prorokové a profécie (Islam) - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:48Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:20Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:25Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:31Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:37Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:12Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:55Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:56Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:56Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:14Z

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-<span id="entry">prorokové a profécie</span> (''anbijáʼ wa nubúwa'') – příjemci a šiřitelé Božího zjevení a proces (postup) tohoto šíření. Islámské pojetí [[dějiny (Islam)|dějin]] se zakládá na představě neustálého prosazování a naplňování Božích záměrů (''tadbírát''), jejichž poznání se lidem dostává prostřednictvím vystoupení celé řady proroků. Arabština pro zvěstovatele Boží vůle používá v zásadě dvě [[jména (Islam)|jména]]: ''rasúl'' (posel) a ''nabí'' (prorok), přičemž druhý uvedený termín je vnímán jako ten obecnější. Naproti tomu označení ''rasúl'' náleží prorokům, kteří přicházejí lidi varovat, seznamovat je s Božími příkazy a naučeními a především přinášejí zjevené knihy. A protože lidé byli nadáni svobodnou vůlí ([[svoboda (Islam)|svoboda]]), často v islámských dějinách profécie narážíme na příklady, kdy jsou poslové poníženi a zavrženi a národy, k nimž byli vysláni, se dostávají na scestí (''dallál''). Vystoupení proroků na cestě lidského vzestupu hraje roli jistého korektiva zabraňujícího tomu, aby se Boží záměry a lidské úmysly nenávratně rozešly. V tomto směru chápou muslimové dějiny jako smysluplný a lineární proces, jehož cílem je všeobecné naplnění Boží vůle ([[Alláh (Islam)|Alláh]]) v podobě nastolení řádu, který bude tím nejlepším ze všech možných. V [[Korán (Islam)|Koránu]] snadno narazíme na celou řadu starozákonních postav i několik postav novozákonních. Příběhy s nimi spojené se obecně označují jako ''isráʼílíját'', což už svou etymologií jasně poukazuje na židovské kořeny těchto motivů. Muslimská lidová religiozita dokázala často jen stručné a letmé koranické zmínky rozvést do pozoruhodné šíře; mimo to do své pokladnice zahrnula i četné starozákonní postavy, které nejsou v Koránu uvedeny jmény a často se tam ani přímo nevyskytují. Již ve středověku vznikl osobitý žánr zvaný ''qisas al-anbijáʼ'' (vyprávění o prorocích), za jehož vrcholné klasiky jsou pokládáni al-Kisáʼí a ath-Thaʻlabí. Na mnoha místech „islámského světa“ si lidé připomínají památku různých proroků a o poctu být místem posledního odpočinku některých z nich dokonce soupeří několik [[město (Islam)|měst]]. Přestože proroků podle všeobecných muslimských představ byly tisíce, přičemž většina z nich ani nemusela vědět, že jakožto živoucí příklady byli vedeni Bohem, muslimští vykladači (viz ''[[exegeze (Islam)|tafsír]]'') rozebírají především několik málo klíčových postav. Muslimové ve své zálibě v genealogických systematizacích vytvořili schémata, jež se obrazně nazývají ''šadžarat al-anbijáʼ'' (strom proroků) a názorně vykreslují posloupnost zjevení od Adama ([[Ádám (Islam)|Ádam]]) až po [[Muhammad (Islam)|Muhammada]]. Protože většině významných proroků se věnují samostatná hesla, na tomto místě si přiblížíme pouze celkový obraz. Strom vyrůstá od Ádama, jehož muslimové považují nejen za prvního člověka, ale též prvního proroka, jemuž se dostalo též prvního zjeveného písma. Línie dále pokračuje přes [[Idrís (Islam)|Idríse]] (Henoch?), [[Núh (Islam)|Núha]] (Noe) až k [[Ibráhím (Islam)|Ibráhímovi]] (Abraham), jenž spojuje i rozděluje tři velká mnonoteistická náboženství – judaismus, křesťanství a islám. Dále se strom větví na línii [[Isháq (Islam)|Isháqovu]] (Izák), kam také náleží celá řada starozákonních postav, které křesťané považují za patriarchy, avšak muslimové souhrně za proroky, jako jsou [[Júsuf (Islam)|Júsuf]] (Josef), Jaʻqúb (Jakub) a mnozí další. Druhá hlavní větev pokračuje přes Ibráhímova syna [[Ismáʻíl (Islam)|Ismaʻíla]] (Izmaele), nazývaného jako „praotec Arabů“, přes ʻAdnána, legendárního předka severoarabských kmenů, až k Muhammadovi, nazývanému též „pečeť proroků“ (''chátamuʼl-anbijáʼ''), jehož vystoupením se lidstvu dostalo zcela dokonalého Zjevení a jehož [[smrt a pohřební obřady (Islam)|smrtí]] se, jak všichni muslimové pevně věří, dlouhý řetězec (''silsila'') profécie navždy nezvratně uzavřel.
