děti a dětství (Islam) - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:45Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:17Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:22Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:29Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:35Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:09Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:52Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:54Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:53Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:11Z

@@ Řádek 3: / Řádek 3: @@
 Ihned po narození by mělo být dítě zavinuto do čistého lněného prostěradla, či látky jiné barvy, s výjimkou žluté. Potom by měl nějaký muž (nejlépe otec) zašeptat novorozeněti do pravého ucha slova [[vyznání víry (Islam)|vyznání víry]] (''šaháda''). Tradice (''[[sunna (Islam)|sunna]]'') uvádí, že toto učinil již prorok [[Muhammad (Islam)|Muhammad]] v případě svého vnuka al-Hasana. Narození dítěte bývá důvodem k radosti a oslavám, které jsou ovšem větší v případě narození syna. Tradice velí pořádat sedmého dne po narození hostinu pro přátele a sousedy, kde podle movitosti rodičů, případně vystupovaly i profesionální zpěvačky či recitátoři [[Korán (Islam)|Koránu]]. Této slavnosti by se mělo dle všeobecných představ účastnit i novorozeně, jež si tak má začít zvykat na „hluk tohoto světa“.
-V různých končinách muslimského světa se s touto slavností pojily rozličné obyčeje. Tak např. v Egyptě vzala jedna z matčiných přítelkyň hmoždíř, jako by něco roztloukala, aby se tak dítě osmělilo. Poté jej položila na velké síto, kterým se jemně potřásalo, neboť se věřilo, že tato aktivita prospívá zažívání novorozeněte. Součástí obřadu bývalo mj. i sypání soli provázené magickými ([[magie (Islam)|magie]]) průpovídkami jako např.: „Sůl budiž v oku toho, kdo nedobrořečí Prorokovi!“ Tímto způsobem by mělo být v budoucnu dítě chráněno před uhranutím ([[talismany (Islam)|talismany]]). Dítě, ležící na jemné podušce na velkém stříbrném podnose, pak kolovalo mezi přítomnými ženami, které pronášely zbožná přání a případně na podnos pokládaly vyšívané šátky doplněné, místy, zlatým penízkem. Tento dar se obvykle používal k tomu, aby jím byla ozdobena pokrývka hlavy dítěte a očekávalo se, že jeho matka dárkyni tento záslužný čin při obdobné příležitosti adekvátně oplatí. Toto je však jen jedno z mnoha podání, což značí, že v jiných částech islámského světa se může narození dítěte slavit zcela jinak. Sedmého, čtrnáctého, jedenadvacátého, osmadvacátého nebo třicátého pátého dne po narození (záleží také na stavu dítěte i rodičky; důležitý je ovšem uvedený násobek sedmi) se mohou uskutečňovat náboženské obřady spojené s narozením, z nichž ten nejvýznamnější je dávání [[jména (Islam)|jména]]. Tento akt však často probíhá již bezprostředně po narození, nebo tři hodiny poté. Tomu, jaké vhodné jméno dát dítěti, se věnuje dlouhá řada ''[[hadíth (Islam)|hadíthů]]'', jež uvádějí jistá obecnější pravidla. Jméno by nikdy nemělo vyjadřovat sebechválu, jako např. Rašíd (Pravověrný), Amín (Věrný, Spolehlivý). Nejvíce doporučená jsou jména sestávající z některého z tzv. [[Překrásná jména Boží (Islam)|Překrásných