eschatologie (Islam) - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:45Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:17Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:23Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:29Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:35Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:09Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:52Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:54Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:53Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:12Z

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-<span id="entry">eschatologie</span> – nauka o onom světě, o záhrobí, čili existenci po [[smrt a pohřební obřady (Islam)|smrti]]. Islámská individuální eschatologie, tedy nauka o tom, co se děje s člověkem mezi okamžikem smrti a dnem zmrtvýchvstání, má jen velmi nejisté koranické základy ([[Korán (Islam)|Korán]]), a o to více se do ní proto promítají nejrůznější lidové představy, legendy a mýty. Smrtí se rozumí okamžik odloučení duše od těla. Podle tradice odebírá duši z těla zesnulého ʻAzráʼíl, mocný [[andělé (Islam)|anděl]] smrti. V případě věřících – jak muslimská lidová představivost předpokládá – tento proces probíhá hladce, u hříšníků a nevěřících však tento moment provázejí velké útrapy, neboť tělo i duše se urputně brání. Korán nám nikde zcela jednoznačně neříká, co se děje s duší mezi okamžikem smrti a dnem zmrtvýchvstání. Na jednu stranu prorok [[Muhammad (Islam)|Muhammad]] konstatoval, že mrtví nebudou vědět, jak dlouho byli pohřbeni, na druhou stranu z některých veršů medínského období (2:149; 3:163) vyplývá, že duše se nezávisle na těle vyznačuje nepřetržitou existencí a že soud nad ní se bude konat bezprostředně po smrti. Tuto zkoušku musíme odlišovat od soudu, který následuje po zmrtvýchvstání (''qijáma''), pro nějž má arabština mimo jiné označení jako Den zúčtování ([[den posledního soudu (Islam)|Den posledního soudu]]). Soudu, který probíhá přímo v hrobě, se pro odlišení proto často říkává „andělský soud“ nebo „soud ''[[barzach (Islam)|barzachu]]''“, přičemž ''barzachem'' (mnohoznačný výraz patrně perského původu) se v tomto kontextu myslí jistý způsob „přechodného bytí“. Myšlenka „andělského soudu“, případně trestu již v [[hroby (Islam)|hrobě]], ovšem předpokládá, že zesnulý je obdařen jistým druhem vědomé existence i po smrti. Podle velmi rozšířeného přesvědčení představuje bytí v hrobě předzvěst existence na Onom světě se vším, co k tomu náleží. To znamená, že pro ty, kdo přijdou do nebe, se hrob promění v jednu z rajských zahrad ([[ráj (Islam)|ráj]]), a pro ty, kdo skončí v [[peklo (Islam)|pekle]], se hrob stane jednou z pekelných slojí. Hříšníci tam budou mučeni nářkem truchlících, zatímco věřící si budou vychutnávat předzvěst rajských odměn. Postavy vyslýchajících andělů Munkara a Nakíra sice nemají přímou oporu v [[Korán (Islam)|Koránu]] a jen velmi chabou oporu v Tradici (jeden ''[[hadíth (Islam)|hadíth]]'' ve sbírce al-Tirmídhího), ale tradiční muslimské představy se bez nich neobejdou. Jedno z mnoha podání popisuje onen výslech následovně: K mrtvému se v hrobě dostaví dva andělé (lidová představivost je dokonce dokáže popsat: mají černé tváře, modré oči a zachmuřené rysy), kteří mu položí tři otázky: Kdo je tvým bohem? Kdo je tvým prorokem? Jaké je tvé náboženství? Jestliže vyslechnou správnou odpověď, kterou částečně obsahuje ''šaháda'', muslimské [[vyznání víry (Islam)|vyznání víry]] („Vyznávám, že