šíʻa (Islam) - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:48Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:20Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:26Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:32Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:38Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:13Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:55Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:57Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:56Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:15Z

@@ Řádek 17: / Řádek 17: @@
 * Tauer, Felix. ''Svět islámu: Dějiny a kultura''. Praha: Vyšehrad, 2006.
-''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''
 [[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
 [[Kategorie:Islám]]

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-<span id="entry">šíʻa</span> (též počeštěně: šía) – jeden ze tří základních směrů v islámu. Šía vznikla původně ze skupiny přívrženců Prorokova bratrance a zetě ʻAlího ibn Abí Tálib, tedy ze „strany ʻAlího“ (''šíʻat ʻAlí''). Její vymezení vůči většině muslimů, kterým se až mnohem později začalo říkat sunnité (''[[sunna (Islam)|sunna]]'') a kteří tvrdili, že vedení obce (''umma'') náleží kompetentnímu muži z kmene Qurajšovců (který však nemusí být přímým příbuzným proroka [[Muhammad (Islam)|Muhammada]]), i menšinovým, extrémně teokratickým cháridžovcům ([[cháridža (Islam)|cháridža]]) spočívalo v názoru, že vedení obce náleží jedině přímým potomkům Prorokovým, pocházejícím ze svazku jeho dcery Fátimy a ʻAlího ibn Abí Tálib, tedy tzv. ʻalíjovským [[imám (Islam)|imámům]], čili „rodu Domu (Prorokova)“, zvanému ''[[ahluʼl-bajt (Islam)|Ahl al-bajt]]''. Přímou příčinou ranného schizmatu v Obci tedy nebyly otázky věroučné, nýbrž veskrze praktické záležitosti mocenské a politické. Po ʻAlího zavraždění v roce 661 se jeho starší syn al-Hasan zřekl nároků na vedení Obce a do čela nespokojenců s (dle jejich názorů) příliš světskou a hlavně uzurpátorskou vládou (''mulk'') umajjovské dynastie se postavil ʻAlího syn al-Husajn. Ten se roku 680 vydal do irácké Kúfy, kde se měl postavit do čela zbouřenců, avšak nikdy tam nedorazil. Na místě, zvaném Karbaláʼ, poblíž Eufratu, se totiž střetnul s umajjovským oddílem vyslaným chalífou Jazídem a po statečném boji padl. Tento okamžik představuje pro šíity klíčový moment v jejich vnímání [[dějiny (Islam)|dějin]] a al-Husajnovo mučednictví si každoročně 10. dne měsíce muharramu ([[kalendář (Islam)|kalendář]]) připomínají při slavnosti zvané ''[[taʻzíja (Islam)|taʻzíje]]'' (též [[svátky (Islam)|svátky]]), kdy projevy sebetrýznění dokazují svou účast na utrpení imáma – mučedníka (''šahíd''). Šíité se v průběhu dějin rozštěpili na řadu směrů – v intencích rozdílných vnímání posloupnosti imámátu, tedy podle toho, na kterého z imámů kladli největší důraz. Do současnosti se dochovaly [[zajdíja (Islam)|zajdíja]], [[ismáʻílíja (Islam)|ismáʻílíja]], šía dvanácti imámů (''ithnáʻašaríja'') a extrémní směry (''ghulát''), mezi něž bývají tradičně řazeni [[alawíja (Islam)|ʻalawité]] a někdy též synkretičtí [[drúzové (Islam)|drúzové]]. Dnes jednoznačně nejrozšířenějším šíitským směrem je šía dvanácti imámů, která je státním náboženstvím v Íránu, její stoupenci tvoří nadpoloviční většinu obyvatelstva v Iráku, je rozšířená i v Bahrajnu a taktéž v Libanonu. Tento směr, jak ostatně z jeho názvu jasně vyplývá, uznává posloupnost imámátu až po 12. imáma, který je nazýván [[mahdím (Islam)|mahdím]], tj. „mužem správně vedeným“. Tedy po prvním imánovi ʻAlím následují jeho synové al-Hasan a al-Husajn (to mají všechny šíitské směry společné) a dále je pořadí linie imámátu následovné: 4. ʻAlí Zajnulʻábidín (proslul svou zbožností a je mu připisována celá řada [[modlitba (Islam)|modliteb]]), 5. Muhammad al-Báqir (od toho odvozuje svůj genealogický řetězec, ''silsilu'', celá řada velkých [[mystický řád (Islam)|mystických řádů]]), 6. Džaʻfar as-Sádiq (vynikal údajně znalostí tajných věd i [[magie (Islam)|magie]] a připisuje se mu řada apokryfů), 7. Músa al-Kázim, 8. ʻAlí ar-Ridá, 9. Muhammad at-Taqí, 10. ʻAlí an-Naqí, 11. Hasan al-Askarí a konečně 12. Muhammad Abúʼl-Qásim (al-Mahdí).
