Pitter Přemysl - Historie editací

ZRN v 18. 10. 2025, 18:16

2025-10-18T18:16:59Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:04

2025-10-13T19:04:35Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:52

2025-10-13T18:52:07Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:20

2025-10-13T18:20:54Z

Nová stránka

= Pitter Přemysl =
 <time datetime="1895-06-21">21. června 1895</time> na Smíchově (dnes Praha-Smíchov)
 <time datetime="1975-02-15">15. února 1975</time> v Curychu (Švýcarsko)

Evangelický kazatel a sociální pracovník. Narodil se v římskokatolické rodině ředitele tiskárny, po úmrtí otce v roce 1913 převzal jeho podnik ve Spálené ulici v Praze. Po vypuknutí první světové války se jako dobrovolník přihlásil do armády, na frontě však prožil duchovní obrácení, stal se pacifistou a slíbil zasvětit svůj život sociální práci. Pro dezerci byl odsouzen k trestu smrti, dostal však milost a po válce sloužil jako referent ministerstva obrany. Vystoupil z římskokatolické církve a v letech 1921–22 studoval na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě, nikdy však nezískal vyšší formální vzdělání, ani se nestal členem nějaké etablované církve. V roce 1922 založil vlastní náboženské společenství Nový Jeruzalém, v letech 1924–41 vydával časopis ''Sbratření'', hojně publikoval evangelicky orientované kratší náboženské úvahy (''Mystika křesťanství'', 1920; ''O národu silném'', 1921; ''Chelčický – Tolstoj – Masaryk'', 1930; ''Pacifismus a obrana'', 1931; ''Duchovní revoluce v srdci Evropy'', 1948, něm. 1968), příležitostně i básně. Propagoval vegetariánství, pacifismus, esperanto, sbratření mezi národy, přitom se opíral také o své interpretace myšlenek české reformace. Úspěšně působil jako sociální pracovník a pedagog, v roce 1933 v Praze založil výchovný ústav Milíčův dům (1938 s pobočkou v Mýtě u Rokycan), v pozdějších letech stále výrazněji pomáhající především židovským dětem a mládeži. Pomoci Židům a jejich záchraně před holokaustem se věnoval i během druhé světové války, v letech 1945–47 organizoval pomoc pro děti z nacistických koncentračních táborů, ale i vystěhovávaných Němců (tzv. akce Zámky, protože sociální ústavy byly umístěny v několika zámcích nedaleko Prahy). Po násilném uzavření Milíčova domu v roce 1949 se stáhl do ústraní a v roce 1951 emigroval do západního Německa, v letech 1952–62 byl sociálním pracovníkem emigračního tábora Valka u Norimberka, z pověření Světové rady církví zde i kázal. V roce 1963 přesídlil do Curychu, kde založil českou školu a Husův sbor. Po celé exilové období spolupracoval s českým vysíláním BBC a Radia Svobodná Evropa, vydával společenské a náboženské úvahy ''(Domovu a exilu'', 1956; ''Oheň na zemi'', 1957; ''Schuld und Sühne'', 1965), později i vzpomínky (''Unter dem Rad der Geschichte'', 1970; česky jako ''Nad vřavou nenávisti'', 1975). V roce 1973 obdržel německý Záslužný kříž, 1975 čestný doktorát curyšské teologické fakulty. Pitterovou významnou spolupracovnicí byla od roku 1926 Švýcarka Olga Fierzová (1900–1990), která se kvůli němu přestěhovala do Prahy a pracovala v Milíčově domě a znovu s ním sdílela osudy od roku 1952 (1950 jí nebyl umožněn návrat do Československa); po jeho smrti se stala vykonavatelkou Pitterovy pozůstalosti a organizátorkou českého náboženského a krajanského života v Curychu.

