznamená nedbalost či lhostejnost. Naopak, ve škole Kwan Um třeba opravdového vytrvalého úsilí, které může být posíleno právě pomůckami, a také přesného dodržování pravidel zenové praxe.

Praxi školy Kwan Um tvoří několik technik, prováděných společně nebo – pokud je to možné a potřebné – i soukromě jednotlivými buddhisty. Základní technikou je meditační sezení, které zpravidla trvá 30–40 minut. Pomůckou pro udržení soustředěné a prázdné mysli bez myšlení je například pozorování dechu, mantra ''Kwan Seum Bosal'', případně jiná mantra, otázka „Co jsem?“ a odpověď „Nevím“ apod. Mezi dvěma nebo třemi sezeními bývá zařazena meditace v chůzi v délce asi 10 minut. Další technikou je zpěv súter nebo jiného posvátného textu. Samostatně nebo ve společenství jsou prováděny poklony, které tvoří sled přesně určených tělesných pohybů. Celek tvoří 108 poklon a praktikující jsou motivováni k provádění několika těchto celků poklon denně.

Příležitostí pro intenzivní zenovou praxi jsou meditační ústraní. Je to různě dlouhý (dvoudenní až třináctitýdenní) pobyt skupiny buddhistů v klášteře nebo v zenovém centru. Obvyklé je tří až sedmidenní ústraní zvané Jong Meng Džong Džin (JMDD), koná se též ústraní zaměřené na zpěv nebo na společnou fyzickou práci. Možné je ovšem i ústraní pro jednotlivého buddhistu, do něhož samozřejmě nemohou být zařazeny některé techniky běžné při společných ústraních.

Při ústraních jsou dodržována přesná pravidla. Nevztahují se jen na výše zmíněné techniky, ale i na chování v sále dharmy, kde se týkají hlavně oltáře a úkonů s ním spojených, nebo na uctivé jednání zvláště s těmi, kdo mají v hierarchii školy vyšší postavení, a na společné aktivity. Kromě technik, zmíněných v předchozím odstavci, ústraní obsahuje i společné jídlo a společnou práci. Jednotlivé úkony společných činností i předměty (oděv, oltář apod.) a zacházení s nimi jsou detailně a promyšleně předepsány tak, aby byl zajištěn harmonický průběh činností a aby jejich účinek na mysl praktikujícího byl co největší. Meditační technikou je také mlčení, které je při ústraních dodržováno. K praxi na ústraní patří i možnost rozhovoru s učitelem. Jeho součástí může být i kóan (kong an), tvrzení, otázka nebo příběh, které překračují běžné logické myšlení a které mají žáka vytrhnout z myšlenkových stereotypů či případně mají vyzkoušet stav žákovy mysli.

Kong-any jsou pro školu Kwan Um velmi důležitou technikou. Zakladatel školy Seung Sahn je často používal a často o jejich použití hovořil. Vznikaly především v době vlády čínské dynastie Tchang (618–907). Do současnosti se jich v tradici školy čogje zachovalo asi sedmnáct set; Seung Sahn jich vybral deset, které zastupují jejich různé druhy. Jsou uvedeny v knihách ''Deset bran'' a ''Zenový kompas''. Širší škálu kong-anů představuje kniha ''Celý svět je jedna květina''. Příběhy, jimiž Seung Sahn ilustroval své promluvy, obsahují i údery či kopnutí, určené – podobně jako kong-any – k probuzení mnišských žáků.

Kromě pravidelné praxe ve škole Kwan Um, k níž nevyhnutelně patří i meditační ústraní, jsou doporučovány i příležitostné individuální liturgické úkony, např. pamětní obřad za zemřelé, umísťování kartiček se jménem nemocného nebo jinak potřebného člověka na oltář, obřad lítosti, svatební obřad, slavnost narození dítěte apod. Společně jsou slaveny výroční dny: svátek narození Buddhy, připomínka koupání malého Buddhy, svátek Buddhova probuzení a oslava narození Seung Sahna. Kromě toho se mohou konat i příležitostné obřady, spjaté s přijímáním slibů a dosažením vyšších stupňů v hierarchii společenství, s otevřením zenového centra, zasvěcením nového oltáře apod.

Vůle jednotlivého žáka školy Kwan Um konat praxi a směřovat k „čisté mysli“ je vyjádřena touhou přijmout sliby, a zavázat se tak k dodržování odpovídajících předpisů. Úroveň takto přijatých slibů, dodržování předpisů a naplňování s nimi spojených kompetencí vytváří ve společenství Kwan Um přirozenou hierarchii, a to ve dvou duchovních liniích.

Základním stupněm hierarchické struktury společenství je členství v sanze (společenství buddhistů), jehož hlavní podmínkou je přijetí pěti slibů (předpisů). Při obřadu přijetí pěti předpisů získává nový člen sanghy kromě jiného také buddhistické jméno. Vyšších stupňů pak může dosáhnout v tzv. předpisové linii. Do nich jsou uváděni při přijetí dalších slibů (předpisů), a to to buď jako laici, nebo jako mniši. Stupni „učitel dharmy ve výcviku“ odpovídá adept mnišství, vyššímu stupni „učitel dharmy“ odpovídá mnišský novic, „starší učitel dharmy“ je na stejném stupni hierarchie jako mnich či mniška. Na vrcholu předpisové linie ve větvi laiků je učitel bódhisattva. Členové sanghy v předpisové linii jsou odpovědni za běžné fungování náboženského provozu společenství.

Na stejné úrovni pravomocí a odpovědnosti jako učitelé bódhisattvové jsou příslušníci sanghy v tzv. učící linii. Jsou odpovědni především za duchovní směřování sanghy. Ten, jemuž bylo obřadně předáno oprávnění k samostatnému vyučování zenového buddhismu (tzv. inka) spolu se zenovou holí jako viditelným odznakem tohoto oprávnění, se stává mistrem dharmy. Náleží mu korejský uctivý titul Dži Do Pop Sa Nim (JDPSN). Jako zenový mistr je nazýván ten mistr dharmy, komu byla obřadně „předána dharma“, a kdo se tak stal držitelem linie v postavení 79. patriarchy (po Seung Sahnovi jako 78. patriarchovi). Jedním ze současných zenových mistrů je žena, a do terminologie společenství Kwan Um se tedy dostává výraz „matriarcha“. Ze zenových mistrů je na pětileté období zvolen hlavní zenový mistr školy. V současnosti je hlavní zenovou mistryní Barbara Rhodesová (*1948), buddhistickým jménem Soeng Hyang.

Vedle struktury duchovních hierarchií existuje ve společenství Kwan Um též struktura administrativní. Na jejím nejvyšším stupni je vedoucí učitel, který spravuje sanghu zpravidla v jedné zemi. Může se jím stát jen mistr dharmy nebo zenový mistr. Představeným lokálního zenového centra nebo zenové skupiny je opat. Jeho funkce může vykonávat vedoucí učitel. V zenovém centru dále působí zástupce opata, hospodář, ředitel kanceláře a účetní. Záležitosti praxe zenového centra či skupiny jsou v kompetenci hlavního učitele dharmy.

Všechny pozice ve struktuře společenství jsou přístupné mužům i ženám, a to bez preferencí. Pro mezinárodní společenství školy Kwan Um jsou typické časté návštěvy zahraničních učitelů v jednotlivých zenových centrem a bohaté mezinárodní styky. V dokumentech školy Kwan Um je věnována velká pozornost etice zvláště v hierarchických vztazích a jsou stanoveny mechanismy, jak na porušování etických pravidel reagovat.

Podobně jako některá jiná společenství zenového buddhismu vstupují někteří vedoucí představitelé školy Kwan Um do intenzivních vztahů s křesťany, zvláště římskokatolickými, a učí je technikám školy Kwan Um (především meditačním) a sdílejí s nimi své zkušenosti. Tyto vztahy bývají chápány jako oboustranně obohacující, a jsou tedy příkladem prakticky vedeného mezináboženského dialogu.

== Historie a organizace Zenové školy Kwan Um v České republice ==

České společenství školy Kwan Um se začalo tvořit tajně v období komunistické vlády. Čeští zájemci o zenový buddhismus se koncem sedmdesátých let 20. století orientovali na Polsko, které bylo buddhismu daleko přístupnější. Tam roku 1978 vzniklo první zenové společenství školy Kwan Um v sovětském bloku a ve Falenici, okrajové části Varšavy, bylo roku 1983 zřízeno zenové centrum Do Am Sa (v současnosti se jmenuje Wu Bong Sa). Se Seung Sahnem se ve Falenici setkali také jeho první čeští stoupenci. Mezi nimi byl hudebník a pozdější publicista a spisovatel Vlastimil Marek (1946–2021) a nakladatel Lumír Kolíbal (*1954). První českou učitelkou dharmy se stala historička umění Milena Slavická (*1949). Na základě kontaktů s polskou sanghou přijížděl v osmdesátých letech do Československa opat zenového centra ve Falenici Do Am Sunim (Andrzej Czarnecki). Od roku 1986 sloužil českým stoupencům Seung Sahna bývalý statek v Kaňku na předměstí Kutné Hory jako tajné a dočasné zenové centrum. Milena Slavická byla jeho opatkou. Díky překladům Lumíra Kolíbala a Vlastimila Marka a díky samizdatovému nakladatelství Lumíra Kolíbala se mezi českými zájemci tajně šířily první překlady Seung Sahnových spisů ''Odklepávání popela na Buddhu'' a ''Pouze „nevím“''.

Ačkoliv ve svobodných po¬měrech roku 1991 uspořádala česká sangha návštěvu Seung Sahna v Praze a byla tímto osobním setkáním povzbuzena, v následujících letech se rozpadla. Vznikala v podstatě znovu zásluhou Jiřího Šmejkala (*1956) a Věry Hrůšové (*1961). Výrazem impulsu ke vzniku nového společenství bylo založení občanského sdružení Česká zen-buddhistická společnost Čogje – škola Kwan Um roku 1995, které má v současnosti status zapsaného spolku pod názvem Zenová škola Kwan Um. Na půdě tohoto spolku začala být připravována registrace stejnojmenné náboženské společnosti, k jejímž schválení ministerstvem kutlury došlo v srpnu 2025.

Už v devadesátých letech pěstovalo české společenství Kwan Um bohaté styky se zahraničními učiteli: například roku 1996 přednášela na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy mistryně dharmy Dorota Krzyżanowska (*1959) a roku 1999 navštívil Českou republiku zenový mistr Wu Bong (Jacob Perl, 1950–2013). Časté návštěvy učitelů z jiných zemí se konaly i v dalších letech a pokračují i nyní.

Roku 2001 vzniklo první zenové centrum v Praze, roku 2002 v Brně a postupně se zenová centra nebo skupiny ustavily v Děčíně, Hodoníně, Liberci, Litoměřicích, Olomouci, Svitavách, Táboře, Zlíně a Lichnově u Nového Jičína. Asi osm let od poloviny devadesátých let do začátku 21. století společenství vydávalo občasník Katz! (obvykle dvakrát do roka). Funkci časopisu pak převzaly internetové prezentace. Úspěchem české sanghy bylo získání budovy a postupné budování kláštera Seon Mun Sa ve Vrážném (okres Svitavy). V současnosti fungují zenová centra či skupiny v Praze, Brně, Vrážném, Olomouci, Liberci, Hodoníně, Děčíně, Táboře a ve Zlíně. Je pozoruhodné, že pouze ve dvou zemích (ve Spojených státech a v Polsku) je více zenových center školy Kwan Um než v Česku. Vedoucím učitelem české sanghy je nyní mistr dharmy Jiří Hazlbauer; inka mu roku 2016 předal zenový mistr Dae Kwang (*1944).

== Počet věřících ==

Zenová škola Kwan Um byla registrována teprve po sčítání lidu v roce 2021 a počet svých praktikujících či věřících sama neudává. K buddhismu bez bližšího určení se v rámci uvedeného sčítání lidu přihlásilo 5 049 (vedle samostatně sčítaných konkrétních společenství, čítajících 708 osob), nejčastěji v Praze a v Brně. Jen část z nich však zřejmě byla v trvalém kontaktu s nějakou buddhistickou náboženskou organizací či skupinou.

== Literatura ==

HYON GAK SUNIM (ed.): ''Zenový mistr Seung Sahn. Zenový kompas''. DharmaGaia, Praha 2006. 
Dušan LUŽNÝ: „Czech Republic.“ In: Laurence COX – Ugo DESSÌ – Lukas K. POKORNY (eds.): ''East Asian Religiosities in the European Union: Globalisation, Migration, and Hybridity''. Brill, Leiden 2024, s. 87. 
J. Gordon MELTON: ''Melton‘s Encyclopedia of American Religions’'. Gale, Farmington Hills 2009, s. 1096–1097. 
Stephen MITCHELL (ed.): ''Odklepávání popela na Buddhu. Učení zenového mistra Seung Sahna''. DharmaGaia, Praha 1996. 
Charles S. PREBISH: ''Luminous Passage. The Practice and Study of Buddhism in America''. University of California Press, Berkeley, 1999, s. 32–34. 
Richard SEAGER: ''Buddhism in America''. Columbia UP, New York 1999, s. 171–173. 
SEUNG SAHN: ''Celý svět je jedna květina. 365 kong-anů pro každodenní život''. Charles E. Tuttle, Boston 1992. 
SEUNG SAHN: ''Deset bran. Kong-anové učení zenového mistra Seung Sahna''. DharmaGaia, Praha 2001. 
SEUNG SAHN: ''Pouze „nevím“. Vyučující dopisy zenového mistra Seung Sahna''. O. G. M. E., Praha 1991. 
WU BONG: ''Zen – žít v tomto okamžiku. Učení zenového mistra Wu Bonga s poděkováním od studentů''. Volvox Globator, Praha 2014.

Oficiální internetové stránky: https://www.kwanumzen.cz 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/Default.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:CCNS]]

Zenová škola Kwan Um

2026-01-08T07:32:26Z

ZRN:

= Zenová škola Kwan Um =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Zenová škola Kwan Um_mapa1.jpg|480px]]

</div>

Škola Kwan Um je součástí ''[[čchan (Buddh)|zenového buddhismu]]'', tedy jedné ze škol ''[[mahájána (Buddh)|mahájánového]]'' buddhismu. Jinou školou mahájány je škola Čisté země (v České republice ji reprezentuje [[Společenství buddhismu v České republice|Společenství buddhismu v ČR]]). Mahájánový buddhismus je jednou ze tří velkých větví buddhismu vedle buddhismu ''[[théraváda (Buddh)|théravádového]]'' (zastoupeného společenstvím ''[[Théravádový buddhismus|Théravádový buddhismus]]''), a buddhismu ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánového]]'' (jehož v tibetskou podobu reprezentuje ''[[Buddhismus Diamantové cesty|Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü]]). Zenová škola Kwan Um byla v České republice registrována roku 2025.

== Historie Zenové školy Kwan Um ==

Zenový buddhismus má kořeny v Indii, ale konstituoval se v Číně na začátku 6. století pod názvem ''[[čchan (Buddh)|čchan]]'' (v Japonsku „zen“ a v Koreji „son“). Legendárním zakladatelem se stal indický učenec Bódhidharma. Od samého počátku pronikal do království na Korej¬ském poloostrově a zakořenil v této oblasti v období Sjednocené Silly (668–935) zvláště díky 38. patriarchovi Lin-ťi I-süanovi († 866/867). Dalším významným zenovým mnichem byl mistr Podžo Činul (1158–1210), který překlenul rozdíly mezi různými pojetími buddhismu v Koreji, a stal se tak jakýmsi otcem korejské tradice zenu („son“). V období království Čoson (1392–1910) byl buddhismus potlačován a zenoví mniši byli společensky marginalizováni. To se změnilo v následujícím období, ale korejský zenový buddhismus čelil v důsledku obsazení Korejského poloostrova Japonci v letech 1910–45 tlaku na posílení japonské školy zenového buddhismu sótó. Odpor některých korejských buddhistů proti japanizaci byl roku 1935 vyjádřen založením korejské zenové školy čogje. Roku 1941 ji uznala okupační japonská vláda.

Právě k zenovému buddhismu školy čogje konvertoval ve druhé polovině čtyřicátých let minulého století Seung Sahn, pozdější zakladatel tradice Kwan Um. Seung Sahn se narodil jako Sungsan Hengwon (Seung-Sahn Haeng Won) roku 1927 v protestantské rodině v severní Koreji. V mládí se zapojil do osvobozeneckého boje proti okupaci Koreje. Po válce studoval v jižní Koreji, ale brzy rezignoval na společenské angažmá a pod vlivem Diamantové sútry se v horách stal mnichem ve škole korejského buddhismu čogje. Vysvěcen byl roku 1948. Jeho učitelem se stal Ko Bong (1890–1962), 77. patriarcha v korejské linii zenového buddhismu. Ko Bong mu následujícího roku „předal dharmu“, a tak se Seung Sahn stal ve 22 letech zenovým mistrem a 78. patriarchou v této linii. V korejské válce byl vojenským kaplanem a po propuštění z armády se stal opatem pěti klášterů. Prostřednictvím jím založeného laického Spojeného buddhistického sdružení se zasloužil o obnovu buddhismu v Jižní Koreji. Od roku 1962 (podle jiných zdrojů 1965) působil v Japonsku a roku 1972 přesídlil do Spojených států amerických. Usadil se v městě Providence (ve státě Rhode Island) a při práci v manuálních profesích vyučoval zenový buddhismus. Jeho prvními žáky se stali studenti místní Brownovy univerzity.

