jména (Islam) - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:47Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:18Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:24Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:30Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:36Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:10Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:54Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:55Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:55Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:13Z

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 17:57
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">jména</span> – pojmenování osob; středověká arabská jména se pak vyznačovala mimořádnou výpovědní hodnotou. Struktura tradičních arabských jmen (neboť právě ta zcela zásadně ovlivnila jména muslimů v dalších jazycích „světa islámu“) se zcela odlišuje nejen od těch „západních“, ale i od moderních jmen arabských. O významu arabských jmen svědčí i několik studií, které tuto problematiku zevrubně mapují. Hovoříme-li o ní, můžeme se tedy přidržet jistého „klasického“ modelu. Na počátku stál obvykle ''laqab'', neboli čestné jméno, případně titul. ''Laqab'' jedinec získával až poté, co v životě něčeho dosáhl, tedy nikoliv po narození, a z jeho znění můžeme odhadnout „profesi“ nositele. Teologové a právníci (''[[fiqh (Islam)\|fiqh]]'') měli ''laqab'' složený ze slova ''dín'' (náboženství), např. slavný mystik ([[súfismus (Islam)\|súfismus]]) Muhjiddín (doslova „Oživitel náboženství“) ibn ʻArabí, perský básník Muslihuddín („Reformátor náboženství“) Saʼdí nebo literát Šarafuddín („Vznešenost náboženství“) al-Búsírí apod. Panovníci a politici měli v ''laqabu'' obvykle výraz ''dawla'' (stát), např. bújovský mocnář Ruknudawla („Pilíř státu“), případně ''mulk'' (království, panství), např. proslulý seldžucký vezír Nizámulmulk („Řád království“) atd. Před ''laqabem'' stál ještě obvykle titul související s profesí či společenským postavením, který se používal k oslovení dotyčného, nejčastěji ''[[šajch (Islam)\|šajch]]'' (velmi široké použití: starší vážený muž, představený mystického řádu, učenec atd.), ''amír'' (princ, vojenský hodnostář), ''[[imám (Islam)\|imám]]'' („představený“ mešity), ''qádí'' (islámský soudce) apod. Ve skladbě tradičního arabského jména dále následovala ''kunja'', tedy jméno otcovské či mateřské. U mužů zněla ''Abú'' (např. Abú Ahmad – Otec Ahmadův), u ženy ''Umm'' (např. Umm Ahmad – Matka Ahmadova). Toto jméno se obvykle dávalo podle nejstaršího syna a sloužilo jako uctivé a zároveň důvěrné oslovení (což platí v arabském prostředí dodnes). V případě žen v tradiční muslimské společnosti se takové oslovení stává jediným možným, neboť cizí člověk by neměl znát (a pokud je zná, tak používat) její rodné jméno. Následuje „vlastní“, čili „rodné“ jméno (''ism''), jehož samotná volba může o mnohém vypovídat. Velmi oblíbené byly především složeniny (genitivní spojení) slova ''ʻabd'' (služebník Boží, tedy člověk) a jednoho z tzv. [[Překrásná jména Boží (Islam)\|Překrásných jmen Božích]]; např. ʻAbdalláh (Služebník Boží), ʻAbdarrahmán (Služebník Milosrdného – tedy Boha), ʻAbdalkarím (Služebník Vznešeného – tedy Boha) apod. Nejrozšířenější vůbec však byla jména Prorokova, tedy nejen nejčetnější [[Muhammad (Islam)\|Muhammad]], ale též Ahmad a Mustafá. Ostatně celá řada ''[[hadíth (Islam)\|hadíthů]]'' řeší otázku, jak pojmenovat dítě (viz [[děti a dětství (Islam)\|děti a dětství]]), co je vhodné a co naopak zcela zakázané (např. používat v genitivním spojení s ''ʻabd'' jiné než Boží jméno). Za velmi vhodné se tradičně pokládalo pojmenovat dítě po