jmen Božích]] a podstatného jména ''ʻabd'' (služebník), jako jsou ʻAbdalláh („Služebník Boží“) nebo ʻAbdarrahmán („Služebník Milosrdného“). Prorok věřícím doporučoval rovněž svá jména, tedy [[Muhammad (Islam)|Muhammad]], Ahmad a Mustafá. Za záslužné se pokládalo, bylo-li dítě pojmenováno po některém z dřívějších proroků, jako např. [[Músá (Islam)|Músá]] (Mojžíš), [[Ibráhím (Islam)|Ibráhím]] (Abraham) či [[Ádám (Islam)|Ádam]] (Adam). Takovému dítěti se ovšem nikdy nesmělo spílat jménem, nýbrž výhradně oslovením „Ty!“. S narozením se často pojila též slavnost oběti. Obětovat se má beran nebo kozel, ovšem v praxi se toto doporučení nezřídka (zejména při narození dcer) opomíjelo. V názorech na nutnost této oběti se jednotlivé právní školy sunnitského islámu rozcházejí; paradoxně nejvíce na ni trvá ta nejrigidnější, hanbalovská, jejíž zakladatel, [[imám (Islam)|imám]] Ahmad ibn Hanbal údajně prohlásil: „Jestliže otec neobětuje za svého novorozeného syna a syn zemře, nebude se tento syn za něj přimlouvat v [[den posledního soudu (Islam)|Den posledního soudu]].“ Maso obětovaného zvířete pak mělo být rozdáno potřebným; nemělo se přitom zapomenout ani na porodní bábu. Další rozšířená tradice přikazuje, aby otec ostříhal, nebo dal ostříhat, hlavu dítěte a rozdal chudým [[almužna (Islam)|almužnu]] ve zlatě nebo stříbře rovnající se váze vlasů. Téhož dne se doporučuje provést [[obřízka (Islam)|obřízku]] (''chitán''), avšak v praxi se tento akt obvykle odkládá, až dítě dosáhne věku pěti, šesti či více let (v jednotlivých regionech „světa islámu“ se tento věk různí, a to docela znatelně). Obecně se muslimové domnívají, že dítě je tím nejcennějším statkem svěřeným rodičům Bohem a v Den posledního soudu pak budou oba dotazováni na to, jak jej vychovávali a vychovali. Islámské právo se věnuje mnoha otázkám spojeným s dětstvím a dospíváním. Je stanoveno, že žena by měla kojit plné dva roky, pokud ji ovšem manžel výslovně nepovolí, aby tuto dobu zkrátila a zjednala si kojnou. K tomuto kroku by ovšem mělo být přistupováno jen ve skutečně odůvodněných případech. Navíc případná kojná měla být žena ctnostná a bohabojná, neboť prorok Muhammad prohlásil, že kojení mění povahu dítěte. Rodiče by se měli starat jak o výchovu dítěte, tak i o jeho ochranu před případným uhranutím. Děti byly (nebo alespoň měly být) od nejútlejšího věku vedeny k poslušnosti rodičům, zejména otci, a postupně je rodiče obeznamovali se základními náboženskými úkony, jako jsou postupy rituální očisty, průběh [[modlitba (Islam)|modlitby]] či zásady dodržování [[půst (Islam)|půstu]]. Pokud jde o [[vzdělání a vzdělanost (Islam)|vzdělání]], ti, jímž se vůbec nějakého dostalo (dlužno dodat, že gramotnost ve středověké muslimské společnosti dosahovala ve srovnání s křesťanskou Evropou mnohem vyšších podílů), většinou ustrnuli na úrovni nejelementárnější („koranická škola“, ''kuttáb''). V bohatších rodinách bývalo obvyklé, že otec najal pro děti soukromého učitele. Ve středověké muslimské společnosti dítě (jak již bylo zmíněno) dospívalo dosažením puberty. Tehdy se také z hlediska islámské právní klasifikace osob mění na plnohodnotného, plnoprávného, ovšem též plně zodpovědného, člena muslimské obce (''umma'').