Na základě Seung Sahnova působení vzniklo postupně několik center po celých Spojených státech. Roku 1983 byla tato centra spojena do zenové školy Kwan Um, a ta se již následujícího roku stala mezinárodní. Zároveň se kvůli laickému charakteru společenství a dalším inovacím organizačně oddělila od korejské školy čogje a vytvořila samostatnou školu západního zenového buddhismu Kwan Um. Seung Sahn považoval zenovou praxi, a zvláště praxi, vedoucí k „mysli nevím“, za univerzální metodu, která je nadřazena všem náboženským a filosofickým tradicím. Tyto tradice (včetně buddhismu a jeho větví) mají oprávnění jen tehdy, pokud jejich stoupenci dospějí k „odetnutí“ lpění na nich a k praxi „nevím“.
V době smrti Seung Sahna roku 2004 bylo po světě již několik desítek center této školy. Její hlavní chrám stojí v Cumberlandu, severní části aglomerace Providence. Podle časopisu školy Primary Point bylo roku 2025 v jedenadvaceti zemích světa 95 center školy. Zenová centra školy Kwan Um jsou administrativně rozdělena do tří oblastí: americké, evropské a asijské. Česká jsou začleněna do evropské oblasti, již reprezentuje zapsaný spolek The Kwan Um School of Zen / Europe, e. V. se sídlem v Berlíně.

== Religionistická charakteristika Zenové školy Kwan Um ==

Přesvědčení, obvyklá ve škole Kwan Um, vycházejí z nauky, kterou formuloval Seung Sahn a která je dostupná ve spisech, tvořených z jeho promluv či dopisů a editovaných a zveřejněných jeho žáky. Česky jsou k dispozici téměř všechny.

Základem nauky Zenové školy Kwan Um je předpoklad o stejné podstatě všeho ve vesmíru. Tuto původní bezrozpornou skutečnost je možné pojímat jako prvotní bod, prvotní přirozenost, prázdnotu, Boha či jako zdroj univerzální energie. Každý takový pojem je ovšem zavádějící, protože názvy, jména a výrazové formy provázejí konceptuální myšlení, a nutně tak vedou k vnímání protikladů a ztrátě vědomí jednoty všeho. Přitom právě ve vědomí této jednoty bez protikladů spočívá pravé Já a pravá přirozenost člověka.

Stav běžného člověka je ovšem s konceptuálním myšlením poznamenán. V jeho důsledku se tvoří jeho karmická připoutanost člověka ke koloběhu života a smrti. Vysvobození z tohoto pouta nevědomosti je možné zbavením se („odetnutím“) veškerého konceptuálního myšlení. Tím se lidská mysl navrací do stavu před myšlením, tedy do původní prázdnoty. Taková mysl je „čistá“, je v jednotě s vesmírem a je absolutní. Žádné myšlení znamená žádné jednání, a tím i žádné vytváření karmy.

Způsobem, jak dosáhnout mysli, která je před myšlením, a jak si takovou mysl udržet, je praxe zenového buddhismu. V korejské škole čogje a v mezinárodní škole Kwan Um je tato „zenová mysl“, „prázdná mysl“, „čistá mysl“ nebo „nemyslící mysl“ často nazývána „mysl nevím“, protože základním nastavením této mysli je odpověď „Nevím“ na otázku „Co jsem?“. Právě tato otázka a odpověď na ni zbavují mysl konceptů a přemýšlení o nich, a tak činí mysl prázdnou. V důsledku toho soustřeďuje „mysl nevím“ svou veškerou energii do bodu, který je „před myšlením“ a v němž je možné nahlédnout a prožít jednotu s vesmírem. Tím praxe zenového buddhismu nejen že nevytváří novou karmu, ale i odstraňuje karmu, která byla dosud nahromaděna.

Cestu „zenové mysli“ či „mysli nevím“ Seung Sahn rozdělil na čtyři etapy v tzv. zenovém kruhu. První začíná běžným myšlením, které je zpočátku ještě připoutáno k pojmům a konceptům, ale na konci etapy tuto připoutanost ztrácí a mysl nahlíží vše jako prázdné formy a vnímá jednotu všeho. V další etapě je pro mysl vše stejné, neboť vše je téže podstaty, a myšlení se proto vytrácí. Mysl je přístupná už nikoli pojmům, ale překvapivým gestům (výkřiku, úderu, zvednutí prstu apod.), jejichž prostřednictvím se v ní probudí vědomí buddhovské přirozenosti. V závěru třetí etapy vstupuje mysl do svobodného prostoru „magie a zázraků“, v níž jednotlivosti a jejich vlastnosti vnímá jako proměnné a vzájemně zaměnitelné. V poslední etapě je mysl zcela otevřená, všechno je pro ni přirozeně takové, jaké je, a jedná vůči všem bytostem s moudrým soucitem. Mysl se ocitá v nekonečném čase a nekonečném prostoru, kde není život ani smrt, a nemá žádné touhy, které by se týkaly jí samé. Jediným přáním je vysvobodit všechny živé bytosti z koloběhu životů a umírání. Být v cíli zenové praxe znamená stát se bódhisattvou.

Koncept bódhisattvy je obvyklý v celém mahájánovém buddhismu; jedná se o lidskou či transcendentní bytost, která by díky trvalému stavu bódhi (stavu probuzení) mohla vstoupit do nirvány, ale ze soucitu tento vstup odkládá a věnuje se vysvobození ostatních bytostí, které ještě trpí. Ve škole Kwan Um je obzvlášť ctěna bytost zvaná Kwan Seum Bosal (což se vykládá jako „bódhisattva vnímající zvuky světa“), ženská podoba indického bódhisattvy Avalókitéšvary, známá též jako bódhisattva Kuan-jin v čínské kulturní oblasti nebo jako Kannon v Japonsku. Jméno tohoto bódhisattvy tvoří nejdůležitější mantru ve škole Kwan Um a samo jméno školy je od něj odvozeno (vykládá se jako „vnímej zvuk světa“). „Zvuk světa“ přitom asociuje pláč či nářek a jeho vnímání znamená soucit s trpícími bytostmi. Právě soucit je hlavní charakteristikou bódhisattvy.

Mantra ''Kwan Seum Bosal'', stejně jako další, níže popsané prvky praxe jsou pouhými pomůckami k získání a udržení „mysli nevím“. Vedou k „odetnutí“ konceptuálního myšlení a k získání soustředěné pozornosti k tomu, co je vykonáváno. Podobně je pomůckou cesta „mysli zenu“ (zenový kruh), stručně interpretovaná výše, i nauka, již lze odvodit ze Seung Sahnových promluv a která je naznačena výše. Pomocnou roli mají klasické buddhistické texty, především ''Diamantová sútra'' a ''Sútra Srdce'', ale i ''Maháparinirvána sútra'', ''Lotosová sútra'' a případně i další. Tyto texty anebo části z nich jsou zpívány, případně recitovány jako mantry. Stejně jako jiné pomůcky ale nejsou nezbytné. Mohou se dokonce stát překážkou, pokud praktikující na nich ulpívá. Neulpívání ovšem neznamená nedbalost či lhostejnost. Naopak, ve škole Kwan Um třeba opravdového vytrvalého úsilí, které může být posíleno právě pomůckami, a také přesného dodržování pravidel zenové praxe.

Praxi školy Kwan Um tvoří několik technik, prováděných společně nebo – pokud je to možné a potřebné – i soukromě jednotlivými buddhisty. Základní technikou je meditační sezení, které zpravidla trvá 30–40 minut. Pomůckou pro udržení soustředěné a prázdné mysli bez myšlení je například pozorování dechu, mantra ''Kwan Seum Bosal'', případně jiná mantra, otázka „Co jsem?“ a odpověď „Nevím“ apod. Mezi dvěma nebo třemi sezeními bývá zařazena meditace v chůzi v délce asi 10 minut. Další technikou je zpěv súter nebo jiného posvátného textu. Samostatně nebo ve společenství jsou prováděny poklony, které tvoří sled přesně určených tělesných pohybů. Celek tvoří 108 poklon a praktikující jsou motivováni k provádění několika těchto celků poklon denně.

Příležitostí pro intenzivní zenovou praxi jsou meditační ústraní. Je to různě dlouhý (dvoudenní až třináctitýdenní) pobyt skupiny buddhistů v klášteře nebo v zenovém centru. Obvyklé je tří až sedmidenní ústraní zvané Jong Meng Džong Džin (JMDD), koná se též ústraní zaměřené na zpěv nebo na společnou fyzickou práci. Možné je ovšem i ústraní pro jednotlivého buddhistu, do něhož samozřejmě nemohou být zařazeny některé techniky běžné při společných ústraních.

Při ústraních jsou dodržována přesná pravidla. Nevztahují se jen na výše zmíněné techniky, ale i na chování v sále dharmy, kde se týkají hlavně oltáře a úkonů s ním spojených, nebo na uctivé jednání zvláště s těmi, kdo mají v hierarchii školy vyšší postavení, a na společné aktivity. Kromě technik, zmíněných v předchozím odstavci, ústraní obsahuje i společné jídlo a společnou práci. Jednotlivé úkony společných činností i předměty (oděv, oltář apod.) a zacházení s nimi jsou detailně a promyšleně předepsány tak, aby byl zajištěn harmonický průběh činností a aby jejich účinek na mysl praktikujícího byl co největší. Meditační technikou je také mlčení, které je při ústraních dodržováno. K praxi na ústraní patří i možnost rozhovoru s učitelem. Jeho součástí může být i kóan (kong an), tvrzení, otázka nebo příběh, které překračují běžné logické myšlení a které mají žáka vytrhnout z myšlenkových stereotypů či případně mají vyzkoušet stav žákovy mysli.

Kong-any jsou pro školu Kwan Um velmi důležitou technikou. Zakladatel školy Seung Sahn je často používal a často o jejich použití hovořil. Vznikaly především v době vlády čínské dynastie Tchang (618–907). Do současnosti se jich v tradici školy čogje zachovalo asi sedmnáct set; Seung Sahn jich vybral deset, které zastupují jejich různé druhy. Jsou uvedeny v knihách ''Deset bran'' a ''Zenový kompas''. Širší škálu kong-anů představuje kniha ''Celý svět je jedna květina''. Příběhy, jimiž Seung Sahn ilustroval své promluvy, obsahují i údery či kopnutí, určené – podobně jako kong-any – k probuzení mnišských žáků.

Kromě pravidelné praxe ve škole Kwan Um, k níž nevyhnutelně patří i meditační ústraní, jsou doporučovány i příležitostné individuální liturgické úkony, např. pamětní obřad za zemřelé, umísťování kartiček se jménem nemocného nebo jinak potřebného člověka na oltář, obřad lítosti, svatební obřad, slavnost narození dítěte apod. Společně jsou slaveny výroční dny: svátek narození Buddhy, připomínka koupání malého Buddhy, svátek Buddhova probuzení a oslava narození Seung Sahna. Kromě toho se mohou konat i příležitostné obřady, spjaté s přijímáním slibů a dosažením vyšších stupňů v hierarchii společenství, s otevřením zenového centra, zasvěcením nového oltáře apod.

Vůle jednotlivého žáka školy Kwan Um konat praxi a směřovat k „čisté mysli“ je vyjádřena touhou přijmout sliby, a zavázat se tak k dodržování odpovídajících předpisů. Úroveň takto přijatých slibů, dodržování předpisů a naplňování s nimi spojených kompetencí vytváří ve společenství Kwan Um přirozenou hierarchii, a to ve dvou duchovních liniích.

Základním stupněm hierarchické struktury společenství je členství v sanze (společenství buddhistů), jehož hlavní podmínkou je přijetí pěti slibů (předpisů). Při obřadu přijetí pěti předpisů získává nový člen sanghy kromě jiného také buddhistické jméno. Vyšších stupňů pak může dosáhnout v tzv. předpisové linii. Do nich jsou uváděni při přijetí dalších slibů (předpisů), a to to buď jako laici, nebo jako mniši. Stupni „učitel dharmy ve výcviku“ odpovídá adept mnišství, vyššímu stupni „učitel dharmy“ odpovídá mnišský novic, „starší učitel dharmy“ je na stejném stupni hierarchie jako mnich či mniška. Na vrcholu předpisové linie ve větvi laiků je učitel bódhisattva. Členové sanghy v předpisové linii jsou odpovědni za běžné fungování náboženského provozu společenství.

Na stejné úrovni pravomocí a odpovědnosti jako učitelé bódhisattvové jsou příslušníci sanghy v tzv. učící linii. Jsou odpovědni především za duchovní směřování sanghy. Ten, jemuž bylo obřadně předáno oprávnění k samostatnému vyučování zenového buddhismu (tzv. inka) spolu se zenovou holí jako viditelným odznakem tohoto oprávnění, se stává mistrem dharmy. Náleží mu korejský uctivý titul Dži Do Pop Sa Nim (JDPSN). Jako zenový mistr je nazýván ten mistr dharmy, komu byla obřadně „předána dharma“, a kdo se tak stal držitelem linie v postavení 79. patriarchy (po Seung Sahnovi jako 78. patriarchovi). Jedním ze současných zenových mistrů je žena, a do terminologie společenství Kwan Um se tedy dostává výraz „matriarcha“. Ze zenových mistrů je na pětileté období zvolen hlavní zenový mistr školy. V současnosti je hlavní zenovou mistryní Barbara Rhodesová (*1948), buddhistickým jménem Soeng Hyang.

Vedle struktury duchovních hierarchií existuje ve společenství Kwan Um též struktura administrativní. Na jejím nejvyšším stupni je vedoucí učitel, který spravuje sanghu zpravidla v jedné zemi. Může se jím stát jen mistr dharmy nebo zenový mistr. Představeným lokálního zenového centra nebo zenové skupiny je opat. Jeho funkce může vykonávat vedoucí učitel. V zenovém centru dále působí zástupce opata, hospodář, ředitel kanceláře a účetní. Záležitosti praxe zenového centra či skupiny jsou v kompetenci hlavního učitele dharmy.

Všechny pozice ve struktuře společenství jsou přístupné mužům i ženám, a to bez preferencí. Pro mezinárodní společenství školy Kwan Um jsou typické časté návštěvy zahraničních učitelů v jednotlivých zenových centrem a bohaté mezinárodní styky. V dokumentech školy Kwan Um je věnována velká pozornost etice zvláště v hierarchických vztazích a jsou stanoveny mechanismy, jak na porušování etických pravidel reagovat.

Podobně jako některá jiná společenství zenového buddhismu vstupují někteří vedoucí představitelé školy Kwan Um do intenzivních vztahů s křesťany, zvláště římskokatolickými, a učí je technikám školy Kwan Um (především meditačním) a sdílejí s nimi své zkušenosti. Tyto vztahy bývají chápány jako oboustranně obohacující, a jsou tedy příkladem prakticky vedeného mezináboženského dialogu.

== Historie a organizace Zenové školy Kwan Um v České republice ==

České společenství školy Kwan Um se začalo tvořit tajně v období komunistické vlády. Čeští zájemci o zenový buddhismus se koncem sedmdesátých let 20. století orientovali na Polsko, které bylo buddhismu daleko přístupnější. Tam roku 1978 vzniklo první zenové společenství školy Kwan Um v sovětském bloku a ve Falenici, okrajové části Varšavy, bylo roku 1983 zřízeno zenové centrum Do Am Sa (v současnosti se jmenuje Wu Bong Sa). Se Seung Sahnem se ve Falenici setkali také jeho první čeští stoupenci. Mezi nimi byl hudebník a pozdější publicista a spisovatel Vlastimil Marek (1946–2021) a nakladatel Lumír Kolíbal (*1954). První českou učitelkou dharmy se stala historička umění Milena Slavická (*1949). Na základě kontaktů s polskou sanghou přijížděl v osmdesátých letech do Československa opat zenového centra ve Falenici Do Am Sunim (Andrzej Czarnecki). Od roku 1986 sloužil českým stoupencům Seung Sahna bývalý statek v Kaňku na předměstí Kutné Hory jako tajné a dočasné zenové centrum. Milena Slavická byla jeho opatkou. Díky překladům Lumíra Kolíbala a Vlastimila Marka a díky samizdatovému nakladatelství Lumíra Kolíbala se mezi českými zájemci tajně šířily první překlady Seung Sahnových spisů ''Odklepávání popela na Buddhu'' a ''Pouze „nevím“''.

Ačkoliv ve svobodných po¬měrech roku 1991 uspořádala česká sangha návštěvu Seung Sahna v Praze a byla tímto osobním setkáním povzbuzena, v následujících letech se rozpadla. Vznikala v podstatě znovu zásluhou Jiřího Šmejkala (*1956) a Věry Hrůšové (*1961). Výrazem impulsu ke vzniku nového společenství bylo založení občanského sdružení Česká zen-buddhistická společnost Čogje – škola Kwan Um roku 1995, které má v současnosti status zapsaného spolku pod názvem Zenová škola Kwan Um. Na půdě tohoto spolku začala být připravována registrace stejnojmenné náboženské společnosti, k jejímž schválení ministerstvem kutlury došlo v srpnu 2025.

Už v devadesátých letech pěstovalo české společenství Kwan Um bohaté styky se zahraničními učiteli: například roku 1996 přednášela na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy mistryně dharmy Dorota Krzyżanowska (*1959) a roku 1999 navštívil Českou republiku zenový mistr Wu Bong (Jacob Perl, 1950–2013). Časté návštěvy učitelů z jiných zemí se konaly i v dalších letech a pokračují i nyní.

