naqšbandíja (Islam) - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:47Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:19Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:25Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:31Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:37Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:12Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:54Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:56Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:55Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:14Z

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-<span id="entry">naqšbandíja</span> – významný [[mystický řád (Islam)|mystický řád]] (''taríqa''). Založil jej [[šajch (Islam)|šajch]] Baháʼuddín Naqšband z Bucháry (zemřel r. 1388), který jako vzor moudrosti a spravedlnosti figuruje v mnoha sbírkách súfijských vyprávění (v moderní době např. v publikacích předního popularizátora islámského mystického odkazu na Západě Idriese Shaha). ''Silsilu'' řádu (řetězec jeho velmistrů) vytváří devětatřicet [[světci (Islam)|světců]] (''awlijáʼ'') spolu s prorokem [[Muhammad (Islam)|Muhammadem]]. Ten – jak praví tradice – předal svému nástupci (''[[chalífa (Islam)|chalífa]]'') Abú Bakrovi jisté duchovní kvality, které tomuto druhému článku celého řetězce zajistily jedinečný spirituální status. K ustavení samotného řádu došlo ve Střední Asii, přičemž podstatnou roli ve formulaci základního učení sehrál jedenáctý světec silsily ʻAbdalcháliq Ghudždawání (zemřel r. 1179) a především již zmíněný Baháʼuddín Naqšband. Jejich společný odkaz se nazývá „Svatá slova“ (''kalimát-e qudsíja''); obsahují celkem jedenáct pravidel. Jedná se o souhrn postojů a technik, jež si mystik osvojuje ve snaze žít podle vzoru Proroka a světců. Všemi principy prostupuje především požadavek sebekontroly v nejrůznějších oblastech lidského konání. Zásadním předpokladem pro sebezdokonalení a případnou přímou zkušenost s Boží přítomností je pak boj za potlačení či ovládnutí ega. Základní a nezbytnou technikou pro dosažení tohoto cíle je ''[[dhikr (Islam)|dhikr]]'', tedy připomínání a uvědomování si Boha. Může mít tradičně podobu osobní tiché [[modlitba (Islam)|modlitby]] či kontemplace, ale také skupinového a někdy velmi hlasitého duchovního cvičení. Řád se ze svého původního působiště ve střední Asii pozvolna rozšířil do Číny, Indie, Indonésie, ale též do Turecka a na Balkán. Mezi ostatními (zejména pak těmi středoasijskými) mystickými bratrstvy vynikali naqšbandijové svým respektem ke všem ustanovením náboženského práva (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]'') a vnějším stránkám muslimské zbožnosti (''marásim''). Svou vnější (!) konformitu dokazovali i tím, že se ani oblečením, ani svými způsoby, nikterak neodlišovali od ostatní muslimské populace. Naqšbandíjští šajchové vždy kladli svým stoupencům na srdce, aby kvůli duchovnu nezanedbávali svůj „civilní“ život. Na rozdíl od většiny súfijských řádů praktikují tichý ''dhikr''; tedy [[Překrásná jména Boží (Islam)|Překrásná jména Boží]] opakují pouze v duchu. Z jejich řad vzešel mj. indický reformátor Ahmad Sirhindí, přezdívaný „obnovitel druhého tisíciletí“ (''mudžaddid al-alf ath-thání''), který vypracoval (v reakci na koncept ''[[wahdat al-wudžúd (Islam)|wahdat al-wudžúd]]'', jednoty Bytí, obviňovaný z panteismu) učení nazvané ''wahdat aš-šuhúd'' (volně přeloženo: jednoty Projevů – „vše se jeví jako jedno, ale není to jedno“). Sirhindí představuje 25. článek řádového řetězce; odnož ''naqšbandíje'', která se k němu hlásí, se příznačně nazývá ''mudžaddidája''. Mnozí naqšbandijští mistři proslulí svou moudrostí i umírněností se nezřídka pouštěli do kritiky súfijů „extrémních“ směrů, s nimiž bývali ve při, kupříkladu [[qalandaríje (Islam)|qalandaríje]] nebo [[malámatíja (Islam)|malámatíje]].
