dům (Islam) - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:45Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:17Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:23Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:29Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:35Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:09Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:52Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:54Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:53Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:11Z

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 17:57
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">dům</span> (''dár, bajt'') – stavba, sídlo, příbytek, základní komponent (nejen muslimského) [[město (Islam)\|města]]. Arabština používá pro dům v zásadě především dva výrazy: ''dár'', odvozený od slovesa ''dára'' (mj. obklopovat, uzavírat), který bývá obvykle používán pro větší sídla, včetně toho panovnického (''Dár al-chiláfa'', doslova „Dům chalífátu“) a ''bajt'', odvozený od slovesa ''báta'' (přenocovat), což označuje zejména menší příbytek, někdy jen jednu jedinou místnost. Charakterizovat stručně a souhrně bydlení a příbytky v islámských zemích je prakticky nemožné, neboť tyto se liší kraj od kraje, především v závislosti na přírodních podmínkách, jež jsou velice rozmanité; od studené a hornaté Anatolie a Kavkazu, až po nedozírné pláně Sahary. Používaný stavební materiál býval rovněž různorodý, tak kupříkladu v Anatolii takřka výhradně kámen a dřevo, zatímco v Mezopotámii takřka výhradně nepálené cihly. Rovněž jednotky osídlení bývaly velice různorodé: od ohromných megalopolí typu Káhiry či Istanbulu, až po skromné vesnice či oázy ztracené v poušti. Příbytky se pochopitelně lišily též podle bohatství ([[vlastnictví (Islam)\|vlastnictví]]) a postavení ([[hierarchie (Islam)\|hierarchie]]) majitele; zatímco drtivá většina muslimů musela vystačit s jedno- či maximálně dvoupokojovým příbytkem, královský palác v Sámmarrá vystavěný v 9. století byl přes 200 metrů dlouhý a obsahoval na 150 pokojů. Přes výše zdůrazněnou různorodost sídel a prakticky i nemožnost jakkoliv v tomto směru generalizovat, existuje jistý teoretický model označovaný jako „tradiční muslimský dům“, čímž se obvykle myslí městký příbytek vystavěný kolem malého dvorku, který se tradičně dělíval na část veřejnou (''salamlik'') a soukromou (''haramlik''), aby tak byla zajištěna ochrana soukromí [[manželství a rodina (Islam)\|rodiny]], potažmo ochrana cti pána domu, a ve svých důsledcích též segregace žen. Takový stav však pro většinu muslimů představoval jen těžko dosažitelný ideál, neboť narážel na zcela praktické prostorové problémy a zcela dokonalé rozdělení domácnosti si mohli dovolit jen zámožnější majitelé větších sídel. Otevřené nádvoří bývalo typické především pro horké arabské kraje a naopak jej většinou postrádáme v prostředí horské Anatolie či Balkánu. Prvním muslimským domem vůbec se přirozeně stal ten [[prorokové a profécie (Islam)\|Prorokův]] v Medíně, jenž spojoval funkci [[mešita (Islam)\|mešity]] a sídla vůdce nové obce věřících (''umma''). Podle tradičního [[životopis Prorokův (Islam)\|životopisu Prorokova]] (''síra nabawíja'') tento příbytek sestával ze čtvercového nádvoří o straně zhruba 100 loktů (cca 50 metrů), třech vchodů, na jihu pak stál krytý prostor, kde probíhaly vlastní [[modlitba (Islam)\|modlitby]], a po straně pak byly čtyři malé příbytky Prorokových žen, které sestávaly z několika oddělených pokojů. Prorok sám neměl vlastní pokoj, nýbrž se zdržoval buď mezi svými druhy venku, anebo u některé ze svých žen, u nichž střídavě travil i jednotlivé noci. Archeologické důkazy dokládají, že tento vzor byl následován i během vlády umajjovských chalífů (661–750). To v praxi znamenalo, že vládní budova (kde byl i příbytek vladaře) přiléhala k mešitě, a tento přístup se udržel zhruba až do počátků 9. století. Umajjovské pouštní zámečky se často skládaly z velké přijímací haly a poblíž ní se nacházejících samostatných objektů, které se ještě dále vnitřně dělily. Tradiční ʻabbásovské sídlo (dá-li se to tak říci) obvykle sestávalo z řady pokojů přiléhajících ke dvěma stranám reprezentativního nádvoří. Paláce a velké domy, jako byly kupříkladu ty ve městech Rakka a Sámmará, využívaly zmíněné prostory jako obytné pokoje, zatímco jako společenské místnosti (recepce) se používaly především ''íwány'', klenuté haly otevřené z jedné strany do nádvoří. ''Íwány'' byly většinou symetricky zakomponovány na všech čtyřech stranách nádvoří, což se brzy stalo jakýmsi standardem pro všechny větší domy či paláce a později se toto architektonické uspořádání úspěšně uplatnilo i při výstavbě mešit a [[~~madras~~ (Islam)\|madras.]]	