není božstva kromě Boha a [[Muhammad (Islam)|Muhammad]] je posel Boží“), hrob se rozšíří, zalije světlem, naplní vůní a zesnulý v něm v příjemném rozpoložení stráví vyměřený čas až do Dne posledního soudu. V opačném případě se hrob zúží a ztísněný zesnulý v něm bude zakoušet muka jako předzvěst věčného trestu, jež ho čeká na Onom světě. Odlišné lidové podání přivádí na scénu – v případě, že se jedná o výslech zbožného muslima – jiné dva anděly zvané Baššár a Mubaššir, kteří se od předchozích dvou vyslýchajících liší především tím, že se usmívají a mají laskavé, dobrosrdečné rysy. Lidových verzí „andělského soudu“ je však bezpočet. Přechodnou etapou v hrobě však nemusejí projít všichni muslimové. Teologové předpokládají, že přímo do ráje půjdou mučedníci (''šuhadáʼ''), kteří padli za „stezce Boží“ (''fí sabíliʼlláh''), tedy v boji za věc islámu (''[[džihád (Islam)|džihád]]''), a zbožné ženy, které zemřou při porodu nebo v době šestinedělí. Rovněž [[prorokové a profécie (Islam)|proroci]] jdou přímo do nebe, tedy s výjimkou těch, kteří – jak muslimové předpokládají – vlastně ani nikdy nezemřeli, mezi něž patří [[ʻÍsá (Islam)|ʻÍsá]] (Ježíš), [[Idrís (Islam)|Idrís]] (Henoch?), [[Iljás (Islam)|Iljás]] (Eliáš) a patron súfijů, [[al-Chidr (Islam)|al-Chidr]] (psáno též al-Chadir). Muslimové věří, že mrtvý si je vědom zacházení, jakého se mu po smrti dostává. Zesnulý tedy ví, kdo jej omývá, pohřbívá i kdo se účastní jeho pohřbu. To názorně dokládá i dílo Háfize ibn Abí ad-Dunjá (823–894), autora ''Knihy snů'' (''Kitáb al-manámát''). Tento spis má mimořádný význam pro formování rozmanitých představ islámské lidové eschatologie. Prostřednictvím snů Háfiz ibn Abí ad-Dunjá obeznamuje lidi s moudrostí pocházející ze záhrobí ([[výklad snů (Islam)|výklad snů]]). V tomto smyslu chápe autor snová vidění jako hlavní prostředek komunikace mezi živými a světem mrtvých. Mrtví ve snech jsou zdrojem spirituálního vedení. Mrtvý zná cenu svých činů, ale nemůže nic napravit. Živý může jednat, ale zase nezná cenu svých skutků. Proto je spolupráce obou světů nutná (!).
+<span id="entry">eschatologie</span> – nauka o onom světě, o záhrobí, čili existenci po [[smrt a pohřební obřady (Islam)|smrti]]. Islámská individuální eschatologie, tedy nauka o tom, co se děje s člověkem mezi okamžikem smrti a dnem zmrtvýchvstání, má jen velmi nejisté koranické základy ([[Korán (Islam)|Korán]]), a o to více se do ní proto promítají nejrůznější lidové představy, legendy a mýty. Smrtí se rozumí okamžik odloučení duše od těla. Podle tradice odebírá duši z těla zesnulého ʻAzráʼíl, mocný [[andělé (Islam)|anděl]] smrti. V případě věřících – jak muslimská lidová představivost předpokládá – tento proces probíhá hladce, u hříšníků a nevěřících však tento moment provázejí velké útrapy, neboť tělo i duše se urputně brání. Korán nám nikde zcela jednoznačně neříká, co se děje s duší mezi okamžikem smrti a dnem zmrtvýchvstání. Na jednu stranu prorok [[Muhammad (Islam)|Muhammad]] konstatoval, že mrtví nebudou vědět, jak dlouho byli pohřbeni, na druhou stranu z některých veršů medínského období (2:149; 3:163) vyplývá, že duše se nezávisle na těle vyznačuje nepřetržitou existencí a že soud nad ní se bude konat bezprostředně po smrti. Tuto zkoušku musíme odlišovat od soudu, který následuje po zmrtvýchvstání (''qijáma''), pro nějž má arabština mimo jiné označení jako Den zúčtování ([[Den posledního soudu (Islam)|Den posledního soudu]]). Soudu, který probíhá přímo v hrobě, se pro odlišení proto často říkává „andělský