+<span id="entry">šíʻa</span> (též počeštěně: šía) – jeden ze tří základních směrů v islámu. Šía vznikla původně ze skupiny přívrženců Prorokova bratrance a zetě ʻAlího ibn Abí Tálib, tedy ze „strany ʻAlího“ (''šíʻat ʻAlí''). Její vymezení vůči většině muslimů, kterým se až mnohem později začalo říkat sunnité (''[[sunna (Islam)|sunna]]'') a kteří tvrdili, že vedení obce (''umma'') náleží kompetentnímu muži z kmene Qurajšovců (který však nemusí být přímým příbuzným proroka [[Muhammad (Islam)|Muhammada]]), i menšinovým, extrémně teokratickým cháridžovcům ([[cháridža (Islam)|cháridža]]) spočívalo v názoru, že vedení obce náleží jedině přímým potomkům Prorokovým, pocházejícím ze svazku jeho dcery Fátimy a ʻAlího ibn Abí Tálib, tedy tzv. ʻalíjovským [[imám (Islam)|imámům]], čili „rodu Domu (Prorokova)“, zvanému ''[[ahluʼl-bajt (Islam)|Ahl al-bajt]]''. Přímou příčinou ranného schizmatu v Obci tedy nebyly otázky věroučné, nýbrž veskrze praktické záležitosti mocenské a politické. Po ʻAlího zavraždění v roce 661 se jeho starší syn al-Hasan zřekl nároků na vedení Obce a do čela nespokojenců s (dle jejich názorů) příliš světskou a hlavně uzurpátorskou vládou (''mulk'') umajjovské dynastie se postavil ʻAlího syn al-Husajn. Ten se roku 680 vydal do irácké Kúfy, kde se měl postavit do čela zbouřenců, avšak nikdy tam nedorazil. Na místě, zvaném Karbaláʼ, poblíž Eufratu, se totiž střetnul s umajjovským oddílem vyslaným chalífou Jazídem a po statečném boji padl. Tento okamžik představuje pro šíity klíčový moment v jejich vnímání [[dějiny (Islam)|dějin]] a al-Husajnovo mučednictví si každoročně 10. dne měsíce muharramu ([[kalendář (Islam)|kalendář]]) připomínají při slavnosti zvané ''[[taʻzíja (Islam)|taʻzíje]]'' (též [[svátky (Islam)|svátky]]), kdy projevy sebetrýznění dokazují svou účast na utrpení imáma – mučedníka (''šahíd''). Šíité se v průběhu dějin rozštěpili na řadu směrů – v intencích rozdílných vnímání posloupnosti imámátu, tedy podle toho, na kterého z imámů kladli největší důraz. Do současnosti se dochovaly [[zajdíja (Islam)|zajdíja]], [[ismáʻílíja (Islam)|ismáʻílíja]], šía dvanácti imámů (''ithnáʻašaríja'') a extrémní směry (''ghulát''), mezi něž bývají tradičně řazeni [[alawíja (Islam)|ʻalawité]] a někdy též synkretičtí [[drúzové (Islam)|drúzové]]. Dnes jednoznačně nejrozšířenějším šíitským směrem je šía dvanácti imámů, která je státním náboženstvím v Íránu, její stoupenci tvoří nadpoloviční většinu obyvatelstva v Iráku, je rozšířená i v Bahrajnu a taktéž v Libanonu. Tento směr, jak ostatně z jeho názvu jasně vyplývá, uznává posloupnost imámátu až po 12. imáma, který je nazýván [[mahdí (Islam)|mahdím]], tj. „mužem správně vedeným“. Tedy po prvním imánovi ʻAlím následují jeho synové al-Hasan a al-Husajn (to mají všechny šíitské směry společné) a dále je pořadí linie imámátu následovné: 4. ʻAlí Zajnulʻábidín (proslul svou zbožností a je mu připisována celá řada [[modlitba (Islam)|modliteb]]), 5. Muhammad al-Báqir (od toho odvozuje svůj genealogický řetězec, ''silsilu'', celá řada velkých [[mystický řád (Islam)|mystických řádů]]), 6. Džaʻfar as-Sádiq (vynikal údajně znalostí tajných věd i [[magie (Islam)|magie]] a připisuje se mu řada apokryfů), 7. Músa al-Kázim, 8. ʻAlí ar-Ridá, 9. Muhammad at-Taqí, 10. ʻAlí an-Naqí, 11. Hasan al-Askarí a konečně 12. Muhammad Abúʼl-Qásim (al-Mahdí).
