Masaryk Tomáš Garrigue - Historie editací

ZRN v 18. 10. 2025, 07:18

2025-10-18T07:18:56Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:04

2025-10-13T19:04:32Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:52

2025-10-13T18:52:03Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:20

2025-10-13T18:20:50Z

Nová stránka

= Masaryk Tomáš Garrigue =
 <time datetime="1850-03-07">7. března 1850</time> v Hodoníně
 <time datetime="1937-09-14">14. září 1937</time> v Lánech (okr. Kladno)

Filosof a politik, člen reformované církve / [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Po studiích na brněnském a vídeňském gymnáziu (absolv. 1872) vystudoval filosofii ve Vídni (PhDr. 1876), kde se rovněž habilitoval (1879). Stal se jedním z prvních profesorů filosofie na české Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (1882 mimořádný, 1897 řádný profesor), kde rovněž výrazně vstoupil do veřejného a politického života (1891–93 poslanec českého sněmu a říšské rady, od 1907 znovu poslancem říšské rady). V emigraci během první světové války se stal vůdčí osobností československého odboje a v letech 1918–35 byl prezidentem Československé republiky. Na tomto místě budiž připomenut především jeho náboženský význam. Již ve svém habilitačním spise ''Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart'' (1881; česky v upravené podobě až 1926) Masaryk zdůrazňoval náboženskou krizi současnosti a potřebu nové, moderní religiozity. Myšlence liberálního, necírkevního a osobního křesťanství zůstal věrný po celý život (''Moderní člověk a náboženství,'' čsp. 1896; ''V boji o náboženství'', 1904; ''Světová revoluce'', 1925), rozhodně však odmítal výzvy, aby se sám postavil do čela nějakého nového náboženského společenství. Sám přitom pocházel z římskokatolické venkovské rodiny, v srpnu 1880 přestoupil k reformované církvi a nějaký čas se účastnil evangelického intelektuálního života (styky s [[Císař Ferdinand|Ferdinandem Císařem]], Janem Jiřím z Krajců, později s [[Karafiát Jan|Janem Karafiátem]] ad.). Ve své filosofii českých dějin, jež současně byla ideovým zdůvodněním jeho politického programu (''Česká otázka'', 1895; ''Naše nynější krise'', 1895; ''Jan Hus'', 1896; ''Karel Havlíček'', 1896), akcentoval údajné humanistické ideály české reformace a návaznost českého obrození 18–19. století na tyto myšlenky. Naopak ostře kritizoval – zejména v první dekádě 20. století – římskokatolickou církev a její politický vliv v Rakousku-Uhersku. Svým liberálním chápáním víry (mj. popřením Kristova božství) se však vzdaloval i dobovému protestantismu, resp. křesťanství vůbec. Masarykova filosofie českých dějin, zdůrazňující reformační tradici, se stala ideologií zahraničního odboje (československé legie) a do značné míry i meziválečného Československa, více však v rovině deklarativní než jako skutečně následované ideové hnutí. Sám Masaryk se ostatně nepodílel ani na mohutném výstupovém hnutí z římskokatolické církve v prvních letech nového státu a v náboženskocírkevních otázkách se držel zpátky (jistou výjimkou byla tzv. Marmaggiho aféra v roce 1925). Formálně zůstal členem ČCE, která se jeho členstvím často chlubila (1923 čestný doktorát Husovy čs. evangelické bohoslovecké fakulty), stýkal se však spíše s nonkonformistickými duchovními, například s kazatelem Jednoty českobratrské [[Tomášek František|Františkem Urbánkem]]; Urbánek rovněž kázal na Masarykově pohřbu a pochovával další členy jeho rodiny. Své náboženské názory Masaryk prezentoval v Čapkových ''Hovorech s T. G. Masarykem'' (1928–35), i když je otázkou, nakolik přitom podléhal auto/censuře a vlivu své dcery Alice. ČCE a její členové se přinejmenším k politickému odkazu T. G. Masaryka hlásili trvale, výrazně a jako jedni z mála i v období vlády komunistického režimu. [[Hromádka Josef Lukl|J. L. Hromádka]], který v meziválečném období striktně odmítl Masaryka-náboženského myslitele při jeho současném ocenění jako politika, se stal v březnu 1946 předsedou Masarykovy společnosti a v letech 1948–69 byl členem kuratoria Ústavu T. G. Masaryka.