soud“ nebo „soud ''[[barzach (Islam)|barzachu]]''“, přičemž ''barzachem'' (mnohoznačný výraz patrně perského původu) se v tomto kontextu myslí jistý způsob „přechodného bytí“. Myšlenka „andělského soudu“, případně trestu již v [[hroby (Islam)|hrobě]], ovšem předpokládá, že zesnulý je obdařen jistým druhem vědomé existence i po smrti. Podle velmi rozšířeného přesvědčení představuje bytí v hrobě předzvěst existence na Onom světě se vším, co k tomu náleží. To znamená, že pro ty, kdo přijdou do nebe, se hrob promění v jednu z rajských zahrad ([[ráj (Islam)|ráj]]), a pro ty, kdo skončí v [[peklo (Islam)|pekle]], se hrob stane jednou z pekelných slojí. Hříšníci tam budou mučeni nářkem truchlících, zatímco věřící si budou vychutnávat předzvěst rajských odměn. Postavy vyslýchajících andělů Munkara a Nakíra sice nemají přímou oporu v [[Korán (Islam)|Koránu]] a jen velmi chabou oporu v Tradici (jeden ''[[hadíth (Islam)|hadíth]]'' ve sbírce al-Tirmídhího), ale tradiční muslimské představy se bez nich neobejdou. Jedno z mnoha podání popisuje onen výslech následovně: K mrtvému se v hrobě dostaví dva andělé (lidová představivost je dokonce dokáže popsat: mají černé tváře, modré oči a zachmuřené rysy), kteří mu položí tři otázky: Kdo je tvým bohem? Kdo je tvým prorokem? Jaké je tvé náboženství? Jestliže vyslechnou správnou odpověď, kterou částečně obsahuje ''šaháda'', muslimské [[vyznání víry (Islam)|vyznání víry]] („Vyznávám, že není božstva kromě Boha a [[Muhammad (Islam)|Muhammad]] je posel Boží“), hrob se rozšíří, zalije světlem, naplní vůní a zesnulý v něm v příjemném rozpoložení stráví vyměřený čas až do Dne posledního soudu. V opačném případě se hrob zúží a ztísněný zesnulý v něm bude zakoušet muka jako předzvěst věčného trestu, jež ho čeká na Onom světě. Odlišné lidové podání přivádí na scénu – v případě, že se jedná o výslech zbožného muslima – jiné dva anděly zvané Baššár a Mubaššir, kteří se od předchozích dvou vyslýchajících liší především tím, že se usmívají a mají laskavé, dobrosrdečné rysy. Lidových verzí „andělského soudu“ je však bezpočet. Přechodnou etapou v hrobě však nemusejí projít všichni muslimové. Teologové předpokládají, že přímo do ráje půjdou mučedníci (''šuhadáʼ''), kteří padli za „stezce Boží“ (''fí sabíliʼlláh''), tedy v boji za věc islámu (''[[džihád (Islam)|džihád]]''), a zbožné ženy, které zemřou při porodu nebo v době šestinedělí. Rovněž [[prorokové a profécie (Islam)|proroci]] jdou přímo do nebe, tedy s výjimkou těch, kteří – jak muslimové předpokládají – vlastně ani nikdy nezemřeli, mezi něž patří [[ʻÍsá (Islam)|ʻÍsá]] (Ježíš), [[Idrís (Islam)|Idrís]] (Henoch?), [[Iljás (Islam)|Iljás]] (Eliáš) a patron súfijů, [[al-Chidr (Islam)|al-Chidr]] (psáno též al-Chadir). Muslimové věří, že mrtvý si je vědom zacházení, jakého se mu po smrti dostává. Zesnulý tedy ví, kdo jej omývá, pohřbívá i kdo se účastní jeho pohřbu. To názorně dokládá i dílo Háfize ibn Abí ad-Dunjá (823–894), autora ''Knihy snů'' (''Kitáb al-manámát''). Tento spis má mimořádný význam pro formování rozmanitých představ islámské lidové eschatologie. Prostřednictvím snů Háfiz ibn Abí ad-Dunjá obeznamuje lidi s moudrostí pocházející ze záhrobí ([[výklad snů (Islam)|výklad snů]]). V tomto smyslu chápe autor snová vidění jako hlavní prostředek komunikace mezi živými a světem mrtvých. Mrtví ve snech jsou zdrojem spirituálního vedení. Mrtvý zná cenu svých činů, ale nemůže nic napravit. Živý může jednat, ale zase nezná cenu svých skutků. Proto je spolupráce obou světů nutná (!).
