Matějček Zdeněk - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:04

2025-10-13T19:04:32Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:52

2025-10-13T18:52:03Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:20

2025-10-13T18:20:50Z

Nová stránka

= Matějček Zdeněk =
 <time datetime="1922-08-16">16. srpna 1922</time> v Chlumci nad Cidlinou (okr. Hradec Králové)
 <time datetime="2004-10-26">26. října 2004</time> v Praze

Dětský psycholog, člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Pocházel z českobratrské evangelické rodiny, jeho otec Jaroslav Matějček (1889–1966) byl ředitelem kladrubského hřebčína. Maturoval na gymnáziu v Poděbradech a do konce druhé světové války manuálně pracoval v hřebčíně a později v Baťových závodech ve Zlíně. Po válce vystudoval filosofii a bohemistiku na Filosofické fakultě UK (PhDr. 1951). Začal pracovat jako psycholog v Sociodiagnostickém ústavu (1951–53), pak přešel na dětskou psychiatrickou ambulanci (1953–69) a na I. lékařskou fakultu UK (1969–91). Od sedmdesátých let zároveň učil na katedře psychologie Filosofické fakulty UK, docentem a profesorem byl jmenován až v devadesátých letech. Od roku 1991 do své smrti pracoval v Psychiatrickém centru Praha (dnes Národní ústav duševního zdraví). Matějček se celoživotně věnoval dětské psychologii, řadu prací napsal společně s Josefem Langmeierem (1921–2007). Jako spoluautoři objevili fenomén psychické deprivace (''Psychická deprivace v dětství'', 1963; ''Neprospívající dítě'', 1966), společně se rovněž věnovali popularizaci psychologických a výchovných poznatků (''Člověk známý neznámý'', 1959; ''Výpravy za člověkem'', 1981). Matějček se dále badatelsky věnoval vývojové psychologii, dyslexii, dětským mentálním poruchám, resilienci nebo psychosociálnímu vývoji nechtěných, zanedbávaných nebo týraných dětí (v pozdějším období společně se Zdeňkem Dytrychem, 1930–2002). Odborné psychologické poznatky přitom často popularizoval a snažil se uvádět do výchovné praxe v rodinách, kritizoval řadu teoreticky zaváděných nebo prakticky uplatňovaných institucí kolektivní péče o děti (''Po dobrém nebo po zlém?'', 1968; ''Vývojové poruchy čtení'', 1972; ''Co řekneme osvojenému dítěti'', 1982; ''Rodiče a děti'', 1986; ''Dítě a rodina v psychologickém poradenství'', 1992; ''Co děti nejvíc potřebují'', 1995). Řada z několika desítek knih, jejichž byl (spolu)autorem vyšla opakovaně, některé rovněž v zahraničních překladech. Nehledě na tyto popularizační ambice byl Matějček v oblasti dětské psychologie světově uznávaným odborníkem, členem akademických společností a držitelem řady českých i mezinárodních akademických ocenění. V roce 1996 obdržel medaili Za zásluhy. Publikoval biografický rozhovor ''Zdeněk Matějček – naděje není v kouzlech'' (J. Jandourek a M. Elblová, 1999) a ''Psychologické eseje (z konce kariéry)'' (2004).

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\ 

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
[[Kategorie:CNO]]

@@ Řádek 6: / Řádek 6: @@
 Dětský psycholog, člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Pocházel z českobratrské evangelické rodiny, jeho otec Jaroslav Matějček (1889–1966) byl ředitelem kladrubského hřebčína. Maturoval na gymnáziu v Poděbradech a do konce druhé světové války manuálně pracoval v hřebčíně a později v Baťových závodech ve Zlíně. Po válce vystudoval filosofii a bohemistiku na Filosofické fakultě UK (PhDr. 1951). Začal pracovat jako psycholog v Sociodiagnostickém ústavu (1951–53), pak přešel na dětskou psychiatrickou ambulanci (1953–69) a na I. lékařskou fakultu UK (1969–91). Od sedmdesátých let zároveň učil na katedře psychologie Filosofické fakulty UK, docentem a profesorem byl jmenován až v devadesátých letech. Od roku 1991 do své smrti pracoval v Psychiatrickém centru Praha (dnes Národní ústav duševního zdraví). Matějček se celoživotně věnoval dětské psychologii, řadu prací napsal společně s Josefem Langmeierem (1921–2007). Jako spoluautoři objevili fenomén psychické deprivace (''Psychická deprivace v dětství'', 1963; ''Neprospívající dítě'', 1966), společně se rovněž věnovali popularizaci psychologických a výchovných poznatků (''Člověk známý neznámý'', 1959; ''Výpravy za člověkem'', 1981). Matějček se dále badatelsky věnoval vývojové psychologii, dyslexii, dětským mentálním poruchám, resilienci nebo psychosociálnímu vývoji nechtěných, zanedbávaných nebo týraných dětí (v pozdějším období společně se Zdeňkem Dytrychem, 1930–2002). Odborné psychologické poznatky přitom často popularizoval a snažil se uvádět do výchovné praxe v rodinách, kritizoval řadu teoreticky zaváděných nebo prakticky uplatňovaných institucí kolektivní péče o děti (''Po dobrém nebo po zlém?'', 1968; ''Vývojové poruchy čtení'', 1972; ''Co řekneme osvojenému dítěti'', 1982; ''Rodiče a děti'', 1986; ''Dítě a rodina v psychologickém poradenství'', 1992; ''Co děti nejvíc potřebují'', 1995). Řada z několika desítek knih, jejichž byl (spolu)autorem vyšla opakovaně, některé rovněž v zahraničních překladech. Nehledě na tyto popularizační ambice byl Matějček v oblasti dětské psychologie světově uznávaným odborníkem, členem akademických společností a držitelem řady českých i mezinárodních akademických ocenění. V roce 1996 obdržel medaili Za zásluhy. Publikoval biografický rozhovor ''Zdeněk Matějček – naděje není v kouzlech'' (J. Jandourek a M. Elblová, 1999) a ''Psychologické eseje (z konce kariéry)'' (2004).
-''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\<br /\>
+''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:04
(Žádný rozdíl)