Lit. (pouze s ohledem na Masarykovu religiozitu): Karel Vorovka: ''Dvě studie o Masarykově filosofii.'' Praha 1926; Josef Lukl Hromádka: ''Masaryk.'' YMCA, Praha 1930; František Linhart: „Masaryk a náboženství.“ ''Kostnické jiskry'' 12, 1930, s. 33–34, 42–43, 50–51, 58–59, 65–66, 74–75; František Žilka (ed.): ''Českoslovenští evangelíci T. G. Masarykovi. Sborník statí k jeho osmdesátým narozeninám.'' Kalich, Praha 1930; Zdeněk Smetáček: „Masarykova víra v Boha.“ ''Česká mysl'' 31, 1935, s. 65–72; Metoděj Habáň: „T. G. Masaryk jako filosof náboženství.“ ''Filosofická revue'' 9, 1937, s. 169–172; Josef Vrchovecký: ''T. G. Masaryk a náboženství.'' Společenské podniky, Přerov 1938; Jiří Bednář: „Vývoj Masarykovy náboženské filosofie.“ ''Acta Universitatis Carolinae – Phil. et his.'' 1969, 1, s. 17–64; ''Náboženská dimenze Masarykova myšlení.'' Masarykovou muzeum, Hodonín 1995; Otakar A. Funda: „Masarykovo náboženské myšlení.“ ''Filozofický časopis'' 38, 1990, 4, s. 441–449; Josef Smolík – Jan Štěpán (eds.): ''T. G. Masaryk ve třech stoletích. Rozhovor generací o Masarykových náboženských názorech''. L. Marek, Brno 2001; Miloš Dokulil (ed.): ''Masaryk a náboženství.'' Masarykova univerzita, Brno 2012; Johannes Gleixner: ''„Menschheitsreligionen“.'' Vanderhoeck & Ruprecht, Göttingen 2017.

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\ 

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
[[Kategorie:CNO]]