+V různých končinách muslimského světa se s touto slavností pojily rozličné obyčeje. Tak např. v Egyptě vzala jedna z matčiných přítelkyň hmoždíř, jako by něco roztloukala, aby se tak dítě osmělilo. Poté jej položila na velké síto, kterým se jemně potřásalo, neboť se věřilo, že tato aktivita prospívá zažívání novorozeněte. Součástí obřadu bývalo mj. i sypání soli provázené magickými ([[magie (Islam)|magie]]) průpovídkami jako např.: „Sůl budiž v oku toho, kdo nedobrořečí Prorokovi!“ Tímto způsobem by mělo být v budoucnu dítě chráněno před uhranutím ([[talismany (Islam)|talismany]]). Dítě, ležící na jemné podušce na velkém stříbrném podnose, pak kolovalo mezi přítomnými ženami, které pronášely zbožná přání a případně na podnos pokládaly vyšívané šátky doplněné, místy, zlatým penízkem. Tento dar se obvykle používal k tomu, aby jím byla ozdobena pokrývka hlavy dítěte a očekávalo se, že jeho matka dárkyni tento záslužný čin při obdobné příležitosti adekvátně oplatí. Toto je však jen jedno z mnoha podání, což značí, že v jiných částech islámského světa se může narození dítěte slavit zcela jinak. Sedmého, čtrnáctého, jedenadvacátého, osmadvacátého nebo třicátého pátého dne po narození (záleží také na stavu dítěte i rodičky; důležitý je ovšem uvedený násobek sedmi) se mohou uskutečňovat náboženské obřady spojené s narozením, z nichž ten nejvýznamnější je dávání [[jména (Islam)|jména]]. Tento akt však často probíhá již bezprostředně po narození, nebo tři hodiny poté. Tomu, jaké vhodné jméno dát dítěti, se věnuje dlouhá řada ''[[hadíth (Islam)|hadíthů]]'', jež uvádějí jistá obecnější pravidla. Jméno by nikdy nemělo vyjadřovat sebechválu, jako např. Rašíd (Pravověrný), Amín (Věrný, Spolehlivý). Nejvíce doporučená jsou jména sestávající z některého z tzv. [[Překrásná jména Boží (Islam)|Překrásných jmen Božích]] a podstatného jména ''ʻabd'' (služebník), jako jsou ʻAbdalláh („Služebník Boží“) nebo ʻAbdarrahmán („Služebník Milosrdného“). Prorok věřícím doporučoval rovněž svá jména, tedy [[Muhammad (Islam)|Muhammad]], Ahmad a Mustafá. Za záslužné se pokládalo, bylo-li dítě pojmenováno po některém z dřívějších proroků, jako např. [[Músá (Islam)|Músá]] (Mojžíš), [[Ibráhím (Islam)|Ibráhím]] (Abraham) či [[Ádám (Islam)|Ádam]] (Adam). Takovému dítěti se ovšem nikdy nesmělo spílat jménem, nýbrž výhradně oslovením „Ty!“. S narozením se často pojila též slavnost oběti. Obětovat se má beran nebo kozel, ovšem v praxi se toto doporučení nezřídka (zejména při narození dcer) opomíjelo. V názorech na nutnost této oběti se jednotlivé právní školy sunnitského islámu rozcházejí; paradoxně nejvíce na ni trvá ta nejrigidnější, hanbalovská, jejíž zakladatel, [[imám (Islam)|imám]] Ahmad ibn Hanbal údajně prohlásil: „Jestliže otec neobětuje za svého novorozeného syna a syn zemře, nebude se tento syn za něj přimlouvat v [[Den posledního soudu (Islam)|Den posledního soudu]].“ Maso obětovaného zvířete pak mělo být rozdáno potřebným; nemělo se přitom zapomenout ani na porodní bábu. Další rozšířená tradice přikazuje, aby otec ostříhal, nebo dal ostříhat, hlavu dítěte a rozdal chudým [[almužna (Islam)|almužnu]] ve zlatě nebo stříbře rovnající se váze vlasů. Téhož dne se doporučuje provést [[obřízka (Islam)|obřízku]] (''chitán''), avšak v praxi se tento akt obvykle odkládá, až dítě dosáhne věku pěti, šesti či více let (v jednotlivých regionech „světa islámu“ se tento věk různí, a to docela znatelně). Obecně se muslimové domnívají, že dítě je tím nejcennějším statkem svěřeným rodičům Bohem a v Den posledního soudu pak budou oba dotazováni na to, jak jej vychovávali a vychovali. Islámské právo se věnuje mnoha otázkám spojeným s dětstvím a dospíváním. Je stanoveno, že žena by měla kojit plné dva roky, pokud ji ovšem manžel výslovně nepovolí, aby tuto dobu zkrátila a zjednala si kojnou. K tomuto kroku by ovšem mělo být přistupováno jen ve skutečně odůvodněných případech. Navíc případná kojná měla být žena ctnostná a bohabojná, neboť prorok Muhammad prohlásil, že kojení mění povahu dítěte. Rodiče by se měli starat jak o výchovu dítěte, tak i o jeho ochranu před případným uhranutím. Děti byly (nebo alespoň měly být) od nejútlejšího věku vedeny k poslušnosti rodičům, zejména otci, a postupně je rodiče obeznamovali se základními náboženskými úkony, jako jsou postupy rituální očisty, průběh [[modlitba (Islam)|modlitby]] či zásady dodržování [[půst (Islam)|půstu]]. Pokud jde o [[vzdělání a vzdělanost (Islam)|vzdělání]], ti, jímž se vůbec nějakého dostalo (dlužno dodat, že gramotnost ve středověké muslimské společnosti dosahovala ve srovnání s křesťanskou Evropou mnohem vyšších podílů), většinou ustrnuli na úrovni nejelementárnější („koranická škola“, ''kuttáb''). V bohatších rodinách bývalo obvyklé, že otec najal pro děti soukromého učitele. Ve středověké muslimské společnosti dítě (jak již bylo zmíněno) dospívalo dosažením puberty. Tehdy se také z hlediska islámské právní klasifikace osob mění na plnohodnotného, plnoprávného, ovšem též plně zodpovědného, člena muslimské obce (''umma'').
