Rádl Emanuel - Historie editací

ZRN v 20. 10. 2025, 05:40

2025-10-20T05:40:20Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:04

2025-10-13T19:04:36Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:52

2025-10-13T18:52:08Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:20

2025-10-13T18:20:55Z

Nová stránka

= Rádl Emanuel =
 <time datetime="1873-12-21">21. prosince 1873</time> v Pyšelech (okr. Benešov)
 <time datetime="1942-05-12">12. května 1942</time> v Praze

Biolog a filosof, člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Pocházel ze středostavovské římskokatolické rodiny. Studoval gymnázia v Benešově a Domažlicích, po maturitě vstoupil do noviciátu augustiniánského řádu (Domažlice, Vrchlabí, Praha), avšak po dvou letech řád opustil. Vystudoval na Filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity přírodní vědy (PhDr. 1899), pak učil na reálce v Plzni (1899–1902) a na akademickém gymnáziu v Praze v Ječné ulici (do roku 1919). V roce 1904 se na české filosofické fakultě habilitoval z fyziologie smyslových orgánů zvířat a z dějin přírodních věd, v roce 1919 byl jmenován řádným profesorem filosofie, metodologie a dějin přírodních věd. Po rozdělení fakulty (1920) přešel na Přírodovědeckou fakultu, v této době již zcela opustil původní biologické zájmy a věnoval se především filosofii. Zároveň po první světové válce (snad již v roce 1918) přestoupil do Českobratrské církve evangelické. Byl dlouholetým předsedou Jednoty filosofické, předsedal přípravnému výboru mezinárodního filosofického kongresu v Praze (1934). Zároveň byl činný politicky (pokoušel se revitalizovat realistickou stranu, později se přiklonil k sociální demokracii) a společensky – v roce 1922 spolu s [[Hromádka Josef Lukl|J. L. Hromádkou]] založil Akademickou YMCA, jako jeden z redaktorů se výrazně podílel na vydávání ''Křesťanské revue'' (1927–39, Rádl fakticky jen do roku 1935), časopisecky i prostřednictvím knih se hojně vyjadřoval k aktuálním otázkám. V roce 1935 se kvůli těžkému onemocnění trvale stáhl do ústraní. Rádlovy rané práce jsou čistě biologické povahy, avšak již v ''Dějinách vývojových theorií v biologii XIX. století'' (1909) uplatnil nejen historická, ale i filosofická hlediska. V díle ''Romantická věda'' (1918) se vyrovnal s romantismem, v ''Moderní vědě'' (1926) kritizoval plochý racionalismus, svůj originální náhled na filosofii nastínil především v ''Dějinách filosofie'' (1932–33). Vyšel přitom z neovitalismu, ale jestliže odpíral materialistické a positivistické směry, nestal se ani stoupencem iracionalismu či mysticismu; jeho filosofické názory lze považovat za originální a podnětné i v mezinárodním měřítku. Zároveň publikoval řadu drobnějších, aktuálně orientovaných děl, v nichž nezřídka vycházel z masarykovského pojetí filosofie a společnosti (''Rassové theorie a národ'', 1918; ''Náboženství a politika'', 1921; ''Co soudím o spiritismu'', 1922; ''O smysl našich dějin'', 1925; ''Válka Čechů s Němci'', 1928; ''Národnost jako vědecký problém'', 1929; ''O německé revoluci'', 1933), tento charakter má i jeho kniha ''Západ a Východ'' (1925), vzešlá z rozsáhlé studijní cesty. Poslední Rádlovou prací je ''Útěcha z filosofie'' (posthumně 1946), obhajující klasický řád světa. Tyto i další Rádlovy myšlenky jsou přitom uchopitelné nábožensky, Rádla lze chápat jako bojovníka za pravé, aktivní křesťanství – takto mu rozuměli jeho následovníci z řad evangelické mládeže (jsou však přirozeně možné i další výklady).