+<span id="entry">naqšbandíja</span> – významný [[mystický řád (Islam)|mystický řád]] (''taríqa''). Založil jej [[šajch (Islam)|šajch]] Baháʼuddín Naqšband z Bucháry (zemřel r. 1388), který jako vzor moudrosti a spravedlnosti figuruje v mnoha sbírkách súfijských vyprávění (v moderní době např. v publikacích předního popularizátora islámského mystického odkazu na Západě Idriese Shaha). ''Silsilu'' řádu (řetězec jeho velmistrů) vytváří devětatřicet [[světci (Islam)|světců]] (''awlijáʼ'') spolu s prorokem [[Muhammad (Islam)|Muhammadem]]. Ten – jak praví tradice – předal svému nástupci (''[[chalífa (Islam)|chalífa]]'') Abú Bakrovi jisté duchovní kvality, které tomuto druhému článku celého řetězce zajistily jedinečný spirituální status. K ustavení samotného řádu došlo ve Střední Asii, přičemž podstatnou roli ve formulaci základního učení sehrál jedenáctý světec silsily ʻAbdalcháliq Ghudždawání (zemřel r. 1179) a především již zmíněný Baháʼuddín Naqšband. Jejich společný odkaz se nazývá „Svatá slova“ (''kalimát-e qudsíja''); obsahují celkem jedenáct pravidel. Jedná se o souhrn postojů a technik, jež si mystik osvojuje ve snaze žít podle vzoru Proroka a světců. Všemi principy prostupuje především požadavek sebekontroly v nejrůznějších oblastech lidského konání. Zásadním předpokladem pro sebezdokonalení a případnou přímou zkušenost s Boží přítomností je pak boj za potlačení či ovládnutí ega. Základní a nezbytnou technikou pro dosažení tohoto cíle je ''[[dhikr (Islam)|dhikr]]'', tedy připomínání a uvědomování si Boha. Může mít tradičně podobu osobní tiché [[modlitba (Islam)|modlitby]] či kontemplace, ale také skupinového a někdy velmi hlasitého duchovního cvičení. Řád se ze svého původního působiště ve střední Asii pozvolna rozšířil do Číny, Indie, Indonésie, ale též do Turecka a na Balkán. Mezi ostatními (zejména pak těmi středoasijskými) mystickými bratrstvy vynikali naqšbandijové svým respektem ke všem ustanovením náboženského práva (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]'') a vnějším stránkám muslimské zbožnosti (''marásim''). Svou vnější (!) konformitu dokazovali i tím, že se ani oblečením, ani svými způsoby, nikterak neodlišovali od ostatní muslimské populace. Naqšbandíjští šajchové vždy kladli svým stoupencům na srdce, aby kvůli duchovnu nezanedbávali svůj „civilní“ život. Na rozdíl od většiny súfijských řádů praktikují tichý ''dhikr''; tedy [[Překrásná jména Boží (Islam)|Překrásná jména Boží]] opakují pouze v duchu. Z jejich řad vzešel mj. indický reformátor Ahmad Sirhindí, přezdívaný „obnovitel druhého tisíciletí“ (''mudžaddid al-alf ath-thání''), který vypracoval (v reakci na koncept ''[[wahdat al-wudžúd (Islam)|wahdat al-wudžúd]]'', jednoty Bytí, obviňovaný z panteismu) učení nazvané ''wahdat aš-šuhúd'' (volně přeloženo: jednoty Projevů – „vše se jeví jako jedno, ale není to jedno“). Sirhindí představuje 25. článek řádového řetězce; odnož ''naqšbandíje'', která se k němu hlásí, se příznačně nazývá ''mudžaddidája''. Mnozí naqšbandijští mistři proslulí svou moudrostí i umírněností se nezřídka pouštěli do kritiky súfijů „extrémních“ směrů, s nimiž bývali ve při, kupříkladu [[kalandaríja (Islam)|qalandaríje]] nebo [[malámatíja (Islam)|malámatíje]].
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
@@ Řádek 13: / Řádek 13: @@
 * Slobodník, M., a D. Deák, G. Pirický, eds. ''Súčasné podoby súfizmu od Balkánu po Čínu''. Bratislava: Univerzita Komenského, 2010.
