jinověrci (Islam) - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:47Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:18Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:24Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:30Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:36Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:10Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:54Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:55Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:55Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:13Z

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-<span id="entry">jinověrci</span> (''ahl al-kitáb'') – ve středověkém muslimském prostředí křesťané a židé. Spory o to, zda jejich postavení ve středověké muslimské společnosti bylo či nebylo diskriminační se táhnou již celá staletí, což svědčí o složitosti a nejednoznačnosti celé zmíněné problematiky. Pokud některá opatření, jež byla vůči jinověrcům ve středověku uplatňována, budeme vnímat jako diskriminační, pak je třeba si o to důrazněji uvědomit, o co více byly náboženské minority persekuovány na tehdejším křesťanském Západě. Muslimové, obecně vzato, rozdělují lidstvo podle náboženského klíče na tři skupiny: ty, kdož přijali islám; jinověrce, kterým říkají „Lidé knihy“ (''ahl al-kitáb''), čímž se poukazuje na skutečnost, že byli mezi příjemci Božího zjevení, nebo „Lidé chránění“ (''ahl adh-dhimma''), čímž se zase naráží na to, že by jim muslimové, žijí-li na jejich území, měli, za jistých podmínek, poskytovat ochranu, a polyteisté, zvaní arabsky ''mušrikún'', nebo-li „ti, kdož přidružují k Bohu (někoho jiného)“, kteří by měli být, dle klasického výkladu, buď přinuceni přijmout islám, nebo zabiti (viz ''[[širk (Islam)|širk]]''). Středověcí muslimové na „Lidi Knihy“ zpravidla nepohlíželi jako na „občany druhé kategorie“. Byli, jak jsme již poznamenali, „Lidem chráněným“, což muslimové vnímali jako výraz velkorysosti Obce (''umma''). V podstatě na ně bylo nahlíženo jako na stálé hosty, kteří se mají k hostitelům, tedy muslimům, chovat náležitým způsobem, tedy zdrženlivě a s patřičnou úctou. Navíc, jinověrci byli nepřehlédnutelným zdrojem možných konvertitů, nových muslimů, kteří byli do společnosti přijímáni bez výhrad. Klasické islámské právo (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]'') velmi podrobně rozebírá nejrůznější aspekty postavení jinověrců v muslimské společnosti a jejich vztahů k muslimům. K postavení jinověrců se vyjadřuje celá řada veršů (''áját'') [[Korán (Islam)|Koránu]]; bohužel se však jednotlivé texty vzájemně liší především v míře proklamované tolerance, a proto se koranickými argumenty v tomto směru mohou shodně zaštiťovat jak zastánci vstřícného a tolerantního postoje k těmto náboženským minoritám, tak také hlasatelé nesnášenlivosti a tvrdého přístupu k nim. Vztahy mezi muslimy a křesťany byly (a jsou) poznamenány střety, rozpory i vzájemným pronásledováním. Navíc naše současnost není právě nakloněna zdůrazňování hodnot mezináboženského dialogu a porozumění. Ideová konfrontace se stupňuje a ve stínu kontroverzních výroků na obou stranách zůstává bohatý a mimořádně vlivný odkaz plodného vzájemného obohacování se ve středověku, a to jak na poli vědy a poznávání, tak i ve sféře materiální kultury. Přestože se dnes všeobecně zdůrazňují zejména ty temnější stránky vzájemného „stýkání se a potýkání“ obou stran, vstřícná setkávání vyznačující se oboustranným respektem a snahou o porozumění provázejí islám již od jeho samých počátků. Vzpomeňme kupříkladu setkání proroka [[Muhammad (Islam)|Muhammada]] s křesťany v jihoarabské obci Nadžránu, setkání Timothea I a Hárúna ar-Rašída, papeže Řehoře VII a sultána an-Násira v roce 1076 nebo vstřícné přijetí sv. Františka z Assisi u egyptského sultána během 5. křížové výpravy v roce 1219. V moderních dějinách křesťansko-muslimských vztahů sehrál klíčovou roli II. vatikánský koncil, v jehož vlivných závěrech (v prohlášení ''Nostra Aetate'' z roku 1965) katolická církev oficiálně takto vyjádřila svou vůli k dialogu s ostatními náboženstvími: „Církev má v úctě také muslimy, kteří vyznávají jediného Boha, živého a věčného, milosrdného a všemohoucího, stvořitele nebe a země, který mluvil k lidem.“