Literatura: 
''Přemysl Pitter – život a dílo.'' Pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 1994; Pavel Kohn: ''Můj život nepatří mě. Čtení o Přemyslu Pittrovi.'' Kalich, Praha 1995; Tomáš Pasák: ''Život Přemysla Pittra'', Pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 1995; ''Přemysl Pitter – život, dílo, doba.'' Pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 1996; Pavel Kohn: ''Kolik naděje má smrt. Židovské děti z poválečné akce „zámky“ vzpomínají.'' L. Marek, Brno 2000; Miroslav Matouš: ''Zvláštní člověk Přemysl Pitter.'' Bonaventura, Praha 2001; Pavel Kosatík: ''Sám proti zlu. Život Přemysla Pittra (1895–1976).'' Paseka, Praha 2009; Jaroslav Balvín: ''Sociální pedagogika a její dvě české osobnosti. Miroslav Dědič a Přemysl Pitter.'' Radix, Praha 2015; Lenka Lajsková (ed.): ''Přemysl Pitter: „Nečekejme na velké chvíle!“.'' Národní pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 2015.

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\ 

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
[[Kategorie:CNO]]

@@ Řádek 4: / Řádek 4: @@
 <br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="1975-02-15">15. února 1975</time> v Curychu (Švýcarsko)</span>
-Evangelický kazatel a sociální pracovník. Narodil se v římskokatolické rodině ředitele tiskárny, po úmrtí otce v roce 1913 převzal jeho podnik ve Spálené ulici v Praze. Po vypuknutí první světové války se jako dobrovolník přihlásil do armády, na frontě však prožil duchovní obrácení, stal se pacifistou a slíbil zasvětit svůj život sociální práci. Pro dezerci byl odsouzen k trestu smrti, dostal však milost a po válce sloužil jako referent ministerstva obrany. Vystoupil z římskokatolické církve a v letech 1921–22 studoval na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě, nikdy však nezískal vyšší formální vzdělání, ani se nestal členem nějaké etablované církve. V roce 1922 založil vlastní náboženské společenství Nový Jeruzalém, v letech 1924–41 vydával časopis ''Sbratření'', hojně publikoval evangelicky orientované kratší náboženské úvahy (''Mystika křesťanství'', 1920; ''O národu silném'', 1921; ''Chelčický – Tolstoj – Masaryk'', 1930; ''Pacifismus a obrana'', 1931; ''Duchovní revoluce v srdci Evropy'', 1948, něm. 1968), příležitostně i básně. Propagoval vegetariánství, pacifismus, esperanto, sbratření mezi národy, přitom se opíral také o své interpretace myšlenek české reformace. Úspěšně působil jako sociální pracovník a pedagog, v roce 1933 v Praze založil výchovný ústav Milíčův dům (1938 s pobočkou v Mýtě u Rokycan), v pozdějších letech stále výrazněji pomáhající především židovským dětem a mládeži. Pomoci Židům a jejich záchraně před holokaustem se věnoval i během druhé světové války, v letech 1945–47 organizoval pomoc pro děti z nacistických koncentračních táborů, ale i vystěhovávaných Němců (tzv. akce Zámky, protože sociální ústavy byly umístěny v několika zámcích nedaleko Prahy). Po násilném uzavření Milíčova domu v roce 1949 se stáhl do ústraní a v roce 1951 emigroval do západního Německa, v letech 1952–62 byl sociálním pracovníkem emigračního tábora Valka u Norimberka, z pověření Světové rady církví zde i kázal. V roce 1963 přesídlil do Curychu, kde založil českou školu a Husův sbor. Po celé exilové období spolupracoval s českým vysíláním BBC a Radia Svobodná Evropa, vydával společenské a náboženské úvahy ''(Domovu a exilu'', 1956; ''Oheň na zemi'', 1957; ''Schuld und Sühne'', 1965), později i vzpomínky (''Unter dem Rad der Geschichte'', 1970; česky jako ''Nad vřavou nenávisti'', 1975). V roce 1973 obdržel německý Záslužný kříž, 1975 čestný doktorát curyšské teologické fakulty. Pitterovou významnou spolupracovnicí byla od roku 1926 Švýcarka Olga Fierzová (1900–1990), která se kvůli němu přestěhovala do Prahy a pracovala v Milíčově domě a znovu s ním sdílela osudy od roku 1952 (1950 jí nebyl umožněn návrat do Československa); po jeho smrti se stala vykonavatelkou Pitterovy pozůstalosti a organizátorkou českého náboženského a krajanského života v Curychu.
