Hrejsa Ferdinand - Historie editací

ZRN v 16. 10. 2025, 18:16

2025-10-16T18:16:22Z

ZRN v 16. 10. 2025, 18:16

2025-10-16T18:16:08Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:04

2025-10-13T19:04:27Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:51

2025-10-13T18:51:57Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:20

2025-10-13T18:20:42Z

Nová stránka

= Hrejsa Ferdinand =
 <time datetime="1867-01-19">19. ledna 1867</time> v Humpolci (okr. Pelhřimov)
 <time datetime="1953-11-05">5. listopadu 1953</time> v Praze

Superintendent [[Evangelická církev augsburského vyznání|augsburské církve]] / [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]], církevní historik. Pocházel z evangelické řemeslnické rodiny, jeho bratr František (1861–1942) a bratranec [[Hrejsa Otmar|Otmar]] byli rovněž evangelickými duchovními. Po gymnazijních studiích v Pelhřimově a Kolíně (maturita 1886) studoval evangelickou teologii ve Vídni (absolv. 1890, během studií stáž ve Vratislavi a Erlangen); na téže fakultě později získal i doktorát (ThDr. 1911). V letech 1891–95 působil jako vikář augsburské církve v Chebu, 1895–1901 farář v Trnávce, 1902–32 (fakticky jen do 1920, 1907–20 spolu s [[Lukášek Josef|J. Lukáškem]]) farář v Praze u Salvátora. 1903 převzal vydávání časopisu ''Evanjelický církevník'', v posledním ročníku přejmenovaného ''Za pravdou'' (1919). V letech 1917–21 byl posledním českým luterským superintendentem (= hlavou církve), zároveň byl členem prvního synodního výboru (1918–21) a až do roku 1932 členem synodní rady a náměstkem synodního seniora ČCE. V roce 1919 byl jmenován řádným profesorem církevních dějin na nově zřízené Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě (penzionován 1937), pětkrát byl děkanem fakulty (naposledy 1935–36). Člen Královské české společnosti nauk a řady zahraničních vědeckých společností, autor rozsáhlého pojednání o specifičnosti české reformace v 16. století oproti pouhé recepci luterství (''Česká konfesse'', 1912; odtud termíny staro- a novoutrakvismus), množství knižních příspěvků k moderním českým evangelickým dějinám (''Evanjelická církev a. v. v Trnávce'', 1900; ''Betlémská kaple'', 1922; ''Dějiny české evanjelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech'', 1927; ''Jan Végh'', 1930; ''U Salvatora'', 1930; ''Jan Szalatnay a jeho paměti z doby toleranční'', 1931), vydal rovněž přehled sborů staré Jednoty bratrské (1935–39) a v prvních letech vedl časopis ''Reformační sborník'' (1921–31), věnovaný dějinám českého protestantismu. Na odpočinku začal zpracovávat souborné ''Dějiny křesťanství v Československu'', jichž stačilo vyjít šest svazků (1947–50; do vlády Maxmiliána II.), další část díla zůstává v rukopise. Hrejsa se stal na počátku 20. století jedním z nejviditelnějších stoupenců spolupráce mezi českými sbory augsburské a reformované církve a posléze proponentem jejich unie, již zdůvodňoval i historicky specifickým charakterem české reformace – monumentální dílo ''Česká konfesse'' je v tomto smyslu nejen historickým výkladem, ale především výsledkem vlastního teologického programu; značnou část Hrejsových historických důkazů přitom zpochybnil F. Hrubý v ''Českém časopise historickém'' (1934–35, 1939). Přes tyto výhrady je zřejmé, že Hrejsa byl nejvýznamnějším českým evangelickým církevním historikem, jehož vliv výrazně překročil hranice církve. Hrejsovým synem byl farář ČCE Bohuš (pův. Bohumil) Hrejsa (1907–1989), dcera Jaroslava se provdala za básníka Viléma Závadu (1905–1982), který kvůli tomuto sňatku přestoupil z římskokatolické církve do ČCE.

Literatura: 
František Bednář: „Životní jubileum Ferdinand Hrejsy.“ ''Evangelický kalendář 1952'', s. 47–54.

