Vyšohlíd Václav - Historie editací

ZRN v 23. 10. 2025, 05:55

2025-10-23T05:55:24Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:04

2025-10-13T19:04:43Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:52

2025-10-13T18:52:15Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:21

2025-10-13T18:21:04Z

Nová stránka

= Vyšohlíd Václav =
 <time datetime="1910-07-28">28. července 1910</time> v Předlicích (dnes součást Ústí nad Labem)
 <time datetime="1989-10-02">2. října 1989</time> v Praze

Farář [[Církev československá husitská|Církve československé (husitské)]], později propagátor tzv. vědeckého ateismu. Pocházel z dělnické rodiny, vystudoval reálné gymnázium v Ústí nad Labem (maturita 1929) a následně přestoupil do Československé církve. Po roce studia práv přešel na Husovu fakultu a v roce 1932 byl vysvěcen na kněze. Působil jako pomocný duchovní ve Znojmě (1932), Brně-Tuřanech, Praze–Libni a na Starém Městě, v roce 1935 se stal farářem v Klatovech. Současně byl redaktorem církevního časopisu pro mládež ''Rozsévač'', v letech 1937–38 stážoval v Oxfordu. V září 1939 byl za své vlastenecké kázání pro výstrahu vzat do ochranné vazby, z níž putoval do koncentračních táborů Buchenwald a Dachau, v nichž strávil celou druhou světovou válku; po osvobození krátce sloužil jako tlumočník mírových pracovníků. V roce 1945 se stal vedoucím redaktorem ''Českého zápasu''. Zároveň vstoupil do komunistické strany a rychle se stal jedním z nejviditelnějších propagátorů levicové orientace církve. Církevní komise ÚV KSČ o Vyšohlídovi uvažovala jako o možném nástupci moravského biskupa Cigánka (1874–1957), avšak ještě než k tomu ale došlo, Vyšohlíd v září 1949 opustil víru i církev stal se členem církevní komise Národní ediční rady české, následně přešel do Státního úřadu pro věci církevní. V letech 1954–57 byl členem a později předsedou obvodního národního výboru Prahy 6. Nejpozději na počátku šedesátých let začal učit ideologické předměty na Vysoké škole ekonomické, v roce 1964 habilitoval z vědeckého komunismu prací ''Vatikán a USA'', v níž dokazoval společné zájmy amerických imperialistů a římskokatolické církve. Ideologicky pojímaným komentářům soudobé mezinárodní politiky a náboženských otázek zůstal věrný i v dalších dílech (''Ideologie současného katolicismu'', 1965; ''Vatikán na rozcestí?'', 1974; ''Ke kritice modernizačních tendencí v soudobém katolicismu'', 1978, s J. Susem a J. Karolou; ''Papež pro třetí tisíciletí'', 1979; tři svazky kritických popisů zahraničních cest Jana Pavla II. v letech 1979–82). Zapojil se však i do obnovování sociologie v šedesátých letech a s podstatně mladším Emanuelem Peckou (1932–2019) se pokusil o teoretickou práci v oblasti výzkumu elit (''Teorie elity a postavení elity v americké společnosti'', 1969). V listopadu 1968 se stal vedoucím tajemníkem Československého mírového výboru a následně obdržel několik státních vyznamenání.

Literatura: 
Martin Jindra: ''Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938–1945.'' Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2017, s. 604–608; Martin Jindra – Marcel Sladkowski (eds.): ''Biografický slovník Církve československé husitské''. CČSH, Praha 2020, s. 605–608.

''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\ 

[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
[[Kategorie:CNO]]