vzoru [[prorokové a profécie (Islam)\|proroků]]; proto je v arabském světě tolik [[Sulajmán (Islam)\|Sulajmánů]] (Šalamounů), [[Ádám (Islam)\|Ádamů]] (Adamů), [[~~Músů~~ (Islam)\|Músů]] (Mojžíšů), [[Ibráhím (Islam)\|Ibráhímů]] (Abrahámů), [[Ismáʻíl (Islam)\|Ismáʻílů]] (Izraelů), [[ʻÍsá (Islam)\|ʻÍsů]] (Ježíšů) a dalších. Ve středověku šlo ze jména vyčíst také, zda jeho nositel je svobodný člověk nebo [[otroci a otroctví (Islam)\|otrok]], neboť těm se obvykle dávala jména cenných věcí, např. Džawhar (Klenot), Luʼlu (Perla), Jákút (Drahokam), Káfúr (Kafr) apod. Za jménem (''ism'') následovala filiace (''nasab''), u mužů obsahující slovo ''ibn'' (ibn Ahmad – syn Ahmadův), u žen pak ''bint'' (bint Fátima – dcera Fátimina). Staří Arabové si velmi cenili znalosti genealogie, takže ve středověkých spisech nalezneme genealogické řetězce vedoucí obvykle tři až pět generací nazpět (např. Ahmad ibn Muhammad ibn Sulajmán ibn Mahmúd...). Končí-li předchozí jméno na vokál, pak se místo ''ibn'' píše ''bin'' (např. Usáma bin Ládin aj.). Filiace se nemusela nutně vztahovat přímo ke jménu otce; např. Ibn Chaldún (syn Chaldúnův, nebyl ve skutečnosti jeho synem, nýbrž Chaldún byl vzdálený jemenský prapředek slavného maghribského historika). Tradiční arabské jméno dále pokračuje ''nisbou'', adjektivem (končícím na ''–í''), jenž mohlo být nejčastěji místní (např. Tantáví – pocházející z Tanty, Baghdádí – baghdádský, Basrí – baserský aj.), etnické (např. Fárisí – Peršan, Kurdí – Kurd, Badawí – beduín, Kalbí – příslušník kmenového svazu Kalb atd.) nebo nábožensko-právní (např. Málikí – málikovský, Hanafí – hanafijský apod.). ''Nisba'' nemusela nutně poukazovat na příslušnost dotyčného, ale obvykle se dědila; takže např. pan Tantáwí se vůbec nemusel narodit v dolnoegyptské Tantě, pouze patřil k rodu, jež odtamtud původně pocházel. Na závěr jména se někdy kladla ''šuhra'', neboli přezdívka. Přezdívka se mohla odvozovat mj. od tělesných nedostatků člověka, jeho povolání, vlastností atd. Někdy se dotyčný nezapsal do historie pod vlastním jménem, ale právě pod touto přezdívkou, např. slavný literát al-Džáhiz („Muž s vypoulenýma očima“) nebo velký mystik al-Halládž (mykač – zpracovatel bavlny; tuto přezdívku zdědil po svém zoroastrovském otci). Jako přezdívka se někdy mohla používat též ''kunja''. Tak např. slavný tradent Abú Hurajra (doslova „Otec kočičky“) „vstoupil do historie“ pod tímto jménem (přestože se původně jmenoval úplně jinak), neboť jako horlivý druh Prorokův byl zvyklý často za ním chodit s rozličnými dotazy a v záhybu pláště přitom nosíval kotě. ''Kunja'' může mít i metaforický náboj (např. známý palestinský radikál Abú Nidál – doslova „Otec boje“, čili ''nomen omen'').	+	<span id="entry">jména</span> – pojmenování osob; středověká arabská jména se pak vyznačovala mimořádnou výpovědní hodnotou. Struktura tradičních arabských jmen (neboť právě ta zcela zásadně ovlivnila jména muslimů v dalších jazycích „světa islámu“) se zcela odlišuje nejen od těch „západních“, ale i od moderních jmen arabských. O významu arabských jmen svědčí i několik studií, které tuto problematiku zevrubně mapují. Hovoříme-li o ní, můžeme se tedy přidržet jistého „klasického“ modelu. Na počátku stál obvykle ''laqab'', neboli čestné jméno, případně titul. ''Laqab'' jedinec získával až poté, co v životě něčeho dosáhl, tedy nikoliv po narození, a z jeho znění můžeme odhadnout „profesi“ nositele. Teologové a právníci (''[[fiqh (Islam)\|fiqh]]'') měli ''laqab'' složený ze slova ''dín'' (náboženství), např. slavný mystik ([[súfismus (Islam)\|súfismus]]) Muhjiddín (doslova „Oživitel náboženství“) ibn ʻArabí, perský básník Muslihuddín („Reformátor náboženství“) Saʼdí nebo literát