+<span id="entry">prorokové a profécie</span> (''anbijáʼ wa nubúwa'') – příjemci a šiřitelé Božího zjevení a proces (postup) tohoto šíření. Islámské pojetí [[dějiny (Islam)|dějin]] se zakládá na představě neustálého prosazování a naplňování Božích záměrů (''tadbírát''), jejichž poznání se lidem dostává prostřednictvím vystoupení celé řady proroků. Arabština pro zvěstovatele Boží vůle používá v zásadě dvě [[jména (Islam)|jména]]: ''rasúl'' (posel) a ''nabí'' (prorok), přičemž druhý uvedený termín je vnímán jako ten obecnější. Naproti tomu označení ''rasúl'' náleží prorokům, kteří přicházejí lidi varovat, seznamovat je s Božími příkazy a naučeními a především přinášejí zjevené knihy. A protože lidé byli nadáni svobodnou vůlí ([[svoboda (Islam)|svoboda]]), často v islámských dějinách profécie narážíme na příklady, kdy jsou poslové poníženi a zavrženi a národy, k nimž byli vysláni, se dostávají na scestí (''dallál''). Vystoupení proroků na cestě lidského vzestupu hraje roli jistého korektiva zabraňujícího tomu, aby se Boží záměry a lidské úmysly nenávratně rozešly. V tomto směru chápou muslimové dějiny jako smysluplný a lineární proces, jehož cílem je všeobecné naplnění Boží vůle ([[Alláh (Islam)|Alláh]]) v podobě nastolení řádu, který bude tím nejlepším ze všech možných. V [[Korán (Islam)|Korán]]u snadno narazíme na celou řadu starozákonních postav i několik postav novozákonních. Příběhy s nimi spojené se obecně označují jako ''isráʼílíját'', což už svou etymologií jasně poukazuje na židovské kořeny těchto motivů. Muslimská lidová religiozita dokázala často jen stručné a letmé koranické zmínky rozvést do pozoruhodné šíře; mimo to do své pokladnice zahrnula i četné starozákonní postavy, které nejsou v Koránu uvedeny jmény a často se tam ani přímo nevyskytují. Již ve středověku vznikl osobitý žánr zvaný ''qisas al-anbijáʼ'' (vyprávění o prorocích), za jehož vrcholné klasiky jsou pokládáni al-Kisáʼí a ath-Thaʻlabí. Na mnoha místech „islámského světa“ si lidé připomínají památku různých proroků a o poctu být místem posledního odpočinku některých z nich dokonce soupeří několik [[město (Islam)|měst]]. Přestože proroků podle všeobecných muslimských představ byly tisíce, přičemž většina z nich ani nemusela vědět, že jakožto živoucí příklady byli vedeni Bohem, muslimští vykladači (viz ''[[exegeze (Islam)|tafsír]]'') rozebírají především několik málo klíčových postav. Muslimové ve své zálibě v genealogických systematizacích vytvořili schémata, jež se obrazně nazývají ''šadžarat al-anbijáʼ'' (strom proroků) a názorně vykreslují posloupnost zjevení od Adama ([[Ádám (Islam)|Ádam]]) až po [[Muhammad (Islam)|Muhammada]]. Protože většině významných proroků se věnují samostatná hesla, na tomto místě si přiblížíme pouze celkový obraz. Strom vyrůstá od Ádama, jehož muslimové považují nejen za prvního člověka, ale též prvního proroka, jemuž se dostalo též prvního zjeveného písma. Línie dále pokračuje přes [[Idrís (Islam)|Idríse]] (Henoch?), [[Núh (Islam)|Núha]] (Noe) až k [[Ibráhím (Islam)|Ibráhímovi]] (Abraham), jenž spojuje i rozděluje tři velká mnonoteistická náboženství – judaismus, křesťanství a islám. Dále se strom větví na línii [[Isháq (Islam)|Isháqovu]] (Izák), kam také náleží celá řada starozákonních postav, které křesťané považují za patriarchy, avšak muslimové souhrně za proroky, jako jsou [[Júsuf (Islam)|Júsuf]] (Josef), Jaʻqúb (Jakub) a mnozí další. Druhá hlavní větev pokračuje přes Ibráhímova syna [[Ismáʻíl (Islam)|Ismaʻíla]] (Izmaele), nazývaného jako „praotec Arabů“, přes ʻAdnána, legendárního předka severoarabských kmenů, až k Muhammadovi, nazývanému též „pečeť proroků“ (''chátamuʼl-anbijáʼ''), jehož vystoupením se lidstvu dostalo zcela dokonalého Zjevení a jehož [[smrt a pohřební obřady (Islam)|smrtí]] se, jak všichni muslimové pevně věří, dlouhý řetězec (''silsila'') profécie navždy nezvratně uzavřel.
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
@@ Řádek 12: / Řádek 12: @@
 * Werner, Helmut. ''Islámská kniha mrtvých''. Přel. Václav Vodička. Praha: Pragma, 2003.
-''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''
 [[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
 [[Kategorie:Islám]]

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 17:57
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">prorokové a profécie</span> (''anbijáʼ wa nubúwa'') – příjemci a šiřitelé Božího zjevení a proces (postup) tohoto šíření. Islámské pojetí [[dějiny (Islam)\|dějin]] se zakládá na představě neustálého prosazování a naplňování Božích záměrů (''tadbírát''), jejichž poznání se lidem dostává prostřednictvím vystoupení celé řady proroků. Arabština pro zvěstovatele Boží vůle používá v zásadě dvě [[jména (Islam)\|jména]]: ''rasúl'' (posel) a ''nabí'' (prorok), přičemž druhý uvedený termín je vnímán jako ten obecnější. Naproti tomu označení ''rasúl'' náleží prorokům, kteří přicházejí lidi varovat, seznamovat je s Božími příkazy a naučeními a především přinášejí zjevené knihy. A protože lidé byli nadáni svobodnou vůlí ([[svoboda (Islam)\|svoboda]]), často v islámských dějinách profécie narážíme na příklady, kdy jsou poslové poníženi a zavrženi a národy, k nimž byli vysláni, se dostávají na scestí (''dallál''). Vystoupení proroků na cestě lidského vzestupu hraje roli jistého korektiva zabraňujícího tomu, aby se Boží záměry a lidské úmysly nenávratně rozešly. V tomto směru chápou muslimové dějiny jako smysluplný a lineární proces, jehož cílem je všeobecné naplnění Boží vůle ([[Alláh (Islam)\|Alláh]]) v podobě nastolení řádu, který bude tím nejlepším ze všech možných. V [[Korán (Islam)\|Koránu]] snadno narazíme na celou řadu starozákonních postav i několik postav novozákonních. Příběhy s nimi spojené se obecně označují jako ''isráʼílíját'', což už svou etymologií jasně poukazuje na židovské kořeny těchto motivů. Muslimská lidová religiozita dokázala často jen stručné a letmé koranické zmínky rozvést do pozoruhodné šíře; mimo to do své pokladnice zahrnula i četné starozákonní postavy, které nejsou v Koránu uvedeny