+	<span id="entry">dům</span> (''dár, bajt'') – stavba, sídlo, příbytek, základní komponent (nejen muslimského) [[město (Islam)\|města]]. Arabština používá pro dům v zásadě především dva výrazy: ''dár'', odvozený od slovesa ''dára'' (mj. obklopovat, uzavírat), který bývá obvykle používán pro větší sídla, včetně toho panovnického (''Dár al-chiláfa'', doslova „Dům chalífátu“) a ''bajt'', odvozený od slovesa ''báta'' (přenocovat), což označuje zejména menší příbytek, někdy jen jednu jedinou místnost. Charakterizovat stručně a souhrně bydlení a příbytky v islámských zemích je prakticky nemožné, neboť tyto se liší kraj od kraje, především v závislosti na přírodních podmínkách, jež jsou velice rozmanité; od studené a hornaté Anatolie a Kavkazu, až po nedozírné pláně Sahary. Používaný stavební materiál býval rovněž různorodý, tak kupříkladu v Anatolii takřka výhradně kámen a dřevo, zatímco v Mezopotámii takřka výhradně nepálené cihly. Rovněž jednotky osídlení bývaly velice různorodé: od ohromných megalopolí typu Káhiry či Istanbulu, až po skromné vesnice či oázy ztracené v poušti. Příbytky se pochopitelně lišily též podle bohatství ([[vlastnictví (Islam)\|vlastnictví]]) a postavení ([[hierarchie (Islam)\|hierarchie]]) majitele; zatímco drtivá většina muslimů musela vystačit s jedno- či maximálně dvoupokojovým příbytkem, královský palác v Sámmarrá vystavěný v 9. století byl přes 200 metrů dlouhý a obsahoval na 150 pokojů. Přes výše zdůrazněnou různorodost sídel a prakticky i nemožnost jakkoliv v tomto směru generalizovat, existuje jistý teoretický model označovaný jako „tradiční muslimský dům“, čímž se obvykle myslí městký příbytek vystavěný kolem malého dvorku, který se tradičně dělíval na část veřejnou (''salamlik'') a soukromou (''haramlik''), aby tak byla zajištěna ochrana soukromí [[manželství a rodina (Islam)\|rodiny]], potažmo ochrana cti pána domu, a ve svých důsledcích též segregace žen. Takový stav však pro většinu muslimů představoval jen těžko dosažitelný ideál, neboť narážel na zcela praktické prostorové problémy a zcela dokonalé rozdělení domácnosti si mohli dovolit jen zámožnější majitelé větších sídel. Otevřené nádvoří bývalo typické především pro horké arabské kraje a naopak jej většinou postrádáme v prostředí horské Anatolie či Balkánu. Prvním muslimským domem vůbec se přirozeně stal ten [[prorokové a profécie (Islam)\|Prorokův]] v Medíně, jenž spojoval funkci [[mešita (Islam)\|mešity]] a sídla vůdce nové obce věřících (''umma''). Podle tradičního [[životopis Prorokův (Islam)\|životopisu Prorokova]] (''síra nabawíja'') tento příbytek sestával ze čtvercového nádvoří o straně zhruba 100 loktů (cca 50 metrů), třech vchodů, na jihu pak stál krytý prostor, kde probíhaly vlastní [[modlitba (Islam)\|modlitby]], a po straně pak byly čtyři malé příbytky Prorokových žen, které sestávaly z několika oddělených pokojů. Prorok sám neměl vlastní pokoj, nýbrž se zdržoval buď mezi svými druhy venku, anebo u některé ze svých žen, u nichž střídavě travil i jednotlivé noci. Archeologické důkazy dokládají, že tento vzor byl následován i během vlády umajjovských chalífů (661–750). To v praxi znamenalo, že vládní budova (kde byl i příbytek vladaře) přiléhala k mešitě, a tento přístup se udržel zhruba až do počátků 9. století. Umajjovské pouštní zámečky se často skládaly z velké přijímací haly a poblíž ní se nacházejících samostatných objektů, které se ještě dále vnitřně dělily. Tradiční ʻabbásovské sídlo (dá-li se to tak říci) obvykle sestávalo z řady pokojů přiléhajících ke dvěma stranám reprezentativního nádvoří. Paláce a velké domy, jako byly kupříkladu ty ve městech Rakka a Sámmará, využívaly zmíněné prostory jako obytné pokoje, zatímco jako společenské místnosti (recepce) se používaly především ''íwány'', klenuté haly otevřené z jedné strany do nádvoří. ''Íwány'' byly většinou symetricky zakomponovány na všech čtyřech stranách nádvoří, což se brzy stalo jakýmsi standardem pro všechny větší domy či paláce a později se toto architektonické uspořádání úspěšně uplatnilo i při výstavbě mešit a [[vzdělání a vzdělanost (Islam)\|madras]].