Šarafuddín („Vznešenost náboženství“) al-Búsírí apod. Panovníci a politici měli v ''laqabu'' obvykle výraz ''dawla'' (stát), např. bújovský mocnář Ruknudawla („Pilíř státu“), případně ''mulk'' (království, panství), např. proslulý seldžucký vezír Nizámulmulk („Řád království“) atd. Před ''laqabem'' stál ještě obvykle titul související s profesí či společenským postavením, který se používal k oslovení dotyčného, nejčastěji ''[[šajch (Islam)\|šajch]]'' (velmi široké použití: starší vážený muž, představený mystického řádu, učenec atd.), ''amír'' (princ, vojenský hodnostář), ''[[imám (Islam)\|imám]]'' („představený“ mešity), ''qádí'' (islámský soudce) apod. Ve skladbě tradičního arabského jména dále následovala ''kunja'', tedy jméno otcovské či mateřské. U mužů zněla ''Abú'' (např. Abú Ahmad – Otec Ahmadův), u ženy ''Umm'' (např. Umm Ahmad – Matka Ahmadova). Toto jméno se obvykle dávalo podle nejstaršího syna a sloužilo jako uctivé a zároveň důvěrné oslovení (což platí v arabském prostředí dodnes). V případě žen v tradiční muslimské společnosti se takové oslovení stává jediným možným, neboť cizí člověk by neměl znát (a pokud je zná, tak používat) její rodné jméno. Následuje „vlastní“, čili „rodné“ jméno (''ism''), jehož samotná volba může o mnohém vypovídat. Velmi oblíbené byly především složeniny (genitivní spojení) slova ''ʻabd'' (služebník Boží, tedy člověk) a jednoho z tzv. [[Překrásná jména Boží (Islam)\|Překrásných jmen Božích]]; např. ʻAbdalláh (Služebník Boží), ʻAbdarrahmán (Služebník Milosrdného – tedy Boha), ʻAbdalkarím (Služebník Vznešeného – tedy Boha) apod. Nejrozšířenější vůbec však byla jména Prorokova, tedy nejen nejčetnější [[Muhammad (Islam)\|Muhammad]], ale též Ahmad a Mustafá. Ostatně celá řada ''[[hadíth (Islam)\|hadíthů]]'' řeší otázku, jak pojmenovat dítě (viz [[děti a dětství (Islam)\|děti a dětství]]), co je vhodné a co naopak zcela zakázané (např. používat v genitivním spojení s ''ʻabd'' jiné než Boží jméno). Za velmi vhodné se tradičně pokládalo pojmenovat dítě po vzoru [[prorokové a profécie (Islam)\|proroků]]; proto je v arabském světě tolik [[Sulajmán (Islam)\|Sulajmánů]] (Šalamounů), [[Ádám (Islam)\|Ádamů]] (Adamů), [[Músá (Islam)\|Músů]] (Mojžíšů), [[Ibráhím (Islam)\|Ibráhímů]] (Abrahámů), [[Ismáʻíl (Islam)\|Ismáʻílů]] (Izraelů), [[ʻÍsá (Islam)\|ʻÍsů]] (Ježíšů) a dalších. Ve středověku šlo ze jména vyčíst také, zda jeho nositel je svobodný člověk nebo [[otroci a otroctví (Islam)\|otrok]], neboť těm se obvykle dávala jména cenných věcí, např. Džawhar (Klenot), Luʼlu (Perla), Jákút (Drahokam), Káfúr (Kafr) apod. Za jménem (''ism'') následovala filiace (''nasab''), u mužů obsahující slovo ''ibn'' (ibn Ahmad – syn Ahmadův), u žen pak ''bint'' (bint Fátima – dcera Fátimina). Staří Arabové si velmi cenili znalosti genealogie, takže ve středověkých spisech nalezneme genealogické řetězce vedoucí obvykle tři až pět generací nazpět (např. Ahmad ibn Muhammad ibn Sulajmán ibn Mahmúd...). Končí-li předchozí jméno na vokál, pak se místo ''ibn'' píše ''bin'' (např. Usáma bin Ládin aj.). Filiace se nemusela nutně vztahovat přímo ke jménu otce; např. Ibn Chaldún (syn Chaldúnův, nebyl ve skutečnosti jeho synem, nýbrž Chaldún byl vzdálený jemenský prapředek slavného maghribského historika). Tradiční arabské jméno dále pokračuje ''nisbou'', adjektivem (končícím na ''–í''), jenž mohlo být nejčastěji místní (např. Tantáví – pocházející z Tanty, Baghdádí – baghdádský, Basrí – baserský aj.), etnické (např. Fárisí – Peršan, Kurdí – Kurd, Badawí – beduín, Kalbí – příslušník kmenového svazu Kalb atd.) nebo nábožensko-právní (např. Málikí – málikovský, Hanafí – hanafijský apod.). ''Nisba'' nemusela nutně poukazovat na