jmény a často se tam ani přímo nevyskytují. Již ve středověku vznikl osobitý žánr zvaný ''qisas al-anbijáʼ'' (vyprávění o prorocích), za jehož vrcholné klasiky jsou pokládáni al-Kisáʼí a ath-Thaʻlabí. Na mnoha místech „islámského světa“ si lidé připomínají památku různých proroků a o poctu být místem posledního odpočinku některých z nich dokonce soupeří několik [[město (Islam)\|měst]]. Přestože proroků podle všeobecných muslimských představ byly tisíce, přičemž většina z nich ani nemusela vědět, že jakožto živoucí příklady byli vedeni Bohem, muslimští vykladači (viz ''[[~~tafsír~~ (Islam)\|tafsír]]'') rozebírají především několik málo klíčových postav. Muslimové ve své zálibě v genealogických systematizacích vytvořili schémata, jež se obrazně nazývají ''šadžarat al-anbijáʼ'' (strom proroků) a názorně vykreslují posloupnost zjevení od Adama ([[Ádám (Islam)\|Ádam]]) až po [[Muhammad (Islam)\|Muhammada]]. Protože většině významných proroků se věnují samostatná hesla, na tomto místě si přiblížíme pouze celkový obraz. Strom vyrůstá od Ádama, jehož muslimové považují nejen za prvního člověka, ale též prvního proroka, jemuž se dostalo též prvního zjeveného písma. Línie dále pokračuje přes [[Idrís (Islam)\|Idríse]] (Henoch?), [[Núh (Islam)\|Núha]] (Noe) až k [[Ibráhím (Islam)\|Ibráhímovi]] (Abraham), jenž spojuje i rozděluje tři velká mnonoteistická náboženství – judaismus, křesťanství a islám. Dále se strom větví na línii [[Isháq (Islam)\|Isháqovu]] (Izák), kam také náleží celá řada starozákonních postav, které křesťané považují za patriarchy, avšak muslimové souhrně za proroky, jako jsou [[Júsuf (Islam)\|Júsuf]] (Josef), Jaʻqúb (Jakub) a mnozí další. Druhá hlavní větev pokračuje přes Ibráhímova syna [[Ismáʻíl (Islam)\|Ismaʻíla]] (Izmaele), nazývaného jako „praotec Arabů“, přes ʻAdnána, legendárního předka severoarabských kmenů, až k Muhammadovi, nazývanému též „pečeť proroků“ (''chátamuʼl-anbijáʼ''), jehož vystoupením se lidstvu dostalo zcela dokonalého Zjevení a jehož [[smrt a pohřební obřady (Islam)\|smrtí]] se, jak všichni muslimové pevně věří, dlouhý řetězec (''silsila'') profécie navždy nezvratně uzavřel.	+	<span id="entry">prorokové a profécie</span> (''anbijáʼ wa nubúwa'') – příjemci a šiřitelé Božího zjevení a proces (postup) tohoto šíření. Islámské pojetí [[dějiny (Islam)\|dějin]] se zakládá na představě neustálého prosazování a naplňování Božích záměrů (''tadbírát''), jejichž poznání se lidem dostává prostřednictvím vystoupení celé řady proroků. Arabština pro zvěstovatele Boží vůle používá v zásadě dvě [[jména (Islam)\|jména]]: ''rasúl'' (posel) a ''nabí'' (prorok), přičemž druhý uvedený termín je vnímán jako ten obecnější. Naproti tomu označení ''rasúl'' náleží prorokům, kteří přicházejí lidi varovat, seznamovat je s Božími příkazy a naučeními a především přinášejí zjevené knihy. A protože lidé byli nadáni svobodnou vůlí ([[svoboda (Islam)\|svoboda]]), často v islámských dějinách profécie narážíme na příklady, kdy jsou poslové poníženi a zavrženi a národy, k