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 16:58
Řádek 6:		Řádek 6:

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
		+	* ʻAbd al-ʻÁtí, Hammúda. ''Zaostřeno na islám''. Přel. Robert Hýsek. Praha: Islámská nadace v Praze, 2010;
−
		+	* Dvořáková, Markéta. „Rodina v islámské tradici.“ ''Paideia'' 5, č. 3-4 (2008);
−	ʻAbd al-ʻÁtí, Hammúda. ''Zaostřeno na islám''. Přel. Robert Hýsek. Praha: Islámská nadace v Praze, 2010;
		+	* El-Hassan, M. „Vztah islámu k rodině, manželství a k plodnosti.“ ''Demografie'' 40, č. 2 (1998): 120-125;
−
		+	* Mendel, Miloš, a kol. ''Islám: Ideál a skutečnost''. Praha: Baset, 2002;
−	Dvořáková, Markéta. „Rodina v islámské tradici.“ ''Paideia'' 5, č. 3-4 (2008);
		+	* Macháček, Štěpán. „Proměny arabského manželství: Muslimská žena a rodina mezi tradicí a modernitou.“ ''Dějiny a současnost: kulturně historická revue'' 26, č. 3, (2004): 19-22;
−
		+	* Nešporová, Olga. „Rodina a rodičovství v křesťanství a islámu.“ ''Gender a výzkum/ Gender and Research'' 6, č. 1 (2005): 3-7. https://www.genderonline.cz/artkey/gav-200501-0002_family-and-parenthood-in-christianity-and-islam.php;
−	El-Hassan, M. „Vztah islámu k rodině, manželství a k plodnosti.“ ''Demografie'' 40, č. 2 (1998): 120-125;
		+	* Tureček, Břetislav. ''Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel''. Praha: Knižní klub, 2007.
−
−	Mendel, Miloš, a kol. ''Islám: Ideál a skutečnost''. Praha: Baset, 2002;
−
−	Macháček, Štěpán. „Proměny arabského manželství: Muslimská žena a rodina mezi tradicí a modernitou.“ ''Dějiny a současnost: kulturně historická revue'' 26, č. 3, (2004): 19-22;
−
−	Nešporová, Olga. „Rodina a rodičovství v křesťanství a islámu.“ ''Gender a výzkum/ Gender and Research'' 6, č. 1 (2005): 3-7. https://www.genderonline.cz/artkey/gav-200501-0002_family-and-parenthood-in-christianity-and-islam.php;
−
−	Tureček, Břetislav. ''Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel''. Praha: Knižní klub, 2007.

	''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />		''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 3: / Řádek 3: @@
 Ihned po narození by mělo být dítě zavinuto do čistého lněného prostěradla, či látky jiné barvy, s výjimkou žluté. Potom by měl nějaký muž (nejlépe otec) zašeptat novorozeněti do pravého ucha slova [[vyznání víry (Islam)|vyznání víry]] (''šaháda''). Tradice (''[[sunna (Islam)|sunna]]'') uvádí, že toto učinil již prorok [[Muhammad (Islam)|Muhammad]] v případě svého vnuka al-Hasana. Narození dítěte bývá důvodem k radosti a oslavám, které jsou ovšem větší v případě narození syna. Tradice velí pořádat sedmého dne po narození hostinu pro přátele a sousedy, kde podle movitosti rodičů, případně vystupovaly i profesionální zpěvačky či recitátoři [[Korán (Islam)|Koránu]]. Této slavnosti by se mělo dle všeobecných představ účastnit i novorozeně, jež si tak má začít zvykat na „hluk tohoto světa“.