příslušnost dotyčného, ale obvykle se dědila; takže např. pan Tantáwí se vůbec nemusel narodit v dolnoegyptské Tantě, pouze patřil k rodu, jež odtamtud původně pocházel. Na závěr jména se někdy kladla ''šuhra'', neboli přezdívka. Přezdívka se mohla odvozovat mj. od tělesných nedostatků člověka, jeho povolání, vlastností atd. Někdy se dotyčný nezapsal do historie pod vlastním jménem, ale právě pod touto přezdívkou, např. slavný literát al-Džáhiz („Muž s vypoulenýma očima“) nebo velký mystik al-Halládž (mykač – zpracovatel bavlny; tuto přezdívku zdědil po svém zoroastrovském otci). Jako přezdívka se někdy mohla používat též ''kunja''. Tak např. slavný tradent Abú Hurajra (doslova „Otec kočičky“) „vstoupil do historie“ pod tímto jménem (přestože se původně jmenoval úplně jinak), neboť jako horlivý druh Prorokův byl zvyklý často za ním chodit s rozličnými dotazy a v záhybu pláště přitom nosíval kotě. ''Kunja'' může mít i metaforický náboj (např. známý palestinský radikál Abú Nidál – doslova „Otec boje“, čili ''nomen omen'').

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>

@@ Řádek 2: / Řádek 2: @@
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
-Abú Al-Suʻúd, Džíhán. „Arabská příjmení.“ ''Acta onomastica'' 39, č. 1 (1998): 7-12. https://kramerius.lib.cas.cz/periodical/uuid:3aadbb8f-3dcb-11e1-8300-005056a60003;
+* Abú Al-Suʻúd, Džíhán. „Konfrontace vlastních jmen osobních v češtině a arabštině.“ ''Naše řeč'' 84, č. 1 (2001): 31-37. [https://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7601 http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7601].
 ''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-<span id="entry">jména</span> – pojmenování osob; středověká arabská jména se pak vyznačovala mimořádnou výpovědní hodnotou. Struktura tradičních arabských jmen (neboť právě ta zcela zásadně ovlivnila jména muslimů v dalších jazycích „světa islámu“) se zcela odlišuje nejen od těch „západních“, ale i od moderních jmen arabských. O významu arabských jmen svědčí i několik studií, které tuto problematiku zevrubně mapují. Hovoříme-li o ní, můžeme se tedy přidržet jistého „klasického“ modelu. Na počátku stál obvykle ''laqab'', neboli čestné jméno, případně titul. ''Laqab'' jedinec získával až poté, co v životě něčeho dosáhl, tedy nikoliv po narození, a z jeho znění můžeme odhadnout „profesi“ nositele. Teologové a právníci (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]'') měli ''laqab'' složený ze slova ''dín'' (náboženství), např. slavný mystik ([[súfismus (Islam)|súfismus]]) Muhjiddín (doslova „Oživitel náboženství“) ibn ʻArabí, perský básník Muslihuddín („Reformátor náboženství“) Saʼdí nebo literát Šarafuddín („Vznešenost náboženství“) al-Búsírí apod. Panovníci a politici měli v ''laqabu'' obvykle výraz ''dawla'' (stát), např. bújovský mocnář Ruknudawla („Pilíř státu“), případně ''mulk'' (království, panství), např. proslulý seldžucký vezír Nizámulmulk („Řád království“) atd. Před ''laqabem'' stál ještě obvykle titul související s profesí či společenským postavením, který se používal k oslovení dotyčného, nejčastěji ''[[šajch (Islam)|šajch]]'' (velmi široké použití: starší vážený muž, představený mystického řádu, učenec atd.), ''amír'' (princ, vojenský hodnostář), ''[[imám (Islam)|imám]]'' („představený“ mešity), ''qádí'' (islámský soudce) apod. Ve skladbě tradičního arabského jména dále následovala ''kunja'', tedy jméno otcovské či mateřské. U mužů zněla ''Abú'' (např. Abú Ahmad – Otec Ahmadův), u ženy ''Umm'' (např. Umm Ahmad – Matka Ahmadova). Toto jméno se obvykle dávalo podle nejstaršího syna a sloužilo jako uctivé a zároveň důvěrné oslovení (což platí v arabském prostředí dodnes). V případě