Literatura: 
Zdeněk Smetáček: ''Kozák – Rádl – Hromádka. O náboženské otázce v naší nynější filosofii.'' Čin, Praha 1931; J. B. Kozák: ''Pravda a víra u Emanuela Rádla.'' Čin, Praha 1934; J. L. Hromádka: ''Don Quijote české filosofie Emanuel Rádl 1873–1942.'' New York 1943; Šimona Löwensteinová: ''Filosof a moralista Emanuel Rádl.'' KOS, Praha 1994; Martin Šimsa: ''Filosof a reforma světa.'' Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem 1997; Tomáš Hermann: ''Emanuel Rádl a české dějepisectví. Kritika českého dějepisectví ve sporu o smysl českých dějin.'' FF UK, Praha 2002; Zuzana Škorpíková: ''Rádlovo pojetí pravdy.'' Filosofia, Praha 2003; Tomáš Hermann – Anton Markoš (eds.): ''Emanuel Rádl: vědec a filosof.'' Oikoymenh, Praha 2004; Tomáš Bubík: ''Úvod do české filozofie náboženství.'' Univerzita Pardubice, Pardubice 2009, s. 108–112.

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\ 

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
[[Kategorie:CNO]]

@@ Řádek 4: / Řádek 4: @@
 <br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="1942-05-12">12. května 1942</time> v Praze</span>
-Biolog a filosof, člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Pocházel ze středostavovské římskokatolické rodiny. Studoval gymnázia v Benešově a Domažlicích, po maturitě vstoupil do noviciátu augustiniánského řádu (Domažlice, Vrchlabí, Praha), avšak po dvou letech řád opustil. Vystudoval na Filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity přírodní vědy (PhDr. 1899), pak učil na reálce v Plzni (1899–1902) a na akademickém gymnáziu v Praze v Ječné ulici (do roku 1919). V roce 1904 se na české filosofické fakultě habilitoval z fyziologie smyslových orgánů zvířat a z dějin přírodních věd, v roce 1919 byl jmenován řádným profesorem filosofie, metodologie a dějin přírodních věd. Po rozdělení fakulty (1920) přešel na Přírodovědeckou fakultu, v této době již zcela opustil původní biologické zájmy a věnoval se především filosofii. Zároveň po první světové válce (snad již v roce 1918) přestoupil do Českobratrské církve evangelické. Byl dlouholetým předsedou Jednoty filosofické, předsedal přípravnému výboru mezinárodního filosofického kongresu v Praze (1934). Zároveň byl činný politicky (pokoušel se revitalizovat realistickou stranu, později se přiklonil k sociální demokracii) a společensky – v roce 1922 spolu s [[Hromádka Josef Lukl|J. L. Hromádkou]] založil Akademickou YMCA, jako jeden z redaktorů se výrazně podílel na vydávání ''Křesťanské revue'' (1927–39, Rádl fakticky jen do roku 1935), časopisecky i prostřednictvím knih se hojně vyjadřoval k aktuálním otázkám. V roce 1935 se kvůli těžkému onemocnění trvale stáhl do ústraní. Rádlovy rané práce jsou čistě biologické povahy, avšak již v ''Dějinách vývojových theorií v biologii XIX. století'' (1909) uplatnil nejen historická, ale i filosofická hlediska. V díle ''Romantická věda'' (1918) se vyrovnal s romantismem, v ''Moderní vědě'' (1926) kritizoval plochý racionalismus, svůj originální náhled na filosofii nastínil především v ''Dějinách filosofie'' (1932–33). Vyšel přitom z neovitalismu, ale jestliže odpíral materialistické a positivistické směry, nestal se ani stoupencem iracionalismu či mysticismu; jeho filosofické názory lze považovat za originální a podnětné i v mezinárodním měřítku. Zároveň publikoval řadu drobnějších, aktuálně orientovaných děl, v nichž nezřídka vycházel z masarykovského pojetí filosofie a společnosti (''Rassové theorie a národ'', 1918; ''Náboženství a politika'', 1921; ''Co soudím o spiritismu'', 1922; ''O smysl našich dějin'', 1925; ''Válka Čechů s Němci'', 1928; ''Národnost jako vědecký problém'', 1929; ''O německé revoluci'', 1933), tento charakter má i jeho kniha ''Západ a Východ'' (1925), vzešlá z rozsáhlé studijní cesty. Poslední Rádlovou prací je ''Útěcha z filosofie'' (posthumně 1946), obhajující klasický řád světa. Tyto i další Rádlovy myšlenky jsou přitom uchopitelné nábožensky, Rádla lze chápat jako bojovníka za pravé, aktivní křesťanství – takto mu rozuměli jeho následovníci z řad evangelické mládeže (jsou však přirozeně možné i další výklady).
