alawíja (Islam) - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:45Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:17Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:22Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:28Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:34Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:08Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:52Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:53Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:52Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:11Z

@@ Řádek 7: / Řádek 7: @@
 * Žďárský, Pavel, ed. ''Alois Musil: Ze světa islámu''. Praha: Akropolis, 2014.
-''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''
 [[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
 [[Kategorie:Islám]]

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 17:57
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">alawíja</span> - šíitský směr ([[šíʻa (Islam)\|šíʻa]]) rozšířený zejména v Sýrii a na jihovýchodě Turecka, k němuž se hlásí několik set tisíc stoupenců. Tato sekta vznikla v 9. století a původně se nazývala ''nusajríja'' podle Muhammada ibn Nusajr, který byl pobočníkem desátého [[imám (Islam)\|imáma]]. Lidová etymologie spojovala tento výraz se slovem ''nasárá'' (křesťané, [[jinověrci (Islam)\|jinověrci]]), neboť právě s nimi mají alawité z pohledu ostatních muslimů mnoho společného. Používají křesťanská [[jména (Islam)\|jména]], slaví vánoc a velikonoc aj. Nový název, který zdůrazňuje jejich vztah k ʻAlímu ibn Abí Tálib získala sekta až v minulém století. V Sýrii se za éry prezidenta Háfize al-Asada alawité stali vládnoucí elitou. A protože většina muslimů tento směr považuje za kacířskou odchylku (''[[zandaqa (Islam)\|zandaqa]]''), za věroučný extrém (''ghulát''), musel jejich příslušnost k muslimské obci (''umma'') „posvětit“ jak sunnitský hlavní syrský muftí, tak i libanonský představitel šíi dvanácti imámů. Ve středu alawitské věrouky stojí originální kosmologický ([[kosmologie (Islam)\|kosmologie]]) koncept. Na počátku všeho duše veškerého tvorstva uctívaly Boha ([[Alláh (Islam)\|Allá]]h) a chválily jej. Poté, co se vzbouřily, byly však za trest svrženy na zemi, kde se dostaly do vyhnanství a byly uvězněny v materiálních okovech – v lidských tělech. Následuje standardní gnostická představa ([[filozofie (Islam)\|filozofie]]) o tendenci duší k návratu do jejich ryze spirituálního domova spojená s učením o jejich stěhování (reinkarnace, ''hulúl''). Aby Bůh nabádal duše k poslušnosti a návratu do jejich pravé sféry, vysílá občas na zemi svou podstatu (''maʻná'') a dvě podřízené hypostáze, projev (''ism'', jméno) a poznání (''báb'', dveře). Při posledním z těchto sedmi zjevení se v historickém kontextu stvoření ([[dějiny (Islam)\|dějiny]]) těmito třemi „stránkami“ božství stali ʻAlí, Muhammad a Salmám al-Fárisí, první perský konvertita k islámu, jeden z nejbližších druhů Prorokových, asketa ([[askeze (Islam)\|askeze]]) a osobnost nadaná údajně hlubokým ezoterickým poznáním. Alawitská [[eschatologie (Islam)\|eschatologie]] vykazuje stopy prastarých astrálních kultů a jako jediný směr v islámu věří v prvotní pád člověka, který má být – a v tom tkví alawitské vnímání dějin – odčiněn bohabojností a především pravou alawitskou vírou (''[[~~ímán~~ (Islam)\|ímán]]'').	+	<span id="entry">alawíja</span> - šíitský směr ([[šíʻa (Islam)\|šíʻa]]) rozšířený zejména v Sýrii a na jihovýchodě Turecka, k němuž se hlásí několik set tisíc stoupenců. Tato sekta vznikla v 9. století a původně se nazývala ''nusajríja'' podle Muhammada ibn Nusajr, který byl pobočníkem desátého [[imám (Islam)\|imáma]]. Lidová etymologie spojovala tento výraz se slovem ''nasárá'' (křesťané, [[jinověrci (Islam)\|jinověrci]]), neboť právě s nimi mají alawité z pohledu ostatních muslimů mnoho společného. Používají křesťanská [[jména (Islam)\|jména]], slaví vánoc a velikonoc aj. Nový název, který zdůrazňuje jejich vztah k ʻAlímu ibn Abí Tálib získala sekta až v minulém století. V Sýrii se za éry prezidenta Háfize al-Asada alawité stali vládnoucí elitou. A protože většina muslimů tento směr považuje za kacířskou odchylku (''[[zandaqa (Islam)\|zandaqa]]''), za věroučný extrém (''ghulát''), musel jejich příslušnost k muslimské obci (''umma'') „posvětit“ jak sunnitský hlavní syrský muftí, tak i libanonský představitel šíi dvanácti imámů. Ve středu alawitské věrouky stojí originální kosmologický ([[kosmologie (Islam)\|kosmologie]]) koncept. Na počátku všeho duše veškerého tvorstva uctívaly Boha ([[Alláh (Islam)\|Allá]]h) a chválily jej. Poté, co se vzbouřily, byly však za trest svrženy na zemi, kde se dostaly do vyhnanství a byly uvězněny v materiálních okovech – v lidských tělech. Následuje standardní gnostická představa ([[filozofie (Islam)\|filozofie]]) o tendenci duší k návratu do jejich ryze spirituálního domova spojená s učením o jejich stěhování (reinkarnace, ''hulúl''). Aby Bůh nabádal duše k poslušnosti a návratu do jejich pravé sféry, vysílá občas na zemi svou podstatu (''maʻná'') a dvě podřízené hypostáze, projev (''ism'', jméno) a poznání (''báb'', dveře). Při posledním z těchto sedmi zjevení se v historickém kontextu stvoření ([[dějiny (Islam)\|dějiny]]) těmito třemi „stránkami“ božství stali ʻAlí, Muhammad a Salmám al-Fárisí, první perský konvertita k islámu, jeden z nejbližších druhů Prorokových, asketa ([[askeze (Islam)\|askeze]]) a osobnost nadaná údajně hlubokým ezoterickým poznáním. Alawitská [[eschatologie (Islam)\|eschatologie]] vykazuje stopy prastarých astrálních kultů a jako jediný směr v islámu věří v prvotní pád člověka, který má být – a v tom tkví alawitské vnímání dějin – odčiněn bohabojností a především pravou alawitskou vírou (''[[imán (Islam)\|ímán]]'').