 Lidové představy o tom, co se vlastně děje s člověkem po smrti, jsou vskutku velmi rozmanité. Některé z těchto barvitých hypotéz předkladá ve svém díle ''Arabská společnost ve středním věku'' proslulý anglický orientalista Edward William Lane:
@@ Řádek 35: / Řádek 35: @@
 * Werner, Helmut. ''Islámská kniha mrtvých''. Přel. Václav Vodička. Praha: Pragma, 2003.
-''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''
 [[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
 [[Kategorie:Islám]]

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 18:21
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">eschatologie</span> – nauka o onom světě, o záhrobí, čili existenci po [[smrt a pohřební obřady (Islam)\|smrti]]. Islámská individuální eschatologie, tedy nauka o tom, co se děje s člověkem mezi okamžikem smrti a dnem zmrtvýchvstání, má jen velmi nejisté koranické základy ([[Korán (Islam)\|Korán]]), a o to více se do ní proto promítají nejrůznější lidové představy, legendy a mýty. Smrtí se rozumí okamžik odloučení duše od těla. Podle tradice odebírá duši z těla zesnulého ʻAzráʼíl, mocný [[andělé (Islam)\|anděl]] smrti. V případě věřících – jak muslimská lidová představivost předpokládá – tento proces probíhá hladce, u hříšníků a nevěřících však tento moment provázejí velké útrapy, neboť tělo i duše se urputně brání. Korán nám nikde zcela jednoznačně neříká, co se děje s duší mezi okamžikem smrti a dnem zmrtvýchvstání. Na jednu stranu prorok [[Muhammad (Islam)\|Muhammad]] konstatoval, že mrtví nebudou vědět, jak dlouho byli pohřbeni, na druhou stranu z některých veršů medínského období (2:149; 3:163) vyplývá, že duše se nezávisle na těle vyznačuje nepřetržitou existencí a že soud nad ní se bude konat bezprostředně po smrti. Tuto zkoušku musíme odlišovat od soudu, který následuje po zmrtvýchvstání (''qijáma''), pro nějž má arabština mimo jiné označení jako Den zúčtování ([[den posledního soudu (Islam)\|Den posledního soudu]]). Soudu, který probíhá přímo v hrobě, se pro odlišení proto často říkává „andělský soud“ nebo „soud ''[[barzach (Islam)\|barzachu]]''“, přičemž ''barzachem'' (mnohoznačný výraz patrně perského původu) se v tomto kontextu myslí jistý způsob „přechodného bytí“. Myšlenka „andělského soudu“, případně trestu již v @ hrobě, ovšem předpokládá, že zesnulý je obdařen jistým druhem vědomé existence i po smrti. Podle velmi rozšířeného přesvědčení představuje bytí v hrobě předzvěst existence na Onom světě se vším, co k tomu náleží. To znamená, že pro ty, kdo přijdou do nebe, se hrob promění v jednu z rajských zahrad ([[ráj (Islam)\|ráj]]), a pro ty, kdo skončí v [[peklo (Islam)\|pekle]], se hrob stane jednou z pekelných slojí. Hříšníci tam budou mučeni nářkem truchlících, zatímco věřící si budou vychutnávat předzvěst rajských odměn. Postavy vyslýchajících andělů Munkara a Nakíra sice nemají přímou oporu v [[Korán (Islam)\|Koránu]] a jen velmi chabou oporu v Tradici (jeden ''[[hadíth (Islam)\|hadíth]]'' ve