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\ 

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
[[Kategorie:CNO]]

@@ Řádek 4: / Řádek 4: @@
 <br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="1953-11-05">5. listopadu 1953</time> v Praze</span>
-Superintendent [[Evangelická církev augsburského vyznání|augsburské církve]], později člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]], církevní historik. Pocházel z evangelické řemeslnické rodiny, jeho bratr František (1861–1942) a bratranec [[Hrejsa Otmar|Otmar]] byli rovněž evangelickými duchovními. Po gymnazijních studiích v Pelhřimově a Kolíně (maturita 1886) studoval evangelickou teologii ve Vídni (absolv. 1890, během studií stáž ve Vratislavi a Erlangen); na téže fakultě později získal i doktorát (ThDr. 1911). V letech 1891–95 působil jako vikář augsburské církve v Chebu, 1895–1901 farář v Trnávce, 1902–32 (fakticky jen do 1920, 1907–20 spolu s [[Lukášek Josef|J. Lukáškem]]) farář v Praze u Salvátora. 1903 převzal vydávání časopisu ''Evanjelický církevník'', v posledním ročníku přejmenovaného ''Za pravdou'' (1919). V letech 1917–21 byl posledním českým luterským superintendentem (= hlavou církve), zároveň byl členem prvního synodního výboru (1918–21) a až do roku 1932 členem synodní rady a náměstkem synodního seniora ČCE. V roce 1919 byl jmenován řádným profesorem církevních dějin na nově zřízené Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě (penzionován 1937), pětkrát byl děkanem fakulty (naposledy 1935–36). Člen Královské české společnosti nauk a řady zahraničních vědeckých společností, autor rozsáhlého pojednání o specifičnosti české reformace v 16. století oproti pouhé recepci luterství (''Česká konfesse'', 1912; odtud termíny staro- a novoutrakvismus), množství knižních příspěvků k moderním českým evangelickým dějinám (''Evanjelická církev a. v. v Trnávce'', 1900; ''Betlémská kaple'', 1922; ''Dějiny české evanjelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech'', 1927; ''Jan Végh'', 1930; ''U Salvatora'', 1930; ''Jan Szalatnay a jeho paměti z doby toleranční'', 1931), vydal rovněž přehled sborů staré Jednoty bratrské (1935–39) a v prvních letech vedl časopis ''Reformační sborník'' (1921–31), věnovaný dějinám českého protestantismu. Na odpočinku začal zpracovávat souborné ''Dějiny křesťanství v Československu'', jichž stačilo vyjít šest svazků (1947–50; do vlády Maxmiliána II.), další část díla zůstává v rukopise. Hrejsa se stal na počátku 20. století jedním z nejviditelnějších stoupenců spolupráce mezi českými sbory augsburské a reformované církve a posléze proponentem jejich unie, již zdůvodňoval i historicky specifickým charakterem české reformace – monumentální dílo ''Česká konfesse'' je v tomto smyslu nejen historickým výkladem, ale především výsledkem vlastního teologického programu; značnou část Hrejsových historických důkazů přitom zpochybnil F. Hrubý v ''Českém časopise historickém'' (1934–35, 1939). Přes tyto výhrady je zřejmé, že Hrejsa byl nejvýznamnějším českým evangelickým církevním historikem, jehož vliv výrazně překročil hranice církve. Hrejsovým synem byl farář ČCE Bohuš (pův. Bohumil) Hrejsa (1907–1989), dcera Jaroslava se provdala za básníka Viléma Závadu (1905–1982), který kvůli tomuto sňatku přestoupil z římskokatolické církve do ČCE.
+Superintendent augsburské církve, později člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]], církevní historik. Pocházel z evangelické řemeslnické rodiny, jeho bratr František (1861–1942) a bratranec [[Hrejsa Otmar|Otmar]] byli rovněž evangelickými duchovními. Po gymnazijních studiích v Pelhřimově a Kolíně (maturita 1886) studoval evangelickou teologii ve Vídni (absolv. 1890, během studií stáž ve Vratislavi a Erlangen); na téže fakultě později získal i doktorát (ThDr. 1911). V letech 1891–95 působil jako vikář augsburské církve v Chebu, 1895–1901 farář v Trnávce, 1902–32 (fakticky jen do 1920, 1907–20 spolu s [[Lukášek Josef|J. Lukáškem]]) farář v Praze u Salvátora. 1903 převzal vydávání časopisu ''Evanjelický církevník'', v posledním ročníku přejmenovaného ''Za pravdou'' (1919). V letech 1917–21 byl posledním českým luterským superintendentem (= hlavou církve), zároveň byl členem prvního synodního výboru (1918–21) a až do roku 1932 členem synodní rady a náměstkem synodního seniora ČCE. V roce 1919 byl jmenován řádným profesorem církevních dějin na nově zřízené Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě (penzionován 1937), pětkrát byl děkanem fakulty (naposledy 1935–36). Člen Královské české společnosti nauk a řady zahraničních vědeckých společností, autor rozsáhlého pojednání o specifičnosti české reformace v 16. století oproti pouhé recepci luterství (''Česká konfesse'', 1912; odtud termíny staro- a novoutrakvismus), množství knižních příspěvků k moderním českým evangelickým dějinám (''Evanjelická církev a. v. v Trnávce'', 1900; ''Betlémská kaple'', 1922; ''Dějiny české evanjelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech'', 1927; ''Jan Végh'', 1930; ''U Salvatora'', 1930; ''Jan Szalatnay a jeho paměti z doby toleranční'', 1931), vydal rovněž přehled sborů staré Jednoty bratrské (1935–39) a v prvních letech vedl časopis ''Reformační sborník'' (1921–31), věnovaný dějinám českého protestantismu. Na odpočinku začal zpracovávat souborné ''Dějiny křesťanství v Československu'', jichž stačilo vyjít šest svazků (1947–50; do vlády Maxmiliána II.), další část díla zůstává v rukopise. Hrejsa se stal na počátku 20. století jedním z nejviditelnějších stoupenců spolupráce mezi českými sbory augsburské a reformované církve a posléze proponentem jejich unie, již zdůvodňoval i historicky specifickým charakterem české reformace – monumentální dílo ''Česká konfesse'' je v tomto smyslu nejen historickým výkladem, ale především výsledkem vlastního teologického programu; značnou část Hrejsových historických důkazů přitom zpochybnil F. Hrubý v ''Českém časopise historickém'' (1934–35, 1939). Přes tyto výhrady je zřejmé, že Hrejsa byl nejvýznamnějším českým evangelickým církevním historikem, jehož vliv výrazně překročil hranice církve. Hrejsovým synem byl farář ČCE Bohuš (pův. Bohumil) Hrejsa (1907–1989), dcera Jaroslava se provdala za básníka Viléma Závadu (1905–1982), který kvůli tomuto sňatku přestoupil z římskokatolické církve do ČCE.
 <span class="section_title">Literatura:</span><br />