+<span id="entry">jinověrci</span> (''ahl al-kitáb'') – ve středověkém muslimském prostředí křesťané a židé. Spory o to, zda jejich postavení ve středověké muslimské společnosti bylo či nebylo diskriminační se táhnou již celá staletí, což svědčí o složitosti a nejednoznačnosti celé zmíněné problematiky. Pokud některá opatření, jež byla vůči jinověrcům ve středověku uplatňována, budeme vnímat jako diskriminační, pak je třeba si o to důrazněji uvědomit, o co více byly náboženské minority persekuovány na tehdejším křesťanském Západě. Muslimové, obecně vzato, rozdělují lidstvo podle náboženského klíče na tři skupiny: ty, kdož přijali islám; jinověrce, kterým říkají „Lidé knihy“ (''ahl al-kitáb''), čímž se poukazuje na skutečnost, že byli mezi příjemci Božího zjevení, nebo „Lidé chránění“ (''ahl adh-dhimma''), čímž se zase naráží na to, že by jim muslimové, žijí-li na jejich území, měli, za jistých podmínek, poskytovat ochranu, a polyteisté, zvaní arabsky ''mušrikún'', nebo-li „ti, kdož přidružují k Bohu (někoho jiného)“, kteří by měli být, dle klasického výkladu, buď přinuceni přijmout islám, nebo zabiti (viz ''[[širk (Islam)|širk]]''). Středověcí muslimové na „Lidi Knihy“ zpravidla nepohlíželi jako na „občany druhé kategorie“. Byli, jak jsme již poznamenali, „Lidem chráněným“, což muslimové vnímali jako výraz velkorysosti Obce (''umma''). V podstatě na ně bylo nahlíženo jako na stálé hosty, kteří se mají k hostitelům, tedy muslimům, chovat náležitým způsobem, tedy zdrženlivě a s patřičnou úctou. Navíc, jinověrci byli nepřehlédnutelným zdrojem možných konvertitů, nových muslimů, kteří byli do společnosti přijímáni bez výhrad. Klasické islámské právo (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]'') velmi podrobně rozebírá nejrůznější aspekty postavení jinověrců v muslimské společnosti a jejich vztahů k muslimům. K postavení jinověrců se vyjadřuje celá řada veršů (''áját'') [[Korán (Islam)|Korán]]u; bohužel se však jednotlivé texty vzájemně liší především v míře proklamované tolerance, a proto se koranickými argumenty v tomto směru mohou shodně zaštiťovat jak zastánci vstřícného a tolerantního postoje k těmto náboženským minoritám, tak také hlasatelé nesnášenlivosti a tvrdého přístupu k nim. Vztahy mezi muslimy a křesťany byly (a jsou) poznamenány střety, rozpory i vzájemným pronásledováním. Navíc naše současnost není právě nakloněna zdůrazňování hodnot mezináboženského dialogu a porozumění. Ideová konfrontace se stupňuje a ve stínu kontroverzních výroků na obou stranách zůstává bohatý a mimořádně vlivný odkaz plodného vzájemného obohacování se ve středověku, a to jak na poli vědy a poznávání, tak i ve sféře materiální kultury. Přestože se dnes všeobecně zdůrazňují zejména ty temnější stránky vzájemného „stýkání se a potýkání“ obou stran, vstřícná setkávání vyznačující se oboustranným respektem a snahou o porozumění provázejí islám již od jeho samých počátků. Vzpomeňme kupříkladu setkání proroka [[Muhammad (Islam)|Muhammada]] s křesťany v jihoarabské obci Nadžránu, setkání Timothea I a Hárúna ar-Rašída, papeže Řehoře VII a sultána an-Násira v roce 1076 nebo vstřícné přijetí sv. Františka z Assisi u egyptského sultána během 5. křížové výpravy v roce 1219. V moderních dějinách křesťansko-muslimských vztahů sehrál klíčovou roli II. vatikánský koncil, v jehož vlivných závěrech (v prohlášení ''Nostra Aetate'' z roku 1965) katolická církev oficiálně takto vyjádřila svou vůli k dialogu s ostatními náboženstvími: „Církev má v úctě také muslimy, kteří vyznávají jediného Boha, živého a věčného, milosrdného a všemohoucího, stvořitele nebe a země, který mluvil k lidem.“
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
@@ Řádek 12: / Řádek 12: @@
 * Žďárský, Pavel, ed. ''Alois Musil: Ze světa islámu''. Praha: Akropolis, 2014.