sbírce al-Tirmídhího), ale tradiční muslimské představy se bez nich neobejdou. Jedno z mnoha podání popisuje onen výslech následovně: K mrtvému se v hrobě dostaví dva andělé (lidová představivost je dokonce dokáže popsat: mají černé tváře, modré oči a zachmuřené rysy), kteří mu položí tři otázky: Kdo je tvým bohem? Kdo je tvým prorokem? Jaké je tvé náboženství? Jestliže vyslechnou správnou odpověď, kterou částečně obsahuje ''šaháda'', muslimské [[vyznání víry (Islam)\|vyznání víry]] („Vyznávám, že není božstva kromě Boha a [[Muhammad (Islam)\|Muhammad]] je posel Boží“), hrob se rozšíří, zalije světlem, naplní vůní a zesnulý v něm v příjemném rozpoložení stráví vyměřený čas až do Dne posledního soudu. V opačném případě se hrob zúží a ztísněný zesnulý v něm bude zakoušet muka jako předzvěst věčného trestu, jež ho čeká na Onom světě. Odlišné lidové podání přivádí na scénu – v případě, že se jedná o výslech zbožného muslima – jiné dva anděly zvané Baššár a Mubaššir, kteří se od předchozích dvou vyslýchajících liší především tím, že se usmívají a mají laskavé, dobrosrdečné rysy. Lidových verzí „andělského soudu“ je však bezpočet. Přechodnou etapou v hrobě však nemusejí projít všichni muslimové. Teologové předpokládají, že přímo do ráje půjdou mučedníci (''šuhadáʼ''), kteří padli za „stezce Boží“ (''fí sabíliʼlláh''), tedy v boji za věc islámu (''[[džihád (Islam)\|džihád]]''), a zbožné ženy, které zemřou při porodu nebo v době šestinedělí. Rovněž [[prorokové a profécie (Islam)\|proroci]] jdou přímo do nebe, tedy s výjimkou těch, kteří – jak muslimové předpokládají – vlastně ani nikdy nezemřeli, mezi něž patří [[ʻÍsá (Islam)\|ʻÍsá]] (Ježíš), [[Idrís (Islam)\|Idrís]] (Henoch?), [[Iljás (Islam)\|Iljás]] (Eliáš) a patron súfijů, [[al-Chidr (Islam)\|al-Chidr]] (psáno též al-Chadir). Muslimové věří, že mrtvý si je vědom zacházení, jakého se mu po smrti dostává. Zesnulý tedy ví, kdo jej omývá, pohřbívá i kdo se účastní jeho pohřbu. To názorně dokládá i dílo Háfize ibn Abí ad-Dunjá (823–894), autora ''Knihy snů'' (''Kitáb al-manámát''). Tento spis má mimořádný význam pro formování rozmanitých představ islámské lidové eschatologie. Prostřednictvím snů Háfiz ibn Abí ad-Dunjá obeznamuje lidi s moudrostí pocházející ze záhrobí ([[výklad snů (Islam)\|výklad snů]]). V tomto smyslu chápe autor snová vidění jako hlavní prostředek komunikace mezi živými a světem mrtvých. Mrtví ve snech jsou zdrojem spirituálního vedení. Mrtvý zná cenu svých činů, ale nemůže nic napravit. Živý může jednat, ale zase nezná cenu svých skutků. Proto je spolupráce obou světů nutná (!).	