kaligrafie (Islam) - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:47Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:19Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:24Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:30Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:36Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:11Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:54Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:55Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:55Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:13Z

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-<span id="entry">kaligrafie</span> – dekorativní, umělecké ztvárnění textu (písma). Na světě najdeme jen málo kultur a civilizací, které s takovou úctou a obdivem vzhlížejí k estetickým hodnotám vlastního jazyka, jako je ta arabská. Měli bychom správněji říkat kultury islámské, neboť (přestože Arabové dnes tvoří jen zlomek celkového počtu muslimů) jejich jazyk a abeceda pevně vtiskly pečeť písemnictví mnoha národů a národností „světa islámu“. Arabština jako jazyk zjevení [[Korán (Islam)|Koránu]] hraje pro muslimy obdobnou roli jako hebrejština v judaismu či sanskrt v hinduismu. Arabská abeceda však není pro muslimy pouhým „médiem“, tedy prostředkem záznamu poselství, ve skutečnosti představuje mnohem více. Arabská kaligrafie se již dávno stala pojmem. Nacházíme ji, ať již listujeme stránkami středověkých či zcela moderních děl nebo obdivujeme památky [[islámské umění a architektura (Islam)|islámského umění]] a architektury. Tradiční přístup tvrdí, že příčinou tak masivního využití kaligrafických prostředků či arabeskových vzorů v islámském umění byl zákaz zobrazování živých bytostí, který muslimům uložil prorok [[Muhammad (Islam)|Muhammad]]. Arabské písmo v podobě, jak jej dnes známe, je výsledkem dlouhého vývoje, který se započal již staletí před zrodem islámu. Na jeho počátku stála fénická abeceda, z níž vzešlo mimo jiné i aramejské písmo, které převzaly v různě pozměněné formě mnohé národy východního Středomoří. Jedním z nich byli i Nabatejci, pouštní národ, který vytvořil svou říši s centrem v Petře (150 př. n. l. – 150). Toto písmo přežilo pád Nabatejského království, neboť poslední známý nápis v nabatejské aramejštině pochází z roku 356. Jazyk, který nabatejské nápisy zaznamenávaly, byla aramejština, ale ta byla stále více ovlivňována arabštinou, čehož dokladem je mj. slavný náhrobní nápis Imruʼl-Qajse z an-Namáry (328). První známý text psaný písmem, jež můžeme považovat nesporně za přímého předchůdce dnešní arabštiny, představuje nápis ze Zabadu datovaný do roku 512. Zásluha na kodifikaci arabské ortografie v podobě, jak ji dnes známe, náleží především arabským gramatikům Abúʼl-Aswadovi ad-Duʼalímu, Nasrovi al-Lajthímu, Jahjovi al-Adwánímu a al-Chalílovi ibn Ahmad al-Faráhídímu, jejichž přičiněním vznikl systém punktace (tečky nad a pod základními tvary písmen, které umožnily jejich vzájemné rozlišení a tím i skutečné čtení, jež se do té doby podobalo spíše „dešifrování“) a vokalizace (arabština, stejně jako další semitské jazyky, nemá zvláštní znaky pro krátké vokály, a proto byl vyvinut systém tzv. vokalizačních znamének, které byly nezbytné pro jednoznačné čtení, tak důležité zejména při studiu složitého jazyka Koránu). Ustálení ortografické normy bylo nezbytnou podmínkou pro vydatný rozmach arabské kaligrafie, mezi jejíž ranné představitele řadíme osobnosti, jako byli Ibn Muqla, Ibn al-Bawwáb nebo Jáqút al-Mustaʼsimí. V průběhu staletí se na „žebříčku popularity“ střídaly rozličné kaligrafické dukty, jejichž používání bylo často vymezeno určitým typem písemností nebo teritoriálně. K výzdobě exteriérů i interiérů budov a zpočátku také k záznamu koranického textu se používalo monumentálního hranatého duktu, zvaného ''kufí'', ale později se k psaní využívaly mnohé další vzory, jako byly např. ''thuluth'', ''taʻlík'', ''rukʻa'' aj. Některé dukty byly rozšířeny hlavně v arabském světě, jiné si získaly popularitu takřka výhradně v perském kulturním okruhu. Jak se kaligrafie vyvíjela, postupně trend směřoval k ozdobnosti na úkor čitelnosti záznamu, takže dnes mnohá vrcholná díla islámské kaligrafie (např. podpisy osmanských sultánů, zvané ''tughra'') vnímáme zejména jako dekoraci, nikoliv jako text.