-Tento poslední imám ithnáʻašaríje však není zcela historicky doložen. Tradičně se uvádí, že ještě v dětském věku se v Sámarrá uchýlil do ústraní (''[[ghajba (Islam)|ghajba]]''). Nastalo tak období zvané „malá skrytost“, během níž imám komunikoval se svými stoupenci prostřednictvím emisarů (''dáʻí'', pl. ''duʻát''). Poté bylo i toto spojení přerušeno a nastala „velká skrytost“, jež trvá dodnes, kdy lidstvu nezbývá než očekávat konečný návrat Pána času (''qáʼim az-zamán''), který jako mahdí nastolí vládu spravedlnosti ([[eschatologie (Islam)|eschatologie]]). Jak již bylo naznačeno, šíité se původně od většiny muslimů (dnes představují zhruba 10 % obce, ''ummy'') lišili výhradně pojetím vedení státu, později se však začaly projevovat i další odlišnosti věroučné. Do šíitského myšlení se začal postupně vkrádat vykupitelský motiv (řada [[hroby (Islam)|hrobů]], míst posledního odpočinku členů Prorokova domu se stala středem zbožného kultu, ''[[ʻataba (Islam)|ʻataba]]''), věřící své truchlení „institucionalizovali“ v podobě ''taʻzijí'' a k víře v jediného Boha ([[Alláh (Islam)|Alláh]]) a zjevený [[Korán (Islam)|Korán]] se připojila víra (''[[ímán (Islam)|ímán]]'') ve vyvoleného imáma, jenž je jako jediný povolán k vedení Obce. Tento muž je nositelem „jiskřičky božství“ a vůdcem ke spáse (''nadžát''). Všichni šíité se shodují v tom, že již imáma ʻAlího ibn Abí Tálib pojilo mystické pouto „blízkého přátelství“ (''wilája'') k Bohu, což se ostatně projevuje i v jejich dodatku k ''šahádě'' ([[vyznání víry (Islam)|vyznání víry]]) „a vyznávám, že kníže věřících ʻAlí je přítelem Božím“. Šíité jsou pevně přesvědčeni, že prorok Muhammad předal právo nástupnictví ʻAlímu u jezírka Chumm (''ghadír Chumm''), když se společně vraceli do Medíny z poslední Muhammadovy [[pouť (Islam)|pouti]]. Tento okamžik si každoročně připomínají a slaví. Ovšem – podle tradičních šíitských představ – jejich odpůrci tento akt zlovolně popřeli a stejně tak při kanonické ʻuthmánské redakci (''al-qiráʼa al-mašhúra'') Koránu byla vypuštěna celá řada míst, kde se výslovně o ʻAlího nástupnictví hovoří (to je také, dle šíitských představ, pravou příčinou některých zdánlivých logických nesrovnalostí v koranickém textu). Šíité přisuzují svým imámům nadpřirozené vlastnosti i schopnosti konat [[zázraky (Islam)|zázraky]], což se názorně projevují v jejich sbírkách legend. Na rozdíl od sunnitů nazývají šíité svou Tradici jako ''achbár'' (doslova: „zprávy“). Kromě nich si velkou popularitu vydobyly též sbírky aforismů a moudrostí jejich imámů, mezi nimiž vyniká ''Nahdž al-balágha'' (''Cesta výmluvnosti''), kolekce kázání, projevů a výroků imáma ʻAlího. Nejvýznamnější sbírku šíitských hadíthů pak představuje soubor ''al-Káfí'' (''Dostačující'') sestavený Muhammadem