Roku 2001 vzniklo první zenové centrum v Praze, roku 2002 v Brně a postupně se zenová centra nebo skupiny ustavily v Děčíně, Hodoníně, Liberci, Litoměřicích, Olomouci, Svitavách, Táboře, Zlíně a Lichnově u Nového Jičína. Asi osm let od poloviny devadesátých let do začátku 21. století společenství vydávalo občasník Katz! (obvykle dvakrát do roka). Funkci časopisu pak převzaly internetové prezentace. Úspěchem české sanghy bylo získání budovy a postupné budování kláštera Seon Mun Sa ve Vrážném (okres Svitavy). V současnosti fungují zenová centra či skupiny v Praze, Brně, Vrážném, Olomouci, Liberci, Hodoníně, Děčíně, Táboře a ve Zlíně. Je pozoruhodné, že pouze ve dvou zemích (ve Spojených státech a v Polsku) je více zenových center školy Kwan Um než v Česku. Vedoucím učitelem české sanghy je nyní mistr dharmy Jiří Hazlbauer; inka mu roku 2016 předal zenový mistr Dae Kwang (*1944).

== Počet věřících ==

Zenová škola Kwan Um byla registrována teprve po sčítání lidu v roce 2021 a počet svých praktikujících či věřících sama neudává. K buddhismu bez bližšího určení se v rámci uvedeného sčítání lidu přihlásilo 5 049 (vedle samostatně sčítaných konkrétních společenství, čítajících 708 osob), nejčastěji v Praze a v Brně. Jen část z nich však zřejmě byla v trvalém kontaktu s nějakou buddhistickou náboženskou organizací či skupinou.

== Literatura ==

HYON GAK SUNIM (ed.): ''Zenový mistr Seung Sahn. Zenový kompas''. DharmaGaia, Praha 2006. 
Dušan LUŽNÝ: „Czech Republic.“ In: Laurence COX – Ugo DESSÌ – Lukas K. POKORNY (eds.): ''East Asian Religiosities in the European Union: Globalisation, Migration, and Hybridity''. Brill, Leiden 2024, s. 87. 
J. Gordon MELTON: ''Melton‘s Encyclopedia of American Religions’'. Gale, Farmington Hills 2009, s. 1096–1097. 
Stephen MITCHELL (ed.): ''Odklepávání popela na Buddhu. Učení zenového mistra Seung Sahna''. DharmaGaia, Praha 1996. 
Charles S. PREBISH: ''Luminous Passage. The Practice and Study of Buddhism in America''. University of California Press, Berkeley, 1999, s. 32–34. 
Richard SEAGER: ''Buddhism in America''. Columbia UP, New York 1999, s. 171–173. 
SEUNG SAHN: ''Celý svět je jedna květina. 365 kong-anů pro každodenní život''. Charles E. Tuttle, Boston 1992. 
SEUNG SAHN: ''Deset bran. Kong-anové učení zenového mistra Seung Sahna''. DharmaGaia, Praha 2001. 
SEUNG SAHN: ''Pouze „nevím“. Vyučující dopisy zenového mistra Seung Sahna''. O. G. M. E., Praha 1991. 
WU BONG: ''Zen – žít v tomto okamžiku. Učení zenového mistra Wu Bonga s poděkováním od studentů''. Volvox Globator, Praha 2014.

Oficiální internetové stránky: https://www.kwanumzen.cz 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/Default.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:CCNS]]

Zenová škola Kwan Um

2026-01-08T07:30:39Z

ZRN:

= Zenová škola Kwan Um =

<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">

__TOC__ [[Soubor:Zenová škola Kwan Um_mapa1.jpg|480px]]

</div>

Škola Kwan Um je součástí ''[[čchan (Buddh)|zenového buddhismu]]'', tedy jedné ze škol ''[[mahájána (Buddh)|mahájánového]]'' buddhismu. Jinou školou mahájány je škola Čisté země (v České republice ji reprezentuje [[Společenství buddhismu v České republice|Společenství buddhismu v ČR]]). Mahájánový buddhismus je jednou ze tří velkých větví buddhismu vedle buddhismu ''[[théraváda (Buddh)|théravádového]]'' (zastoupeného společenstvím ''[[Théravádový buddhismus|Théravádový buddhismus]]''), a buddhismu ''[[vadžrajána (Buddh)|vadžrajánového]]'' (jehož v tibetskou podobu reprezentuje ''[[Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü|Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü]]). Zenová škola Kwan Um byla v České republice registrována roku 2025.

== Historie Zenové školy Kwan Um ==

Zenový buddhismus má kořeny v Indii, ale konstituoval se v Číně na začátku 6. století pod názvem „čchan“ (v Japonsku „zen“ a v Koreji „son“). Legendárním zakladatelem se stal indický učenec Bódhidharma. Od samého počátku pronikal do království na Korej¬ském poloostrově a zakořenil v této oblasti v období Sjednocené Silly (668–935) zvláště díky 38. patriarchovi Lin-ťi I-süanovi († 866/867). Dalším významným zenovým mnichem byl mistr Podžo Činul (1158–1210), který překlenul rozdíly mezi různými pojetími buddhismu v Koreji, a stal se tak jakýmsi otcem korejské tradice zenu („son“). V období království Čoson (1392–1910) byl buddhismus potlačován a zenoví mniši byli společensky marginalizováni. To se změnilo v následujícím období, ale korejský zenový buddhismus čelil v důsledku obsazení Korejského poloostrova Japonci v letech 1910–45 tlaku na posílení japonské školy zenového buddhismu sótó. Odpor některých korejských buddhistů proti japanizaci byl roku 1935 vyjádřen založením korejské zenové školy čogje. Roku 1941 ji uznala okupační japonská vláda.

Právě k zenovému buddhismu školy čogje konvertoval ve druhé polovině čtyřicátých let minulého století Seung Sahn, pozdější zakladatel tradice Kwan Um. Seung Sahn se narodil jako Sungsan Hengwon (Seung-Sahn Haeng Won) roku 1927 v protestantské rodině v severní Koreji. V mládí se zapojil do osvobozeneckého boje proti okupaci Koreje. Po válce studoval v jižní Koreji, ale brzy rezignoval na společenské angažmá a pod vlivem Diamantové sútry se v horách stal mnichem ve škole korejského buddhismu čogje. Vysvěcen byl roku 1948. Jeho učitelem se stal Ko Bong (1890–1962), 77. patriarcha v korejské linii zenového buddhismu. Ko Bong mu následujícího roku „předal dharmu“, a tak se Seung Sahn stal ve 22 letech zenovým mistrem a 78. patriarchou v této linii. V korejské válce byl vojenským kaplanem a po propuštění z armády se stal opatem pěti klášterů. Prostřednictvím jím založeného laického Spojeného buddhistického sdružení se zasloužil o obnovu buddhismu v Jižní Koreji. Od roku 1962 (podle jiných zdrojů 1965) působil v Japonsku a roku 1972 přesídlil do Spojených států amerických. Usadil se v městě Providence (ve státě Rhode Island) a při práci v manuálních profesích vyučoval zenový buddhismus. Jeho prvními žáky se stali studenti místní Brownovy univerzity.

Na základě Seung Sahnova působení vzniklo postupně několik center po celých Spojených státech. Roku 1983 byla tato centra spojena do zenové školy Kwan Um, a ta se již následujícího roku stala mezinárodní. Zároveň se kvůli laickému charakteru společenství a dalším inovacím organizačně oddělila od korejské školy čogje a vytvořila samostatnou školu západního zenového buddhismu Kwan Um. Seung Sahn považoval zenovou praxi, a zvláště praxi, vedoucí k „mysli nevím“, za univerzální metodu, která je nadřazena všem náboženským a filosofickým tradicím. Tyto tradice (včetně buddhismu a jeho větví) mají oprávnění jen tehdy, pokud jejich stoupenci dospějí k „odetnutí“ lpění na nich a k praxi „nevím“.
V době smrti Seung Sahna roku 2004 bylo po světě již několik desítek center této školy. Její hlavní chrám stojí v Cumberlandu, severní části aglomerace Providence. Podle časopisu školy Primary Point bylo roku 2025 v jedenadvaceti zemích světa 95 center školy. Zenová centra školy Kwan Um jsou administrativně rozdělena do tří oblastí: americké, evropské a asijské. Česká jsou začleněna do evropské oblasti, již reprezentuje zapsaný spolek The Kwan Um School of Zen / Europe, e. V. se sídlem v Berlíně.

== Religionistická charakteristika Zenové školy Kwan Um ==

Přesvědčení, obvyklá ve škole Kwan Um, vycházejí z nauky, kterou formuloval Seung Sahn a která je dostupná ve spisech, tvořených z jeho promluv či dopisů a editovaných a zveřejněných jeho žáky. Česky jsou k dispozici téměř všechny.

Základem nauky Zenové školy Kwan Um je předpoklad o stejné podstatě všeho ve vesmíru. Tuto původní bezrozpornou skutečnost je možné pojímat jako prvotní bod, prvotní přirozenost, prázdnotu, Boha či jako zdroj univerzální energie. Každý takový pojem je ovšem zavádějící, protože názvy, jména a výrazové formy provázejí konceptuální myšlení, a nutně tak vedou k vnímání protikladů a ztrátě vědomí jednoty všeho. Přitom právě ve vědomí této jednoty bez protikladů spočívá pravé Já a pravá přirozenost člověka.

Stav běžného člověka je ovšem s konceptuálním myšlením poznamenán. V jeho důsledku se tvoří jeho karmická připoutanost člověka ke koloběhu života a smrti. Vysvobození z tohoto pouta nevědomosti je možné zbavením se („odetnutím“) veškerého konceptuálního myšlení. Tím se lidská mysl navrací do stavu před myšlením, tedy do původní prázdnoty. Taková mysl je „čistá“, je v jednotě s vesmírem a je absolutní. Žádné myšlení znamená žádné jednání, a tím i žádné vytváření karmy.

Způsobem, jak dosáhnout mysli, která je před myšlením, a jak si takovou mysl udržet, je praxe zenového buddhismu. V korejské škole čogje a v mezinárodní škole Kwan Um je tato „zenová mysl“, „prázdná mysl“, „čistá mysl“ nebo „nemyslící mysl“ často nazývána „mysl nevím“, protože základním nastavením této mysli je odpověď „Nevím“ na otázku „Co jsem?“. Právě tato otázka a odpověď na ni zbavují mysl konceptů a přemýšlení o nich, a tak činí mysl prázdnou. V důsledku toho soustřeďuje „mysl nevím“ svou veškerou energii do bodu, který je „před myšlením“ a v němž je možné nahlédnout a prožít jednotu s vesmírem. Tím praxe zenového buddhismu nejen že nevytváří novou karmu, ale i odstraňuje karmu, která byla dosud nahromaděna.

Cestu „zenové mysli“ či „mysli nevím“ Seung Sahn rozdělil na čtyři etapy v tzv. zenovém kruhu. První začíná běžným myšlením, které je zpočátku ještě připoutáno k pojmům a konceptům, ale na konci etapy tuto připoutanost ztrácí a mysl nahlíží vše jako prázdné formy a vnímá jednotu všeho. V další etapě je pro mysl vše stejné, neboť vše je téže podstaty, a myšlení se proto vytrácí. Mysl je přístupná už nikoli pojmům, ale překvapivým gestům (výkřiku, úderu, zvednutí prstu apod.), jejichž prostřednictvím se v ní probudí vědomí buddhovské přirozenosti. V závěru třetí etapy vstupuje mysl do svobodného prostoru „magie a zázraků“, v níž jednotlivosti a jejich vlastnosti vnímá jako proměnné a vzájemně zaměnitelné. V poslední etapě je mysl zcela otevřená, všechno je pro ni přirozeně takové, jaké je, a jedná vůči všem bytostem s moudrým soucitem. Mysl se ocitá v nekonečném čase a nekonečném prostoru, kde není život ani smrt, a nemá žádné touhy, které by se týkaly jí samé. Jediným přáním je vysvobodit všechny živé bytosti z koloběhu životů a umírání. Být v cíli zenové praxe znamená stát se bódhisattvou.

Koncept bódhisattvy je obvyklý v celém mahájánovém buddhismu; jedná se o lidskou či transcendentní bytost, která by díky trvalému stavu bódhi (stavu probuzení) mohla vstoupit do nirvány, ale ze soucitu tento vstup odkládá a věnuje se vysvobození ostatních bytostí, které ještě trpí. Ve škole Kwan Um je obzvlášť ctěna bytost zvaná Kwan Seum Bosal (což se vykládá jako „bódhisattva vnímající zvuky světa“), ženská podoba indického bódhisattvy Avalókitéšvary, známá též jako bódhisattva Kuan-jin v čínské kulturní oblasti nebo jako Kannon v Japonsku. Jméno tohoto bódhisattvy tvoří nejdůležitější mantru ve škole Kwan Um a samo jméno školy je od něj odvozeno (vykládá se jako „vnímej zvuk světa“). „Zvuk světa“ přitom asociuje pláč či nářek a jeho vnímání znamená soucit s trpícími bytostmi. Právě soucit je hlavní charakteristikou bódhisattvy.

Mantra ''Kwan Seum Bosal'', stejně jako další, níže popsané prvky praxe jsou pouhými pomůckami k získání a udržení „mysli nevím“. Vedou k „odetnutí“ konceptuálního myšlení a k získání soustředěné pozornosti k tomu, co je vykonáváno. Podobně je pomůckou cesta „mysli zenu“ (zenový kruh), stručně interpretovaná výše, i nauka, již lze odvodit ze Seung Sahnových promluv a která je naznačena výše. Pomocnou roli mají klasické buddhistické texty, především ''Diamantová sútra'' a ''Sútra Srdce'', ale i ''Maháparinirvána sútra'', ''Lotosová sútra'' a případně i další. Tyto texty anebo části z nich jsou zpívány, případně recitovány jako mantry. Stejně jako jiné pomůcky ale nejsou nezbytné. Mohou se dokonce stát překážkou, pokud praktikující na nich ulpívá. Neulpívání ovšem neznamená nedbalost či lhostejnost. Naopak, ve škole Kwan Um třeba opravdového vytrvalého úsilí, které může být posíleno právě pomůckami, a také přesného dodržování pravidel zenové praxe.

Praxi školy Kwan Um tvoří několik technik, prováděných společně nebo – pokud je to možné a potřebné – i soukromě jednotlivými buddhisty. Základní technikou je meditační sezení, které zpravidla trvá 30–40 minut. Pomůckou pro udržení soustředěné a prázdné mysli bez myšlení je například pozorování dechu, mantra ''Kwan Seum Bosal'', případně jiná mantra, otázka „Co jsem?“ a odpověď „Nevím“ apod. Mezi dvěma nebo třemi sezeními bývá zařazena meditace v chůzi v délce asi 10 minut. Další technikou je zpěv súter nebo jiného posvátného textu. Samostatně nebo ve společenství jsou prováděny poklony, které tvoří sled přesně určených tělesných pohybů. Celek tvoří 108 poklon a praktikující jsou motivováni k provádění několika těchto celků poklon denně.

Příležitostí pro intenzivní zenovou praxi jsou meditační ústraní. Je to různě dlouhý (dvoudenní až třináctitýdenní) pobyt skupiny buddhistů v klášteře nebo v zenovém centru. Obvyklé je tří až sedmidenní ústraní zvané Jong Meng Džong Džin (JMDD), koná se též ústraní zaměřené na zpěv nebo na společnou fyzickou práci. Možné je ovšem i ústraní pro jednotlivého buddhistu, do něhož samozřejmě nemohou být zařazeny některé techniky běžné při společných ústraních.

Při ústraních jsou dodržována přesná pravidla. Nevztahují se jen na výše zmíněné techniky, ale i na chování v sále dharmy, kde se týkají hlavně oltáře a úkonů s ním spojených, nebo na uctivé jednání zvláště s těmi, kdo mají v hierarchii školy vyšší postavení, a na společné aktivity. Kromě technik, zmíněných v předchozím odstavci, ústraní obsahuje i společné jídlo a společnou práci. Jednotlivé úkony společných činností i předměty (oděv, oltář apod.) a zacházení s nimi jsou detailně a promyšleně předepsány tak, aby byl zajištěn harmonický průběh činností a aby jejich účinek na mysl praktikujícího byl co největší. Meditační technikou je také mlčení, které je při ústraních dodržováno. K praxi na ústraní patří i možnost rozhovoru s učitelem. Jeho součástí může být i kóan (kong an), tvrzení, otázka nebo příběh, které překračují běžné logické myšlení a které mají žáka vytrhnout z myšlenkových stereotypů či případně mají vyzkoušet stav žákovy mysli.

Kong-any jsou pro školu Kwan Um velmi důležitou technikou. Zakladatel školy Seung Sahn je často používal a často o jejich použití hovořil. Vznikaly především v době vlády čínské dynastie Tchang (618–907). Do současnosti se jich v tradici školy čogje zachovalo asi sedmnáct set; Seung Sahn jich vybral deset, které zastupují jejich různé druhy. Jsou uvedeny v knihách ''Deset bran'' a ''Zenový kompas''. Širší škálu kong-anů představuje kniha ''Celý svět je jedna květina''. Příběhy, jimiž Seung Sahn ilustroval své promluvy, obsahují i údery či kopnutí, určené – podobně jako kong-any – k probuzení mnišských žáků.