-''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''
 [[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
 [[Kategorie:Islám]]

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 16:58
Řádek 2:		Řádek 2:

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
		+	* Boušek, Daniel. ''Polemika islámu s judaismem a hebrejskou biblí ve středověku: Ibn Hazm a Samawʼal al-Maghribí''. Praha: Academia, 2013;
−
		+	* Hourani, Albert. ''Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost''. Přel. Šimon Pellar. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010;
−	Boušek, Daniel. ''Polemika islámu s judaismem a hebrejskou biblí ve středověku: Ibn Hazm a Samawʼal al-Maghribí''. Praha: Academia, 2013;
		+	* Mendel, Miloš. ''Muslimové a jejich svět: O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu.'' Praha: Dingir, 2015;
−
		+	* Robinson, Francis. ''Svět islámu''. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997;
−	Hourani, Albert. ''Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost''. Přel. Šimon Pellar. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010;
		+	* Tauer, Felix. ''Svět islámu: Dějiny a kultura''. Praha: Vyšehrad, 2006;
−
		+	* Van Ess, J., Küng, H. ''Křesťanství a islám: Na cestě k dialogu''. Přel. Jiří Hoblík, Luboš Kropáček. Praha: Vyšehrad, 1999;
−	Mendel, Miloš. ''Muslimové a jejich svět: O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu.'' Praha: Dingir, 2015;
		+	* Veselý, Rudolf, ''Přehled politických a kulturních dějin islámských zemí od vzniku islámu do konce 18. století,'' Praha: Karolinum 1991;
−
		+	* Wheatcroft, Andrew. ''Nevěřící: Střety křesťanství s islámem v letech 638–2002''. Přel. Miroslav Košťál. Praha: BB/art, 2006;
−	Robinson, Francis. ''Svět islámu''. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997;
		+	* Žďárský, Pavel, ed. ''Alois Musil: Ze světa islámu''. Praha: Akropolis, 2014.
−
−	Tauer, Felix. ''Svět islámu: Dějiny a kultura''. Praha: Vyšehrad, 2006;
−
−	Van Ess, J., Küng, H. ''Křesťanství a islám: Na cestě k dialogu''. Přel. Jiří Hoblík, Luboš Kropáček. Praha: Vyšehrad, 1999;
−
−	Veselý, Rudolf, ''Přehled politických a kulturních dějin islámských zemí od vzniku islámu do konce 18. století,'' Praha: Karolinum 1991;
−
−	Wheatcroft, Andrew. ''Nevěřící: Střety křesťanství s islámem v letech 638–2002''. Přel. Miroslav Košťál. Praha: BB/art, 2006;
−
−	Žďárský, Pavel, ed. ''Alois Musil: Ze světa islámu''. Praha: Akropolis, 2014.