+<span id="entry">kaligrafie</span> – dekorativní, umělecké ztvárnění textu (písma). Na světě najdeme jen málo kultur a civilizací, které s takovou úctou a obdivem vzhlížejí k estetickým hodnotám vlastního jazyka, jako je ta arabská. Měli bychom správněji říkat kultury islámské, neboť (přestože Arabové dnes tvoří jen zlomek celkového počtu muslimů) jejich jazyk a abeceda pevně vtiskly pečeť písemnictví mnoha národů a národností „světa islámu“. Arabština jako jazyk zjevení [[Korán (Islam)|Korán]]u hraje pro muslimy obdobnou roli jako hebrejština v judaismu či sanskrt v hinduismu. Arabská abeceda však není pro muslimy pouhým „médiem“, tedy prostředkem záznamu poselství, ve skutečnosti představuje mnohem více. Arabská kaligrafie se již dávno stala pojmem. Nacházíme ji, ať již listujeme stránkami středověkých či zcela moderních děl nebo obdivujeme památky [[islámské umění a architektura (Islam)|islámského umění]] a architektury. Tradiční přístup tvrdí, že příčinou tak masivního využití kaligrafických prostředků či arabeskových vzorů v islámském umění byl zákaz zobrazování živých bytostí, který muslimům uložil prorok [[Muhammad (Islam)|Muhammad]]. Arabské písmo v podobě, jak jej dnes známe, je výsledkem dlouhého vývoje, který se započal již staletí před zrodem islámu. Na jeho počátku stála fénická abeceda, z níž vzešlo mimo jiné i aramejské písmo, které převzaly v různě pozměněné formě mnohé národy východního Středomoří. Jedním z nich byli i Nabatejci, pouštní národ, který vytvořil svou říši s centrem v Petře (150 př. n. l. – 150). Toto písmo přežilo pád Nabatejského království, neboť poslední známý nápis v nabatejské aramejštině pochází z roku 356. Jazyk, který nabatejské nápisy zaznamenávaly, byla aramejština, ale ta byla stále více ovlivňována arabštinou, čehož dokladem je mj. slavný náhrobní nápis Imruʼl-Qajse z an-Namáry (328). První známý text psaný písmem, jež můžeme považovat nesporně za přímého předchůdce dnešní arabštiny, představuje nápis ze Zabadu datovaný do roku 512. Zásluha na kodifikaci arabské ortografie v podobě, jak ji dnes známe, náleží především arabským gramatikům Abúʼl-Aswadovi ad-Duʼalímu, Nasrovi al-Lajthímu, Jahjovi al-Adwánímu a al-Chalílovi ibn Ahmad al-Faráhídímu, jejichž přičiněním vznikl systém punktace (tečky nad a pod základními tvary písmen, které umožnily jejich vzájemné rozlišení a tím i skutečné čtení, jež se do té doby podobalo spíše „dešifrování“) a vokalizace (arabština, stejně jako další semitské jazyky, nemá zvláštní znaky pro krátké vokály, a proto byl vyvinut systém tzv. vokalizačních znamének, které byly nezbytné pro jednoznačné čtení, tak důležité zejména při studiu složitého jazyka Koránu). Ustálení ortografické normy bylo nezbytnou podmínkou pro vydatný rozmach arabské kaligrafie, mezi jejíž ranné představitele řadíme osobnosti, jako byli Ibn Muqla, Ibn al-Bawwáb nebo Jáqút al-Mustaʼsimí. V průběhu staletí se na „žebříčku popularity“ střídaly rozličné kaligrafické dukty, jejichž používání bylo často vymezeno určitým typem písemností nebo teritoriálně. K výzdobě exteriérů i interiérů budov a zpočátku také k záznamu koranického textu se používalo monumentálního hranatého duktu, zvaného ''kufí'', ale později se k psaní využívaly mnohé další vzory, jako byly např. ''thuluth'', ''taʻlík'', ''rukʻa'' aj. Některé dukty byly rozšířeny hlavně v arabském světě, jiné si získaly popularitu takřka výhradně v perském kulturním okruhu. Jak se kaligrafie vyvíjela, postupně trend směřoval k ozdobnosti na úkor čitelnosti záznamu, takže dnes mnohá vrcholná díla islámské kaligrafie (např. podpisy osmanských sultánů, zvané ''tughra'') vnímáme zejména jako dekoraci, nikoliv jako text.
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
@@ Řádek 9: / Řádek 9: @@
 * Sutton, Daud. ''Islámský design: Geniální geometrie''. Přel. Petra Pachlová. Praha: Dokořán, 2014.
-''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''
 [[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
 [[Kategorie:Islám]]

@@ Řádek 2: / Řádek 2: @@
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
-Bahbour, Charif. ''Půvab arabské kaligrafie''. Praha: Dar Ibn Rushd, 2002;
+* Kopecký, René, a Charif Bahbouh. ''Co je dobré vědět o arabském a islámském světě''. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2014;
-Hattstein, Markus, a Peter Delius, eds. ''Islám: Umění a architektura''. Přel. Klára Ježková, Jan M. Heller. Praha: Slovart, 2006;
+* Sutton, Daud. ''Islámský design: Geniální geometrie''. Přel. Petra Pachlová. Praha: Dokořán, 2014.