-V různých končinách muslimského světa se s touto slavností pojily rozličné obyčeje. Tak např. v Egyptě vzala jedna z matčiných přítelkyň hmoždíř, jako by něco roztloukala, aby se tak dítě osmělilo. Poté jej položila na velké síto, kterým se jemně potřásalo, neboť se věřilo, že tato aktivita prospívá zažívání novorozeněte. Součástí obřadu bývalo mj. i sypání soli provázené magickými ([[magie (Islam)|magie]]) průpovídkami jako např.: „Sůl budiž v oku toho, kdo nedobrořečí Prorokovi!“ Tímto způsobem by mělo být v budoucnu dítě chráněno před uhranutím ([[talismany (Islam)|talismany]]). Dítě, ležící na jemné podušce na velkém stříbrném podnose, pak kolovalo mezi přítomnými ženami, které pronášely zbožná přání a případně na podnos pokládaly vyšívané šátky doplněné, místy, zlatým penízkem. Tento dar se obvykle používal k tomu, aby jím byla ozdobena pokrývka hlavy dítěte a očekávalo se, že jeho matka dárkyni tento záslužný čin při obdobné příležitosti adekvátně oplatí. Toto je však jen jedno z mnoha podání, což značí, že v jiných částech islámského světa se může narození dítěte slavit zcela jinak. Sedmého, čtrnáctého, jedenadvacátého, osmadvacátého nebo třicátého pátého dne po narození (záleží také na stavu dítěte i rodičky; důležitý je ovšem uvedený násobek sedmi) se mohou uskutečňovat náboženské obřady spojené s narozením, z nichž ten nejvýznamnější je dávání [[jména (Islam)|jména]]. Tento akt však často probíhá již bezprostředně po narození, nebo tři hodiny poté. Tomu, jaké vhodné jméno dát dítěti, se věnuje dlouhá řada ''[[hadíth (Islam)|hadíthů]]'', jež uvádějí jistá obecnější pravidla. Jméno by nikdy nemělo vyjadřovat sebechválu, jako např. Rašíd (Pravověrný), Amín (Věrný, Spolehlivý). Nejvíce doporučená jsou jména sestávající z některého z tzv. [[Překrásná jména Boží (Islam)|Překrásných jmen Božích]] a podstatného jména ''ʻabd'' (služebník), jako jsou ʻAbdalláh („Služebník Boží“) nebo ʻAbdarrahmán („Služebník Milosrdného“). Prorok věřícím doporučoval rovněž svá jména, tedy [[Muhammad (Islam)|Muhammad]], Ahmad a Mustafá. Za záslužné se pokládalo, bylo-li dítě pojmenováno po některém z dřívějších proroků, jako např. [[Músá (Islam)|Músá]] (Mojžíš), [[Ibráhím (Islam)|Ibráhím]] (Abraham) či [[Ádam (Islam)|Ádam]] (Adam). Takovému dítěti se ovšem nikdy nesmělo spílat jménem, nýbrž výhradně oslovením „Ty!“. S narozením se často pojila též slavnost oběti. Obětovat se má beran nebo kozel, ovšem v praxi se toto doporučení nezřídka (zejména při narození dcer) opomíjelo. V názorech na nutnost této oběti se jednotlivé právní školy sunnitského islámu rozcházejí; paradoxně nejvíce na ni trvá ta nejrigidnější, hanbalovská, jejíž zakladatel, [[imám (Islam)|imám]] Ahmad ibn Hanbal údajně prohlásil: „Jestliže otec neobětuje za svého novorozeného syna a syn zemře, nebude se tento syn za něj přimlouvat v [[den posledního soudu (Islam)|Den posledního soudu]].“ Maso obětovaného zvířete pak mělo být rozdáno potřebným; nemělo se přitom zapomenout ani na porodní bábu. Další rozšířená tradice přikazuje, aby otec ostříhal, nebo dal ostříhat, hlavu dítěte a rozdal chudým [[almužna (Islam)|almužnu]] ve zlatě nebo stříbře rovnající se váze vlasů. Téhož dne se doporučuje provést [[obřízka (Islam)|obřízku]] (''chitán''), avšak v praxi se tento akt obvykle odkládá, až dítě dosáhne věku pěti, šesti či více let (v jednotlivých regionech „světa islámu“ se tento věk různí, a to docela znatelně). Obecně se muslimové domnívají, že dítě je tím nejcennějším statkem svěřeným rodičům Bohem a v Den posledního soudu pak budou oba dotazováni