Kromě pravidelné praxe ve škole Kwan Um, k níž nevyhnutelně patří i meditační ústraní, jsou doporučovány i příležitostné individuální liturgické úkony, např. pamětní obřad za zemřelé, umísťování kartiček se jménem nemocného nebo jinak potřebného člověka na oltář, obřad lítosti, svatební obřad, slavnost narození dítěte apod. Společně jsou slaveny výroční dny: svátek narození Buddhy, připomínka koupání malého Buddhy, svátek Buddhova probuzení a oslava narození Seung Sahna. Kromě toho se mohou konat i příležitostné obřady, spjaté s přijímáním slibů a dosažením vyšších stupňů v hierarchii společenství, s otevřením zenového centra, zasvěcením nového oltáře apod.

Vůle jednotlivého žáka školy Kwan Um konat praxi a směřovat k „čisté mysli“ je vyjádřena touhou přijmout sliby, a zavázat se tak k dodržování odpovídajících předpisů. Úroveň takto přijatých slibů, dodržování předpisů a naplňování s nimi spojených kompetencí vytváří ve společenství Kwan Um přirozenou hierarchii, a to ve dvou duchovních liniích.

Základním stupněm hierarchické struktury společenství je členství v sanze (společenství buddhistů), jehož hlavní podmínkou je přijetí pěti slibů (předpisů). Při obřadu přijetí pěti předpisů získává nový člen sanghy kromě jiného také buddhistické jméno. Vyšších stupňů pak může dosáhnout v tzv. předpisové linii. Do nich jsou uváděni při přijetí dalších slibů (předpisů), a to to buď jako laici, nebo jako mniši. Stupni „učitel dharmy ve výcviku“ odpovídá adept mnišství, vyššímu stupni „učitel dharmy“ odpovídá mnišský novic, „starší učitel dharmy“ je na stejném stupni hierarchie jako mnich či mniška. Na vrcholu předpisové linie ve větvi laiků je učitel bódhisattva. Členové sanghy v předpisové linii jsou odpovědni za běžné fungování náboženského provozu společenství.

Na stejné úrovni pravomocí a odpovědnosti jako učitelé bódhisattvové jsou příslušníci sanghy v tzv. učící linii. Jsou odpovědni především za duchovní směřování sanghy. Ten, jemuž bylo obřadně předáno oprávnění k samostatnému vyučování zenového buddhismu (tzv. inka) spolu se zenovou holí jako viditelným odznakem tohoto oprávnění, se stává mistrem dharmy. Náleží mu korejský uctivý titul Dži Do Pop Sa Nim (JDPSN). Jako zenový mistr je nazýván ten mistr dharmy, komu byla obřadně „předána dharma“, a kdo se tak stal držitelem linie v postavení 79. patriarchy (po Seung Sahnovi jako 78. patriarchovi). Jedním ze současných zenových mistrů je žena, a do terminologie společenství Kwan Um se tedy dostává výraz „matriarcha“. Ze zenových mistrů je na pětileté období zvolen hlavní zenový mistr školy. V současnosti je hlavní zenovou mistryní Barbara Rhodesová (*1948), buddhistickým jménem Soeng Hyang.

Vedle struktury duchovních hierarchií existuje ve společenství Kwan Um též struktura administrativní. Na jejím nejvyšším stupni je vedoucí učitel, který spravuje sanghu zpravidla v jedné zemi. Může se jím stát jen mistr dharmy nebo zenový mistr. Představeným lokálního zenového centra nebo zenové skupiny je opat. Jeho funkce může vykonávat vedoucí učitel. V zenovém centru dále působí zástupce opata, hospodář, ředitel kanceláře a účetní. Záležitosti praxe zenového centra či skupiny jsou v kompetenci hlavního učitele dharmy.

Všechny pozice ve struktuře společenství jsou přístupné mužům i ženám, a to bez preferencí. Pro mezinárodní společenství školy Kwan Um jsou typické časté návštěvy zahraničních učitelů v jednotlivých zenových centrem a bohaté mezinárodní styky. V dokumentech školy Kwan Um je věnována velká pozornost etice zvláště v hierarchických vztazích a jsou stanoveny mechanismy, jak na porušování etických pravidel reagovat.

Podobně jako některá jiná společenství zenového buddhismu vstupují někteří vedoucí představitelé školy Kwan Um do intenzivních vztahů s křesťany, zvláště římskokatolickými, a učí je technikám školy Kwan Um (především meditačním) a sdílejí s nimi své zkušenosti. Tyto vztahy bývají chápány jako oboustranně obohacující, a jsou tedy příkladem prakticky vedeného mezináboženského dialogu.

== Historie a organizace Zenové školy Kwan Um v České republice ==

České společenství školy Kwan Um se začalo tvořit tajně v období komunistické vlády. Čeští zájemci o zenový buddhismus se koncem sedmdesátých let 20. století orientovali na Polsko, které bylo buddhismu daleko přístupnější. Tam roku 1978 vzniklo první zenové společenství školy Kwan Um v sovětském bloku a ve Falenici, okrajové části Varšavy, bylo roku 1983 zřízeno zenové centrum Do Am Sa (v současnosti se jmenuje Wu Bong Sa). Se Seung Sahnem se ve Falenici setkali také jeho první čeští stoupenci. Mezi nimi byl hudebník a pozdější publicista a spisovatel Vlastimil Marek (1946–2021) a nakladatel Lumír Kolíbal (*1954). První českou učitelkou dharmy se stala historička umění Milena Slavická (*1949). Na základě kontaktů s polskou sanghou přijížděl v osmdesátých letech do Československa opat zenového centra ve Falenici Do Am Sunim (Andrzej Czarnecki). Od roku 1986 sloužil českým stoupencům Seung Sahna bývalý statek v Kaňku na předměstí Kutné Hory jako tajné a dočasné zenové centrum. Milena Slavická byla jeho opatkou. Díky překladům Lumíra Kolíbala a Vlastimila Marka a díky samizdatovému nakladatelství Lumíra Kolíbala se mezi českými zájemci tajně šířily první překlady Seung Sahnových spisů ''Odklepávání popela na Buddhu'' a ''Pouze „nevím“''.

Ačkoliv ve svobodných po¬měrech roku 1991 uspořádala česká sangha návštěvu Seung Sahna v Praze a byla tímto osobním setkáním povzbuzena, v následujících letech se rozpadla. Vznikala v podstatě znovu zásluhou Jiřího Šmejkala (*1956) a Věry Hrůšové (*1961). Výrazem impulsu ke vzniku nového společenství bylo založení občanského sdružení Česká zen-buddhistická společnost Čogje – škola Kwan Um roku 1995, které má v současnosti status zapsaného spolku pod názvem Zenová škola Kwan Um. Na půdě tohoto spolku začala být připravována registrace stejnojmenné náboženské společnosti, k jejímž schválení ministerstvem kutlury došlo v srpnu 2025.

Už v devadesátých letech pěstovalo české společenství Kwan Um bohaté styky se zahraničními učiteli: například roku 1996 přednášela na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy mistryně dharmy Dorota Krzyżanowska (*1959) a roku 1999 navštívil Českou republiku zenový mistr Wu Bong (Jacob Perl, 1950–2013). Časté návštěvy učitelů z jiných zemí se konaly i v dalších letech a pokračují i nyní.

Roku 2001 vzniklo první zenové centrum v Praze, roku 2002 v Brně a postupně se zenová centra nebo skupiny ustavily v Děčíně, Hodoníně, Liberci, Litoměřicích, Olomouci, Svitavách, Táboře, Zlíně a Lichnově u Nového Jičína. Asi osm let od poloviny devadesátých let do začátku 21. století společenství vydávalo občasník Katz! (obvykle dvakrát do roka). Funkci časopisu pak převzaly internetové prezentace. Úspěchem české sanghy bylo získání budovy a postupné budování kláštera Seon Mun Sa ve Vrážném (okres Svitavy). V současnosti fungují zenová centra či skupiny v Praze, Brně, Vrážném, Olomouci, Liberci, Hodoníně, Děčíně, Táboře a ve Zlíně. Je pozoruhodné, že pouze ve dvou zemích (ve Spojených státech a v Polsku) je více zenových center školy Kwan Um než v Česku. Vedoucím učitelem české sanghy je nyní mistr dharmy Jiří Hazlbauer; inka mu roku 2016 předal zenový mistr Dae Kwang (*1944).

== Počet věřících ==

Zenová škola Kwan Um byla registrována teprve po sčítání lidu v roce 2021 a počet svých praktikujících či věřících sama neudává. K buddhismu bez bližšího určení se v rámci uvedeného sčítání lidu přihlásilo 5 049 (vedle samostatně sčítaných konkrétních společenství, čítajících 708 osob), nejčastěji v Praze a v Brně. Jen část z nich však zřejmě byla v trvalém kontaktu s nějakou buddhistickou náboženskou organizací či skupinou.

== Literatura ==

HYON GAK SUNIM (ed.): ''Zenový mistr Seung Sahn. Zenový kompas''. DharmaGaia, Praha 2006. 
Dušan LUŽNÝ: „Czech Republic.“ In: Laurence COX – Ugo DESSÌ – Lukas K. POKORNY (eds.): ''East Asian Religiosities in the European Union: Globalisation, Migration, and Hybridity''. Brill, Leiden 2024, s. 87. 
J. Gordon MELTON: ''Melton‘s Encyclopedia of American Religions’'. Gale, Farmington Hills 2009, s. 1096–1097. 
Stephen MITCHELL (ed.): ''Odklepávání popela na Buddhu. Učení zenového mistra Seung Sahna''. DharmaGaia, Praha 1996. 
Charles S. PREBISH: ''Luminous Passage. The Practice and Study of Buddhism in America''. University of California Press, Berkeley, 1999, s. 32–34. 
Richard SEAGER: ''Buddhism in America''. Columbia UP, New York 1999, s. 171–173. 
SEUNG SAHN: ''Celý svět je jedna květina. 365 kong-anů pro každodenní život''. Charles E. Tuttle, Boston 1992. 
SEUNG SAHN: ''Deset bran. Kong-anové učení zenového mistra Seung Sahna''. DharmaGaia, Praha 2001. 
SEUNG SAHN: ''Pouze „nevím“. Vyučující dopisy zenového mistra Seung Sahna''. O. G. M. E., Praha 1991. 
WU BONG: ''Zen – žít v tomto okamžiku. Učení zenového mistra Wu Bonga s poděkováním od studentů''. Volvox Globator, Praha 2014.

Oficiální internetové stránky: https://www.kwanumzen.cz 
[https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/Default.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 
''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]]
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:CCNS]]

Hlavní strana

2025-12-09T16:45:21Z

ZRN:

<div id="mainpage">
<div id="mainpage-content">
<ul id="main-roster">
<li>[[CCNS|České církve a náboženské společnosti]] (CCNS, 2020)</li>
<li>[[CNO|České náboženské osobnosti 20. a 21. století]] (CNO, 2025)</li>
<li>[[JKI|Slovník Judaismus – Křesťanství – Islám]] (JKI, 2003)</li>
<li>[[Buddh|Slovník buddhismu]] (Buddh, 1997)</li>
<li>[[Hind|Slovník hinduismu]] (Hind, 2008)</li>
<li>[[Islam|Slovník islámu]] (Islam, 2009)</li>
<li>[[Tibet|Slovník tibetského náboženství a mytologie]] (Tibet, 2009) </li>
</ul>

Religionistická encyklopedie je základní informační bází pro všechny zájemce o náboženství, religiozitu a religionistické poznání, garantovanou Sociologickým ústavem AV ČR. Vzniká v rámci programu Strategie AV21 Akademie věd ČR od roku 2020, jde o mladší sestru dnes již etablované ''[https://encyklopedie.soc.cas.cz/ Sociologické encyklopedie]''. Encyklopedie obsahuje nově zpracovaný slovník ''České církve a náboženské společnosti'' (2020, dále doplňován) a aktualizované podoby "trojslovníku" ''Judaismus – Křesťanství – Islám'' (2021), ''Slovníku hinduismu'' Karla Wernera (2021), ''Slovníku buddhismu'' Vladimíra Miltnera (2024), ''Slovníku islámu'' Bronislava Ostřanského (2024) a v roce 2025 o slovník ''České náboženské osobnosti 20. a 21. století'' a ''Slovník tibetského náboženství a mytologie'' Josefa Kolmaše. Rozvoj encyklopedie umožňuje nový program Strategie AV21 Identity ve světě válek a krizí, v jehož rámci připravujeme další rozšiřování encyklopedie. Budeme velmi rádi, [[Religionistická_encyklopedie:Kontakty|sdělíte-li nám]] svá doporučení a upozorníte-li nás na nedostatky tohoto díla.
</div>

<div id="mainpage-nav">
[[Religionistická encyklopedie:Hesla|Všechna hesla]]

[[Religionistická encyklopedie:Autoři|Všichni autoři]]

Více o [[Religionistická_encyklopedie:Religionistická_encyklopedie|Religionistické encyklopedii]]
</div>

<div id="logos-row">[[Soubor:Logo_SOU_2.jpg|87px|link=https://www.soc.cas.cz/]] [[Soubor:Logo_Strategie_V2_1.jpg|111px|link=http://av21.avcr.cz/]]</div>
</div>
</div>

Hlavní strana

2025-11-10T06:41:18Z

ZRN:

<div id="mainpage">
<div id="mainpage-content">
<ul id="main-roster">
<li>[[CCNS|České církve a náboženské společnosti]] (CCNS, 2020)</li>
<li>[[CNO|České náboženské osobnosti 20. a 21. století]] (CNO, 2025)</li>
<li>[[JKI|Slovník Judaismus – Křesťanství – Islám]] (JKI, 2003)</li>
<li>[[Buddh|Slovník buddhismu]] (Buddh, 1997)</li>
<li>[[Hind|Slovník hinduismu]] (Hind, 2008)</li>
<li>[[Islam|Slovník islámu]] (Islam, 2009)</li>
<li>[[Tibet|Slovník tibetského náboženství a mytologie]] (Tibet, 2009) ← v přípravě</li>
</ul>

Religionistická encyklopedie je základní informační bází pro všechny zájemce o náboženství, religiozitu a religionistické poznání, garantovanou Sociologickým ústavem AV ČR. Vzniká v rámci programu Strategie AV21 Akademie věd ČR od roku 2020, jde o mladší sestru dnes již etablované ''[https://encyklopedie.soc.cas.cz/ Sociologické encyklopedie]''. Encyklopedie obsahuje nově zpracovaný slovník ''České církve a náboženské společnosti'' (2020, dále doplňován) a aktualizované podoby "trojslovníku" ''Judaismus – Křesťanství – Islám'' (2021), ''Slovníku hinduismu'' Karla Wernera (2021), ''Slovníku buddhismu'' Vladimíra Miltnera (2024), ''Slovníku islámu'' Bronislava Ostřanského (2024) a v roce 2025 o slovník ''České náboženské osobnosti 20. a 21. století'' a ''Slovník tibetského náboženství a mytologie'' Josefa Kolmaše. Rozvoj encyklopedie umožňuje nový program Strategie AV21 Identity ve světě válek a krizí, v jehož rámci připravujeme další rozšiřování encyklopedie. Budeme velmi rádi, [[Religionistická_encyklopedie:Kontakty|sdělíte-li nám]] svá doporučení a upozorníte-li nás na nedostatky tohoto díla.
</div>

<div id="mainpage-nav">
[[Religionistická encyklopedie:Hesla|Všechna hesla]]

[[Religionistická encyklopedie:Autoři|Všichni autoři]]

Více o [[Religionistická_encyklopedie:Religionistická_encyklopedie|Religionistické encyklopedii]]
</div>

<div id="logos-row">[[Soubor:Logo_SOU_2.jpg|87px|link=https://www.soc.cas.cz/]] [[Soubor:Logo_Strategie_V2_1.jpg|111px|link=http://av21.avcr.cz/]]</div>
</div>
</div>

Hazlbauer Jiří

2025-11-10T06:40:27Z

ZRN:

= Hazlbauer Jiří =
 <time datetime="1975-03-06">6. března 1975</time> v Praze

Buddhista. Vyučený truhlář, mistr dharmy ve škole zenového buddhismu Kwan Um. Ve škole Kwan Um praktikuje od roku 1999, roku 2016 obdržel oprávnění k samostatnému vyučování zenu (inka). Podílel se na provozu několika zenových center ve světě, byl i opatem hlavního kláštera školy Kwan Um v Cumberlandu (USA). V současnosti (2025) vedoucí učitel české sanghy (společenství buddhistů) školy Kwan Um a opat kláštera ve Vrážném. Spolupráce na programech s duchovními [[Církev římskokatolická|katolické]] i [[Církev československá husitská|československé husitské]] církve.