-''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''
 [[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
 [[Kategorie:Islám]]

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 17:57
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">naqšbandíja</span> – významný [[mystický řád (Islam)\|mystický řád]] (''taríqa''). Založil jej [[šajch (Islam)\|šajch]] Baháʼuddín Naqšband z Bucháry (zemřel r. 1388), který jako vzor moudrosti a spravedlnosti figuruje v mnoha sbírkách súfijských vyprávění (v moderní době např. v publikacích předního popularizátora islámského mystického odkazu na Západě Idriese Shaha). ''Silsilu'' řádu (řetězec jeho velmistrů) vytváří devětatřicet [[světci (Islam)\|světců]] (''awlijáʼ'') spolu s prorokem [[Muhammad (Islam)\|Muhammadem]]. Ten – jak praví tradice – předal svému nástupci (''[[chalífa (Islam)\|chalífa]]'') Abú Bakrovi jisté duchovní kvality, které tomuto druhému článku celého řetězce zajistily jedinečný spirituální status. K ustavení samotného řádu došlo ve Střední Asii, přičemž podstatnou roli ve formulaci základního učení sehrál jedenáctý světec silsily ʻAbdalcháliq Ghudždawání (zemřel r. 1179) a především již zmíněný Baháʼuddín Naqšband. Jejich společný odkaz se nazývá „Svatá slova“ (''kalimát-e qudsíja''); obsahují celkem jedenáct pravidel. Jedná se o souhrn postojů a technik, jež si mystik osvojuje ve snaze žít podle vzoru Proroka a světců. Všemi principy prostupuje především požadavek sebekontroly v nejrůznějších oblastech lidského konání. Zásadním předpokladem pro sebezdokonalení a případnou přímou zkušenost s Boží přítomností je pak boj za potlačení či ovládnutí ega. Základní a nezbytnou technikou pro dosažení tohoto cíle je ''[[dhikr (Islam)\|dhikr]]'', tedy připomínání a uvědomování si Boha. Může mít tradičně podobu osobní tiché [[modlitba (Islam)\|modlitby]] či kontemplace, ale také skupinového a někdy velmi hlasitého duchovního cvičení. Řád se ze svého původního působiště ve střední Asii pozvolna rozšířil do Číny, Indie, Indonésie, ale též do Turecka a na Balkán. Mezi ostatními (zejména pak těmi středoasijskými) mystickými bratrstvy vynikali naqšbandijové svým respektem ke všem ustanovením náboženského práva (''[[fiqh (Islam)\|fiqh]]'') a vnějším stránkám muslimské zbožnosti (''marásim''). Svou vnější (!) konformitu dokazovali i tím, že se ani oblečením, ani svými způsoby, nikterak neodlišovali od ostatní muslimské populace. Naqšbandíjští šajchové vždy kladli svým stoupencům na srdce, aby kvůli duchovnu nezanedbávali svůj „civilní“ život. Na rozdíl od většiny súfijských řádů praktikují tichý ''dhikr''; tedy [[Překrásná jména Boží (Islam)\|Překrásná jména Boží]] opakují pouze v duchu. Z jejich řad vzešel mj. indický reformátor Ahmad Sirhindí, přezdívaný „obnovitel druhého tisíciletí“ (''mudžaddid al-alf ath-thání''), který vypracoval (v reakci na koncept ''[[wahdat al-wudžúd (Islam)\|wahdat al-wudžúd]]'', jednoty Bytí, obviňovaný z panteismu) učení nazvané ''wahdat aš-šuhúd'' (volně přeloženo: jednoty Projevů – „vše se jeví jako jedno, ale není to jedno“). Sirhindí představuje 25. článek řádového řetězce; odnož ''naqšbandíje'', která se k němu hlásí, se příznačně nazývá ''mudžaddidája''. Mnozí naqšbandijští mistři proslulí svou moudrostí i umírněností se nezřídka pouštěli do kritiky súfijů „extrémních“ směrů, s nimiž bývali ve při, kupříkladu [[qalandaríje (Islam)\|qalandaríje]] nebo [[~~malámatíje~~ (Islam)\|malámatíje]].	