na to, jak jej vychovávali a vychovali. Islámské právo se věnuje mnoha otázkám spojeným s dětstvím a dospíváním. Je stanoveno, že žena by měla kojit plné dva roky, pokud ji ovšem manžel výslovně nepovolí, aby tuto dobu zkrátila a zjednala si kojnou. K tomuto kroku by ovšem mělo být přistupováno jen ve skutečně odůvodněných případech. Navíc případná kojná měla být žena ctnostná a bohabojná, neboť prorok Muhammad prohlásil, že kojení mění povahu dítěte. Rodiče by se měli starat jak o výchovu dítěte, tak i o jeho ochranu před případným uhranutím. Děti byly (nebo alespoň měly být) od nejútlejšího věku vedeny k poslušnosti rodičům, zejména otci, a postupně je rodiče obeznamovali se základními náboženskými úkony, jako jsou postupy rituální očisty, průběh [[modlitba (Islam)|modlitby]] či zásady dodržování [[půst (Islam)|půstu]]. Pokud jde o [[vzdělání a vzdělanost (Islam)|vzdělání]], ti, jímž se vůbec nějakého dostalo (dlužno dodat, že gramotnost ve středověké muslimské společnosti dosahovala ve srovnání s křesťanskou Evropou mnohem vyšších podílů), většinou ustrnuli na úrovni nejelementárnější („koranická škola“, ''kuttáb''). V bohatších rodinách bývalo obvyklé, že otec najal pro děti soukromého učitele. Ve středověké muslimské společnosti dítě (jak již bylo zmíněno) dospívalo dosažením puberty. Tehdy se také z hlediska islámské právní klasifikace osob mění na plnohodnotného, plnoprávného, ovšem též plně zodpovědného, člena muslimské obce (''umma'').
+V různých končinách muslimského světa se s touto slavností pojily rozličné obyčeje. Tak např. v Egyptě vzala jedna z matčiných přítelkyň hmoždíř, jako by něco roztloukala, aby se tak dítě osmělilo. Poté jej položila na velké síto, kterým se jemně potřásalo, neboť se věřilo, že tato aktivita prospívá zažívání novorozeněte. Součástí obřadu bývalo mj. i sypání soli provázené magickými ([[magie (Islam)|magie]]) průpovídkami jako např.: „Sůl budiž v oku toho, kdo nedobrořečí Prorokovi!“ Tímto způsobem by mělo být v budoucnu dítě chráněno před uhranutím ([[talismany (Islam)|talismany]]). Dítě, ležící na jemné podušce na velkém stříbrném podnose, pak kolovalo mezi přítomnými ženami, které pronášely zbožná přání a případně na podnos pokládaly vyšívané šátky doplněné, místy, zlatým penízkem. Tento dar se obvykle používal k tomu, aby jím byla ozdobena pokrývka hlavy dítěte a očekávalo se, že jeho matka dárkyni tento záslužný čin při obdobné příležitosti adekvátně oplatí. Toto je však jen jedno z mnoha podání, což značí, že v jiných částech islámského světa se může narození dítěte slavit zcela jinak. Sedmého, čtrnáctého, jedenadvacátého, osmadvacátého nebo třicátého pátého dne po narození (záleží také na stavu dítěte i rodičky; důležitý je ovšem uvedený násobek sedmi) se mohou uskutečňovat náboženské obřady spojené s narozením, z nichž ten nejvýznamnější je dávání [[jména (Islam)|jména]]. Tento akt však často probíhá již bezprostředně po narození, nebo tři hodiny poté. Tomu, jaké vhodné jméno dát dítěti, se věnuje dlouhá řada ''[[hadíth (Islam)|hadíthů]]'', jež uvádějí jistá obecnější pravidla. Jméno by nikdy nemělo vyjadřovat sebechválu, jako např. Rašíd (Pravověrný), Amín (Věrný, Spolehlivý). Nejvíce doporučená jsou jména sestávající z některého z tzv. [[Překrásná jména Boží (Islam)|Překrásných jmen Božích]] a podstatného jména ''ʻabd'' (služebník), jako jsou ʻAbdalláh („Služebník Boží“) nebo ʻAbdarrahmán („Služebník Milosrdného“). Prorok věřícím doporučoval rovněž svá jména, tedy [[Muhammad (Islam)|Muhammad]], Ahmad a Mustafá. Za záslužné se pokládalo, bylo-li dítě pojmenováno po některém z dřívějších proroků, jako např. [[Músá (Islam)|Músá]] (Mojžíš), [[Ibráhím (Islam)|Ibráhím]] (Abraham) či [[Ádám (Islam)|Ádam]] (Adam). Takovému dítěti se ovšem nikdy nesmělo spílat jménem, nýbrž výhradně oslovením „Ty!