žen v tradiční muslimské společnosti se takové oslovení stává jediným možným, neboť cizí člověk by neměl znát (a pokud je zná, tak používat) její rodné jméno. Následuje „vlastní“, čili „rodné“ jméno (''ism''), jehož samotná volba může o mnohém vypovídat. Velmi oblíbené byly především složeniny (genitivní spojení) slova ''ʻabd'' (služebník Boží, tedy člověk) a jednoho z tzv. [[Překrásná jména Boží (Islam)|Překrásných jmen Božích]]; např. ʻAbdalláh (Služebník Boží), ʻAbdarrahmán (Služebník Milosrdného – tedy Boha), ʻAbdalkarím (Služebník Vznešeného – tedy Boha) apod. Nejrozšířenější vůbec však byla jména Prorokova, tedy nejen nejčetnější [[Muhammad (Islam)|Muhammad]], ale též Ahmad a Mustafá. Ostatně celá řada ''[[hadíth (Islam)|hadíthů]]'' řeší otázku, jak pojmenovat dítě (viz [[děti a dětství (Islam)|děti a dětství]]), co je vhodné a co naopak zcela zakázané (např. používat v genitivním spojení s ''ʻabd'' jiné než Boží jméno). Za velmi vhodné se tradičně pokládalo pojmenovat dítě po vzoru [[prorokové a profécie (Islam)|proroků]]; proto je v arabském světě tolik [[Sulajmán (Islam)|Sulajmánů]] (Šalamounů), [[Ádam (Islam)|Ádamů]] (Adamů), [[Músů (Islam)|Músů]] (Mojžíšů), [[Ibráhím (Islam)|Ibráhímů]] (Abrahámů), [[Ismáʻíl (Islam)|Ismáʻílů]] (Izraelů), [[ʻÍsá (Islam)|ʻÍsů]] (Ježíšů) a dalších. Ve středověku šlo ze jména vyčíst také, zda jeho nositel je svobodný člověk nebo [[otroci a otroctví (Islam)|otrok]], neboť těm se obvykle dávala jména cenných věcí, např. Džawhar (Klenot), Luʼlu (Perla), Jákút (Drahokam), Káfúr (Kafr) apod. Za jménem (''ism'') následovala filiace (''nasab''), u mužů obsahující slovo ''ibn'' (ibn Ahmad – syn Ahmadův), u žen pak ''bint'' (bint Fátima – dcera Fátimina). Staří Arabové si velmi cenili znalosti genealogie, takže ve středověkých spisech nalezneme genealogické řetězce vedoucí obvykle tři až pět generací nazpět (např. Ahmad ibn Muhammad ibn Sulajmán ibn Mahmúd...). Končí-li předchozí jméno na vokál, pak se místo ''ibn'' píše ''bin'' (např. Usáma bin Ládin aj.). Filiace se nemusela nutně vztahovat přímo ke jménu otce; např. Ibn Chaldún (syn Chaldúnův, nebyl ve skutečnosti jeho synem, nýbrž Chaldún byl vzdálený jemenský prapředek slavného maghribského historika). Tradiční arabské jméno dále pokračuje ''nisbou'', adjektivem (končícím na ''–í''), jenž mohlo být nejčastěji místní (např. Tantáví – pocházející z Tanty, Baghdádí – baghdádský, Basrí – baserský aj.), etnické (např. Fárisí – Peršan, Kurdí – Kurd, Badawí – beduín, Kalbí – příslušník kmenového svazu Kalb atd.) nebo nábožensko-právní (např. Málikí – málikovský, Hanafí – hanafijský apod.). ''Nisba'' nemusela nutně poukazovat na příslušnost dotyčného, ale obvykle se dědila; takže např. pan Tantáwí se vůbec nemusel narodit v dolnoegyptské Tantě, pouze patřil k rodu, jež odtamtud původně pocházel. Na závěr jména se někdy kladla ''šuhra'', neboli přezdívka. Přezdívka se mohla odvozovat mj. od tělesných nedostatků člověka, jeho povolání, vlastností atd. Někdy se dotyčný nezapsal do historie pod vlastním jménem, ale právě pod touto přezdívkou, např. slavný literát al-Džáhiz („Muž s vypoulenýma očima“) nebo velký mystik al-Halládž (mykač – zpracovatel bavlny; tuto přezdívku zdědil po svém zoroastrovském otci). Jako přezdívka se někdy mohla používat též ''kunja''. Tak např. slavný tradent Abú Hurajra (doslova „Otec kočičky“) „vstoupil do historie“ pod tímto jménem (přestože se původně jmenoval úplně jinak), neboť jako horlivý druh Prorokův byl zvyklý často za ním chodit s rozličnými dotazy a v záhybu pláště přitom nosíval kotě. ''Kunja'' může mít i metaforický náboj (např. známý palestinský radikál Abú Nidál – doslova „Otec boje“, čili ''nomen omen'').