+Biolog a filosof, člen [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Pocházel ze středostavovské [[Církev římskokatolická|římskokatolické]] rodiny. Studoval gymnázia v Benešově a Domažlicích, po maturitě vstoupil do noviciátu augustiniánského řádu (Domažlice, Vrchlabí, Praha), avšak po dvou letech řád opustil. Vystudoval na Filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity přírodní vědy (PhDr. 1899), pak učil na reálce v Plzni (1899–1902) a na akademickém gymnáziu v Praze v Ječné ulici (do roku 1919). V roce 1904 se na české filosofické fakultě habilitoval z fyziologie smyslových orgánů zvířat a z dějin přírodních věd, v roce 1919 byl jmenován řádným profesorem filosofie, metodologie a dějin přírodních věd. Po rozdělení fakulty (1920) přešel na Přírodovědeckou fakultu, v této době již zcela opustil původní biologické zájmy a věnoval se především filosofii. Zároveň po první světové válce (snad již v roce 1918) přestoupil do Českobratrské církve evangelické. Byl dlouholetým předsedou Jednoty filosofické, předsedal přípravnému výboru mezinárodního filosofického kongresu v Praze (1934). Zároveň byl činný politicky (pokoušel se revitalizovat realistickou stranu, později se přiklonil k sociální demokracii) a společensky – v roce 1922 spolu s [[Hromádka Josef Lukl|J. L. Hromádkou]] založil Akademickou YMCA, jako jeden z redaktorů se výrazně podílel na vydávání ''Křesťanské revue'' (1927–39, Rádl fakticky jen do roku 1935), časopisecky i prostřednictvím knih se hojně vyjadřoval k aktuálním otázkám. V roce 1935 se kvůli těžkému onemocnění trvale stáhl do ústraní. Rádlovy rané práce jsou čistě biologické povahy, avšak již v ''Dějinách vývojových theorií v biologii XIX. století'' (1909) uplatnil nejen historická, ale i filosofická hlediska. V díle ''Romantická věda'' (1918) se vyrovnal s romantismem, v ''Moderní vědě'' (1926) kritizoval plochý racionalismus, svůj originální náhled na filosofii nastínil především v ''Dějinách filosofie'' (1932–33). Vyšel přitom z neovitalismu, ale jestliže odpíral materialistické a positivistické směry, nestal se ani stoupencem iracionalismu či mysticismu; jeho filosofické názory lze považovat za originální a podnětné i v mezinárodním měřítku. Zároveň publikoval řadu drobnějších, aktuálně orientovaných děl, v nichž nezřídka vycházel z masarykovského pojetí filosofie a společnosti (''Rassové theorie a národ'', 1918; ''Náboženství a politika'', 1921; ''Co soudím o spiritismu'', 1922; ''O smysl našich dějin'', 1925; ''Válka Čechů s Němci'', 1928; ''Národnost jako vědecký problém'', 1929; ''O německé revoluci'', 1933), tento charakter má i jeho kniha ''Západ a Východ'' (1925), vzešlá z rozsáhlé studijní cesty. Poslední Rádlovou prací je ''Útěcha z filosofie'' (posthumně 1946), obhajující klasický řád světa. Tyto i další Rádlovy myšlenky jsou přitom uchopitelné nábožensky, Rádla lze chápat jako bojovníka za pravé, aktivní křesťanství – takto mu rozuměli jeho následovníci z řad evangelické mládeže (jsou však přirozeně možné i další výklady).
 <span class="section_title">Literatura:</span><br />

@@ Řádek 9: / Řádek 9: @@
 Zdeněk Smetáček: ''Kozák – Rádl – Hromádka. O náboženské otázce v naší nynější filosofii.'' Čin, Praha 1931; J. B. Kozák: ''Pravda a víra u Emanuela Rádla.'' Čin, Praha 1934; J. L. Hromádka: ''Don Quijote české filosofie Emanuel Rádl 1873–1942.'' New York 1943; Šimona Löwensteinová: ''Filosof a moralista Emanuel Rádl.'' KOS, Praha 1994; Martin Šimsa: ''Filosof a reforma světa.'' Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem 1997; Tomáš Hermann: ''Emanuel Rádl a české dějepisectví. Kritika českého dějepisectví ve sporu o smysl českých dějin.'' FF UK, Praha 2002; Zuzana Škorpíková: ''Rádlovo pojetí pravdy.'' Filosofia, Praha 2003; Tomáš Hermann – Anton Markoš (eds.): ''Emanuel Rádl: vědec a filosof.'' Oikoymenh, Praha 2004; Tomáš Bubík: ''Úvod do české filozofie náboženství.'' Univerzita Pardubice, Pardubice 2009, s. 108–112.
-''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\<br /\>
+''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]