JD: Základ

2025-11-02T10:57:29Z

Základ

Nová stránka

'''Předmluva autora'''

Mytologie (z řeckého ''mythos'' – vyprávění, pověst, bajka) je soubor bájí, odrážejících povětšinou fantastické představy dávných lidí o světě, přírodě, živlech, lidském bytí atd. Je to jakýsi prvotní světonázor a zároveň předstupeň náboženství, ve kterém pak tyto „primitivní“ představy přerůstají ve víru v nadpřirozené bytosti a v existenci nadpozemského světa vůbec. Je to tedy ještě fantastický (nereálný) výklad o jevech přírodních a společenských a o jejich příčinách, podstatě a proměnách.

Tibet, země z důvodu svého umístění na „střeše světa“ a relativní izolace od svého okolí, země obklopená divokou přírodou člověku ne vždy přátelsky nakloněnou, se v myslích jeho původních obyvatel nacházel v rukou mocných sil přírody. V důsledku svého bezprostředního styku a komunikace, byť obtížné, s okolními kulturními giganty – Čínou na východě, Indií na jihu, Persií na západě a Vnitřní Asií na severu – byl také po staletí vystavován působení jejich civilizačního vlivu. Bylo to zejména působení dvou výrazně odlišných, vyspělejších a propracovanějších duchovních systémů a kulturních okruhů – indického a čínského, s nimiž byla země v průběhu svého tisíciletého historického vývoje konfrontována a jimiž byla trvale ovlivněná a poznamenána.

Tibeťané však dokázali cizí impulsy, převážně buddhistické povahy, úspěšně vstřebat, spojit je se svou vlastní kulturní tradicí, a vytvořit tak okruh ojedinělé civilizace tibetské, která pak svým vlivem zasahovala do utváření duchovního a materiálního života velké části asijského kontinentu. Ze svého středu – Tibetu – sahá vliv a projevy tibetské duchovní civilizace do všech čtyř světových stran: na východ až k samým hranicím vnitřní Číny, kde zahrnuje tradiční oblasti Amdo a Kham se smíšeným obyvatelstvem čínsko-tibetským; na jih do zemí přiléhajícího podhimálajského pásu – do Nepálu, Sikkimu a Bhútánu; na západ do Ladaku v indickém státě Džammú a Kašmír; na sever pak do celé zahimálajské oblasti, sahající přes Vnitřní Asii do Mongolska a dál do Burjatska při Bajkalském jezeru. Vlivy tibetského životního stylu nacházíme od konce 18. století také mezi Kalmyky na Volze a v poslední době má učení tibetského buddhismu své přívržence rovněž v řadě zemí Evropy a v USA.

V ohledu mytologickém a náboženském se v Tibetu prolínají dvě duchovní tradice: jednak tradice staršího, domácího, nebuddhistického a předbuddhistického bönismu, jednak pozdější tradice cizího, indického buddhismu v jeho nejpozdnější vývojové podobě dordžethegpové. Bönismus se v pozdějším vývoji natolik značně zbuddhizoval, že po svých vnějších stránkách je od buddhismu téměř k nerozeznání.

Tibetský buddhismus – sanggjäkjičhö, nazývaný tibetským pro své specifické odlišnosti od buddhismu indického, čínského nebo japonského, vtiskl zemi, její kultuře, písemnictví, umění atd. zcela nezaměnitelnou podobu. Tato skutečnost je na první pohled patrná již v používané terminologii: jména božstev, jevů a věcí ze světa buddhismu jsou sice indického původu a všeobecně známá také pod jejich sanskrtskými názvy, ale v Tibetu dostala své jména tibetská.

Tuto skutečnost reflektuje i naše encyklopedie, uvádějící jména buddhistických božstev, jevů a věcí na prvním místě vždy v jejich tibetské podobě a na druhém místě pod původním názvem sanskrtským, na který je pouze odkázáno. Např. čhangčhubsempa → bódhisattva, Čänräzig → Avalókita, dordže → vadžra, lä → karma apod. Hesla bódhisattva, Avalókita, vadžra, karma jsou v tomto smyslu hesly „hluchými“, odkazujícími na tibetské heslo „základní “. Pokládám za logické (a vůči Tibeťanům za úctivé), že jsou v „tibetské“ encyklopedii uváděny přednostně na prvém místě vždy tvary tibetské, i když u nás zatím běžně nezvyklé, a u nich je učiněn na původní tvary sanskrtské pouze odkaz (→ viz též → apod.).

Poznámka k psaní tibetských slov: <br />
Jak je uvedeno níže v Zásadách české transliterace (přepisu do latinky) a transkripce (přepisu výslovnosti) tibetštiny, u tibetských názvů a jmen je třeba z důvodů rozdílu mezi psanou a vyslovovanou tibetštinou rozlišovat jejich fonetickou podobu od jejich ortografické podoby. Proto jsou vždy uváděny oba tvary, a sice nejdříve tvar výslovnostní (transkripce) a za ním v kulatých závorkách a ''kurzívou'' tvar pravopisný (transliterace), aby bylo možno příslušná slova dohledat a ověřit si ve slovnících a jazykových příručkách. Např.: Dordže (''rdo rje''), lama ''(bla ma''), Öpagme (''’od dpag med''), Songcängampo (''srong btsan sgam po''), tašitaggjä (''bkra shis rtags brgyad''), tulku (''sprul sku'') apod. Vzhledem k respektování tibetského písma, které má zvláštní grafém pro Ň, je tato skutečnost respektována i v české abecedě, kde jsem Ň vyčlenil jako zvláštní písmeno.

Praha, říjen 2008 <br />
''[[:Kategorie:Aut: Kolmaš Josef|Josef Kolmaš]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Kolmaš Josef]]

Tibet:Původní předmluva - Historie editací

JD: Základ