Bartoš František Michálek - Historie editací

ZRN v 15. 10. 2025, 06:05

2025-10-15T06:05:31Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:04

2025-10-13T19:04:21Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:51

2025-10-13T18:51:51Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:20

2025-10-13T18:20:35Z

Nová stránka

= Bartoš František Michálek =
 <time datetime="1889-04-05">5. dubna 1889</time> v Rychnově nad Kněžnou
 <time datetime="1972-05-12">12. května 1972</time> v Praze

Historik, člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Narodil se v římskokatolické rodině jako František Bartoš, jméno Michálek přijal později na počest své (budoucí) manželky. Mládí prožil v Turnově a v Mladé Boleslavi, studoval historii na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, především u Jaroslava Golla a Václava Novotného (PhDr. 1912, během studia stáž ve Freiburgu). V letech 1914–17 pracoval v knihovně Muzea Království českého (dnešní Národní muzeum, mj. zpracoval katalog rukopisů, vydaný 1926–27), zároveň byl v letech 1914–31 středoškolským profesorem. V roce 1919 vlivem [[Masaryk Tomáš Garrigue|T. G. Masaryka]] a jeho výkladu českých dějin přestoupil do Českobratrské církve evangelické. Usiloval o akademickou, což v této době znamenalo univerzitní kariéru, pro odpor odlišně orientovaného Josefa Pekaře však nemohl dosáhnout habilitace na filosofické fakultě. Habilitoval proto v roce 1922 z českých dějin na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě, kde byl roku 1931 jmenován mimořádným a v roce 1937 řádným profesorem. Od počátku se podílel na vydávání nepravidelného historického periodika ''Reformační sborník'', od pátého ročníku (1934) byl jeho jediným redaktorem. Po rozdělení fakulty v roce 1950 zůstal na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, penzionován byl roku 1960. V roce 1930 byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk, 1946 členem České akademie věd a umění, dále člen řady zahraničních vědeckých společností. Bartošovým hlavním badatelským zájmem byly dějiny husitství, v nichž se uplatnil jak jako výborný znalec teologických spisů a dobové publicistiky, tak jako moralizující syntetik a v neposlední řadě ostrý polemik vůči odlišným chápáním české reformace (mj. proti J. Pekařovi, Paulu de Vooghtovi); tyto polohy nezřídka kombinoval a jeho dílo je – i z důvodů vnějších omezení – rozeseto do několika desítek často i drobných spisů. Badatelsky cenné zůstávají především soupisy ''Literární činnost Jakoubka ze Stříbra'' (1925), ''Literární činnost M. Jana Rokycany, M. Jana Pribrama, M. Petra Payna'' (1928), ''Literární činnost M. Jana Husi a M. Jeronýma Pražského'' (1948) a hodnocení husitské „publicistiky“ (''Do čtyř pražských artikulů,'' 1924; ''Husitství a cizina,'' 1931; ''Co víme o Husovi nového'', 1946). Populárnější, nezřídka polemický charakter mají díla ''Bojovníci a mučedníci'' (1939), ''Knihy a zápasy'' (1948), ''Světci a kacíři'' (1949), ''Ze zápasů české reformace'' (1959). Vrcholem Bartošových syntetických snah se stalo zpracování husitského období pro Laichterovy České dějiny, jehož první část ''Čechy v době Husově'' vyšla v roce 1947 a zbývající po řadě peripetií teprve mnohem později (''Husitská revoluce I.–II.'', 1965–66). V této době vydal rovněž paměti ''Vzpomínky husitského pracovníka'' (1969).

Literatura: 
Jaroslav Hrdlička: ''Životem a dílem historika Františka Michálka Bartoše.'' L. Marek, Praha 2015; Jaroslav Hrdlička: ''Historik František Michálek Bartoš''. L. Marek, Praha 2023.

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\ 

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
[[Kategorie:CNO]]