al-Kulajním (zemřel r. 940), obsahující zhruba 16 000 záznamů. V dlouhém a spletitém procesu formulování šíitské věrouky sehráli významnou roli polyhistor Násiruddín at-Túsí (zemřel r. 1274) a jeho žák, bohoslovec a systematik Džamál al-Hillí (zemřel r. 1325), jenž se snažil smířit rozumový přístup v teologii s Tradicí. Za vyvrcholení šíitského myšlení se všeobecně pokládá tzv. isfáhánská teozofická škola, která vzkvétala za Sáfíjovců, kdy se šía dvanácti imámů poprvé stala oficiální státní doktrínou v Íránu. Klíčoví představitelé tohoto volného duchovního proudu, jako byli [[šajch (Islam)|šajchové]] Mír Damád, Mír Fandaraskí a zejména Mollá Sadrá (zemřel r. 1640) ve svém učení stavěli na třech stěžejních pilířích – učení teozofů Muhjiddína ibn ʻArabího a as-Suhrawardího a filozofa Ibn Síny (Avicenny). Spory sunnitů se šíity poznamenaly celou historii islámského světa. Dnes představují šíité minoritu, ale jejich mocenské postavení dosáhlo svého zenitu v 10. stol., které bývá obrazně nazýváno „stoletím šíi“, kdy byla většina muslimských zemí právě pod vládou šíitských (především ismáʻílíjských) dynastií. Šíité však byli v minulosti nezřídka pronásledováni a perzekvováni, a proto si vypracovali doktrínu ''takkíje'', neboli defenzivní zásadu, že šíita v případě pronásledování může dočasně zapřít svou víru (''imán'') a přihlásit se k většinové (tedy sunnitské) konfesi.
+Tento poslední imám ithnáʻašaríje však není zcela historicky doložen. Tradičně se uvádí, že ještě v dětském věku se v Sámarrá uchýlil do ústraní (''[[ghajba (Islam)|ghajba]]''). Nastalo tak období zvané „malá skrytost“, během níž imám komunikoval se svými stoupenci prostřednictvím emisarů (''dáʻí'', pl. ''duʻát''). Poté bylo i toto spojení přerušeno a nastala „velká skrytost“, jež trvá dodnes, kdy lidstvu nezbývá než očekávat konečný návrat Pána času (''qáʼim az-zamán''), který jako mahdí nastolí vládu spravedlnosti ([[eschatologie (Islam)|eschatologie]]). Jak již bylo naznačeno, šíité se původně od většiny muslimů (dnes představují zhruba 10 % obce, ''ummy'') lišili výhradně pojetím vedení státu, později se však začaly projevovat i další odlišnosti věroučné. Do šíitského myšlení se začal postupně vkrádat vykupitelský motiv (řada [[hroby (Islam)|hrobů]], míst posledního odpočinku členů Prorokova domu se stala středem zbožného kultu, ''[[ʻataba (Islam)|ʻataba]]''), věřící své truchlení „institucionalizovali“ v podobě ''taʻzijí'' a k víře v jediného Boha ([[Alláh (Islam)|Alláh]]) a zjevený [[Korán (Islam)|Korán]] se připojila víra (''[[imán (Islam)|ímán]]'') ve vyvoleného imáma, jenž je jako jediný povolán k vedení Obce. Tento muž je nositelem „jiskřičky božství“ a vůdcem ke spáse (''nadžát''). Všichni šíité se shodují v tom, že již imáma ʻAlího ibn Abí Tálib