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 

[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]
[[Kategorie:CNO]]

Dragomirecký Andrej

2025-11-10T06:38:33Z

ZRN:

= Dragomirecký Andrej =
 <time datetime="1934">1934</time> v Praze
 <time datetime="2017-07-05">5. července 2017</time> v Praze

Regresní (reinkarnační) terapeut. Absolvent Fakulty radiotechniky Českého vysokého učení technického (Ing.), konstruktér radiolokátorů, od devadesátých let externí učitel psychologie Fakulty elektrotechnické ČVUT a školitel dalších regresních terapeutů. Jeho tzv. hlubinná abreaktivní terapie vychází z dianetiky, alternativní metody amerického spisovatele L. Ron Hubbarda (1911–1986), jehož texty překládal a vydal v samizdatu; ocitl se proto v konfliktu se Scientologickou církví, která na dianetiku vlastní licence. Ve vlastním nakladatelství Stratos publikoval knihy ''Hlubinná abreaktivní psychoterapie – základy teorie a praxe'' (1992), ''Informační teorie psychiky'' (1994), ''Cesta do vlastní minulosti, cesta ke zdraví: základy teorie a praxe hlubinné abreaktivní psychoterapie'' (4. vydání 1997)'', Teorie osobnosti'' (2005)'', Regresní psychoterapie I.–II.'' (2007–08).

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 

[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]
[[Kategorie:CNO]]

Dragomirecký Andrej

2025-11-10T06:38:23Z

ZRN:

= Dragomirecký Andrej =
 <time datetime="1934">1934</time> v Praze
 <time datetime="2017-07-05">5. července 2017</time> v Praze

Regresní (reinkarnační) terapeut. Absolvent Fakulty radiotechniky Českého vysokého učení technického (Ing.), konstruktér radiolokátorů, od devadesátých let externí učitel psychologie Fakulty elektrotechnické ČVUT a školitel dalších regresních terapeutů. Jeho tzv. hlubinná abreaktivní terapie vychází z dianetiky, alternativní metody amerického spisovatele L. Ron Hubbarda (1911–1986)), jehož texty překládal a vydal v samizdatu; ocitl se proto v konfliktu se Scientologickou církví, která na dianetiku vlastní licence. Ve vlastním nakladatelství Stratos publikoval knihy ''Hlubinná abreaktivní psychoterapie – základy teorie a praxe'' (1992), ''Informační teorie psychiky'' (1994), ''Cesta do vlastní minulosti, cesta ke zdraví: základy teorie a praxe hlubinné abreaktivní psychoterapie'' (4. vydání 1997)'', Teorie osobnosti'' (2005)'', Regresní psychoterapie I.–II.'' (2007–08).

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 

[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]
[[Kategorie:CNO]]

Dostal Jan

2025-11-10T06:37:06Z

ZRN:

= Dostal Jan =
 <time datetime="1920-09-12">12. září 1920</time> v Luhačovicích (okr. Zlín)
 <time datetime="2015-12-15">15. prosince 2015</time> v Praze

Hudební pedagog, kněz [[Obec křesťanů|Obce křesťanů]]. Oba rodiče byli anthroposofové. Účastnil se života Obce křesťanů od jejího založení v Praze roku 1925. Po krátkém studiu na kněžském semináři v Anglii v letech 1946–47 byl v Praze vysvěcen na kněze Obce křesťanů; stal se druhým českým knězem po [[Adamec Josef|Josefu Adamcovi]]. Mezi anthroposofy a v Obci křesťanů působil i v době ilegálity po roce 1951. Věnoval hudební pedagogice. Publikoval jak pedagogická, tak anthroposofická díla; v době nesvobody zvolil pro samizdatové publikace pseudonym Pavel Kříšťan. Po roce 1989 se účastnil obnovy anthroposofického společenství a stal se jedním ze zakladatelů waldorfského školství u nás. Překlady (Rudolf Steiner, Johann Wolfgang Goethe a další), vlastní práce ''Parsifal'' (jako Pavel Křišťan, v samizdatu a 2024), ''Život s duchem jazyka I.–II.'' (2007–08), ''Základy anthroposofie'' (2016), ''Dějiny hudby tentokrát trochu jinak'' (německy 2009, česky 2019), ''A co je to vlastně zač, ta an-thro-po-so-fi-e?'' (2013), ''Johanka z Arku: její život a duchovní pozadí jejího činu'' (2021, dodatek k dílu R. Steinera), ''Kruh dvanácti ctností'' (2023, s Herbertem Witzenmannem).

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 

[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]
[[Kategorie:CNO]]

Bargár Pavol

2025-11-10T06:35:47Z

ZRN:

= Bargár Pavol =
 <time datetime="1981-03-03">3. března 1981</time> v Martině (Slovensko)

Evangelický teolog – misiolog, docent Evangelické teologické fakulty UK. Vystudoval Evanjelickou bohosloveckou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě (Mgr. 2005), doktorské studium dokončil na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (Ph.D. 2009) a studium oboru židovsko-křesťanských vztahů na Univerzitě v Cambridge (M.St. v roce 2011). Habilitoval se na ETF UK roku 2024. Působil jako výzkumný pracovník ve Středoevropském centru misijních studií v letech 2010–13, v letech 2011–14 byl šéfredaktorem ''Revue Společnosti křesťanů a Židů''. Autor knihy ''Embodied Existence: Our Common Life in God'' (2023) a článků zejména v časopisech ''Transformation, International Review of Mission, Ecumenical Review'' či ''Exchange'', spoluautor a editor několika sborníků, především ''The Faith and Beliefs of “Nonbelievers”'' (2024). Člen výkonného výboru Mezinárodní rady křesťanů a židů (ICCJ).

''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' 

[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]
[[Kategorie:CNO]]

Vopřada David

2025-11-07T15:37:34Z

ZRN:

= Vopřada David =
 <time datetime="1978-06-26">26. června 1978</time> v Hradci Králové

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz a teolog. Vystudoval Gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové (maturita 1996), poté nastoupil do Teologického konviktu v Litoměřicích a na Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Základní i doktorandské studium teologie a patristických věd absolvoval na Patristickém institutu Augustinianum v Římě, kde v roce 2012 obhájil disertaci. Během pandemie absolvoval půlroční pobyt na univerzitě v Cambridge. Roku 2019 se habilitoval na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Na kněze byl vysvěcen roku 2004, inkardinován v královéhradecké diecézi. Působil ve farnostech Hradec Králové I a Horní Jelení. Od roku 2012 působí v Praze, kde byl roku 2015 jmenován kanovníkem a od 2016 penitenciářem Vyšehradské kapituly. Několik let byl výpomocným duchovním u Panny Marie před Týnem, od roku 2023 slouží jako administrátor in spiritualibus ve farnosti u sv. Ducha na Starém Městě. Od roku 2012 vyučuje na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde vedl katedru systematické teologie a filosofie (od 2018), působil jako proděkan pro vědu (2019–21), předseda akademického senátu fakulty (od 2016) a člen akademického senátu Univerzity Karlovy (2015–19). Během fakultní krize v polovině dvacátých let stál na liberální straně konfliktu a jako předseda akademického senátu důsledně trval na uplatňování demokratických procedur akademické samosprávy. Účastní se výzkumu v oblasti patrologie a pozdně antické křesťanské literatury, je členem skupiny GIRPAM pro pozdně antickou křesťanskou poezii. Je šéfredaktorem ''Acta Universitatis Carolinae – Theologica'' (od 2013) a české verze ''Communio'' (od 2017), členem redakční rady revue ''Salve''. Věnuje se i popularizaci teologie, výuce duchovních cvičení a organizaci dětských táborů. Autor publikací a překladů ''Mystagogie Výkladu 118. žalmu svatého Ambrože'' (2015), ''Svatý Ambrož a tajemství Krista'' (2015), ''Svatý Augustin. Vánoční promluvy'' (2015), ''Kněžství v prvních staletích církve I.–II.'' (2018), ''Quodvultdeus: a Bishop Forming Christians in Vandal Africa'' (2019), ''Tertulián. O modlitbě'' (2020), ''Ambrož: Křestní katecheze'' (2021), ''Quodvultdeus: Křestní katecheze'' (2022), ''Augustin: Postní promluvy'' (2023) a další.

''[[:Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]'' 

[[Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]
[[Kategorie:CNO]]

Hylmar František

2025-11-07T15:35:39Z

ZRN:

= Hylmar František =
 <time datetime="1957-09-12">12. září 1957</time> v Hradci Králové

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, jezuita. Vystudoval geodézii a kartografii na Českém vysokém učení technickém (Ing. 1981), poté absolvoval roční povinnou vojenskou službu a následně pracoval přes osm let jako geodet v oblasti dálkového průzkumu Země. Do (tehdy ilegálního) Tovaryšstva Ježíšova vstoupil krátce před listopadem 1989. Noviciát absolvoval částečně na Svatém Hostýně, v září 1991 složil první sliby. Následně vystudoval filosofii v Krakově (1991–94) a teologii v Dublinu (1994–97), kde završil kněžskou formaci. Roku 1998 byl v Olomouci vysvěcen na kněze. Působil v pastoraci vysokoškoláků a vyučoval filosofii a sociální nauku církve na vyšší odborné škole Caritas v Olomouci. Další formaci absolvoval při postgraduálním studiu spirituality v Madridu (1999–2001), licenciát ze spirituální teologie a třetí probaci vykonal v Mexiku. V letech 2002–03 působil jako duchovní v pražském kostele sv. Ignáce a v letech 2003-04 byl superiorem pražské jezuitské komunity, rektorem kostela sv. Ignáce a farářem u sv. Štěpána. V letech 2004–13 vykonával službu provinciála české jezuitské provincie. Na podzim 2013 začal působit jako superior a rektor kostela Nanebevzetí Panny Marie v Brně, kde pobýval do července 2016. Od srpna 2016 byl vikářem ve farnosti sv. Štěpána v Praze a superiorem pražské jezuitské komunity. V září roku 2018 se přestěhoval do Děčína, kde byl vicesuperiorem komunity. Působil jako administrátor farnosti Benešov nad Ploučnicí, prezident a spirituál školy Nativity. Po roce se vrátil do Prahy, kde byl ministrem domu a farním vikářem. Od srpna 2020 byl opět administrátorem farnosti u kostela sv. Štěpána a rektorem kostela sv. Ignáce. Vede také duchovní cvičení a přednášky v oboru ignaciánské spirituality a duchovního doprovázení.

''[[:Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]'' 

[[Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]
[[Kategorie:CNO]]

Karfíková Lenka

2025-11-07T15:33:49Z

ZRN:

= Karfíková Lenka =
 <time datetime="1963-02-11">11. února 1963</time> v Praze

Filosofka, členka [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]]. Vystudovala Komenského evangelickou teologickou fakultu v Praze (1981–86), poté absolvovala postgraduální teologická a filosofická studia na Katolické univerzitě v Eichstättu (licenciát 1991, doktorát 1996) a na École Pratique des Hautes Études v Paříži. V roce 1999 se habilitovala na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v oboru křesťanská filosofie. Působila v Ústavu pro klasická studia Akademie věd ČR, přednášela na teologických a filosofických fakultách v Praze a Olomouci. Od roku 2005 je profesorkou filosofie na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde vede katedru filosofie a působí i v rámci grantových a mezinárodních výzkumných projektů. Badatelsky se věnuje vztahu křesťanství a antického myšlení, zejména patristice, novoplatonismu a středověké filosofii. Překládá z latiny a řečtiny (Plotinos, Porfyrios, Augustinus, Řehoř z Nyssy aj.). Je předsedkyní Patristické společnosti ČR, členkou řady odborných grémií doma i v zahraničí (mj. Učená společnost ČR, Academia Platonica septima Monasteriensis, Association Internationale d’Études Patristiques). Založila Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty a vedla ediční řady ''Fontes Latini Bohemorum'', ''Knihovna středověké tradice'' a ''Knihovna raně křesťanské tradice'' v nakladatelství Oikúmené. Mezi její klíčové publikace patří ''De esse ad pulchrum esse. Schönheit in der Theologie Hugos von St. Viktor'' (1998), ''Řehoř z Nyssy: Boží a lidská nekonečnost'' (1999), ''Milost a vůle podle Augustina'' (2006, anglicky 2012), ''Anamnesis. Augustin mezi Platonem a Plotinem'' (2015), ''Přátelství v Augustinových Vyznáních'' (2020), ''Plotin u řeckých raně křesťanských autorů'' (2020), ''Umění, svoboda, láska podle Augustina'' (2023). Manželka filosofa Filipa Karfíka (* 1963).

''[[:Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]'' 

[[Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]
[[Kategorie:CNO]]
<div class="see-also">Lenka Karfíková je autorkou či spoluautorkou [[:Kategorie:Aut: Karfíková Lenka|některých hesel]] této encyklopedie.</div>

Vopřada David

2025-11-07T15:30:30Z

ZRN:

= Vopřada David =
 <time datetime="1978">1978</time> 

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz a teolog. Vystudoval Gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové (maturita 1996), poté nastoupil do Teologického konviktu v Litoměřicích a na Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Základní i doktorandské studium teologie a patristických věd absolvoval na Patristickém institutu Augustinianum v Římě, kde v roce 2012 obhájil disertaci. Během pandemie absolvoval půlroční pobyt na univerzitě v Cambridge. Roku 2019 se habilitoval na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Na kněze byl vysvěcen roku 2004, inkardinován v královéhradecké diecézi. Působil ve farnostech Hradec Králové I a Horní Jelení. Od roku 2012 působí v Praze, kde byl roku 2015 jmenován kanovníkem a od 2016 penitenciářem Vyšehradské kapituly. Několik let byl výpomocným duchovním u Panny Marie před Týnem, od roku 2023 slouží jako administrátor in spiritualibus ve farnosti u sv. Ducha na Starém Městě. Od roku 2012 vyučuje na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde vedl katedru systematické teologie a filosofie (od 2018), působil jako proděkan pro vědu (2019–21), předseda akademického senátu fakulty (od 2016) a člen akademického senátu Univerzity Karlovy (2015–19). Během fakultní krize v polovině dvacátých let stál na liberální straně konfliktu a jako předseda akademického senátu důsledně trval na uplatňování demokratických procedur akademické samosprávy. Účastní se výzkumu v oblasti patrologie a pozdně antické křesťanské literatury, je členem skupiny GIRPAM pro pozdně antickou křesťanskou poezii. Je šéfredaktorem ''Acta Universitatis Carolinae – Theologica'' (od 2013) a české verze ''Communio'' (od 2017), členem redakční rady revue ''Salve''. Věnuje se i popularizaci teologie, výuce duchovních cvičení a organizaci dětských táborů. Autor publikací a překladů ''Mystagogie Výkladu 118. žalmu svatého Ambrože'' (2015), ''Svatý Ambrož a tajemství Krista'' (2015), ''Svatý Augustin. Vánoční promluvy'' (2015), ''Kněžství v prvních staletích církve I.–II.'' (2018), ''Quodvultdeus: a Bishop Forming Christians in Vandal Africa'' (2019), ''Tertulián. O modlitbě'' (2020), ''Ambrož: Křestní katecheze'' (2021), ''Quodvultdeus: Křestní katecheze'' (2022), ''Augustin: Postní promluvy'' (2023) a další.

''[[:Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]'' 

[[Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]
[[Kategorie:CNO]]

Hylmar František

2025-11-07T15:28:41Z

ZRN:

= Hylmar František =
 <time datetime="1957-09-12">12. září 1957</time> v Hradci Králové

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, jezuita. Vystudoval geodézii a kartografii na Českém vysokém učení technickém (Ing. 1981), poté absolvoval roční povinnou vojenskou službu a následně pracoval přes osm let jako geodet v oblasti dálkového průzkumu Země. Do (tehdy ilegálního) Tovaryšstva Ježíšova vstoupil krátce před listopadem 1989. Noviciát absolvoval částečně na Svatém Hostýně, v září 1991 složil první sliby. Následně vystudoval filosofii v Krakově (1991–94) a teologii v Dublinu (1994–97), kde završil kněžskou formaci. Roku 1998 byl v Olomouci vysvěcen na kněze. Působil v pastoraci vysokoškoláků a vyučoval filosofii a sociální nauku církve na vyšší odborné škole Caritas v Olomouci. Další formaci absolvoval při postgraduálním studiu spirituality v Madridu (1999–2001), licenciát ze spirituální teologie a třetí probaci vykonal v Mexiku. V letech 2002–03 působil jako duchovní v pražském kostele sv. Ignáce a v letech 2003-04 byl superiorem pražské jezuitské komunity, rektorem kostela sv. Ignáce a farářem u sv. Štěpána. V letech 2004–13 vykonával službu provinciála české jezuitské provincie. Na podzim 2013 začal působit jako superior a rektor kostela Nanebevzetí Panny Marie v Brně, kde pobýval do července 2016. Od srpna 2016 byl vikářem ve farnosti sv. Štěpána v Praze a superiorem pražské jezuitské komunity. V září roku 2018 se přestěhoval do Děčína, kde byl vicesuperiorem komunity. Působil jako administrátor farnosti Benešov nad Ploučnicí, prezident a spirituál školy Nativity. Po roce se vrátil do Prahy, kde byl ministrem domu a farním vikářem. Od srpna 2020 byl opět administrátorem farnosti u kostela sv. Štěpána a rektorem kostela sv. Ignáce.