+<span id="entry">jména</span> – pojmenování osob; středověká arabská jména se pak vyznačovala mimořádnou výpovědní hodnotou. Struktura tradičních arabských jmen (neboť právě ta zcela zásadně ovlivnila jména muslimů v dalších jazycích „světa islámu“) se zcela odlišuje nejen od těch „západních“, ale i od moderních jmen arabských. O významu arabských jmen svědčí i několik studií, které tuto problematiku zevrubně mapují. Hovoříme-li o ní, můžeme se tedy přidržet jistého „klasického“ modelu. Na počátku stál obvykle ''laqab'', neboli čestné jméno, případně titul. ''Laqab'' jedinec získával až poté, co v životě něčeho dosáhl, tedy nikoliv po narození, a z jeho znění můžeme odhadnout „profesi“ nositele. Teologové a právníci (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]'') měli ''laqab'' složený ze slova ''dín'' (náboženství), např. slavný mystik ([[súfismus (Islam)|súfismus]]) Muhjiddín (doslova „Oživitel náboženství“) ibn ʻArabí, perský básník Muslihuddín („Reformátor náboženství“) Saʼdí nebo literát Šarafuddín („Vznešenost náboženství“) al-Búsírí apod. Panovníci a politici měli v ''laqabu'' obvykle výraz ''dawla'' (stát), např. bújovský mocnář Ruknudawla („Pilíř státu“), případně ''mulk'' (království, panství), např. proslulý seldžucký vezír Nizámulmulk („Řád království“) atd. Před ''laqabem'' stál ještě obvykle titul související s profesí či společenským postavením, který se používal k oslovení dotyčného, nejčastěji ''[[šajch (Islam)|šajch]]'' (velmi široké použití: starší vážený muž, představený mystického řádu, učenec atd.), ''amír'' (princ, vojenský hodnostář), ''[[imám (Islam)|imám]]'' („představený“ mešity), ''qádí'' (islámský soudce) apod. Ve skladbě tradičního arabského jména dále následovala ''kunja'', tedy jméno otcovské či mateřské. U mužů zněla ''Abú'' (např. Abú Ahmad – Otec Ahmadův), u ženy ''Umm'' (např. Umm Ahmad – Matka Ahmadova). Toto jméno se obvykle dávalo podle nejstaršího syna a sloužilo jako uctivé a zároveň důvěrné oslovení (což platí v arabském prostředí dodnes). V případě žen v tradiční muslimské společnosti se takové oslovení stává jediným možným, neboť cizí člověk by neměl znát (a pokud je zná, tak používat) její rodné jméno. Následuje „vlastní“, čili „rodné“ jméno (''ism''), jehož samotná volba může o mnohém vypovídat. Velmi oblíbené byly především složeniny (genitivní spojení) slova ''ʻabd'' (služebník Boží, tedy člověk) a jednoho z tzv. [[Překrásná jména Boží (Islam)|Překrásných jmen Božích]]; např. ʻAbdalláh (Služebník Boží), ʻAbdarrahmán (Služebník Milosrdného – tedy Boha), ʻAbdalkarím (Služebník Vznešeného – tedy Boha) apod. Nejrozšířenější vůbec však byla jména Prorokova, tedy nejen nejčetnější [[Muhammad (Islam)|Muhammad]], ale též Ahmad a Mustafá. Ostatně celá řada ''[[hadíth (Islam)|hadíthů]]'' řeší otázku, jak pojmenovat dítě (viz [[děti a dětství (Islam)|děti a dětství]]), co je vhodné a co naopak zcela zakázané (např. používat v genitivním spojení s ''ʻabd'' jiné než Boží jméno). Za velmi vhodné se tradičně pokládalo pojmenovat dítě po vzoru [[prorokové a profécie (Islam)|proroků]]; proto je v arabském