pojilo mystické pouto „blízkého přátelství“ (''wilája'') k Bohu, což se ostatně projevuje i v jejich dodatku k ''šahádě'' ([[vyznání víry (Islam)|vyznání víry]]) „a vyznávám, že kníže věřících ʻAlí je přítelem Božím“. Šíité jsou pevně přesvědčeni, že prorok Muhammad předal právo nástupnictví ʻAlímu u jezírka Chumm (''ghadír Chumm''), když se společně vraceli do Medíny z poslední Muhammadovy [[pouť (Islam)|pouti]]. Tento okamžik si každoročně připomínají a slaví. Ovšem – podle tradičních šíitských představ – jejich odpůrci tento akt zlovolně popřeli a stejně tak při kanonické ʻuthmánské redakci (''al-qiráʼa al-mašhúra'') Koránu byla vypuštěna celá řada míst, kde se výslovně o ʻAlího nástupnictví hovoří (to je také, dle šíitských představ, pravou příčinou některých zdánlivých logických nesrovnalostí v koranickém textu). Šíité přisuzují svým imámům nadpřirozené vlastnosti i schopnosti konat [[zázraky (Islam)|zázraky]], což se názorně projevují v jejich sbírkách legend. Na rozdíl od sunnitů nazývají šíité svou Tradici jako ''achbár'' (doslova: „zprávy“). Kromě nich si velkou popularitu vydobyly též sbírky aforismů a moudrostí jejich imámů, mezi nimiž vyniká ''Nahdž al-balágha'' (''Cesta výmluvnosti''), kolekce kázání, projevů a výroků imáma ʻAlího. Nejvýznamnější sbírku šíitských hadíthů pak představuje soubor ''al-Káfí'' (''Dostačující'') sestavený Muhammadem al-Kulajním (zemřel r. 940), obsahující zhruba 16 000 záznamů. V dlouhém a spletitém procesu formulování šíitské věrouky sehráli významnou roli polyhistor Násiruddín at-Túsí (zemřel r. 1274) a jeho žák, bohoslovec a systematik Džamál al-Hillí (zemřel r. 1325), jenž se snažil smířit rozumový přístup v teologii s Tradicí. Za vyvrcholení šíitského myšlení se všeobecně pokládá tzv. isfáhánská teozofická škola, která vzkvétala za Sáfíjovců, kdy se šía dvanácti imámů poprvé stala oficiální státní doktrínou v Íránu. Klíčoví představitelé tohoto volného duchovního proudu, jako byli [[šajch (Islam)|šajchové]] Mír Damád, Mír Fandaraskí a zejména Mollá Sadrá (zemřel r. 1640) ve svém učení stavěli na třech stěžejních pilířích – učení teozofů Muhjiddína ibn ʻArabího a as-Suhrawardího a filozofa Ibn Síny (Avicenny). Spory sunnitů se šíity poznamenaly celou historii islámského světa. Dnes představují šíité minoritu, ale jejich mocenské postavení dosáhlo svého zenitu v 10. stol., které bývá obrazně nazýváno „stoletím šíi“, kdy byla většina muslimských zemí právě pod vládou šíitských (především ismáʻílíjských) dynastií. Šíité však byli v minulosti nezřídka pronásledováni a perzekvováni, a proto si vypracovali doktrínu ''takkíje'', neboli defenzivní zásadu, že šíita v případě pronásledování může dočasně zapřít svou víru (''imán'') a přihlásit se k většinové (tedy sunnitské) konfesi.