nimž byli vysláni, se dostávají na scestí (''dallál''). Vystoupení proroků na cestě lidského vzestupu hraje roli jistého korektiva zabraňujícího tomu, aby se Boží záměry a lidské úmysly nenávratně rozešly. V tomto směru chápou muslimové dějiny jako smysluplný a lineární proces, jehož cílem je všeobecné naplnění Boží vůle ([[Alláh (Islam)\|Alláh]]) v podobě nastolení řádu, který bude tím nejlepším ze všech možných. V [[Korán (Islam)\|Koránu]] snadno narazíme na celou řadu starozákonních postav i několik postav novozákonních. Příběhy s nimi spojené se obecně označují jako ''isráʼílíját'', což už svou etymologií jasně poukazuje na židovské kořeny těchto motivů. Muslimská lidová religiozita dokázala často jen stručné a letmé koranické zmínky rozvést do pozoruhodné šíře; mimo to do své pokladnice zahrnula i četné starozákonní postavy, které nejsou v Koránu uvedeny jmény a často se tam ani přímo nevyskytují. Již ve středověku vznikl osobitý žánr zvaný ''qisas al-anbijáʼ'' (vyprávění o prorocích), za jehož vrcholné klasiky jsou pokládáni al-Kisáʼí a ath-Thaʻlabí. Na mnoha místech „islámského světa“ si lidé připomínají památku různých proroků a o poctu být místem posledního odpočinku některých z nich dokonce soupeří několik [[město (Islam)\|měst]]. Přestože proroků podle všeobecných muslimských představ byly tisíce, přičemž většina z nich ani nemusela vědět, že jakožto živoucí příklady byli vedeni Bohem, muslimští vykladači (viz ''[[exegeze (Islam)\|tafsír]]'') rozebírají především několik málo klíčových postav. Muslimové ve své zálibě v genealogických systematizacích vytvořili schémata, jež se obrazně nazývají ''šadžarat al-anbijáʼ'' (strom proroků) a názorně vykreslují posloupnost zjevení od Adama ([[Ádám (Islam)\|Ádam]]) až po [[Muhammad (Islam)\|Muhammada]]. Protože většině významných proroků se věnují samostatná hesla, na tomto místě si přiblížíme pouze celkový obraz. Strom vyrůstá od Ádama, jehož muslimové považují nejen za prvního člověka, ale též prvního proroka, jemuž se dostalo též prvního zjeveného písma. Línie dále pokračuje přes [[Idrís (Islam)\|Idríse]] (Henoch?), [[Núh (Islam)\|Núha]] (Noe) až k [[Ibráhím (Islam)\|Ibráhímovi]] (Abraham), jenž spojuje i rozděluje tři velká mnonoteistická náboženství – judaismus, křesťanství a islám. Dále se strom větví na línii [[Isháq (Islam)\|Isháqovu]] (Izák), kam také náleží celá řada starozákonních postav, které křesťané považují za patriarchy, avšak muslimové souhrně za proroky, jako jsou [[Júsuf (Islam)\|Júsuf]] (Josef), Jaʻqúb (Jakub) a mnozí další. Druhá hlavní větev pokračuje přes Ibráhímova syna [[Ismáʻíl (Islam)\|Ismaʻíla]] (Izmaele), nazývaného jako „praotec Arabů“, přes ʻAdnána, legendárního předka severoarabských kmenů, až k Muhammadovi, nazývanému též „pečeť proroků“ (''chátamuʼl-anbijáʼ''), jehož vystoupením se lidstvu dostalo zcela dokonalého Zjevení a jehož [[smrt a pohřební obřady (Islam)\|smrtí]] se, jak všichni muslimové pevně věří, dlouhý řetězec (''silsila'') profécie navždy nezvratně uzavřel.