@@ Řádek 4: / Řádek 4: @@
 <br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="1972-05-12">12. května 1972</time> v Praze</span>
-Historik, člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Narodil se v římskokatolické rodině jako František Bartoš, jméno Michálek přijal později na počest své (budoucí) manželky. Mládí prožil v Turnově a v Mladé Boleslavi, studoval historii na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, především u Jaroslava Golla a Václava Novotného (PhDr. 1912, během studia stáž ve Freiburgu). V letech 1914–17 pracoval v knihovně Muzea Království českého (dnešní Národní muzeum, mj. zpracoval katalog rukopisů, vydaný 1926–27), zároveň byl v letech 1914–31 středoškolským profesorem. V roce 1919 vlivem [[Masaryk Tomáš Garrigue|T. G. Masaryka]] a jeho výkladu českých dějin přestoupil do Českobratrské církve evangelické. Usiloval o akademickou, což v této době znamenalo univerzitní kariéru, pro odpor odlišně orientovaného Josefa Pekaře však nemohl dosáhnout habilitace na filosofické fakultě. Habilitoval proto v roce 1922 z českých dějin na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě, kde byl roku 1931 jmenován mimořádným a v roce 1937 řádným profesorem. Od počátku se podílel na vydávání nepravidelného historického periodika ''Reformační sborník'', od pátého ročníku (1934) byl jeho jediným redaktorem. Po rozdělení fakulty v roce 1950 zůstal na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, penzionován byl roku 1960. V roce 1930 byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk, 1946 členem České akademie věd a umění, dále člen řady zahraničních vědeckých společností. Bartošovým hlavním badatelským zájmem byly dějiny husitství, v nichž se uplatnil jak jako výborný znalec teologických spisů a dobové publicistiky, tak jako moralizující syntetik a v neposlední řadě ostrý polemik vůči odlišným chápáním české reformace (mj. proti J. Pekařovi, Paulu de Vooghtovi); tyto polohy nezřídka kombinoval a jeho dílo je – i z důvodů vnějších omezení – rozeseto do několika desítek často i drobných spisů. Badatelsky cenné zůstávají především soupisy ''Literární činnost Jakoubka ze Stříbra'' (1925), ''Literární činnost M. Jana Rokycany, M. Jana Pribrama, M. Petra Payna'' (1928), ''Literární činnost M. Jana Husi a M. Jeronýma Pražského'' (1948) a hodnocení husitské „publicistiky“ (''Do čtyř pražských artikulů,'' 1924; ''Husitství a cizina,'' 1931; ''Co víme o Husovi nového'', 1946). Populárnější, nezřídka polemický charakter mají díla ''Bojovníci a mučedníci'' (1939), ''Knihy a zápasy'' (1948), ''Světci a kacíři'' (1949), ''Ze zápasů české reformace'' (1959). Vrcholem Bartošových syntetických snah se stalo zpracování husitského období pro Laichterovy České dějiny, jehož první část ''Čechy v době Husově'' vyšla v roce 1947 a zbývající po řadě peripetií teprve mnohem později (''Husitská revoluce I.–II.'', 1965–66). V této době vydal rovněž paměti ''Vzpomínky husitského pracovníka'' (1969).
+Historik, člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Narodil se v [[Církev římskokatolická|římskokatolické]] rodině jako František Bartoš, jméno Michálek přijal později na počest své (budoucí) manželky. Mládí prožil v Turnově a v Mladé Boleslavi, studoval historii na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, především u Jaroslava Golla a Václava Novotného (PhDr. 1912, během studia stáž ve Freiburgu). V letech 1914–17 pracoval v knihovně Muzea Království českého (dnešní Národní muzeum, mj. zpracoval katalog rukopisů, vydaný 1926–27), zároveň byl v letech 1914–31 středoškolským profesorem. V roce 1919 vlivem [[Masaryk Tomáš Garrigue|T. G. Masaryka]] a jeho výkladu českých dějin přestoupil do Českobratrské církve evangelické. Usiloval o akademickou, což v této době znamenalo univerzitní kariéru, pro odpor odlišně orientovaného Josefa Pekaře však nemohl dosáhnout habilitace na filosofické fakultě. Habilitoval proto v roce 1922 z českých dějin na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě, kde byl roku 1931 jmenován mimořádným a v roce 1937 řádným profesorem. Od počátku se podílel na vydávání nepravidelného historického periodika ''Reformační sborník'', od pátého ročníku (1934) byl jeho jediným redaktorem. Po rozdělení fakulty v roce 1950 zůstal na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, penzionován byl roku 1960. V roce 1930 byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk, 1946 členem České akademie věd a umění, dále člen řady zahraničních vědeckých společností. Bartošovým hlavním badatelským zájmem byly dějiny husitství, v nichž se uplatnil jak jako výborný znalec teologických spisů a dobové publicistiky, tak jako moralizující syntetik a v neposlední řadě ostrý polemik vůči odlišným chápáním české reformace (mj. proti J. Pekařovi, Paulu de Vooghtovi); tyto polohy nezřídka kombinoval a jeho dílo je – i z důvodů vnějších omezení – rozeseto do několika desítek často i drobných spisů. Badatelsky cenné zůstávají především soupisy ''Literární činnost Jakoubka ze Stříbra'' (1925), ''Literární činnost M. Jana Rokycany, M. Jana Pribrama, M. Petra Payna'' (1928), ''Literární činnost M. Jana Husi a M. Jeronýma Pražského'' (1948) a hodnocení husitské „publicistiky“ (''Do čtyř pražských artikulů,'' 1924; ''Husitství a cizina,'' 1931; ''Co víme o Husovi nového'', 1946). Populárnější, nezřídka polemický charakter mají díla ''Bojovníci a mučedníci'' (1939), ''Knihy a zápasy'' (1948), ''Světci a kacíři'' (1949), ''Ze zápasů české reformace'' (1959). Vrcholem Bartošových syntetických snah se stalo zpracování husitského období pro Laichterovy České dějiny, jehož první část ''Čechy v době Husově'' vyšla v roce 1947 a zbývající po řadě peripetií teprve mnohem později (''Husitská revoluce I.–II.'', 1965–66). V této době vydal rovněž paměti ''Vzpomínky husitského pracovníka'' (1969).
 <span class="section_title">Literatura:</span><br />

@@ Řádek 9: / Řádek 9: @@
 Jaroslav Hrdlička: ''Životem a dílem historika Františka Michálka Bartoše.'' L. Marek, Praha 2015; Jaroslav Hrdlička: ''Historik František Michálek Bartoš''. L. Marek, Praha 2023.
-''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\<br /\>
+''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:04
(Žádný rozdíl)