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 16:58
Řádek 2:		Řádek 2:

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
		+	* Gebelt, Jiří, ed. ''Ve stínu islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě''. Praha: Vyšehrad, 2016;
−
		+	* Kropáček, Luboš. „Alawité na rozcestí: Syrští alawité se nacházejí na politickém i duchovním rozcestí.“ ''Dingir'' 17, č. 4 (2014): 122-4. https://www.dingir.cz/archiv/Dingir414.pdf;
−	Gebelt, Jiří, ed. ''Ve stínu islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě''. Praha: Vyšehrad, 2016;
		+	* Rovenský, Jan, a kol. ''Mezi mýty a minarety: Kmoníček, Mendel, Pelikán a Tureček v rozhovorech o islámu a muslimském světě''. Praha: Filosofia, 2018;
−
		+	* Žďárský, Pavel, ed. ''Alois Musil: Ze světa islámu''. Praha: Akropolis, 2014.
−	Kropáček, Luboš. „Alawité na rozcestí: Syrští alawité se nacházejí na politickém i duchovním rozcestí.“ ''Dingir'' 17, č. 4 (2014): 122-4. https://www.dingir.cz/archiv/Dingir414.pdf;
−
−	Rovenský, Jan, a kol. ''Mezi mýty a minarety: Kmoníček, Mendel, Pelikán a Tureček v rozhovorech o islámu a muslimském světě''. Praha: Filosofia, 2018;
−
−	Žďárský, Pavel, ed. ''Alois Musil: Ze světa islámu''. Praha: Akropolis, 2014.

	''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />		''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">alawíja</span> - šíitský směr ([[šíʻa (Islam)|šíʻa]]) rozšířený zejména v Sýrii a na jihovýchodě Turecka, k němuž se hlásí několik set tisíc stoupenců. Tato sekta vznikla v 9. století a původně se nazývala ''nusajríja'' podle Muhammada ibn Nusajr, který byl pobočníkem desátého [[imám (Islam)|imáma]]. Lidová etymologie spojovala tento výraz se slovem ''nasárá'' (křesťané, [[jinověrci (Islam)|jinověrci]]), neboť právě s nimi mají alawité z pohledu ostatních muslimů mnoho společného. Používají křesťanská [[jména (Islam)|jména]], slaví vánoc a velikonoc aj. Nový název, který zdůrazňuje jejich vztah k ʻAlímu ibn Abí Tálib získala sekta až v minulém století. V Sýrii se za éry prezidenta Háfize al-Asada alawité stali vládnoucí elitou. A protože většina muslimů tento směr považuje za kacířskou odchylku (''[[zandaqa (Islam)|zandaqa]]''), za věroučný extrém (''ghulát''), musel jejich příslušnost k muslimské obci (''umma'') „posvětit“ jak sunnitský hlavní syrský muftí, tak i libanonský představitel šíi dvanácti imámů. Ve středu alawitské věrouky stojí originální kosmologický ([[kosmologie (Islam)|kosmologie]]) koncept. Na počátku všeho duše veškerého tvorstva uctívaly Boha ([[Alláh (Islam)|Allá]]h) a chválily jej. Poté, co se vzbouřily, byly však za trest svrženy na zemi, kde se dostaly do vyhnanství a byly uvězněny v materiálních okovech – v lidských tělech. Následuje standardní gnostická představa ([[filozofie (Islam)|filozofie]]) o tendenci duší k návratu do jejich ryze spirituálního domova spojená s učením o jejich stěhování (reinkarnace, ''hulúl''). Aby Bůh nabádal duše k poslušnosti a návratu do jejich pravé sféry, vysílá občas na zemi svou podstatu (''maʻná'') a dvě podřízené hypostáze, projev (''ism'', jméno) a poznání (''báb'', dveře). Při posledním z těchto sedmi zjevení se v historickém kontextu stvoření ([[dějiny (Islam)|dějiny]]) těmito třemi „stránkami“ božství stali ʻAlí, Muhammad a Salmám al-Fárisí, první perský konvertita k islámu, jeden z nejbližších druhů Prorokových, asketa ([[askeze (Islam)|askeze]]) a osobnost nadaná údajně hlubokým ezoterickým poznáním. Alawitská [[eschatologie (Islam)|eschatologie]] vykazuje stopy prastarých astrálních kultů a jako jediný směr v islámu věří v prvotní pád člověka, který má být – a v tom tkví alawitské vnímání dějin – odčiněn bohabojností a především pravou alawitskou vírou (''[[ímán (Islam)|ímán]]'').
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Gebelt, Jiří, ed. ''Ve stínu islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě''. Praha: Vyšehrad, 2016;

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:06
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:54
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:23
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 14:48
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 13:19
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 10. 11. 2024, 18:21
(Žádný rozdíl)