''[[:Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]'' 

[[Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]
[[Kategorie:CNO]]

Urban Jan Evangelista

2025-11-05T15:16:44Z

ZRN:

= Urban Jan Evangelista =
 <time datetime="1901-02-20">20. února 1901</time> v Praze
 <time datetime="1991-01-07">7. ledna 1991</time> v Nespekách (okr. Benešov)

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, františkán. Narodil se v rodině železničáře jako Josef Urban, v roce 1918 vstoupil do Řádu menších bratří františkánů. Studoval františkánský institut v Bolzanu a filosofii a teologii na Karlově univerzitě v Praze, kněžské svěcení přijal v roce 1924 (PhDr. 1930). V roce 1927 založil institut sester Apoštolátu III. řádu sv. Františka (tzv. urbanky), angažoval se v charitativní a katechetické práci. Od roku 1933 do roku 1948 byl šéfredaktorem časopisu ''Serafínský prapor'', v roce 1937 založil laický vzdělávací ústav Studium Catholicum, jehož se stal rektorem. V letech 1938–41 vykonával funkci provinciála františkánského řádu v Čechách, po roce 1945 formuloval program "živé teologie". 14. března 1950 zatčen a za údajnou velezradu v procesu „Machalka a spol.“ odsouzen ke čtrnácti letům vězení. Během pobytu ve vězení onemocněl tuberkulózou. V říjnu 1963 byl propuštěn a od roku 1968 se postupně mohl vrátit k duchovní činnosti, avšak v roce 1974 mu byl státní souhlas opět odebrán. Autor knih ''K Bohu. Průvodce duchovního života katolické inteligence'' (1933), ''Zásady života'' (1936), ''Cesty k víře'' (1946), ''Duchovní život'' (1946), ''Učení víry pro vstup dospělých do Církve Kristovy'' (1946), ''Dnešní přístup k teologii'' (1969), ''Velká obnova. O kontemplaci'' (1991), ''Vzrůst ke Kristu'' (1993).

Literatura: 
Václav Ventura: ''Jan Evangelista Urban. Život a dílo. Sonda do dějin české a moravské spirituality''. CDK, Brno 2001; Vojtěch Vlček: ''Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964.'' Matice cyrilometodějská, Olomouc 2004.

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Lízna František

2025-11-05T15:15:29Z

ZRN:

= Lízna František =
 <time datetime="1941-07-11">11. července 1941</time> v Jevíčku (okr. Svitavy)
 <time datetime="2021-03-04">4. března 2021</time> v Olomouci

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, jezuita. Vyrůstal v hluboce věřící, antikomunistické rodině; již v roce 1960 byl poprvé vězněn za sejmutí sovětské vlajky v rodné obci. Následovaly další tresty, v roce 1964 za pokus o emigraci, na konci sedmdesátých let a v letech 1981–83 za šíření samizdatu a nakonec v roce 1988 za distribuci letáků o politických vězních. V roce 1968 vstoupil do (tehdy ilegálního) Tovaryšstva Ježíšova. V roce 1974 přijal kněžské svěcení, ale komunistický režim mu zakázal veřejnou duchovní službu, takže působil v manuálních profesích i jako sociální pracovník. V roce 1978 podepsal Chartu 77 a významně se podílel na disidentském hnutí. Po listopadu 1989 se stal rektorem jezuitského kostela v Brně (1989–95), působil jako vězeňský kaplan v Kuřimi, později farář ve Vyšehorkách a vězeňský kaplan věznice Mírov. Věnoval se pastoraci Romů, bezdomovců a vězňů. Byl také vášnivým poutníkem, deníky ze svých poutí vydával knižně. Spolupracoval s časopisy ''Rozmluvy, Akord, Nový život, Katolický týdeník'' aj. Získal řadu ocenění, např. Řád Tomáše Garrigua Masaryka V. třídy (2001), členství v Radě pro lidská práva, Cenu Františka Kriegla (2003), Cenu Celestýna Opitze (2013), Cenu Paměti národa (2017) a v roce 2020 maďarskou cenu Jánose Esterházyho.

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Oliva Otmar

2025-11-05T15:13:27Z

ZRN:

= Oliva Otmar =
 <time datetime="1952-02-19">19. února 1952</time> v Olomouci

Sochař, člen [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]]. Studoval sochařství na uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti (1967–72) a Akademii výtvarných umení v Praze (1972–78). Již během studií se zapojil do disentu, v říjnu 1979 byl zadržen a za distribuci samizdatu odsouzen k dvaceti měsícům vězení. Po propuštění v roce 1981 se usadil a tvořil na Velehradě, kde si v roce 1985 zřídil vlastní kovoliteckou dílnu. Jeho tvorba je hluboce inspirována křesťanskou spiritualitou; zaměřuje se na sakrální objekty (kříže, zvony, medaile, fontány) a rekonstrukce církevních interiérů. Mezinárodně se prosadil dekorací kaple Redemptoris Mater ve Vatikánu (1994), včetně výjimečného papežského trůnu (prvního od Berniniho). Dále zdobil sakrální objekty ve Slovinsku (Maribor) a v České republice (charm Panny Marie Vítězné v Praze, Svatá Hora u Příbrami ad.). Po listopadu 1989 pokračoval v tvorbě na Velehradě. Získal Cenu Masarykovy akademie umění, Pamětní medaili třetího odboje, Řád sv. Cyrila a Metoděje a v roce 2017 titul Rytíře české kultury udělený ministrem kultury.

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Lux Josef

2025-11-05T15:11:42Z

ZRN:

= Lux Josef =
 <time datetime="1956-02-01">1. února 1956</time> v Ústí nad Orlicí
 <time datetime="1999-11-21">21. listopadu 1999</time> v Seattlu (USA)

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] politik. Studoval na Střední zemědělsko-technické škole v Lanškrouně a poté absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Brně. Po škole pracoval jako zootechnik a vedoucí živočišné výroby v JZD Zálší. Od roku 1982 byl členem Československé strany lidové (dnes KDU-ČSL), avšak aktivně se začal politicky angažovat až po Sametové revoluci, kdy byl kooptován do Federálního shromáždění (1990). V září 1990 byl zvolen předsedou Československé strany lidové (byl jím do roku 1998), po volbách v roce 1992 vstoupil do vlády Václava Klause (* 1941) jako ministr zemědělství a místopředseda vlády. Funkci zastával až do července 1998. Po pádu Klausovy vlády byl pověřen vedením koaličních jednání (1997) a po volbách 1998 se opět stal místopředsedou vlády v úřednické vládě Josefa Tošovského (* 1950). Jeho schopnost dohody a kompromisu oceňovali i političtí protivníci, během druhé poloviny devadesátých let posiloval pozici KDU‑ČSL jako středopravé křesťansko-demokratické strany. Po zjištění závažného nemocnění (leukemie) 24. září 1998 rezignoval na všechny veřejné a stranické funkce, ponechal si pouze poslanecký mandát. V roce 2000 mu byla in memoriam udělena Cena T. G. Masaryka II. třídy.

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Grygar Jiří

2025-11-05T15:10:02Z

ZRN:

= Grygar Jiří =
 <time datetime="1936-03-17">17. března 1936</time> v Heinersdorfu (dnes Dziewiętlice, Polsko)

Astronom, [[Církev římskokatolická|římskokatolický]] laik. Studoval fyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně (1954–57) a astronomii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1957–59). V letech 1959–80 působil v Astronomickém ústavu ČSAV v Ondřejově, kde se zabýval výzkumem zákrytových dvojhvězd a kataklyzmických proměnných hvězd. Od roku 1980 pracoval ve Fyzikálním ústavu ČSAV v Řeži a později v Praze, kde se věnoval astročásticové fyzice a dálkovému průzkumu Země. Je známý jako popularizátor astronomie a vědy obecně. V letech 1982–90 moderoval televizní pořad ''Okna vesmíru dokořán''. Od roku 1966 každoročně připravuje přehled nejdůležitějších astronomických objevů pod názvem ''Žeň objevů''. Je členem Českého klubu skeptiků Sisyfos, bývalým předsedou Rady České televize (1992-97) a bývalým předsedou Učené společnosti České republiky (2004–08). Laureát Kalingovy ceny za popularizaci vědy (1996).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Ferda František

2025-11-05T15:07:40Z

ZRN:

= Ferda František =
 <time datetime="1915-03-31">31. března 1915</time> ve Spáleném Poříčí (okr. Plzeň-jih)
 <time datetime="1991-07-07">7. července 1991</time> v Sušici (okr. Klatovy)

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz a léčitel. Po vysvěcení na kněze působil na různých místech, ale na počátku padesátých let byl zatčen a vězněn. Odsouzen byl na 14 let, propuštěn amnestií v roce 1960. Po propuštění pracoval jako dělník a později se vrátil k pastorační činnosti (1969). Byl známý svými léčebnými schopnostmi, které zahrnovaly diagnostiku na dálku a využívání přírodních léčiv. Vyvinul bezbílkovinnou dietu známou jako „Totální protirakovinná kúra“ (TPK). Jeho práce a přístup k léčbě byly kontroverzní, ale měl širokou klientelu a byl vyhledáván pro své schopnosti.

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Eben Petr

2025-11-05T15:06:03Z

ZRN:

= Eben Petr =
 <time datetime="1929-01-22">22. ledna 1929</time> v Žamberku (okr. Ústí and Orlicí)
 <time datetime="2007-10-24">24. října 2007</time> v Praze

Český hudební skladatel, člen [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]]. Studoval na Akademii múzických umění v Praze, kde se zaměřil na klavír a kompozici. V letech 1977-78 byl profesorem kompozice na Royal Northern College of Music v Manchesteru (Spojené království). Jeho tvorba zahrnuje široké spektrum žánrů, včetně duchovní, moderní a soudobé vážné hudby. Varhanní cyklus ''Nedělní hudba'' byl inspirován gregoriánským chorálem. Patřil k nejvýznamnějším českým varhaníkům, byl dlouholetým předsedou festivalu Pražské jaro, po roce 1989 vyučoval na AMU. Byl evidován jako tajný spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti. Jeho syny jsou hudebníci Kryštof (* 1954), Marek (* 1957, také moderátor) a David Ebenové (* 1965).

Literatura: 
Kateřina Vondrovicová: ''Petr Eben''. Panton, Praha 1995.

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Brauner Bohumil

2025-11-05T15:03:32Z

ZRN:

= Brauner Bohumil =
 <time datetime="1890">1890</time> v Moravském Krumlově (okr. Znojmo)
 <time datetime="1986">1986</time> v Dolních Kounicích (okr. Brno-venkov)

Mecenáš české [[Církev římskokatolická|římskokatolické]] kultury. Narodil se v rodině sedláře a továrního dělníka. Studoval na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, které však nedokončil. Ve dvacátých letech se prosadil v podnikání jako velkoobchodník s koloniálním zbožím (firma Ergo). Po roce 1933 přesunul podnikání do rodného Moravského Krumlova a od roku 1939 žil v Dolních Kounicích. Během druhé světové války a v poválečných letech se stal významným mecenášem římskokatolických autorů a umělců. Navázal kontakty s řadou osobností, jako byli [[Čep Jan|Jan Čep]], [[Deml Jakub|Jakub Deml]], [[Durych Jaroslav|Jaroslav Durych]], [[Florian Josef|Josef Florian]], [[Křelina František|František Křelina]], [[Renč Václav|Václav Renč]], [[Zahradníček Jan|Jan Zahradníček]], ale i s biskupy a kněžími, například [[Hlouch Josef|Josefem Hlouchem]] a [[Trochta Štěpán|Štěpánem Trochtou]]. Podporoval je nejen finančně, ale i zasíláním potravin apod. Jeho domov v Dolních Kounicích se stal místem setkávání intelektuálů a umělců. Tuto mecenášskou činnost realizoval i po komunistickém převratu, sledován Státní bezpečností. Vydal několik bibliofilských tisků, například báseň ''Hausrecht'' Ludwiga Uhlanda (1939) v devíti překladech českých autorů, a povídku ''Noční cesta'' Jaroslava Durycha (1945).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Bratinka Pavel

2025-11-05T15:00:09Z

ZRN:

= Bratinka Pavel =
 <time datetime="1946-03-14">14. března 1946</time> v Bratislavě

Politik, [[Církev římskokatolická|římskokatolický]] intelektuál. Vystudoval Fakultu jaderné a technické fyziky ČVUT v Praze, v roce 1968 stážoval v Delftu (Nizozemsko). Po návratu do Československa v roce 1969 působil jako aspirant v Ústavu jaderné fyziky ČSAV, ale kvůli odmítnutí vstupu do Socialistického svazu mládeže mu bylo znemožněno pokračovat ve vědecké dráze. V sedmdesátých a osmdesátých letech pracoval v dělnických profesích. Byl aktivní v disentu, též jako člen Kampademie. V letech 1981–83 vedl samizdatovou Edici Svíce. Po listopadu 1989 spoluzaložil Občanskou demokratickou alianci (ODA) a stal se jejím prvním předsedou (do 1992). V letech 1990–92 byl poslancem Federálního shromáždění, poté náměstkem ministra zahraničních věcí ČR pro vztahy s EU (1992–96) a ministrem bez portfeje (1996-98). V letech 1996–98 byl poslancem Poslanecké sněmovny. Po odchodu z politiky v roce 1998 založil poradenskou firmu Euroffice Praha – Brusel, zaměřenou na vztahy s institucemi EU. Je známý jako překladatel děl Friedricha Hayeka a Erica Voegelina.

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Bradáč Josef

2025-11-05T14:56:55Z

ZRN:

= Bradáč Josef =
 <time datetime="1920-05-12">12. května 1920</time> ve Velkém Meziříčí (okr. Žďár nad Sázavou)
 <time datetime="1986-02-28">28. února 1986</time> ve Velkém Meziříčí (okr. Žďár nad Sázavou)

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, liturgik. Studoval na zemském reformním reálném gymnáziu v rodišti (maturita 1939), teologická studia absolvoval na diecézním bohosloveckém učilišti v Brně (1945). Na kněze byl vysvěcen v roce 1945. Působil ve farnostech Troubsko, Komín a Zbýšov. V roce 1965 získal doktorát teologie (ThDr.) na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. V letech 1968–69 studoval na Liturgickém institutu v Trevíru. Od roku 1970 byl rektorem kněžského semináře v Olomouci a vyučoval liturgiku na tamní Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě, roku 1971 habilitoval. Byl členem České liturgické komise. Po zrušení olomoucké odbočky teologické fakulty v roce 1974 odešel do pastorace.
Je autorem ''Vědy o liturgii'' (1972), souboru pěti tematicky členěných skript pro výuku liturgiky. Dalšími díly jsou ''Posvěcení času'' (1992) a ''Posvátná znamení'' (1994), studie věnovaná symbolice liturgických postojů, gest, předmětů a rouch, a několik sešitů ''Krátkých homilií'' (1996-97). Spoluautorsky se podílel na publikaci ''Posvátná liturgie'' (1981) spolu se Zdeňkem Švédou a [[Polc Jaroslav|Jaroslavem V. Polcem]].

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Bouška Sigismund (Ludvík)

2025-11-05T14:53:09Z

ZRN:

= Bouška Sigismund (Ludvík) =
 <time datetime="1867-08-25">25. srpna 1867</time> v Příbrami
 <time datetime="1942-08-29">29. srpna 1942</time> v Náchodě

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, básník a literární a výtvarný kritik. Narodil se jako Ludvík Bouška v rodině naddůlního v Příbrami. Po maturitě na příbramském gymnáziu roku 1886 krátce studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, ale ještě téhož roku vstoupil do benediktinského řádu v Břevnově a přijal řeholní jméno Sigismund. Teologii studoval na německé a české univerzitě v Praze, kněžské svěcení přijal v roce 1892. Působil jako kaplan v Machově a Polici nad Metují, později jako farář v Bezděkově nad Metují (1914–24). Od roku 1926 působil v Počaplích u Terezína a od roku 1936 žil na odpočinku ve Rtyni v Podkrkonoší. Na přelomu 19. a 20. Století patřil k hlavním představitelům katolické moderny. Ve své literární činnosti se věnoval poezii, próze, překladům a literární kritice. Překládal z katalánštiny, provensálštiny, francouzštiny, italštiny a latiny. Mezi jeho významná díla patří ''Dismas'' (1894), ''Pietas'' (1897), ''Duše v přírodě'' (1904), ''Legendy'' (1904), ''Děti'' (1927), ''Provencálské koledy'' (1927), odborné studie ''Láska Aubanelova'' (1898) a ''Mirjam - Maria'' (1903).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Bouše Zdeněk Bonaventura

2025-11-05T14:50:00Z

ZRN:

= Bouše Zdeněk Bonaventura =
 <time datetime="1918-05-16">16. května 1918</time> v Plzni
 <time datetime="2002-04-16">16. dubna 2002</time> v Praze

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz. Studoval teologii v Praze, kněžské svěcení přijal v roce 1942. Za druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře. V roce 1946 vstoupil do františkánského řádu a přijal řeholní jméno Bonaventura. Po roce 1948 byl internován v klášterech v Hejnicích a Želivě. V letech 1968–72 působil jako kaplan v pražských Záběhlicích, současně 1969–70 přednášel liturgiku na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Úvahám o liturgické reformě se přitom věnoval již ve čtyřicátých letech, z těchto textů byl později sestaven ''Pokus o katolickou liturgiku'' (1985). Byl členem pražské liturgické překladatelské skupiny, která po druhém vatikánském koncilu vytvořila většinu dnes v římskokatolické církvi užívaných českých překladů liturgických textů. Po ztrátě státního souhlasu k duchovenské činnosti pracoval v civilních zaměstních. Podepsal Chartu 77, publikoval v samizdatu. Po roce 1990 vypomáhal v duchovní správě v Ústí nad Labem a od roku 1999 žil opět v Praze. Jeho teologické myšlení se vyznačovalo důrazem na reformu církve a návrat k jádru evangelia. Mezi jeho významná díla patří ''Paradox křesťanství'' (1978), ''Epilegomena'' (2000), ''Malá katolická liturgika: tradice, kritika, budoucnost'' (2004).