světě tolik [[Sulajmán (Islam)|Sulajmánů]] (Šalamounů), [[Ádám (Islam)|Ádamů]] (Adamů), [[Músů (Islam)|Músů]] (Mojžíšů), [[Ibráhím (Islam)|Ibráhímů]] (Abrahámů), [[Ismáʻíl (Islam)|Ismáʻílů]] (Izraelů), [[ʻÍsá (Islam)|ʻÍsů]] (Ježíšů) a dalších. Ve středověku šlo ze jména vyčíst také, zda jeho nositel je svobodný člověk nebo [[otroci a otroctví (Islam)|otrok]], neboť těm se obvykle dávala jména cenných věcí, např. Džawhar (Klenot), Luʼlu (Perla), Jákút (Drahokam), Káfúr (Kafr) apod. Za jménem (''ism'') následovala filiace (''nasab''), u mužů obsahující slovo ''ibn'' (ibn Ahmad – syn Ahmadův), u žen pak ''bint'' (bint Fátima – dcera Fátimina). Staří Arabové si velmi cenili znalosti genealogie, takže ve středověkých spisech nalezneme genealogické řetězce vedoucí obvykle tři až pět generací nazpět (např. Ahmad ibn Muhammad ibn Sulajmán ibn Mahmúd...). Končí-li předchozí jméno na vokál, pak se místo ''ibn'' píše ''bin'' (např. Usáma bin Ládin aj.). Filiace se nemusela nutně vztahovat přímo ke jménu otce; např. Ibn Chaldún (syn Chaldúnův, nebyl ve skutečnosti jeho synem, nýbrž Chaldún byl vzdálený jemenský prapředek slavného maghribského historika). Tradiční arabské jméno dále pokračuje ''nisbou'', adjektivem (končícím na ''–í''), jenž mohlo být nejčastěji místní (např. Tantáví – pocházející z Tanty, Baghdádí – baghdádský, Basrí – baserský aj.), etnické (např. Fárisí – Peršan, Kurdí – Kurd, Badawí – beduín, Kalbí – příslušník kmenového svazu Kalb atd.) nebo nábožensko-právní (např. Málikí – málikovský, Hanafí – hanafijský apod.). ''Nisba'' nemusela nutně poukazovat na příslušnost dotyčného, ale obvykle se dědila; takže např. pan Tantáwí se vůbec nemusel narodit v dolnoegyptské Tantě, pouze patřil k rodu, jež odtamtud původně pocházel. Na závěr jména se někdy kladla ''šuhra'', neboli přezdívka. Přezdívka se mohla odvozovat mj. od tělesných nedostatků člověka, jeho povolání, vlastností atd. Někdy se dotyčný nezapsal do historie pod vlastním jménem, ale právě pod touto přezdívkou, např. slavný literát al-Džáhiz („Muž s vypoulenýma očima“) nebo velký mystik al-Halládž (mykač – zpracovatel bavlny; tuto přezdívku zdědil po svém zoroastrovském otci). Jako přezdívka se někdy mohla používat též ''kunja''. Tak např. slavný tradent Abú Hurajra (doslova „Otec kočičky“) „vstoupil do historie“ pod tímto jménem (přestože se původně jmenoval úplně jinak), neboť jako horlivý druh Prorokův byl zvyklý často za ním chodit s rozličnými dotazy a v záhybu pláště přitom nosíval kotě. ''Kunja'' může mít i metaforický náboj (např. známý palestinský radikál Abú Nidál – doslova „Otec boje“, čili ''nomen omen'').
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Abú Al-Suʻúd, Džíhán. „Arabská příjmení.“ ''Acta onomastica'' 39, č. 1 (1998): 7-12. https://kramerius.lib.cas.cz/periodical/uuid:3aadbb8f-3dcb-11e1-8300-005056a60003;

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:06
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:23
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 13:19
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 10. 11. 2024, 18:21
(Žádný rozdíl)