+	<span id="entry">naqšbandíja</span> – významný [[mystický řád (Islam)\|mystický řád]] (''taríqa''). Založil jej [[šajch (Islam)\|šajch]] Baháʼuddín Naqšband z Bucháry (zemřel r. 1388), který jako vzor moudrosti a spravedlnosti figuruje v mnoha sbírkách súfijských vyprávění (v moderní době např. v publikacích předního popularizátora islámského mystického odkazu na Západě Idriese Shaha). ''Silsilu'' řádu (řetězec jeho velmistrů) vytváří devětatřicet [[světci (Islam)\|světců]] (''awlijáʼ'') spolu s prorokem [[Muhammad (Islam)\|Muhammadem]]. Ten – jak praví tradice – předal svému nástupci (''[[chalífa (Islam)\|chalífa]]'') Abú Bakrovi jisté duchovní kvality, které tomuto druhému článku celého řetězce zajistily jedinečný spirituální status. K ustavení samotného řádu došlo ve Střední Asii, přičemž podstatnou roli ve formulaci základního učení sehrál jedenáctý světec silsily ʻAbdalcháliq Ghudždawání (zemřel r. 1179) a především již zmíněný Baháʼuddín Naqšband. Jejich společný odkaz se nazývá „Svatá slova“ (''kalimát-e qudsíja''); obsahují celkem jedenáct pravidel. Jedná se o souhrn postojů a technik, jež si mystik osvojuje ve snaze žít podle vzoru Proroka a světců. Všemi principy prostupuje především požadavek sebekontroly v nejrůznějších oblastech lidského konání. Zásadním předpokladem pro sebezdokonalení a případnou přímou zkušenost s Boží přítomností je pak boj za potlačení či ovládnutí ega. Základní a nezbytnou technikou pro dosažení tohoto cíle je ''[[dhikr (Islam)\|dhikr]]'', tedy připomínání a uvědomování si Boha. Může mít tradičně podobu osobní tiché [[modlitba (Islam)\|modlitby]] či kontemplace, ale také skupinového a někdy velmi hlasitého duchovního cvičení. Řád se ze svého původního působiště ve střední Asii pozvolna rozšířil do Číny, Indie, Indonésie, ale též do Turecka a na Balkán. Mezi ostatními (zejména pak těmi středoasijskými) mystickými bratrstvy vynikali naqšbandijové svým respektem ke všem ustanovením náboženského práva (''[[fiqh (Islam)\|fiqh]]'') a vnějším stránkám muslimské zbožnosti (''marásim''). Svou vnější (!) konformitu dokazovali i tím, že se ani oblečením, ani svými způsoby, nikterak neodlišovali od ostatní muslimské populace. Naqšbandíjští šajchové vždy kladli svým stoupencům na srdce, aby kvůli duchovnu nezanedbávali svůj „civilní“ život. Na rozdíl od většiny súfijských řádů praktikují tichý ''dhikr''; tedy [[Překrásná jména Boží (Islam)\|Překrásná jména Boží]] opakují pouze v duchu. Z jejich řad vzešel mj. indický reformátor Ahmad Sirhindí, přezdívaný „obnovitel druhého tisíciletí“ (''mudžaddid al-alf ath-thání''), který vypracoval (v reakci na koncept ''[[wahdat al-wudžúd (Islam)\|wahdat al-wudžúd]]'', jednoty Bytí, obviňovaný z panteismu) učení nazvané ''wahdat aš-šuhúd'' (volně přeloženo: jednoty Projevů – „vše se jeví jako jedno, ale není to jedno“). Sirhindí představuje 25. článek řádového řetězce; odnož ''naqšbandíje'', která se k němu hlásí, se příznačně nazývá ''mudžaddidája''. Mnozí naqšbandijští mistři proslulí svou moudrostí i umírněností se nezřídka pouštěli do kritiky súfijů „extrémních“ směrů, s nimiž bývali ve při, kupříkladu [[qalandaríje (Islam)\|qalandaríje]] nebo [[malámatíja (Islam)\|malámatíje]].