 ''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">kaligrafie</span> – dekorativní, umělecké ztvárnění textu (písma). Na světě najdeme jen málo kultur a civilizací, které s takovou úctou a obdivem vzhlížejí k estetickým hodnotám vlastního jazyka, jako je ta arabská. Měli bychom správněji říkat kultury islámské, neboť (přestože Arabové dnes tvoří jen zlomek celkového počtu muslimů) jejich jazyk a abeceda pevně vtiskly pečeť písemnictví mnoha národů a národností „světa islámu“. Arabština jako jazyk zjevení [[Korán (Islam)|Koránu]] hraje pro muslimy obdobnou roli jako hebrejština v judaismu či sanskrt v hinduismu. Arabská abeceda však není pro muslimy pouhým „médiem“, tedy prostředkem záznamu poselství, ve skutečnosti představuje mnohem více. Arabská kaligrafie se již dávno stala pojmem. Nacházíme ji, ať již listujeme stránkami středověkých či zcela moderních děl nebo obdivujeme památky [[islámské umění a architektura (Islam)|islámského umění]] a architektury. Tradiční přístup tvrdí, že příčinou tak masivního využití kaligrafických prostředků či arabeskových vzorů v islámském umění byl zákaz zobrazování živých bytostí, který muslimům uložil prorok [[Muhammad (Islam)|Muhammad]]. Arabské písmo v podobě, jak jej dnes známe, je výsledkem dlouhého vývoje, který se započal již staletí před zrodem islámu. Na jeho počátku stála fénická abeceda, z níž vzešlo mimo jiné i aramejské písmo, které převzaly v různě pozměněné formě mnohé národy východního Středomoří. Jedním z nich byli i Nabatejci, pouštní národ, který vytvořil svou říši s centrem v Petře (150 př. n. l. – 150). Toto písmo přežilo pád Nabatejského království, neboť poslední známý nápis v nabatejské aramejštině pochází z roku 356. Jazyk, který nabatejské nápisy zaznamenávaly, byla aramejština, ale ta byla stále více ovlivňována arabštinou, čehož dokladem je mj. slavný náhrobní nápis Imruʼl-Qajse z an-Namáry (328). První známý text psaný písmem, jež můžeme považovat nesporně za přímého předchůdce dnešní arabštiny, představuje nápis ze Zabadu datovaný do roku 512. Zásluha na kodifikaci arabské ortografie v podobě, jak ji dnes známe, náleží především arabským gramatikům Abúʼl-Aswadovi ad-Duʼalímu, Nasrovi al-Lajthímu, Jahjovi al-Adwánímu a al-Chalílovi ibn Ahmad al-Faráhídímu, jejichž přičiněním vznikl systém punktace (tečky nad a pod základními tvary písmen, které umožnily jejich vzájemné rozlišení a tím i skutečné čtení, jež se do té doby podobalo spíše „dešifrování“) a vokalizace (arabština, stejně jako další semitské jazyky, nemá zvláštní znaky pro krátké vokály, a proto byl vyvinut systém tzv. vokalizačních znamének, které byly nezbytné pro jednoznačné čtení, tak důležité zejména při studiu složitého jazyka Koránu). Ustálení ortografické normy bylo nezbytnou podmínkou pro vydatný rozmach arabské kaligrafie, mezi jejíž ranné představitele řadíme osobnosti, jako byli Ibn Muqla, Ibn al-Bawwáb nebo Jáqút al-Mustaʼsimí. V průběhu staletí se na „žebříčku popularity“ střídaly rozličné kaligrafické dukty, jejichž používání bylo často vymezeno určitým typem písemností nebo teritoriálně. K výzdobě exteriérů i interiérů budov a zpočátku také k záznamu koranického textu se používalo monumentálního hranatého duktu, zvaného ''kufí'', ale později se k psaní využívaly mnohé další vzory, jako byly např. ''thuluth'', ''taʻlík'', ''rukʻa'' aj. Některé dukty byly rozšířeny hlavně v arabském světě, jiné si získaly popularitu takřka výhradně v perském kulturním okruhu. Jak se kaligrafie vyvíjela, postupně trend směřoval k ozdobnosti na úkor čitelnosti záznamu, takže dnes mnohá vrcholná díla islámské kaligrafie (např. podpisy osmanských sultánů, zvané ''tughra'') vnímáme zejména jako dekoraci, nikoliv jako text.
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 As-Said, Issam a Ayşe Parman. ''Geometrická koncepce v islámském umění''. Přel. Radovan Lukášek. Praha: Argo, 2006;

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:06
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:54
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:23
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 14:48
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 13:19
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 10. 11. 2024, 18:21
(Žádný rozdíl)