@@ Řádek 4: / Řádek 4: @@
 <br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="1953-11-05">5. listopadu 1953</time> v Praze</span>
-Superintendent [[Evangelická církev augsburského vyznání|augsburské církve]] / [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]], církevní historik. Pocházel z evangelické řemeslnické rodiny, jeho bratr František (1861–1942) a bratranec [[Hrejsa Otmar|Otmar]] byli rovněž evangelickými duchovními. Po gymnazijních studiích v Pelhřimově a Kolíně (maturita 1886) studoval evangelickou teologii ve Vídni (absolv. 1890, během studií stáž ve Vratislavi a Erlangen); na téže fakultě později získal i doktorát (ThDr. 1911). V letech 1891–95 působil jako vikář augsburské církve v Chebu, 1895–1901 farář v Trnávce, 1902–32 (fakticky jen do 1920, 1907–20 spolu s [[Lukášek Josef|J. Lukáškem]]) farář v Praze u Salvátora. 1903 převzal vydávání časopisu ''Evanjelický církevník'', v posledním ročníku přejmenovaného ''Za pravdou'' (1919). V letech 1917–21 byl posledním českým luterským superintendentem (= hlavou církve), zároveň byl členem prvního synodního výboru (1918–21) a až do roku 1932 členem synodní rady a náměstkem synodního seniora ČCE. V roce 1919 byl jmenován řádným profesorem církevních dějin na nově zřízené Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě (penzionován 1937), pětkrát byl děkanem fakulty (naposledy 1935–36). Člen Královské české společnosti nauk a řady zahraničních vědeckých společností, autor rozsáhlého pojednání o specifičnosti české reformace v 16. století oproti pouhé recepci luterství (''Česká konfesse'', 1912; odtud termíny staro- a novoutrakvismus), množství knižních příspěvků k moderním českým evangelickým dějinám (''Evanjelická církev a. v. v Trnávce'', 1900; ''Betlémská kaple'', 1922; ''Dějiny české evanjelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech'', 1927; ''Jan Végh'', 1930; ''U Salvatora'', 1930; ''Jan Szalatnay a jeho paměti z doby toleranční'', 1931), vydal rovněž přehled sborů staré Jednoty bratrské (1935–39) a v prvních letech vedl časopis ''Reformační sborník'' (1921–31), věnovaný dějinám českého protestantismu. Na odpočinku začal zpracovávat souborné ''Dějiny křesťanství v Československu'', jichž stačilo vyjít šest svazků (1947–50; do vlády Maxmiliána II.), další část díla zůstává v rukopise. Hrejsa se stal na počátku 20. století jedním z nejviditelnějších stoupenců spolupráce mezi českými sbory augsburské a reformované církve a posléze proponentem jejich unie, již zdůvodňoval i historicky specifickým charakterem české reformace – monumentální dílo ''Česká konfesse'' je v tomto smyslu nejen historickým výkladem, ale především výsledkem vlastního teologického programu; značnou část Hrejsových historických důkazů přitom zpochybnil F. Hrubý v ''Českém časopise historickém'' (1934–35, 1939). Přes tyto výhrady je zřejmé, že Hrejsa byl nejvýznamnějším českým evangelickým církevním historikem, jehož vliv výrazně překročil hranice církve. Hrejsovým synem byl farář ČCE Bohuš (pův. Bohumil) Hrejsa (1907–1989), dcera Jaroslava se provdala za básníka Viléma Závadu (1905–1982), který kvůli tomuto sňatku přestoupil z římskokatolické církve do ČCE.