Literatura: 
Ctirad V. Pospíšil: Bonaventura Bouše, nepohodlný „muž bolesti“. ''Teologický sborník'' 1999/1, s. 8–9.

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Boublík Vladimír

2025-11-05T14:47:30Z

ZRN:

= Boublík Vladimír =
 <time datetime="1928-11-16">16. listopadu 1928</time> v Mokrosukách (okr. Klatovy)
 <time datetime="1974-09-25">25. září 1974</time> v Klatovech

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz a teolog. Po únorovém převratu 1948 byl obviněn z protistátní činnosti a strávil dva roky ve vězení, po propuštění pracoval jako dělník v plzeňské Škodovce. V roce 1952 uprchl přes Východní Německo do Západního Berlína a následně do Říma, kde se stal alumnem Nepomucena. Na kněze byl vysvěcen v roce 1955 v lateránské bazilice. V roce 1959 získal doktorát z teologie a začal vyučovat fundamentální teologii na Papežské lateránské univerzitě, kde se později stal i děkanem teologické fakulty. Zaměřoval se na křesťanskou antropologii, teologii dějin spásy a vztah k mimokřesťanským náboženstvím. Kriticky se stavěl k některým moderním teologickým směrům, zejména k dílu Pierra Teilharda de Chardin. Je autorem knih ''La predestinazione'' (1961), ''Boží lid'' (1967), ''Setkání s Ježíšem'' (1970), ''L'uomi in Cristo Gesú'' (1971), ''L'uomo nell'attesa di Cristo'' (1972), ''Teologia delle religioni'' (1973); posthumně vyšly české překlady ''Člověk očekává Krista'' (1997), ''Teologická antropologie'' (2001), ''Teologie dějin spásy'' (2002), ''Teologie mimokřesťanských náboženství'' (2000).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Kohák Erazim

2025-11-05T14:40:59Z

ZRN:

= Kohák Erazim =
 <time datetime="1933-05-21">21. května 1933</time> v Praze
 <time datetime="2020-02-08">8. února 2020</time> v Praze

Filosof a teolog, člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Pocházel z rodiny národně socialistického novináře Miloslava Koháka (1903–1996), během druhé světové války byli oba jeho rodiče vězněni pro odbojovou činnost. Po únoru 1948 spolu s rodiči odešel do exilu ve Spojených státech; otec byl v letech 1952–55 ředitelem československého vysílání Svobodné Evropy. Kohák vystudoval filosofii a religionistiku na Colgate College (B.A. 1954) a Yaleově univerzitě (M.A. 1957, PhD. 1958). Následně přednášel na evangelické Gustavus Adolphus College v Minnesotě, kde působil rovněž jako zastupující episkopální duchovní v obci Kasota (1958–60). Aktivním členem episkopální (= anglikánské) církve zůstal až do svého odchodu do Československa, kde se stal členem ČCE. V roce 1960 přešel na Bostonskou univerzitu, kde byl jmenován docentem (1970) a profesorem (1977). Na Bostonské univerzitě učil do roku 1995 (1991–94 zároveň na Karlově univerzitě v Praze). Po rozpadu prvního manželství si v roce 1976 vlastníma rukama vybudoval lesní srub, v němž bydlel až do svého odchodu ze Spojených států; tato zkušenost posílila jeho ekologický aktivismus. Do České republiky trvale přesídlil v roce 1995, stal se profesorem Filosofické fakulty UK a aktivně se začal účastnit ekologického hnutí. Byl členem Rady České televize a v roce 2004 neúspěšně kandidoval do senátu. V roce 2013 obdržel Řád T. G. Masaryka. Jako filosof vyšel z husserlovské fenomenologie, kterou aplikoval na každodenní zkušenost a politické otázky demokracie (''Idea and Experience'', 1978; ''Národ v nás'', 1978), především ale na otázky vztahu člověka s přírodou, kde zdůraznil lidskou odpovědnost (''The Embers and the Stars'', 1984). Pro pozdější díla je charakteristický posun k etice (''Člověk, dobro a zlo'', 1994; ''Zelená svatozář'', 2000; ''Svoboda, svědomí, soužití'', 2004). Celým jeho dílem se vine hluboké, byť nedogmatické křesťanské přesvědčení a tendence k oslovení široké veřejnosti: spis ''Hesla mladých svišťů'' (1998) podává základy křesťanství, ''Zelená svatozář'' (2000) soubor různých názorů a proudů v oblasti ochrany životního prostředí; v tomto duchu hojně přispíval i do českých exilových časopisů. V americkém prostředí rovněž popularizoval dílo Jana Patočky (''Jan Patočka'', 1989). S pomocí Romana Šantory a Jiřího Zajíce vydal fenomenologickou reflexi o smyslu přírody a místě člověka v ní ''Poutník po hvězdách'' (2001).

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
[[Kategorie:CNO]]

Hejdánek Ladislav

2025-11-05T14:39:43Z

ZRN:

= Hejdánek Ladislav =
 <time datetime="1927-05-10">10. května 1927</time> v Praze
 <time datetime="2020-04-28">28. dubna 2020</time> v Praze

Filosof, člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. V mládí se účastnil aktivit československé YMCA, byl posledním předsedou pražského sdružení Akademické YMCA před jejím zrušením v roce 1949. Po maturitě na reálném gymnáziu v rodišti studoval matematiku na Přírodovědecké fakultě UK, ale po roce přestoupil na Filosofickou fakultu, kde vystudoval filosofii (absolv. 1952). Následně pracoval v mimoakademické sféře, od konce padesátých let se podílel na aktivitách evangelického intelektuálního společenství Nová orientace, v polovině šedesátých let začal publikovat v literárních časopisech. V letech 1968–71 byl vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu, resp. Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV, pak byl pro své občanské postoje 1971–72 vězněn. Po propuštění pracoval jako noční hlídač, vrátný, topič a skladník. Podílel se na činnosti disentu, organizoval bytové filosofické semináře, byl jedním z prvních signatářů a v roce 1979 mluvčím Charty 77. V samizdatu vydával ''Dopisy příteli'' (1977–85, knižně 1993) a další práce, jimiž reagoval na aktuální politickou a společenskou situaci – obhajoval přitom „pravý“, s realitou východního bloku neslučitelný socialismus, stejně jako kritizoval selhání vlastí církve. V roce 1985 založil filosofický časopis ''Reflexe'' (do roku 1990 samizdat), 1987–89 byl členem redakční rady samizdatových ''Lidových novin''. V roce 1990 se habilitoval z filosofie na Evangelické teologické fakultě UK (na základě habilitační práce podané na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v roce 1970), zároveň začal učit na Filosofické fakultě (působil zde do roku 1996), v roce 1992 byl jmenován profesorem. Vyučovat přestal na konci devadesátých let. Byl nositelem čestných doktorátů univerzit v Amsterodamu (1984) a Ústí nad Labem (2010), francouzského řádu Rytíř umění a písemnictví (1992) a Řádu T. G. Masaryka (1995). Jako filosof zkoumal v návaznosti na biblickou i kontinentální filosofickou tradici fenomény pravdy a víry jako tzv. nepředmětné skutečnosti, vycházející z autentického bytí člověka jako osoby, nestojícího v zajetí (metafyzického) systému (''Filosofie a víra'', 1990; ''Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti'', 1997; ''Setkání a odstup,'' 2010; ''O umění'', 2014).

Literatura: 
Milan Balabán (ed.): ''Logos a svět. Sborník k sedmdesátinám L. Hejdánka a J. S. Trojana''. OIKOYMENH, Praha 1997; Tomáš Bubík: ''Úvod do české filozofie náboženství.'' Univerzita Pardubice, Pardubice 2009, s. 156–161; Pavel Keřkovský: „Angažovaný filosof Ladislav Hejdánek.“ ''Cesta církve VIII.'' ČCE, Praha 2017, s. 108–116; Martin Šimsa (ed.): ''Nepředmětné výzvy české filosofii. K myšlení Ladislava Hejdánka.'' Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem 2013.

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
[[Kategorie:CNO]]

Nešpor Zdeněk R.

2025-11-05T14:38:52Z

ZRN:

= Nešpor Zdeněk R. =
 <time datetime="1976-06-23">23. června 1976</time> v Praze

Historik a sociolog, člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Pochází z necírkevní rodiny, v dospělosti vstoupil do ČCE. Po maturitě na střední průmyslové škole chemické v rodišti (1994) krátce studoval chemii a teologii, pak sociokulturní antropologii na Fakultě humanitních studií UK (Mgr. 2001), religionistiku na Filosofické fakultě UK (Mgr. 2002) a historii tamtéž (PhD. 2005). V roce 2001 začal přednášet na Fakultě humanitních studií, kde se roku 2009 habilitoval a v roce 2017 byl jmenován profesorem sociální a kulturní antropologie; od roku 2020 zde vede katedru historie. Zároveň od roku 2002 pracuje v Sociologickém ústavu Akademie věd, v současnosti jako vedoucí oddělení ekonomických a náboženských studií. Badatelsky se věnuje českým náboženským dějinám 18.–21. století se zvláštním zřetelem k evangelickým církvím (''Víra bez církve?'' 2004; ''Děkuji za bolest…'', 2006; ''Náboženství na prahu nové doby,'' 2006; ''Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravy a českého Slezska'', 2009; ''Náboženství v 19. století,'' 2010, s kolektivem; ''Století evangelických časopisů, 1849–1948'', 2010; ''Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice'', 2015, se [[Vojtíšek Zdeněk|Zdeňkem Vojtíškem]]; ''Encyklopedie Církve československé husitské'', 2022, s kolektivem; ''Století národní církve'', 2024), sociologii náboženství (''Sociologie náboženství'', 2007, s Dušanem Lužným; ''Ne/náboženské naděje intelektuálů'', 2008; ''Příručka sociologie náboženství'', 2008, s D. Václavíkem a kolektivem; ''Příliš slábi ve víře,'' 2010; ''Česká a slovenská religiozita po rozpadu společného státu'', 2019), a dějinám sociologie (''Republika sociologů'', 2011; ''Slovník českých sociologů'', 2013, s kolektivem; ''Dějiny české sociologie'', 2014, s kolektivem; ''Slovník institucionálního zázemí české sociologie'', 2017). Od roku 2022 je členem Učené společnosti ČR. Jeho manželkou je sociální antropoložka Olga Nešporová (* 1976).

''[[:Kategorie:Aut: Beláňová Andrea|Andrea Beláňová]]'' 

[[Kategorie:Aut: Beláňová Andrea|Andrea Beláňová]]
[[Kategorie:CNO]]
<div class="see-also">Zdeněk R. Nešpor je autorem či spoluautorem [[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|některých hesel]] této encyklopedie.</div>

Bořek-Dohalský Antonín

2025-11-05T14:37:23Z

ZRN:

= Bořek-Dohalský Antonín =
 <time datetime="1889-10-23">23. října 1889</time> v Přívozci (okr. Domažlice)
 <time datetime="1942-09-03">3. září 1942</time> v Osvětimi (dnes Polsko)

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz. Pocházel ze starého českého šlechtického rodu Bořků z Dohalic. Studoval na Malostranském gymnáziu a následně teologii na Papežské univerzitě Urbaniana v Římě, kde byl v roce 1912 vysvěcen na kněze. Po návratu do Čech působil jako kaplan v Boru u Tachova a v Příbrami, od roku 1916 sloužil jako polní kaplan. Po válce se vrátil do Příbrami. V roce 1924 jej pražský arcibiskup [[Kordač František|František Kordač]] jmenoval svým sekretářem a ceremoniářem, později se stal arcibiskupským kancléřem a kanovníkem svatovítské kapituly. V roce 1937 byl jmenován prelátem Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského. Patřil mezi signatáře Prohlášení české a moravské šlechty na obranu republiky (1938). Během nacistické okupace se aktivně zapojil do protinacistického odboje, poskytoval úkryt a materiální pomoc odbojářům. Po atentátu na Reinharda Heydricha byl 5. června 1942 během mše v Ústavu pro slepé dívky zatčen gestapem. Byl vězněn v Terezíně a následně deportován do koncentračního tábora Osvětim, kde byl po několika dnech ubit.

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Bochořák Klement

2025-11-05T14:35:27Z

ZRN:

= Bochořák Klement =
 <time datetime="1910-01-18">18. ledna 1910</time> v Kunštátě (okr. Blansko)
 <time datetime="1981-08-10">10. srpna 1981</time> v Brně

Básník [[Církev římskokatolická|římskokatolické]] orientace. Studoval obchodní akademii v Brně, studium však nedokončil a až do konce druhé světové války se živil příležitostnými pracemi. Od roku 1945 působil jako knihovník v brněnských knihovnách, v roce 1960 byl propuštěn, pobíral nízký invalidní důchod a věnoval se literární činnosti. Jako básníka jej již ve třicátých letech objevil František Halas (1901-1949), uvedl jej do kruhu autorů nakladatelství Melantrich. Jeho poezie je výrazně spirituálního ladění, vyrůstající z hlubokého prožitku křesťana vnímajícího svět s pokorou a odevzdaností do vůle Boží. Ve svých počátcích byl ovlivněn tvorbou Františka Halase (1901–1949) a [[Zahradníček Jan|Jana Zahradníčka]], později spěl k básnické oproštěnosti a téměř dětsky naivní optice. Mezi jeho významná díla patří ''Mladý žebrák'' (1935), ''Žluč a víno'' (1938), ''Listopad'' (1940), ''Uschlé květiny'' (1942), ''Zápisník'' (1943), ''Snář a planetář'' (1944), ''Tři slzy'' (1948), ''Kouzelné hračky'' (1956), ''Cesty a zastavení'' (1958), ''Věčná loviště'' (1969), ''Proudění'' (1971), ''Křížová cesta'' (1976), ''Co zbývá'' (1976), ''Staronové básně'' (1993), ''Pietas'' (2021).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Boháč Zdeněk

2025-11-05T14:31:28Z

ZRN:

= Boháč Zdeněk =
 <time datetime="1933-01-03">3. ledna 1933</time> v Klínci (okr. Praha-západ)
 <time datetime="2001-03-25">25. března 2001</time> v Praze

Historik, člen [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]]. Vystudoval historii a geografii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, po absolutoriu působil jako středoškolský učitel a od roku 1969 jako vědecký pracovník. V letech 1970–86 a 1990–98 byl vedoucím redaktorem časopisu ''Historická geografie'' a předsedou Komise pro historickou geografii při Ústavu československých a světových dějin Československé akademie věd (dnes Historický ústav Akademie věd ČR). Byl také předsedou Společnosti přátel Lužice. Ve svých pracích se zaměřoval na dějiny osídlení, národnostní a kulturní vývoj zemí Koruny české, dějiny Lužice a česko-lužické vztahy, církevní dějiny, historickou geografii a toponomastiku. Mezi jeho významná díla patří ''České země a Lužice'' (1993), ''Poutní místa v Čechách'' (1995), ''Atlas církevních dějin českých zemí 1918–1999'' (1999) a ''Ostrov: Tisíciletá historie zmařeného kláštera'' (1999).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Kadlec Jaroslav

2025-11-05T14:21:34Z

ZRN:

= Kadlec Jaroslav =
 <time datetime="1911-03-10">10. března 1911</time> v Dolní Cerekvi (okr. Jihlava)
 <time datetime="2004-01-03">3. ledna 2004</time> v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi (okr. Praha-východ)

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz a církevní historik. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích (1929) studoval teologii na tamním diecézním učilišti (1930–34) a v roce 1934 byl vysvěcen na kněze. V roce 1938 získal doktorát teologie (ThDr.) na Karlově univerzitě v Praze. Působil jako profesor církevních dějin na diecézním bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích (1941–47) a později jako docent na Katolické teologické fakultě UK. V roce 1950 byl z fakulty propuštěn a působil jako kaplan. V roce 1955 ztratil státní souhlas k duchovenské činnosti a začal pracovat v Československé akademii věd, ovšem jen na základě krátkodobých smluv. V letech 1957–60 byl vězněn, po propuštění pracoval v dělnických profesích. V roce 1968 se vrátil do pastorace a v roce 1969 byl jmenován docentem na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, v roce 1974 se stal profesorem. Ještě téhož roku však byl penzionován, vědecké a vědeckopopularizační činnosti se nadále věnoval soukromě. Na Katolickou teologickou fakultu UK se mohl vrátit teprve v roce 1990 a působil zde jako profesor církevních dějin do roku 1998. Byl jmenován čestným prelátem Jeho Svatosti a stal se proboštem kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě. Mezi jeho významná díla patří ''Byzantské křesťanství u slovanských národů'' (1946), ''Dějiny kláštera Svaté Koruny'' (1949), ''Svatý Prokop: český strážce odkazu cyrilometodějského'' (1967), ''Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova'' (1969), ''Přehled církevních dějin českých'' (1987–91), ''Dějiny katolické církve'' (1993), ''Jan Valerián Jirsík'' (1993), ''Českobudějovická diecéze'' (1995), ''Klášter augustiniánských kanovníků v Třeboni'' (2004) a posmrtně vydaná ''Postila'' (2010).

Literatura: 
Josef Tříška (ed.): ''Bohemia, Ecclesia, Universitas. Sborník k osmdesátinám Jaroslavu Kadlecovi.'' Katolická bohoslovecká fakulta UK, Praha 1991; Petr Kubín – Mlada Mikulicová (eds.): ''In omnibus caritas. K poctě devadesátých narozenin prof. ThDr. Jaroslava Kadlece.'' Karolinum, Praha 2002.