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 16:58
Řádek 2:		Řádek 2:

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
		+	* Kropáček, Luboš. ''Súfismus: Dějiny islámské mystiky''. Praha: Vyšehrad, 2008;
−
		+	* Křížek, Daniel. „Dhikr v pojetí naqšbandíje haqqánije: Kontext a struktura rituálu.“ ''Religio'' 19, č. 2 (2011): 201-222. https://journals.phil.muni.cz/religio/article/view/30894;
−	Kropáček, Luboš. ''Súfismus: Dějiny islámské mystiky''. Praha: Vyšehrad, 2008;
		+	* Křížek, Daniel. „Postavení šajcha v súfíjském řádu Naqšbandíja Haqqáníja.“ ''Sacra'' 7, č. 1 (2009): 39-57. https://hdl.handle.net/11222.digilib/118496;
−
		+	* Křížek, Daniel. ''Taríqa naqšbandíja haqqáníja: Islámská mystická duchovní nauka v teorii a praxi''. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2014;
−	Křížek, Daniel. „Dhikr v pojetí naqšbandíje haqqánije: Kontext a struktura rituálu.“ ''Religio'' 19, č. 2 (2011): 201-222. https://journals.phil.muni.cz/religio/article/view/30894;
		+	* Nasr, Seyyed Hossein. ''Záhrada pravdy: Vízia a prísľub súfizmu, mystickej tradície islámu''. Přel. Milan Špak. Praha: Malvern, 2022;
−
		+	* Ostřanský, Bronislav. ''Hledání skrytého pokladu: Antologie komentovaných překladů ze středověkého arabského súfijského písemnictví''. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2008;
−	Křížek, Daniel. „Postavení šajcha v súfíjském řádu Naqšbandíja Haqqáníja.“ ''Sacra'' 7, č. 1 (2009): 39-57. https://hdl.handle.net/11222.digilib/118496;
		+	* Partridge, Christopher, ed. ''Encyklopedie nových náboženství: Nová náboženská hnutí, sekty a alternativní spirituality''. České vydání sestavil Zdeněk Vojtíšek. Praha: Knižní klub, 2006;
−
		+	* Shah, Idries. ''Příběhy dervišů: Tradiční příběhy súfijských mistrů''. Přel. Helena Petráková. Praha: Portál, 2001;
−	Křížek, Daniel. ''Taríqa naqšbandíja haqqáníja: Islámská mystická duchovní nauka v teorii a praxi''. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2014;
		+	* Schullerová, Nikola. „Význam a funkce vybraných rituálů v životě súfijského řádu naqšbandíja haqqáníja.“ ''Kulturní studia'' 10, č. 1 (2018): 3-17. [https://doi.org/10.7160/KS.2018.100101 http://dx.doi.org/10.7160/KS.2018.100101];
−
		+	* Slobodník, M., a D. Deák, G. Pirický, eds. ''Súčasné podoby súfizmu od Balkánu po Čínu''. Bratislava: Univerzita Komenského, 2010.
−	Nasr, Seyyed Hossein. ''Záhrada pravdy: Vízia a prísľub súfizmu, mystickej tradície islámu''. Přel. Milan Špak. Praha: Malvern, 2022;
−
−	Ostřanský, Bronislav. ''Hledání skrytého pokladu: Antologie komentovaných překladů ze středověkého arabského súfijského písemnictví''. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2008;
−
−	Partridge, Christopher, ed. ''Encyklopedie nových náboženství: Nová náboženská hnutí, sekty a alternativní spirituality''. České vydání sestavil Zdeněk Vojtíšek. Praha: Knižní klub, 2006;
−
−	Shah, Idries. ''Příběhy dervišů: Tradiční příběhy súfijských mistrů''. Přel. Helena Petráková. Praha: Portál, 2001;
−
−	Schullerová, Nikola. „Význam a funkce vybraných rituálů v životě súfijského řádu naqšbandíja haqqáníja.“ ''Kulturní studia'' 10, č. 1 (2018): 3-17. [https://doi.org/10.7160/KS.2018.100101 http://dx.doi.org/10.7160/KS.2018.100101];
−
−	Slobodník, M., a D. Deák, G. Pirický, eds. ''Súčasné podoby súfizmu od Balkánu po Čínu''. Bratislava: Univerzita Komenského, 2010.