@@ Řádek 4: / Řádek 4: @@
 <br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="1937-09-14">14. září 1937</time> v Lánech (okr. Kladno)</span>
-Filosof a politik, člen reformované církve / [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Po studiích na brněnském a vídeňském gymnáziu (absolv. 1872) vystudoval filosofii ve Vídni (PhDr. 1876), kde se rovněž habilitoval (1879). Stal se jedním z prvních profesorů filosofie na české Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (1882 mimořádný, 1897 řádný profesor), kde rovněž výrazně vstoupil do veřejného a politického života (1891–93 poslanec českého sněmu a říšské rady, od 1907 znovu poslancem říšské rady). V emigraci během první světové války se stal vůdčí osobností československého odboje a v letech 1918–35 byl prezidentem Československé republiky. Na tomto místě budiž připomenut především jeho náboženský význam. Již ve svém habilitačním spise ''Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart'' (1881; česky v upravené podobě až 1926) Masaryk zdůrazňoval náboženskou krizi současnosti a potřebu nové, moderní religiozity. Myšlence liberálního, necírkevního a osobního křesťanství zůstal věrný po celý život (''Moderní člověk a náboženství,'' čsp. 1896; ''V boji o náboženství'', 1904; ''Světová revoluce'', 1925), rozhodně však odmítal výzvy, aby se sám postavil do čela nějakého nového náboženského společenství. Sám přitom pocházel z římskokatolické venkovské rodiny, v srpnu 1880 přestoupil k reformované církvi a nějaký čas se účastnil evangelického intelektuálního života (styky s [[Císař Ferdinand|Ferdinandem Císařem]], Janem Jiřím z Krajců, později s [[Karafiát Jan|Janem Karafiátem]] ad.). Ve své filosofii českých dějin, jež současně byla ideovým zdůvodněním jeho politického programu (''Česká otázka'', 1895; ''Naše nynější krise'', 1895; ''Jan Hus'', 1896; ''Karel Havlíček'', 1896), akcentoval údajné humanistické ideály české reformace a návaznost českého obrození 18–19. století na tyto myšlenky. Naopak ostře kritizoval – zejména v první dekádě 20. století – římskokatolickou církev a její politický vliv v Rakousku-Uhersku. Svým liberálním chápáním víry (mj. popřením Kristova božství) se však vzdaloval i dobovému protestantismu, resp. křesťanství vůbec. Masarykova filosofie českých dějin, zdůrazňující reformační tradici, se stala ideologií zahraničního odboje (československé legie) a do značné míry i meziválečného Československa, více však v rovině deklarativní než jako skutečně následované ideové hnutí. Sám Masaryk se ostatně nepodílel ani na mohutném výstupovém hnutí z římskokatolické církve v prvních letech nového státu a v náboženskocírkevních otázkách se držel zpátky (jistou výjimkou byla tzv. Marmaggiho aféra v roce 1925). Formálně zůstal členem ČCE, která se jeho členstvím často chlubila (1923 čestný doktorát Husovy čs. evangelické bohoslovecké fakulty), stýkal se však spíše s nonkonformistickými duchovními, například s kazatelem Jednoty českobratrské [[Tomášek František|Františkem Urbánkem]]; Urbánek rovněž kázal na Masarykově pohřbu a pochovával další členy jeho rodiny. Své náboženské názory Masaryk prezentoval v Čapkových ''Hovorech s T. G. Masarykem'' (1928–35), i když je otázkou, nakolik přitom podléhal auto/censuře a vlivu své dcery Alice. ČCE a její členové se přinejmenším k politickému odkazu T. G. Masaryka hlásili trvale, výrazně a jako jedni z mála i v období vlády komunistického režimu. [[Hromádka Josef Lukl|J. L. Hromádka]], který v meziválečném období striktně odmítl Masaryka-náboženského myslitele při jeho současném ocenění jako politika, se stal v březnu 1946 předsedou Masarykovy společnosti a v letech 1948–69 byl členem kuratoria Ústavu T. G. Masaryka.
+Filosof a politik, člen reformované církve, resp. později [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Po studiích na brněnském a vídeňském gymnáziu (absolv. 1872) vystudoval filosofii ve Vídni (PhDr. 1876), kde se rovněž habilitoval (1879). Stal se jedním z prvních profesorů filosofie na české Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (1882 mimořádný, 1897 řádný profesor), kde rovněž výrazně vstoupil do veřejného a politického života (1891–93 poslanec českého sněmu a říšské rady, od 1907 znovu poslancem říšské rady). V emigraci během první světové války se stal vůdčí osobností československého odboje a v letech 1918–35 byl prezidentem Československé republiky. Na tomto místě budiž připomenut především jeho náboženský význam. Již ve svém habilitačním spise ''Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart'' (1881; česky v upravené podobě až 1926) Masaryk zdůrazňoval náboženskou krizi současnosti a potřebu nové, moderní religiozity. Myšlence liberálního, necírkevního a osobního křesťanství zůstal věrný po celý život (''Moderní člověk a náboženství,'' čsp. 1896; ''V boji o náboženství'', 1904; ''Světová revoluce'', 1925), rozhodně však odmítal výzvy, aby se sám postavil do čela nějakého nového náboženského společenství. Sám přitom pocházel z [[Církev římskokatolická|římskokatolické venkovské rodiny]], v srpnu 1880 přestoupil k reformované církvi a nějaký čas se účastnil evangelického intelektuálního života (styky s [[Císař Ferdinand|Ferdinandem Císařem]], Janem Jiřím z Krajců, později s [[Karafiát Jan|Janem Karafiátem]] ad.). Ve své filosofii českých dějin, jež současně byla ideovým zdůvodněním jeho politického programu (''Česká otázka'', 1895; ''Naše nynější krise'', 1895; ''Jan Hus'', 1896; ''Karel Havlíček'', 1896), akcentoval údajné humanistické ideály české reformace a návaznost českého obrození 18–19. století na tyto myšlenky. Naopak ostře kritizoval – zejména v první dekádě 20. století – římskokatolickou církev a její politický vliv v Rakousku-Uhersku. Svým liberálním chápáním víry (mj. popřením Kristova božství) se však vzdaloval i dobovému protestantismu, resp. křesťanství vůbec. Masarykova filosofie českých dějin, zdůrazňující reformační tradici, se stala ideologií zahraničního odboje (československé legie) a do značné míry i meziválečného Československa, více však v rovině deklarativní než jako skutečně následované ideové hnutí. Sám Masaryk se ostatně nepodílel ani na mohutném výstupovém hnutí z římskokatolické církve v prvních letech nového státu a v náboženskocírkevních otázkách se držel zpátky (jistou výjimkou byla tzv. Marmaggiho aféra v roce 1925). Formálně zůstal členem ČCE, která se jeho členstvím často chlubila (1923 čestný doktorát Husovy čs. evangelické bohoslovecké fakulty), stýkal se však spíše s nonkonformistickými duchovními, například s kazatelem Jednoty českobratrské [[Tomášek František|Františkem Urbánkem]]; Urbánek rovněž kázal na Masarykově pohřbu a pochovával další členy jeho rodiny. Své náboženské názory Masaryk prezentoval v Čapkových ''Hovorech s T. G. Masarykem'' (1928–35), i když je otázkou, nakolik přitom podléhal auto/censuře a vlivu své dcery Alice. ČCE a její členové se přinejmenším k politickému odkazu T. G. Masaryka hlásili trvale, výrazně a jako jedni z mála i v období vlády komunistického režimu. [[Hromádka Josef Lukl|J. L. Hromádka]], který v meziválečném období striktně odmítl Masaryka-náboženského myslitele při jeho současném ocenění jako politika, se stal v březnu 1946 předsedou Masarykovy společnosti a v letech 1948–69 byl členem kuratoria Ústavu T. G. Masaryka.
 Lit. (pouze s ohledem na Masarykovu religiozitu): Karel Vorovka: ''Dvě studie o Masarykově filosofii.'' Praha 1926; Josef Lukl Hromádka: ''Masaryk.'' YMCA, Praha 1930; František Linhart: „Masaryk a náboženství.“ ''Kostnické jiskry'' 12, 1930, s. 33–34, 42–43, 50–51, 58–59, 65–66, 74–75; František Žilka (ed.): ''Českoslovenští evangelíci T. G. Masarykovi. Sborník statí k jeho osmdesátým narozeninám.'' Kalich, Praha 1930; Zdeněk Smetáček: „Masarykova víra v Boha.“ ''Česká mysl'' 31, 1935, s. 65–72; Metoděj Habáň: „T. G. Masaryk jako filosof náboženství.“ ''Filosofická revue'' 9, 1937, s. 169–172; Josef Vrchovecký: ''T. G. Masaryk a náboženství.'' Společenské podniky, Přerov 1938; Jiří Bednář: „Vývoj Masarykovy náboženské filosofie.“ ''Acta Universitatis Carolinae – Phil. et his.'' 1969, 1, s. 17–64; ''Náboženská dimenze Masarykova myšlení.'' Masarykovou muzeum, Hodonín 1995; Otakar A. Funda: „Masarykovo náboženské myšlení.“ ''Filozofický časopis'' 38, 1990, 4, s. 441–449; Josef Smolík – Jan Štěpán (eds.): ''T. G. Masaryk ve třech stoletích. Rozhovor generací o Masarykových náboženských názorech''. L. Marek, Brno 2001; Miloš Dokulil (ed.): ''Masaryk a náboženství.'' Masarykova univerzita, Brno 2012; Johannes Gleixner: ''„Menschheitsreligionen“.'' Vanderhoeck & Ruprecht, Göttingen 2017.