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 16:58
Řádek 4:		Řádek 4:

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
		+	* Aš-Šahrastání, Muhammad. ''Kniha náboženských a filosofických sekt a škol: Díly věnované islámským směrům a odnožím''. Přel. Bronislav Ostřanský, Praha: Academia, 2021;
−
		+	* Axworthy, Michael. ''Dějiny Íránu:Říše ducha - od Zarathuštry po současnost''. Přel. Zuzana Kříhová, Jan Marek. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2022;
−	Aš-Šahrastání, Muhammad. ''Kniha náboženských a filosofických sekt a škol: Díly věnované islámským směrům a odnožím''. Přel. Bronislav Ostřanský, Praha: Academia, 2021;
		+	* Cvrkal, Zdeněk. ''Stručná historie států: Írán''. Praha: Libri, 2007;
−
		+	* Čech, Libor. ''Muharramské rituální performance a koncept mučednictví v Íránu''. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2010;
−	Axworthy, Michael. ''Dějiny Íránu:Říše ducha - od Zarathuštry po současnost''. Přel. Zuzana Kříhová, Jan Marek. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2022;
		+	* Eliade, Mircea. ''Dějiny náboženského myšlení III: Od Muhammada po dobu křesťanských reforem''. Přel. Milan Lyčka, Jiří Našinec, Filip Karfík. Praha: Oikoymenh, 2019;
−
		+	* Hourani, Albert. ''Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost''. Přel. Šimon Pellar. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010;
−	Cvrkal, Zdeněk. ''Stručná historie států: Írán''. Praha: Libri, 2007;
		+	* Ibn Chaldún, Abú Zajd Abd ar-Rahmán Ibn Muhammad. ''Čas království a říší: Muqaddima''. Přeložil a úvodem a poznámkami opatřil Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1972;
−
		+	* Kropáček, Luboš. ''Duchovní cesty islámu''. Praha: Vyšehrad, 2006;
−	Čech, Libor. ''Muharramské rituální performance a koncept mučednictví v Íránu''. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2010;
		+	* Lewis, Bernard. ''Dějiny Blízkého výhodu''. Přel. Milena Pellarová, Zuzana Rousová. Praha: Lidové noviny, 1997;
−
		+	* Mendel, Miloš. ''Islámská výzva: Z dějin a současnosti politického islámu.'' Brno: Atlantis, 1994;
−	Eliade, Mircea. ''Dějiny náboženského myšlení III: Od Muhammada po dobu křesťanských reforem''. Přel. Milan Lyčka, Jiří Našinec, Filip Karfík. Praha: Oikoymenh, 2019;
		+	* Robinson, Francis. ''Svět islámu''. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997;
−
		+	* Tauer, Felix. ''Svět islámu: Dějiny a kultura''. Praha: Vyšehrad, 2006.
−	Hourani, Albert. ''Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost''. Přel. Šimon Pellar. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010;
−
−	Ibn Chaldún, Abú Zajd Abd ar-Rahmán Ibn Muhammad. ''Čas království a říší: Muqaddima''. Přeložil a úvodem a poznámkami opatřil Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1972;
−
−	Kropáček, Luboš. ''Duchovní cesty islámu''. Praha: Vyšehrad, 2006;
−
−	Lewis, Bernard. ''Dějiny Blízkého výhodu''. Přel. Milena Pellarová, Zuzana Rousová. Praha: Lidové noviny, 1997;
−
−	Mendel, Miloš. ''Islámská výzva: Z dějin a současnosti politického islámu.'' Brno: Atlantis, 1994;
−
−	Robinson, Francis. ''Svět islámu''. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997;
−
−	Tauer, Felix. ''Svět islámu: Dějiny a kultura''. Praha: Vyšehrad, 2006.

	''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />		''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 3: / Řádek 3: @@
 Tento poslední imám ithnáʻašaríje však není zcela historicky doložen. Tradičně se uvádí, že ještě v dětském věku se v Sámarrá uchýlil do ústraní (''[[ghajba (Islam)|ghajba]]''). Nastalo tak období zvané „malá skrytost“, během níž imám komunikoval se svými stoupenci prostřednictvím emisarů (''dáʻí'', pl. ''duʻát''). Poté bylo i toto spojení přerušeno a nastala „velká skrytost“, jež trvá dodnes, kdy lidstvu nezbývá než očekávat konečný návrat Pána času (''qáʼim az-zamán''), který jako mahdí nastolí vládu spravedlnosti ([[eschatologie (Islam)|eschatologie]]). Jak již bylo naznačeno, šíité se původně od většiny muslimů (dnes představují zhruba 10 % obce, ''ummy'') lišili výhradně