+Evangelický kazatel a sociální pracovník. Narodil se v [[Církev římskokatolická|římskokatolické rodině]] ředitele tiskárny, po úmrtí otce v roce 1913 převzal jeho podnik ve Spálené ulici v Praze. Po vypuknutí první světové války se jako dobrovolník přihlásil do armády, na frontě však prožil duchovní obrácení, stal se pacifistou a slíbil zasvětit svůj život sociální práci. Pro dezerci byl odsouzen k trestu smrti, dostal však milost a po válce sloužil jako referent ministerstva obrany. Vystoupil z římskokatolické církve a v letech 1921–22 studoval na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě, nikdy však nezískal vyšší formální vzdělání, ani se nestal členem nějaké etablované církve. V roce 1922 založil vlastní náboženské společenství Nový Jeruzalém, v letech 1924–41 vydával časopis ''Sbratření'', hojně publikoval evangelicky orientované kratší náboženské úvahy (''Mystika křesťanství'', 1920; ''O národu silném'', 1921; ''Chelčický – Tolstoj – Masaryk'', 1930; ''Pacifismus a obrana'', 1931; ''Duchovní revoluce v srdci Evropy'', 1948, něm. 1968), příležitostně i básně. Propagoval vegetariánství, pacifismus, esperanto, sbratření mezi národy, přitom se opíral také o své interpretace myšlenek české reformace. Úspěšně působil jako sociální pracovník a pedagog, v roce 1933 v Praze založil výchovný ústav Milíčův dům (1938 s pobočkou v Mýtě u Rokycan), v pozdějších letech stále výrazněji pomáhající především židovským dětem a mládeži. Pomoci Židům a jejich záchraně před holokaustem se věnoval i během druhé světové války, v letech 1945–47 organizoval pomoc pro děti z nacistických koncentračních táborů, ale i vystěhovávaných Němců (tzv. akce Zámky, protože sociální ústavy byly umístěny v několika zámcích nedaleko Prahy). Po násilném uzavření Milíčova domu v roce 1949 se stáhl do ústraní a v roce 1951 emigroval do západního Německa, v letech 1952–62 byl sociálním pracovníkem emigračního tábora Valka u Norimberka, z pověření Světové rady církví zde i kázal. V roce 1963 přesídlil do Curychu, kde založil českou školu a Husův sbor. Po celé exilové období spolupracoval s českým vysíláním BBC a Radia Svobodná Evropa, vydával společenské a náboženské úvahy ''(Domovu a exilu'', 1956; ''Oheň na zemi'', 1957; ''Schuld und Sühne'', 1965), později i vzpomínky (''Unter dem Rad der Geschichte'', 1970; česky jako ''Nad vřavou nenávisti'', 1975). V roce 1973 obdržel německý Záslužný kříž, 1975 čestný doktorát curyšské teologické fakulty. Pitterovou významnou spolupracovnicí byla od roku 1926 Švýcarka Olga Fierzová (1900–1990), která se kvůli němu přestěhovala do Prahy a pracovala v Milíčově domě a znovu s ním sdílela osudy od roku 1952 (1950 jí nebyl umožněn návrat do Československa); po jeho smrti se stala vykonavatelkou Pitterovy pozůstalosti a organizátorkou českého náboženského a krajanského života v Curychu.
 <span class="section_title">Literatura:</span><br />

@@ Řádek 9: / Řádek 9: @@
 ''Přemysl Pitter – život a dílo.'' Pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 1994; Pavel Kohn: ''Můj život nepatří mě. Čtení o Přemyslu Pittrovi.'' Kalich, Praha 1995; Tomáš Pasák: ''Život Přemysla Pittra'', Pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 1995; ''Přemysl Pitter – život, dílo, doba.'' Pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 1996; Pavel Kohn: ''Kolik naděje má smrt. Židovské děti z poválečné akce „zámky“ vzpomínají.'' L. Marek, Brno 2000; Miroslav Matouš: ''Zvláštní člověk Přemysl Pitter.'' Bonaventura, Praha 2001; Pavel Kosatík: ''Sám proti zlu. Život Přemysla Pittra (1895–1976).'' Paseka, Praha 2009; Jaroslav Balvín: ''Sociální pedagogika a její dvě české osobnosti. Miroslav Dědič a Přemysl Pitter.'' Radix, Praha 2015; Lenka Lajsková (ed.): ''Přemysl Pitter: „Nečekejme na velké chvíle!“.'' Národní pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 2015.
-''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\<br /\>
+''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:04
(Žádný rozdíl)