+	<span id="entry">eschatologie</span> – nauka o onom světě, o záhrobí, čili existenci po [[smrt a pohřební obřady (Islam)\|smrti]]. Islámská individuální eschatologie, tedy nauka o tom, co se děje s člověkem mezi okamžikem smrti a dnem zmrtvýchvstání, má jen velmi nejisté koranické základy ([[Korán (Islam)\|Korán]]), a o to více se do ní proto promítají nejrůznější lidové představy, legendy a mýty. Smrtí se rozumí okamžik odloučení duše od těla. Podle tradice odebírá duši z těla zesnulého ʻAzráʼíl, mocný [[andělé (Islam)\|anděl]] smrti. V případě věřících – jak muslimská lidová představivost předpokládá – tento proces probíhá hladce, u hříšníků a nevěřících však tento moment provázejí velké útrapy, neboť tělo i duše se urputně brání. Korán nám nikde zcela jednoznačně neříká, co se děje s duší mezi okamžikem smrti a dnem zmrtvýchvstání. Na jednu stranu prorok [[Muhammad (Islam)\|Muhammad]] konstatoval, že mrtví nebudou vědět, jak dlouho byli pohřbeni, na druhou stranu z některých veršů medínského období (2:149; 3:163) vyplývá, že duše se nezávisle na těle vyznačuje nepřetržitou existencí a že soud nad ní se bude konat bezprostředně po smrti. Tuto zkoušku musíme odlišovat od soudu, který následuje po zmrtvýchvstání (''qijáma''), pro nějž má arabština mimo jiné označení jako Den zúčtování ([[den posledního soudu (Islam)\|Den posledního soudu]]). Soudu, který probíhá přímo v hrobě, se pro odlišení proto často říkává „andělský soud“ nebo „soud ''[[barzach (Islam)\|barzachu]]''“, přičemž ''barzachem'' (mnohoznačný výraz patrně perského původu) se v tomto kontextu myslí jistý způsob „přechodného bytí“. Myšlenka „andělského soudu“, případně trestu již v [[hroby (Islam)\|hrobě]], ovšem předpokládá, že zesnulý je obdařen jistým druhem vědomé existence i po smrti. Podle velmi rozšířeného přesvědčení představuje bytí v hrobě předzvěst existence na Onom světě se vším, co k tomu náleží. To znamená, že pro ty, kdo přijdou do nebe, se hrob promění v jednu z rajských zahrad ([[ráj (Islam)\|ráj]]), a pro ty, kdo skončí v [[peklo (Islam)\|pekle]], se hrob stane jednou z pekelných slojí. Hříšníci tam budou mučeni nářkem truchlících, zatímco věřící si budou vychutnávat předzvěst rajských odměn. Postavy vyslýchajících andělů Munkara a Nakíra sice nemají přímou oporu v [[Korán (Islam)\|Koránu]] a jen velmi chabou oporu v Tradici (jeden ''[[hadíth (Islam)\|hadíth]]'' ve sbírce al-Tirmídhího), ale tradiční muslimské představy se bez nich neobejdou. Jedno z mnoha podání popisuje onen výslech následovně: K mrtvému se v hrobě dostaví dva andělé (lidová představivost je dokonce dokáže popsat: mají černé tváře, modré oči a zachmuřené rysy), kteří mu položí tři otázky: Kdo je tvým bohem? Kdo je tvým prorokem? Jaké je tvé náboženství? Jestliže vyslechnou správnou odpověď, kterou částečně obsahuje ''šaháda'', muslimské [[vyznání víry (Islam)\|vyznání víry]] („Vyznávám, že není božstva kromě Boha a [[Muhammad (Islam)\|Muhammad]] je posel Boží“), hrob se rozšíří, zalije světlem, naplní vůní a zesnulý v něm v příjemném rozpoložení stráví vyměřený čas až do Dne posledního soudu. V opačném případě se hrob zúží a ztísněný zesnulý v něm bude zakoušet muka jako předzvěst věčného trestu, jež ho čeká na Onom světě. Odlišné lidové podání přivádí na scénu – v případě, že se jedná o výslech zbožného muslima – jiné dva anděly zvané