	''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />		''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">naqšbandíja</span> – významný [[mystický řád (Islam)|mystický řád]] (''taríqa''). Založil jej [[šajch (Islam)|šajch]] Baháʼuddín Naqšband z Bucháry (zemřel r. 1388), který jako vzor moudrosti a spravedlnosti figuruje v mnoha sbírkách súfijských vyprávění (v moderní době např. v publikacích předního popularizátora islámského mystického odkazu na Západě Idriese Shaha). ''Silsilu'' řádu (řetězec jeho velmistrů) vytváří devětatřicet [[světci (Islam)|světců]] (''awlijáʼ'') spolu s prorokem [[Muhammad (Islam)|Muhammadem]]. Ten – jak praví tradice – předal svému nástupci (''[[chalífa (Islam)|chalífa]]'') Abú Bakrovi jisté duchovní kvality, které tomuto druhému článku celého řetězce zajistily jedinečný spirituální status. K ustavení samotného řádu došlo ve Střední Asii, přičemž podstatnou roli ve formulaci základního učení sehrál jedenáctý světec silsily ʻAbdalcháliq Ghudždawání (zemřel r. 1179) a především již zmíněný Baháʼuddín Naqšband. Jejich společný odkaz se nazývá „Svatá slova“ (''kalimát-e qudsíja''); obsahují celkem jedenáct pravidel. Jedná se o souhrn postojů a technik, jež si mystik osvojuje ve snaze žít podle vzoru Proroka a světců. Všemi principy prostupuje především požadavek sebekontroly v nejrůznějších oblastech lidského konání. Zásadním předpokladem pro sebezdokonalení a případnou přímou zkušenost s Boží přítomností je pak boj za potlačení či ovládnutí ega. Základní a nezbytnou technikou pro dosažení tohoto cíle je ''[[dhikr (Islam)|dhikr]]'', tedy připomínání a uvědomování si Boha. Může mít tradičně podobu osobní tiché [[modlitba (Islam)|modlitby]] či kontemplace, ale také skupinového a někdy velmi hlasitého duchovního cvičení. Řád se ze svého původního působiště ve střední Asii pozvolna rozšířil do Číny, Indie, Indonésie, ale též do Turecka a na Balkán. Mezi ostatními (zejména pak těmi středoasijskými) mystickými bratrstvy vynikali naqšbandijové svým respektem ke všem ustanovením náboženského práva (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]'') a vnějším stránkám muslimské zbožnosti (''marásim''). Svou vnější (!) konformitu dokazovali i tím, že se ani oblečením, ani svými způsoby, nikterak neodlišovali od ostatní muslimské populace. Naqšbandíjští šajchové vždy kladli svým stoupencům na srdce, aby kvůli duchovnu nezanedbávali svůj „civilní“ život. Na rozdíl od většiny súfijských řádů praktikují tichý ''dhikr''; tedy [[Překrásná jména Boží (Islam)|Překrásná jména Boží]] opakují pouze v duchu. Z jejich řad vzešel mj. indický reformátor Ahmad Sirhindí, přezdívaný „obnovitel druhého tisíciletí“ (''mudžaddid al-alf ath-thání''), který vypracoval (v reakci na koncept ''[[wahdat al-wudžúd (Islam)|wahdat al-wudžúd]]'', jednoty Bytí, obviňovaný z panteismu) učení nazvané ''wahdat aš-šuhúd'' (volně přeloženo: jednoty Projevů – „vše se jeví jako jedno, ale není to jedno“). Sirhindí představuje 25. článek řádového řetězce; odnož ''naqšbandíje'', která se k němu hlásí, se příznačně nazývá ''mudžaddidája''. Mnozí naqšbandijští mistři proslulí svou moudrostí i umírněností se nezřídka pouštěli do kritiky súfijů „extrémních“ směrů, s nimiž bývali ve při, kupříkladu [[qalandaríje (Islam)|qalandaríje]] nebo [[malámatíje (Islam)|malámatíje]].
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Kropáček, Luboš. ''Súfismus: Dějiny islámské mystiky''. Praha: Vyšehrad, 2008;

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:06
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:54
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:23
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 14:48
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 13:19
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 10. 11. 2024, 18:21
(Žádný rozdíl)