@@ Řádek 8: / Řádek 8: @@
 Lit. (pouze s ohledem na Masarykovu religiozitu): Karel Vorovka: ''Dvě studie o Masarykově filosofii.'' Praha 1926; Josef Lukl Hromádka: ''Masaryk.'' YMCA, Praha 1930; František Linhart: „Masaryk a náboženství.“ ''Kostnické jiskry'' 12, 1930, s. 33–34, 42–43, 50–51, 58–59, 65–66, 74–75; František Žilka (ed.): ''Českoslovenští evangelíci T. G. Masarykovi. Sborník statí k jeho osmdesátým narozeninám.'' Kalich, Praha 1930; Zdeněk Smetáček: „Masarykova víra v Boha.“ ''Česká mysl'' 31, 1935, s. 65–72; Metoděj Habáň: „T. G. Masaryk jako filosof náboženství.“ ''Filosofická revue'' 9, 1937, s. 169–172; Josef Vrchovecký: ''T. G. Masaryk a náboženství.'' Společenské podniky, Přerov 1938; Jiří Bednář: „Vývoj Masarykovy náboženské filosofie.“ ''Acta Universitatis Carolinae – Phil. et his.'' 1969, 1, s. 17–64; ''Náboženská dimenze Masarykova myšlení.'' Masarykovou muzeum, Hodonín 1995; Otakar A. Funda: „Masarykovo náboženské myšlení.“ ''Filozofický časopis'' 38, 1990, 4, s. 441–449; Josef Smolík – Jan Štěpán (eds.): ''T. G. Masaryk ve třech stoletích. Rozhovor generací o Masarykových náboženských názorech''. L. Marek, Brno 2001; Miloš Dokulil (ed.): ''Masaryk a náboženství.'' Masarykova univerzita, Brno 2012; Johannes Gleixner: ''„Menschheitsreligionen“.'' Vanderhoeck & Ruprecht, Göttingen 2017.
-''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\<br /\>
+''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:04
(Žádný rozdíl)