@@ Řádek 4: / Řádek 4: @@
 <br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="1989-10-02">2. října 1989</time> v Praze</span>
-Farář [[Církev československá husitská|Církve československé (husitské)]], později propagátor tzv. vědeckého ateismu. Pocházel z dělnické rodiny, vystudoval reálné gymnázium v Ústí nad Labem (maturita 1929) a následně přestoupil do Československé církve. Po roce studia práv přešel na Husovu fakultu a v roce 1932 byl vysvěcen na kněze. Působil jako pomocný duchovní ve Znojmě (1932), Brně-Tuřanech, Praze–Libni a na Starém Městě, v roce 1935 se stal farářem v Klatovech. Současně byl redaktorem církevního časopisu pro mládež ''Rozsévač'', v letech 1937–38 stážoval v Oxfordu. V září 1939 byl za své vlastenecké kázání pro výstrahu vzat do ochranné vazby, z níž putoval do koncentračních táborů Buchenwald a Dachau, v nichž strávil celou druhou světovou válku; po osvobození krátce sloužil jako tlumočník mírových pracovníků. V roce 1945 se stal vedoucím redaktorem ''Českého zápasu''. Zároveň vstoupil do komunistické strany a rychle se stal jedním z nejviditelnějších propagátorů levicové orientace církve. Církevní komise ÚV KSČ o Vyšohlídovi uvažovala jako o možném nástupci moravského biskupa Cigánka (1874–1957), avšak ještě než k tomu ale došlo, Vyšohlíd v září 1949 opustil víru i církev stal se členem církevní komise Národní ediční rady české, následně přešel do Státního úřadu pro věci církevní. V letech 1954–57 byl členem a později předsedou obvodního národního výboru Prahy 6. Nejpozději na počátku šedesátých let začal učit ideologické předměty na Vysoké škole ekonomické, v roce 1964 habilitoval z vědeckého komunismu prací ''Vatikán a USA'', v níž dokazoval společné zájmy amerických imperialistů a římskokatolické církve. Ideologicky pojímaným komentářům soudobé mezinárodní politiky a náboženských otázek zůstal věrný i v dalších dílech (''Ideologie současného katolicismu'', 1965; ''Vatikán na rozcestí?'', 1974; ''Ke kritice modernizačních tendencí v soudobém katolicismu'', 1978, s J. Susem a J. Karolou; ''Papež pro třetí tisíciletí'', 1979; tři svazky kritických popisů zahraničních cest Jana Pavla II. v letech 1979–82). Zapojil se však i do obnovování sociologie v šedesátých letech a s podstatně mladším Emanuelem Peckou (1932–2019) se pokusil o teoretickou práci v oblasti výzkumu elit (''Teorie elity a postavení elity v americké společnosti'', 1969). V listopadu 1968 se stal vedoucím tajemníkem Československého mírového výboru a následně obdržel několik státních vyznamenání.
+Farář [[Církev československá husitská|Církve československé (husitské)]], později propagátor tzv. vědeckého ateismu. Pocházel z dělnické rodiny, vystudoval reálné gymnázium v Ústí nad Labem (maturita 1929) a následně přestoupil do Československé církve. Po roce studia práv přešel na Husovu fakultu a v roce 1932 byl vysvěcen na kněze. Působil jako pomocný duchovní ve Znojmě (1932), Brně-Tuřanech, Praze–Libni a na Starém Městě, v roce 1935 se stal farářem v Klatovech. Současně byl redaktorem církevního časopisu pro mládež ''Rozsévač'', v letech 1937–38 stážoval v Oxfordu. V září 1939 byl za své vlastenecké kázání pro výstrahu vzat do ochranné vazby, z níž putoval do koncentračních táborů Buchenwald a Dachau, v nichž strávil celou druhou světovou válku; po osvobození krátce sloužil jako tlumočník mírových pracovníků. V roce 1945 se stal vedoucím redaktorem ''Českého zápasu''. Zároveň vstoupil do komunistické strany a rychle se stal jedním z nejviditelnějších propagátorů levicové orientace církve. Církevní komise ÚV KSČ o Vyšohlídovi uvažovala jako o možném nástupci moravského biskupa Cigánka (1874–1957), avšak ještě než k tomu ale došlo, Vyšohlíd v září 1949 opustil víru i církev stal se členem církevní komise Národní ediční rady české, následně přešel do Státního úřadu pro věci církevní. V letech 1954–57 byl členem a později předsedou obvodního národního výboru Prahy 6. Nejpozději na počátku šedesátých let začal učit ideologické předměty na Vysoké škole ekonomické, v roce 1964 habilitoval z vědeckého komunismu prací ''Vatikán a USA'', v níž dokazoval společné zájmy amerických imperialistů a [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]]. Ideologicky pojímaným komentářům soudobé mezinárodní politiky a náboženských otázek zůstal věrný i v dalších dílech (''Ideologie současného katolicismu'', 1965; ''Vatikán na rozcestí?'', 1974; ''Ke kritice modernizačních tendencí v soudobém katolicismu'', 1978, s J. Susem a J. Karolou; ''Papež pro třetí tisíciletí'', 1979; tři svazky kritických popisů zahraničních cest Jana Pavla II. v letech 1979–82). Zapojil se však i do obnovování sociologie v šedesátých letech a s podstatně mladším Emanuelem Peckou (1932–2019) se pokusil o teoretickou práci v oblasti výzkumu elit (''Teorie elity a postavení elity v americké společnosti'', 1969). V listopadu 1968 se stal vedoucím tajemníkem Československého mírového výboru a následně obdržel několik státních vyznamenání.
 <span class="section_title">Literatura:</span><br />

@@ Řádek 9: / Řádek 9: @@
 Martin Jindra: ''Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938–1945.'' Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2017, s. 604–608; Martin Jindra – Marcel Sladkowski (eds.): ''Biografický slovník Církve československé husitské''. CČSH, Praha 2020, s. 605–608.
-''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\<br /\>
+''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:04
(Žádný rozdíl)