“. S narozením se často pojila též slavnost oběti. Obětovat se má beran nebo kozel, ovšem v praxi se toto doporučení nezřídka (zejména při narození dcer) opomíjelo. V názorech na nutnost této oběti se jednotlivé právní školy sunnitského islámu rozcházejí; paradoxně nejvíce na ni trvá ta nejrigidnější, hanbalovská, jejíž zakladatel, [[imám (Islam)|imám]] Ahmad ibn Hanbal údajně prohlásil: „Jestliže otec neobětuje za svého novorozeného syna a syn zemře, nebude se tento syn za něj přimlouvat v [[den posledního soudu (Islam)|Den posledního soudu]].“ Maso obětovaného zvířete pak mělo být rozdáno potřebným; nemělo se přitom zapomenout ani na porodní bábu. Další rozšířená tradice přikazuje, aby otec ostříhal, nebo dal ostříhat, hlavu dítěte a rozdal chudým [[almužna (Islam)|almužnu]] ve zlatě nebo stříbře rovnající se váze vlasů. Téhož dne se doporučuje provést [[obřízka (Islam)|obřízku]] (''chitán''), avšak v praxi se tento akt obvykle odkládá, až dítě dosáhne věku pěti, šesti či více let (v jednotlivých regionech „světa islámu“ se tento věk různí, a to docela znatelně). Obecně se muslimové domnívají, že dítě je tím nejcennějším statkem svěřeným rodičům Bohem a v Den posledního soudu pak budou oba dotazováni na to, jak jej vychovávali a vychovali. Islámské právo se věnuje mnoha otázkám spojeným s dětstvím a dospíváním. Je stanoveno, že žena by měla kojit plné dva roky, pokud ji ovšem manžel výslovně nepovolí, aby tuto dobu zkrátila a zjednala si kojnou. K tomuto kroku by ovšem mělo být přistupováno jen ve skutečně odůvodněných případech. Navíc případná kojná měla být žena ctnostná a bohabojná, neboť prorok Muhammad prohlásil, že kojení mění povahu dítěte. Rodiče by se měli starat jak o výchovu dítěte, tak i o jeho ochranu před případným uhranutím. Děti byly (nebo alespoň měly být) od nejútlejšího věku vedeny k poslušnosti rodičům, zejména otci, a postupně je rodiče obeznamovali se základními náboženskými úkony, jako jsou postupy rituální očisty, průběh [[modlitba (Islam)|modlitby]] či zásady dodržování [[půst (Islam)|půstu]]. Pokud jde o [[vzdělání a vzdělanost (Islam)|vzdělání]], ti, jímž se vůbec nějakého dostalo (dlužno dodat, že gramotnost ve středověké muslimské společnosti dosahovala ve srovnání s křesťanskou Evropou mnohem vyšších podílů), většinou ustrnuli na úrovni nejelementárnější („koranická škola“, ''kuttáb''). V bohatších rodinách bývalo obvyklé, že otec najal pro děti soukromého učitele. Ve středověké muslimské společnosti dítě (jak již bylo zmíněno) dospívalo dosažením puberty. Tehdy se také z hlediska islámské právní klasifikace osob mění na plnohodnotného, plnoprávného, ovšem též plně zodpovědného, člena muslimské obce (''umma'').
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 ʻAbd al-ʻÁtí, Hammúda. ''Zaostřeno na islám''. Přel. Robert Hýsek. Praha: Islámská nadace v Praze, 2010;

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:06
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:54
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:23
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 14:48
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 13:19
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 10. 11. 2024, 18:21
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 10. 11. 2024, 17:57
(Žádný rozdíl)