Baššár a Mubaššir, kteří se od předchozích dvou vyslýchajících liší především tím, že se usmívají a mají laskavé, dobrosrdečné rysy. Lidových verzí „andělského soudu“ je však bezpočet. Přechodnou etapou v hrobě však nemusejí projít všichni muslimové. Teologové předpokládají, že přímo do ráje půjdou mučedníci (''šuhadáʼ''), kteří padli za „stezce Boží“ (''fí sabíliʼlláh''), tedy v boji za věc islámu (''[[džihád (Islam)\|džihád]]''), a zbožné ženy, které zemřou při porodu nebo v době šestinedělí. Rovněž [[prorokové a profécie (Islam)\|proroci]] jdou přímo do nebe, tedy s výjimkou těch, kteří – jak muslimové předpokládají – vlastně ani nikdy nezemřeli, mezi něž patří [[ʻÍsá (Islam)\|ʻÍsá]] (Ježíš), [[Idrís (Islam)\|Idrís]] (Henoch?), [[Iljás (Islam)\|Iljás]] (Eliáš) a patron súfijů, [[al-Chidr (Islam)\|al-Chidr]] (psáno též al-Chadir). Muslimové věří, že mrtvý si je vědom zacházení, jakého se mu po smrti dostává. Zesnulý tedy ví, kdo jej omývá, pohřbívá i kdo se účastní jeho pohřbu. To názorně dokládá i dílo Háfize ibn Abí ad-Dunjá (823–894), autora ''Knihy snů'' (''Kitáb al-manámát''). Tento spis má mimořádný význam pro formování rozmanitých představ islámské lidové eschatologie. Prostřednictvím snů Háfiz ibn Abí ad-Dunjá obeznamuje lidi s moudrostí pocházející ze záhrobí ([[výklad snů (Islam)\|výklad snů]]). V tomto smyslu chápe autor snová vidění jako hlavní prostředek komunikace mezi živými a světem mrtvých. Mrtví ve snech jsou zdrojem spirituálního vedení. Mrtvý zná cenu svých činů, ale nemůže nic napravit. Živý může jednat, ale zase nezná cenu svých skutků. Proto je spolupráce obou světů nutná (!).

	Lidové představy o tom, co se vlastně děje s člověkem po smrti, jsou vskutku velmi rozmanité. Některé z těchto barvitých hypotéz předkladá ve svém díle ''Arabská společnost ve středním věku'' proslulý anglický orientalista Edward William Lane:		Lidové představy o tom, co se vlastně děje s člověkem po smrti, jsou vskutku velmi rozmanité. Některé z těchto barvitých hypotéz předkladá ve svém díle ''Arabská společnost ve středním věku'' proslulý anglický orientalista Edward William Lane:

@@ Řádek 9: / Řádek 9: @@
 . Jiní se domnívají, že duše jsou s [[Ádám (Islam)|Adamem]] v nejnižším nebi a rovněž opírají své mínění o autoritu svého proroka, který oznámil, že při svém návratu s hořejších nebes se své domnělé noční cesty viděl duše těch, kdož byli předurčeni do ráje, po pravé ruce Adamově a duše, jež byly odsouzeny do pekla, po levé ruce jeho.
-. Jiní bájí, že duše věřících zůstávají ve studni [[Zemzem (Islam)|Zemzemu]] a duše nevěřících v nějaké studni v provincii Hadramótu zvané Baharút, ale toto mínění označuje se za heretické (?).
+. Jiní bájí, že duše věřících zůstávají ve studni [[Zamzam (Islam)|Zemzemu]] a duše nevěřících v nějaké studni v provincii Hadramótu zvané Baharút, ale toto mínění označuje se za heretické (?).
 . Jiní praví, že duše zůstávají u svých hrobů po sedm dní, avšak jest nejisto, kam potom jdou.