+Superintendent [[Evangelická církev augsburského vyznání|augsburské církve]], později člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]], církevní historik. Pocházel z evangelické řemeslnické rodiny, jeho bratr František (1861–1942) a bratranec [[Hrejsa Otmar|Otmar]] byli rovněž evangelickými duchovními. Po gymnazijních studiích v Pelhřimově a Kolíně (maturita 1886) studoval evangelickou teologii ve Vídni (absolv. 1890, během studií stáž ve Vratislavi a Erlangen); na téže fakultě později získal i doktorát (ThDr. 1911). V letech 1891–95 působil jako vikář augsburské církve v Chebu, 1895–1901 farář v Trnávce, 1902–32 (fakticky jen do 1920, 1907–20 spolu s [[Lukášek Josef|J. Lukáškem]]) farář v Praze u Salvátora. 1903 převzal vydávání časopisu ''Evanjelický církevník'', v posledním ročníku přejmenovaného ''Za pravdou'' (1919). V letech 1917–21 byl posledním českým luterským superintendentem (= hlavou církve), zároveň byl členem prvního synodního výboru (1918–21) a až do roku 1932 členem synodní rady a náměstkem synodního seniora ČCE. V roce 1919 byl jmenován řádným profesorem církevních dějin na nově zřízené Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě (penzionován 1937), pětkrát byl děkanem fakulty (naposledy 1935–36). Člen Královské české společnosti nauk a řady zahraničních vědeckých společností, autor rozsáhlého pojednání o specifičnosti české reformace v 16. století oproti pouhé recepci luterství (''Česká konfesse'', 1912; odtud termíny staro- a novoutrakvismus), množství knižních příspěvků k moderním českým evangelickým dějinám (''Evanjelická církev a. v. v Trnávce'', 1900; ''Betlémská kaple'', 1922; ''Dějiny české evanjelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech'', 1927; ''Jan Végh'', 1930; ''U Salvatora'', 1930; ''Jan Szalatnay a jeho paměti z doby toleranční'', 1931), vydal rovněž přehled sborů staré Jednoty bratrské (1935–39) a v prvních letech vedl časopis ''Reformační sborník'' (1921–31), věnovaný dějinám českého protestantismu. Na odpočinku začal zpracovávat souborné ''Dějiny křesťanství v Československu'', jichž stačilo vyjít šest svazků (1947–50; do vlády Maxmiliána II.), další část díla zůstává v rukopise. Hrejsa se stal na počátku 20. století jedním z nejviditelnějších stoupenců spolupráce mezi českými sbory augsburské a reformované církve a posléze proponentem jejich unie, již zdůvodňoval i historicky specifickým charakterem české reformace – monumentální dílo ''Česká konfesse'' je v tomto smyslu nejen historickým výkladem, ale především výsledkem vlastního teologického programu; značnou část Hrejsových historických důkazů přitom zpochybnil F. Hrubý v ''Českém časopise historickém'' (1934–35, 1939). Přes tyto výhrady je zřejmé, že Hrejsa byl nejvýznamnějším českým evangelickým církevním historikem, jehož vliv výrazně překročil hranice církve. Hrejsovým synem byl farář ČCE Bohuš (pův. Bohumil) Hrejsa (1907–1989), dcera Jaroslava se provdala za básníka Viléma Závadu (1905–1982), který kvůli tomuto sňatku přestoupil z římskokatolické církve do ČCE.
 <span class="section_title">Literatura:</span><br />

@@ Řádek 9: / Řádek 9: @@
 František Bednář: „Životní jubileum Ferdinand Hrejsy.“ ''Evangelický kalendář 1952'', s. 47–54.
-''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\<br /\>
+''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:04
(Žádný rozdíl)