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Kadaník Jaroslav

2025-11-05T14:18:16Z

ZRN:

= Kadaník Jaroslav =
 <time datetime="1895-05-01">1. května 1895</time> ve Rtyni v Podkrkonoší (okr. Trutnov)
 <time datetime="1979-12-31">31. prosince 1979</time> v Přelouči (okr. Pardubice)

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, generální představitel kongregace petrinů. Na základě válečných zkušeností z první světové války vstoupil do Kongregace bratří Nejsvětější svátosti (petrinů), v roce 1925 složil věčné sliby a v roce 1929 přijal kněžské svěcení. V letech 1937-50 byl generálním představeným kongregace. V roce 1950 byl internován ve sběrném klášteře v Želivě a v letech 1953–62 byl vězněn, odsouzen za údajnou velezradu na 10 let. Po propuštění žil u svého bratra v rodišti a později se stal duchovním správcem řeholních sester v domově důchodců v Přelouči.

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Junová-Vodičková Marie Rosa

2025-11-05T14:14:47Z

ZRN:

= Junová-Vodičková Marie Rosa =
 <time datetime="1917-03-18">18. března 1917</time> v Březových Horách (dnes součást Příbramě, okr. Příbram)
 <time datetime="2002">2002</time> ve Šternberku (okres Olomouc)

Publicistka úzce spojená s [[Církev římskokatolická|římskokatolický]]m literárním prostředím. Studovala reálku v Českých Budějovicích, v letech 1935–48 byla blízkou spolupracovnicí básníka a kněze [[Deml Jakub|Jakuba Demla]], s nímž žila v Tasově. Podílela se na vydávání Demlových děl a psala polemické články do jeho časopisu ''Šlépěje'', ilustrovala několik drobnějších knih a založila nakladatelství, které se věnovalo vydávání katolické literatury. Po roce 1948 působila jako učitelka a překladatelka v Brně. V roce 1956 se provdala za literárního kritika Timothea Vodičku (1910–1967) a v roce 1959 se přestěhovala za manželem do Olomouce. Její publikační činnost zahrnuje přibližně 130 knih, především překladů z francouzštiny (mj. J. Prévert).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Jehlička Ladislav

2025-11-05T14:12:19Z

ZRN:

= Jehlička Ladislav =
 <time datetime="1916-05-29">29. května 1916</time> ve Skutči (okr. Chrudim)
 <time datetime="1996-02-11">11. února 1996</time> v Praze

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] publicista. Studoval na gymnáziu v Chrudimi, poté češtinu a francouzštinu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939 pracoval jako úředník Národního souručenství a od roku 1941 jako redaktor nakladatelství Vyšehrad. Později tiskový tajemník ministra zdravotnictví. Po druhé světové válce působil jako redaktor časopisů ''Řád'' a ''Obnova''. V roce 1951 byl v rámci vykonstruovaného procesu s tzv. Zelenou internacionálou odsouzen za velezradu a špionáž na 14 let vězení; propuštěn byl v roce 1960 na základě amnestie. Po návratu z vězení pracoval v dělnických profesích a později jako redaktor v nakladatelství Odeon a znovu ve Vyšehradu, kde založil ediční řadu ''Historica''. V roce 1972 byl přeložen do redakce časopisu ''Naše rodina'', kde působil do roku 1977. Jehlička byl také překladatelem z němčiny, angličtiny a francouzštiny, přeložil díla autorů jako Max Picard, Stefan Zweig, Mark Twain a další. Jeho nejvýznamnějším dílem je soubor esejů ''Křik Koruny svatováclavské'', který vyšel posmrtně v roce 2010. V tomto díle se kriticky vyjadřuje k českým dějinám a kultuře 20. století.

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Bobe František Werner

2025-11-05T14:09:19Z

ZRN:

= Bobe František Werner =
 <time datetime="1902-02-22">22. února 1902</time> v Höckendorfu (Německo)
 <time datetime="1947-04-16">16. dubna 1947</time> v Praze

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, převor pražského konventu Řádu maltézských rytířů. Narodil se v německo-české rodině, filosofii a teologii studoval v Halle, Würzburgu, Římě a Vídni. V roce 1930 vstoupil do noviciátu Řádu maltézských rytířů v Praze a v roce 1932 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1933 působil jako kaplan u Panny Marie Vítězné v Praze. V roce 1935 byl jmenován vikářem převora a v roce 1939 se stal převorem pražského konventu. Během nacistické okupace se stal placeným konfidentem pražského gestapa, kterému podával informace z církevního prostředí. V roce 1940 vstoupil do NSDAP a přijal říšskoněmecké občanství. Jeho informace vedly k zatčení mnoh aodbojářů, včetně parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha. Za tuto činnost byl po válce odsouzen a popraven.

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Beran Josef

2025-11-05T14:03:52Z

ZRN:

= Beran Josef =
 <time datetime="1888-12-29">29. prosince 1888</time> v Plzni
 <time datetime="1969-05-17">17. května 1969</time> v Římě (Itálie)

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, teolog, 33. arcibiskup pražský. Po absolvování plzeňského gymnázia studoval v letech 1907–11 na Papežské univerzitě Urbaniana v Římě, kde byl v roce 1911 vysvěcen na kněze a následujícího roku získal doktorát teologie. Působil jako kaplan a duchovní správce v Plzni, později jako ředitel Institutu sv. Anny v Praze a profesor pastorální teologie na Karlově univerzitě. V roce 1932 se stal spirituálem pražského semináře. Během nacistické okupace byl 6. června 1942 zatčen gestapem za podporu věřících a šíření encykliky ''Mit brennender Sorge''. Byl vězněn na Pankráci, v Terezíně a od září 1942 v koncentračním táboře Dachau, kde přežil epidemii tyfu. Po osvobození v roce 1945 se vrátil do Prahy, v listopadu 1946 byl jmenován arcibiskupem pražským a 8. prosince 1946 vysvěcen. Po únoru 1948 se postavil proti komunistickému režimu, odmítl státní zásahy do církevních záležitostí a 19. června 1949 internován. Do roku 1963 byl bez soudu držen na různých místech v izolaci. V roce 1965 byl v rámci dohody mezi Vatikánem a československou vládou propuštěn do exilu v Římě, kde byl jmenován kardinálem a mohl se účastnit závěrečné fáze jednání druhého vatikánského koncilu. Do Československa se však již nesměl vrátit, jako výjimečná osobnost byl pohřben po boku papežů v kryptě baziliky sv. Petra ve Vatikánu. V květnu 2018 byly jeho ostatky přeneseny do katedrály sv. Víta v Praze. Mezi publikace, které reflektují jeho duchovní odkaz, patří například ''Velká mše'' (1970).

Literatura: 
Jaroslav V. Polc – Bohumil Svoboda: ''Kardinál Josef Beran. Životní příběh velkého vyhnance.'' Vyšehrad, Praha 2008; Stanislava Vodičková: ''Uzavírám vás do svého srdce. Životopis Josefa kardinála Berana''. CDK, Brno 2009; Markéta Doležalová (ed.): ''Katolická církev v Československu. Kardinál Josef Beran a jeho doba''. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2020 (německy 2021).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Beneš Josef

2025-11-05T14:01:53Z

ZRN:

= Beneš Josef =
 <time datetime="1905-02-22">22. února 1905</time> v Poděbradech (okr. Nymburk)
 <time datetime="1979-05-23">23. května 1979</time> v Praze

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, publicista, vůdčí osobnost tzv. vlasteneckých kněží. Studoval teologii v Hradci Králové a byl vysvěcen na kněze v roce 1929. Působil jako kaplan a farář v různých farnostech, mimo jiné v Lázních Bělohradě, Dašicích, Hořicích a Jičíně. V Jičíně redigoval regionální kulturně-náboženský měsíčník ''Český ráj'' a přispíval do řady katolických periodik. Po roce 1948 se stal jedním z hlavních představitelů Mírového hnutí katolického duchovenstva, pravděpodobně byl také tajným spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti. Od roku 1955 byl kanovníkem vyšehradské kapituly a v letech 1974–79 jejím proboštem. Mezi jeho publicistická díla patří ''Oběť zpovědního tajemství'' (1932), ''Děkanský chrám sv. Jakuba st. v Jičíně'' (1933), ''Apoštolové'' (1934), ''Slovem i dlátem'' (1936), ''Život a dílo sv. Václava'' (1939).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Beneš Jaroslav

2025-11-05T14:00:12Z

ZRN:

= Beneš Jaroslav =
 <time datetime="1892-04-06">6. dubna 1892</time> v Praze
 <time datetime="1963-06-24">24. června 1963</time> v Praze

[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, teolog a filosof. Studoval na české teologické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a na několika římských institucích, včetně Pontificia Universitas Gregoriana. V roce 1916 byl vysvěcen na kněze. Získal doktorát z filosofie (1924) a teologie (1926). Od roku 1927 působil jako docent, od roku 1929 jako profesor křesťanské filosofie na teologické fakultě Univerzity Karlovy. Po druhé světové válce byl jmenován děkanem fakulty (1945-48), později působil jako proděkan. Byl kanovníkem kapituly Všech svatých na Pražském hradě. Ve své vědecké práci se zaměřoval na scholastickou filosofii, zejména na dílo Tomáše Akvinského, a kritiku moderních filosofických směrů, jako je karteziánství a idealismus. Mezi jeho významná díla patří např. ''Valor „possibilium“ apud S. Thomam, Henricum Gandavensem, B. Iacobum de Viterbio'' (1927), ''Psychoanalyse'' (1929), ''Lidská duše a její mohutnosti'' (1930), ''René Descartes či Tomáš Akvinský? Problém poznání u Descarta s hlediska křesťanské filosofie'' (1935; reedice 1991), ''Quomodo Cartesius problema criticum posuerit et solverit'' (1936–37), ''Rozumem ke zdroji pravdy'' (1939), ''Duch a hmota v theorii poznání'' (1946).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Benda Václav

2025-11-05T13:58:35Z

ZRN:

= Benda Václav =
 <time datetime="1946-08-08">8. srpna 1946</time> v Praze
 <time datetime="1999-06-02">2. června 1999</time> v Praze

Disident a politik, člen [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]]. Vystudoval bohemistiku a filosofii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (1964–69) a teoretickou kybernetiku na Matematicko-fyzikální fakultě UK (1970–75). Po odmítnutí vstupu do KSČ byl nucen opustit akademickou dráhu a pracoval v různých dělnických profesích. V roce 1977 se stal signatářem a následně i jedním z mluvčích Charty 77, v roce 1978 spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Za svou činnost byl v letech 1979–83 vězněn. Během disentu formuloval koncept tzv. paralelní polis, jímž vyzýval k budování nezávislých struktur občanské společnosti. V letech 1985–89 vydával samizdatový časopis ''PARAF'' (PARalelní Akta Filosofie). Po roce 1989 byl kooptován do Federálního shromáždění, kde působil jako poslanec a v roce 1992 krátce jako předseda Sněmovny lidu. V prosinci 1989 se stal předsedou nově vzniklé Křesťansko-demokratické strany (KDS), kterou vedl do roku 1993, následně se strana sloučila s Občanskou demokratickou stranou. V letech 1994–98 byl ředitelem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. V roce 1996 byl zvolen senátorem za obvod Praha 1 za ODS. Jeho klíčovým textem je esej ''Paralelní polis'' (1978 smz.), v roce 2018 vyšla anglická antologie jeho esejů ''The Long Night of the Watchman''. Jeho synem je politik ODS Marek Benda (* 1968).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Bauer František

2025-11-05T13:56:19Z

ZRN:

= Bauer František =
 <time datetime="1897-09-07">7. září 1897</time> v Turnově (okr. Semily)
 <time datetime="1967-10-01">1. října 1967</time> v Praze

Novinář, původně [[Církev římskokatolická|římskokatolický]] kněz. Vysvěcen byl v roce 1921, avšak roku 1925 z církve vystoupil a věnoval se žurnalistice. Zároveň studoval na právnické a později filosofické fakultě Univerzity Karlovy (PhDr. 1931), později se stal docentem soudobých dějin. Od roku 1932 pracoval jako zpravodaj Ministerstva zahraničních věcí a v roce 1934 byl vyslán na studijní cestu po hitlerovském Německu. V letech 1932–40 byl docentem, resp. od 1937 profesorem Svobodné školy politických nauk. Současně působil jako politický komentátor v ''Českém slově'', ''Národních listech'' a ''Národní politice'', kde byl v letech 1939–40 odpovědným redaktorem. V roce 1939 byl jmenován předsedou Národního svazu českých novinářů. Během nacistické okupace byl členem Ústředního vedení domácího odboje. V roce 1942 byl dva měsíce vězněn na Pankráci. Po válce se stal členem Českého národního výboru, přednostou tiskového odboru Ministerstva informací a generálním ředitelem ČTK, zároveň přednášel na vysoké škole politické a sociální. Za odbojovou činnost byl vyznamenán Válečným křížem 1939. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl odvolán z funkce v ČTK a jmenován náměstkem ministra informací. V roce 1950 mu bylo zakázáno veřejné působení i pedagogická činnost a až do smrti byl trvale sledován Státní bezpečností. Mezi jeho významná díla patří např. ''Machiavelli a machiavellismus'' (1940), ''Bismarck, diplomat a státník'' (1941), ''Život proti zkáze: Torzo pamětí novináře 1925–1945'' (2020); parafrázoval dílo Adolfa Hitlera ''Můj boj - Hitler o svých cílech'' (1936).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Baudyš Antonín

2025-11-05T13:51:42Z

ZRN:

= Baudyš Antonín =
 <time datetime="1946-09-09">9. září 1946</time> v Praze
 <time datetime="2010-08-24">24. srpna 2010</time> v Praze

Politik, vysokoškolský pedagog, člen [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]]. Vystudoval jemnou mechaniku a optiku na Fakultě strojní ČVUT v Praze, kde nadále působil. V roce 1986 získal titul kandidáta věd (CSc.) a v roce 1988 byl jmenován docentem. Na počátku sedmdesátých let vstoupil do Československé strany lidové (dnes KDU–ČSL), v letech 199092 byl ministrem obrany v československé federální vládě, později ministrem obrany v první Klausově vládě (1993–94). V roce 1992 byl krátce místopředsedou federální vlády a byl pověřen řízením federálního ministerstva dopravy a spojů. V roce 1996 se neúspěšně ucházel o křeslo senátora za Mělnicko. Po odchodu z politiky se věnoval astrologii a stal se známým astrologem. V roce 2003 za tyto aktivity obdržel anticenu Bludný balvan. Byl spoluzakladatelem a prezidentem sdružení LEX, které hájí práva legálních držitelů zbraní. Publikoval učebnici ''Technická optika'' (1985) a díla ''My & On'' (1998), ''Čeští vládci očima astrologa'' (2001), ''Dějiny v zrcadle hvězd – magický rok 2000'' (1999).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]

Bartušek Antonín

2025-11-05T13:48:15Z

ZRN:

= Bartušek Antonín =
 <time datetime="1921-01-11">11. ledna 1921</time> v Želetavě (okr. Třebíč)
 <time datetime="1974-04-22">22. dubna 1974</time> v Praze

Básník, překladatel, historik umění, člen [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]]. Studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde se zaměřil na literární historii, dějiny výtvarného umění a historii (PhDr. 1950). Současně působil jako referent v literárním oddělení Československého rozhlasu (1946–48), vědecký pracovník v Ústavu pro teorii a dějiny umění ČSAV (1952–55), ředitel Západomoravského muzea a galerie v Třebíči (1955–61), teoretik a historik scénografie ve Scénografickém ústavu (1961–64) a vědecký pracovník ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody (1964–74). Jako básník debutoval v roce 1937. Jeho poezie se vyznačuje spirituální a meditativní lyrikou, mezi jeho básnická díla patří např. ''Daleko od léta'' (1941), ''Zakletí'' (1942), ''Fragmenty'' (1945), ''Sudba'' (1947), ''Atomový věk'' (1956, pseudonym A.D. Martin, vydáno ve Stockholmu), ''Oxymoron'' (1965), ''Červené jahody'' (1967), ''Tanec ptáka Emu'' (1969), ''Antihvězda'' (1969), ''Tři knížky'' (1970, smz.), ''Královská procházka'' (1971), ''Období mohyl'' (1975) a posmrtně vydaný výbor ''Odvrácená strana zítřka'' (2021). Překládal díla Simone de Beauvoir, Eugene O’Neilla a Johna Ardena. Jeho odborné práce zahrnují publikace o památkách a umění, například ''Stavební vývoj bývalého cisterciáckého kláštera ve Žďáře'' (1950), ''Šternberk na Moravě'' (1951), ''Bítov'' (1952), ''Jaroměřice nad Rokytnou'' (1954), ''Velké Losiny'' (1954), ''Milotice'' (1954), ''Santiniho stavby ve Žďáře nad Sázavou'' (1956), ''Gotická nástěnná malba v Čechách a na Moravě I. 1300–1350'' (1958), ''Třebíč: metropole západní Moravy'' (1959), ''Vranov nad Dyjí'' (1959), ''Umělecké památky Jihlavy'' (1960), ''Dačice'' (1960), ''Třebíčsko'' (1961), ''Telč'' (1961), ''Buchlov'' (1962) a ''Zámecká školní divadla v českých zemích'' (1963).

''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' 

[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]
[[Kategorie:CNO]]