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>

@@ Řádek 2: / Řádek 2: @@
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
-Cabot, Aria, a John Fass, Vita Sgardello, eds. ''Poklady Orientu: Historie a kultura islámu''. Přel. Andrea Poláčková. Praha: Rebo Production, 2010;
+* Hattstein, Markus, a Peter Delius, eds. ''Islám: Umění a architektura''. Přel. Klára Ježková, Jan M. Heller. Praha: Slovart, 2006;
 ''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">dům</span> (''dár, bajt'') – stavba, sídlo, příbytek, základní komponent (nejen muslimského) [[město (Islam)|města]]. Arabština používá pro dům v zásadě především dva výrazy: ''dár'', odvozený od slovesa ''dára'' (mj. obklopovat, uzavírat), který bývá obvykle používán pro větší sídla, včetně toho panovnického (''Dár al-chiláfa'', doslova „Dům chalífátu“) a ''bajt'', odvozený od slovesa ''báta'' (přenocovat), což označuje zejména menší příbytek, někdy jen jednu jedinou místnost. Charakterizovat stručně a souhrně bydlení a příbytky v islámských zemích je prakticky nemožné, neboť tyto se liší kraj od kraje, především v závislosti na přírodních podmínkách, jež jsou velice rozmanité; od studené a hornaté Anatolie a Kavkazu, až po nedozírné pláně Sahary. Používaný stavební materiál býval rovněž různorodý, tak kupříkladu v Anatolii takřka výhradně kámen a dřevo, zatímco v Mezopotámii takřka výhradně nepálené cihly. Rovněž jednotky osídlení bývaly velice různorodé: od ohromných megalopolí typu Káhiry či Istanbulu, až po skromné vesnice či oázy ztracené v poušti. Příbytky se pochopitelně lišily též podle bohatství ([[vlastnictví (Islam)|vlastnictví]]) a postavení ([[hierarchie (Islam)|hierarchie]]) majitele; zatímco drtivá většina muslimů musela vystačit s jedno- či maximálně dvoupokojovým příbytkem, královský palác v Sámmarrá vystavěný v 9. století byl přes 200 metrů dlouhý a obsahoval na 150 pokojů. Přes výše zdůrazněnou různorodost sídel a prakticky i nemožnost jakkoliv v tomto směru generalizovat, existuje jistý teoretický model označovaný jako „tradiční muslimský dům“, čímž se obvykle myslí městký příbytek vystavěný kolem malého dvorku, který se tradičně dělíval na část veřejnou (''salamlik'') a soukromou (''haramlik''), aby tak byla zajištěna ochrana soukromí [[manželství a rodina (Islam)|rodiny]], potažmo ochrana cti pána domu, a ve svých důsledcích též segregace žen. Takový stav však pro většinu muslimů představoval jen těžko dosažitelný ideál, neboť narážel na zcela praktické prostorové problémy a zcela dokonalé rozdělení domácnosti si mohli dovolit jen zámožnější majitelé větších sídel. Otevřené nádvoří bývalo typické především pro horké arabské kraje a naopak jej většinou postrádáme v prostředí horské Anatolie či Balkánu. Prvním muslimským domem vůbec se přirozeně stal ten [[prorokové a profécie (Islam)|Prorokův]] v Medíně, jenž spojoval funkci [[mešita (Islam)|mešity]] a sídla vůdce nové obce věřících (''umma''). Podle tradičního [[životopis Prorokův (Islam)|životopisu Prorokova]] (''síra nabawíja'') tento příbytek sestával ze čtvercového nádvoří o straně zhruba 100 loktů (cca 50 metrů), třech vchodů, na jihu pak stál krytý prostor, kde probíhaly vlastní [[modlitba (Islam)|modlitby]], a po straně pak byly čtyři malé příbytky Prorokových žen, které sestávaly z několika oddělených pokojů. Prorok sám neměl vlastní pokoj, nýbrž se zdržoval buď mezi svými druhy venku, anebo u některé ze svých žen, u nichž střídavě travil i jednotlivé noci. Archeologické důkazy dokládají, že tento vzor byl následován i během vlády umajjovských chalífů (661–750). To v praxi znamenalo, že vládní budova (kde byl i příbytek vladaře) přiléhala k mešitě, a tento přístup se udržel zhruba až do počátků 9. století. Umajjovské pouštní zámečky se často skládaly z velké přijímací haly a poblíž ní se nacházejících samostatných objektů, které se ještě dále vnitřně dělily. Tradiční ʻabbásovské sídlo (dá-li se to tak říci) obvykle sestávalo z řady pokojů přiléhajících ke dvěma stranám reprezentativního nádvoří. Paláce a velké domy, jako byly kupříkladu ty ve městech Rakka a Sámmará, využívaly zmíněné prostory jako obytné pokoje, zatímco jako společenské místnosti (recepce) se používaly především ''íwány'', klenuté haly otevřené z jedné strany do nádvoří. ''Íwány'' byly většinou symetricky zakomponovány na všech čtyřech stranách nádvoří, což se brzy stalo jakýmsi standardem pro všechny větší domy či paláce a později se toto architektonické uspořádání úspěšně uplatnilo i při výstavbě mešit a [[madras (Islam)|madras.]]
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Cabot, Aria, a John Fass, Vita Sgardello, eds. ''Poklady Orientu: Historie a kultura islámu''. Přel. Andrea Poláčková. Praha: Rebo Production, 2010;