pojetím vedení státu, později se však začaly projevovat i další odlišnosti věroučné. Do šíitského myšlení se začal postupně vkrádat vykupitelský motiv (řada [[hroby (Islam)|hrobů]], míst posledního odpočinku členů Prorokova domu se stala středem zbožného kultu, ''[[ʻataba (Islam)|ʻataba]]''), věřící své truchlení „institucionalizovali“ v podobě ''taʻzijí'' a k víře v jediného Boha ([[Alláh (Islam)|Alláh]]) a zjevený [[Korán (Islam)|Korán]] se připojila víra (''[[ímán (Islam)|ímán]]'') ve vyvoleného imáma, jenž je jako jediný povolán k vedení Obce. Tento muž je nositelem „jiskřičky božství“ a vůdcem ke spáse (''nadžát''). Všichni šíité se shodují v tom, že již imáma ʻAlího ibn Abí Tálib pojilo mystické pouto „blízkého přátelství“ (''wilája'') k Bohu, což se ostatně projevuje i v jejich dodatku k ''šahádě'' ([[vyznání víry (Islam)|vyznání víry]]) „a vyznávám, že kníže věřících ʻAlí je přítelem Božím“. Šíité jsou pevně přesvědčeni, že prorok Muhammad předal právo nástupnictví ʻAlímu u jezírka Chumm (''ghadír Chumm''), když se společně vraceli do Medíny z poslední Muhammadovy [[pouť (Islam)|pouti]]. Tento okamžik si každoročně připomínají a slaví. Ovšem – podle tradičních šíitských představ – jejich odpůrci tento akt zlovolně popřeli a stejně tak při kanonické ʻuthmánské redakci (''al-qiráʼa al-mašhúra'') Koránu byla vypuštěna celá řada míst, kde se výslovně o ʻAlího nástupnictví hovoří (to je také, dle šíitských představ, pravou příčinou některých zdánlivých logických nesrovnalostí v koranickém textu). Šíité přisuzují svým imámům nadpřirozené vlastnosti i schopnosti konat [[zázraky (Islam)|zázraky]], což se názorně projevují v jejich sbírkách legend. Na rozdíl od sunnitů nazývají šíité svou Tradici jako ''achbár'' (doslova: „zprávy“). Kromě nich si velkou popularitu vydobyly též sbírky aforismů a moudrostí jejich imámů, mezi nimiž vyniká ''Nahdž al-balágha'' (''Cesta výmluvnosti''), kolekce kázání, projevů a výroků imáma ʻAlího. Nejvýznamnější sbírku šíitských hadíthů pak představuje soubor ''al-Káfí'' (''Dostačující'') sestavený Muhammadem al-Kulajním (zemřel r. 940), obsahující zhruba 16 000 záznamů. V dlouhém a spletitém procesu formulování šíitské věrouky sehráli významnou roli polyhistor Násiruddín at-Túsí (zemřel r. 1274) a jeho žák, bohoslovec a systematik Džamál al-Hillí (zemřel r. 1325), jenž se snažil smířit rozumový přístup v teologii s Tradicí. Za vyvrcholení šíitského myšlení se všeobecně pokládá tzv. isfáhánská teozofická škola, která vzkvétala za Sáfíjovců, kdy se šía dvanácti imámů poprvé stala oficiální státní doktrínou v Íránu. Klíčoví představitelé tohoto volného duchovního proudu, jako byli [[šajch (Islam)|šajchové]] Mír Damád, Mír Fandaraskí a zejména Mollá Sadrá (zemřel r. 1640) ve svém učení stavěli na třech stěžejních pilířích – učení teozofů Muhjiddína ibn ʻArabího a as-Suhrawardího a filozofa Ibn Síny (Avicenny). Spory sunnitů se šíity poznamenaly celou historii islámského světa. Dnes představují šíité minoritu, ale jejich mocenské postavení dosáhlo svého zenitu v 10. stol., které bývá obrazně nazýváno „stoletím šíi“, kdy byla většina muslimských zemí právě pod vládou šíitských (především ismáʻílíjských) dynastií. Šíité však byli v minulosti nezřídka pronásledováni a perzekvováni, a proto si vypracovali doktrínu ''takkíje'', neboli defenzivní zásadu, že šíita v případě pronásledování může dočasně zapřít svou víru (''imán'') a přihlásit se k většinové (tedy sunnitské) konfesi.
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Aš-Šahrastání, Muhammad. ''Kniha náboženských a filosofických sekt a škol: Díly věnované islámským směrům a odnožím''. Přel. Bronislav Ostřanský, Praha: Academia, 2021;

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:06
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:54
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:23
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 14:48
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 13:19
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 10. 11. 2024, 18:21
(Žádný rozdíl)