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 16:58
Řádek 24:		Řádek 24:

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
		+	* Al-Kisáʼí, Abúʼl-Hasan. ''Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorokoch: Islamské mýty a legendy.'' Přel. Ján Pauliny. Bratislava: Tatran, 1980;
−
		+	* Biernot, David, a kol. ''Konec tohoto světa: Milenialismus a jeho místo v judaismu, křesťanství a islámu''. Praha: Dingir, 2012;
−	Al-Kisáʼí, Abúʼl-Hasan. ''Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorokoch: Islamské mýty a legendy.'' Přel. Ján Pauliny. Bratislava: Tatran, 1980;
		+	* Filiu, Jean-Pierre. ''Apokalypsa v islámu''. Přel. Markéta Kovaříková, Kateřina Holasová a Miluše Šmídová. Praha: Volvox Globator, 2011;
−
		+	* Lane, Edward William. ''Arabská společnost ve středním věku: Studie k „Tisíc a jedné noci“''. Přel. Josef Mrkos. Praha: V. Kotrba, 1905;
−	Biernot, David, a kol. ''Konec tohoto světa: Milenialismus a jeho místo v judaismu, křesťanství a islámu''. Praha: Dingir, 2012;
		+	* Maʻsúmiánová Farnáz. ''Život po smrti v učení světových náboženství''. Přel. Igor Košut. Brno: Jota, 1995;
−
		+	* Ondračka, Lubomír, a kol. ''Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti''. Praha: Cesta domů, 2010;
−	Filiu, Jean-Pierre. ''Apokalypsa v islámu''. Přel. Markéta Kovaříková, Kateřina Holasová a Miluše Šmídová. Praha: Volvox Globator, 2011;
		+	* Ostřanský, Bronislav, ed. ''Smrt, hroby a záhrobí v islámu''. Praha: Academia, 2015;
−
		+	* Vojtíšek, Zdeněk, a kol. ''Apokalypsa, nebo transformace?: Mileniální koncepce v minulosti i současnosti''. Praha: Dingir, 2014;
−	Lane, Edward William. ''Arabská společnost ve středním věku: Studie k „Tisíc a jedné noci“''. Přel. Josef Mrkos. Praha: V. Kotrba, 1905;
		+	* Vondráčková, Šárka, ed. ''Konec světa''. Brno: Masarykova univerzita, 2014;
−
		+	* Werner, Helmut. ''Islámská kniha mrtvých''. Přel. Václav Vodička. Praha: Pragma, 2003.
−	Maʻsúmiánová Farnáz. ''Život po smrti v učení světových náboženství''. Přel. Igor Košut. Brno: Jota, 1995;
−
−	Ondračka, Lubomír, a kol. ''Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti''. Praha: Cesta domů, 2010;
−
−	Ostřanský, Bronislav, ed. ''Smrt, hroby a záhrobí v islámu''. Praha: Academia, 2015;
−
−	Vojtíšek, Zdeněk, a kol. ''Apokalypsa, nebo transformace?: Mileniální koncepce v minulosti i současnosti''. Praha: Dingir, 2014;
−
−	Vondráčková, Šárka, ed. ''Konec světa''. Brno: Masarykova univerzita, 2014;
−
−	Werner, Helmut. ''Islámská kniha mrtvých''. Přel. Václav Vodička. Praha: Pragma, 2003.

	''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />		''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 23: / Řádek 23: @@
 Představy o konci světa, posledním soudu, ráji a pekle se objevují již v nejranějších súrách Koránu a můžeme konstatovat, že eschatologické motivy jsou v prvním mekkánském období Muhammadova zjevení jedny z dominantních. Sugestivní koranické podání ráje přitahovalo, líčení pekla zase děsilo – ovšem v každém případě eschatologické súry zneklidňovaly a stále zneklidňují.
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Al-Kisáʼí, Abúʼl-Hasan. ''Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorokoch: Islamské mýty a legendy.'' Přel. Ján Pauliny. Bratislava: Tatran, 1980;

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:06
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:54
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:23
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 14:48
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 13:19
(Žádný rozdíl)