	''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />		''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">jinověrci</span> (''ahl al-kitáb'') – ve středověkém muslimském prostředí křesťané a židé. Spory o to, zda jejich postavení ve středověké muslimské společnosti bylo či nebylo diskriminační se táhnou již celá staletí, což svědčí o složitosti a nejednoznačnosti celé zmíněné problematiky. Pokud některá opatření, jež byla vůči jinověrcům ve středověku uplatňována, budeme vnímat jako diskriminační, pak je třeba si o to důrazněji uvědomit, o co více byly náboženské minority persekuovány na tehdejším křesťanském Západě. Muslimové, obecně vzato, rozdělují lidstvo podle náboženského klíče na tři skupiny: ty, kdož přijali islám; jinověrce, kterým říkají „Lidé knihy“ (''ahl al-kitáb''), čímž se poukazuje na skutečnost, že byli mezi příjemci Božího zjevení, nebo „Lidé chránění“ (''ahl adh-dhimma''), čímž se zase naráží na to, že by jim muslimové, žijí-li na jejich území, měli, za jistých podmínek, poskytovat ochranu, a polyteisté, zvaní arabsky ''mušrikún'', nebo-li „ti, kdož přidružují k Bohu (někoho jiného)“, kteří by měli být, dle klasického výkladu, buď přinuceni přijmout islám, nebo zabiti (viz ''[[širk (Islam)|širk]]''). Středověcí muslimové na „Lidi Knihy“ zpravidla nepohlíželi jako na „občany druhé kategorie“. Byli, jak jsme již poznamenali, „Lidem chráněným“, což muslimové vnímali jako výraz velkorysosti Obce (''umma''). V podstatě na ně bylo nahlíženo jako na stálé hosty, kteří se mají k hostitelům, tedy muslimům, chovat náležitým způsobem, tedy zdrženlivě a s patřičnou úctou. Navíc, jinověrci byli nepřehlédnutelným zdrojem možných konvertitů, nových muslimů, kteří byli do společnosti přijímáni bez výhrad. Klasické islámské právo (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]'') velmi podrobně rozebírá nejrůznější aspekty postavení jinověrců v muslimské společnosti a jejich vztahů k muslimům. K postavení jinověrců se vyjadřuje celá řada veršů (''áját'') [[Korán (Islam)|Koránu]]; bohužel se však jednotlivé texty vzájemně liší především v míře proklamované tolerance, a proto se koranickými argumenty v tomto směru mohou shodně zaštiťovat jak zastánci vstřícného a tolerantního postoje k těmto náboženským minoritám, tak také hlasatelé nesnášenlivosti a tvrdého přístupu k nim. Vztahy mezi muslimy a křesťany byly (a jsou) poznamenány střety, rozpory i vzájemným pronásledováním. Navíc naše současnost není právě nakloněna zdůrazňování hodnot mezináboženského dialogu a porozumění. Ideová konfrontace se stupňuje a ve stínu kontroverzních výroků na obou stranách zůstává bohatý a mimořádně vlivný odkaz plodného vzájemného obohacování se ve středověku, a to jak na poli vědy a poznávání, tak i ve sféře materiální kultury. Přestože se dnes všeobecně zdůrazňují zejména ty temnější stránky vzájemného „stýkání se a potýkání“ obou stran, vstřícná setkávání vyznačující se oboustranným respektem a snahou o porozumění provázejí islám již od jeho samých počátků. Vzpomeňme kupříkladu setkání proroka [[Muhammad (Islam)|Muhammada]] s křesťany v jihoarabské obci Nadžránu, setkání Timothea I a Hárúna ar-Rašída, papeže Řehoře VII a sultána an-Násira v roce 1076 nebo vstřícné přijetí sv. Františka z Assisi u egyptského sultána během 5. křížové výpravy v roce 1219. V moderních dějinách křesťansko-muslimských vztahů sehrál klíčovou roli II. vatikánský koncil, v jehož vlivných závěrech (v prohlášení ''Nostra Aetate'' z roku 1965) katolická církev oficiálně takto vyjádřila svou vůli k dialogu s ostatními náboženstvími: „Církev má v úctě také muslimy, kteří vyznávají jediného Boha, živého a věčného, milosrdného a všemohoucího, stvořitele nebe a země, který mluvil k lidem.“
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Boušek, Daniel. ''Polemika islámu s judaismem a hebrejskou biblí ve středověku: Ibn Hazm a Samawʼal al-Maghribí''. Praha: Academia, 2013;

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:06
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:54
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:23
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 14:48
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 13:19
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 10. 11. 2024, 18:21
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 10. 11. 2024, 17:57
(Žádný rozdíl)