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>

@@ Řádek 2: / Řádek 2: @@
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
-Kropáček, Luboš. ''Duchovní cesty islámu''. Praha: Vyšehrad, 2003;
+* Robinson, Francis. ''Svět islámu''. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1996;
-Kuschel, Karl-Josef. ''Spor o Abrahama: Co židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje''. Přel. Jindřich Slabý a David Mik. Praha: Vyšehrad, 1997;
+* Van Ess, J., Küng, H. ''Křesťanství a islám: Na cestě k dialogu''. Přel. Jiří Hoblík, Luboš Kropáček. Praha: Vyšehrad, 1999;
 ''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-<span id="entry">prorokové a profécie</span> (''anbijáʼ wa nubúwa'') – příjemci a šiřitelé Božího zjevení a proces (postup) tohoto šíření. Islámské pojetí [[dějiny (Islam)|dějin]] se zakládá na představě neustálého prosazování a naplňování Božích záměrů (''tadbírát''), jejichž poznání se lidem dostává prostřednictvím vystoupení celé řady proroků. Arabština pro zvěstovatele Boží vůle používá v zásadě dvě [[jména (Islam)|jména]]: ''rasúl'' (posel) a ''nabí'' (prorok), přičemž druhý uvedený termín je vnímán jako ten obecnější. Naproti tomu označení ''rasúl'' náleží prorokům, kteří přicházejí lidi varovat, seznamovat je s Božími příkazy a naučeními a především přinášejí zjevené knihy. A protože lidé byli nadáni svobodnou vůlí ([[svoboda (Islam)|svoboda]]), často v islámských dějinách profécie narážíme na příklady, kdy jsou poslové poníženi a zavrženi a národy, k nimž byli vysláni, se dostávají na scestí (''dallál''). Vystoupení proroků na cestě lidského vzestupu hraje roli jistého korektiva zabraňujícího tomu, aby se Boží záměry a lidské úmysly nenávratně rozešly. V tomto směru chápou muslimové dějiny jako smysluplný a lineární proces, jehož cílem je všeobecné naplnění Boží vůle ([[Alláh (Islam)|Alláh]]) v podobě nastolení řádu, který bude tím nejlepším ze všech možných. V [[Korán (Islam)|Koránu]] snadno narazíme na celou řadu starozákonních postav i několik postav novozákonních. Příběhy s nimi spojené se obecně označují jako ''isráʼílíját'', což už svou etymologií jasně poukazuje na židovské kořeny těchto motivů. Muslimská lidová religiozita dokázala často jen stručné a letmé koranické zmínky rozvést do pozoruhodné šíře; mimo to do své pokladnice zahrnula i četné starozákonní postavy, které nejsou v Koránu uvedeny jmény a často se tam ani přímo nevyskytují. Již ve středověku vznikl osobitý žánr zvaný ''qisas al-anbijáʼ'' (vyprávění o prorocích), za jehož vrcholné klasiky jsou pokládáni al-Kisáʼí a ath-Thaʻlabí. Na mnoha místech „islámského světa“ si lidé připomínají památku různých proroků a o poctu být místem posledního odpočinku některých z nich dokonce soupeří několik [[město (Islam)|měst]]. Přestože proroků podle všeobecných muslimských představ byly tisíce, přičemž většina z nich ani nemusela vědět, že jakožto živoucí příklady byli vedeni Bohem, muslimští vykladači (viz ''[[tafsír (Islam)|tafsír]]'') rozebírají především několik málo klíčových postav. Muslimové ve své zálibě v genealogických systematizacích vytvořili schémata, jež se obrazně nazývají ''šadžarat al-anbijáʼ'' (strom proroků) a názorně vykreslují posloupnost zjevení od Adama ([[Ádam (Islam)|Ádam]]) až po [[Muhammad (Islam)|Muhammada]]. Protože většině významných proroků se věnují samostatná hesla, na tomto místě si přiblížíme pouze celkový obraz. Strom vyrůstá od Ádama, jehož muslimové považují nejen za prvního člověka, ale též prvního proroka, jemuž se dostalo též prvního zjeveného písma. Línie dále pokračuje přes [[Idrís (Islam)|Idríse]] (Henoch?), [[Núh (Islam)|Núha]] (Noe) až k [[Ibráhím (Islam)|Ibráhímovi]] (Abraham), jenž spojuje i rozděluje tři velká mnonoteistická náboženství – judaismus, křesťanství a islám. Dále se strom větví na línii [[Isháq (Islam)|Isháqovu]] (Izák), kam také náleží celá řada starozákonních postav, které křesťané považují za patriarchy, avšak muslimové souhrně za proroky, jako jsou [[Júsuf (Islam)|Júsuf]] (Josef), Jaʻqúb (Jakub) a mnozí další. Druhá hlavní větev pokračuje přes Ibráhímova syna [[Ismáʻíl (Islam)|Ismaʻíla]] (Izmaele), nazývaného jako „praotec Arabů“, přes ʻAdnána, legendárního předka severoarabských kmenů, až k Muhammadovi, nazývanému též „pečeť proroků“ (''chátamuʼl-anbijáʼ''), jehož vystoupením se lidstvu dostalo zcela dokonalého Zjevení a jehož [[smrt a pohřební obřady (Islam)|smrtí]] se, jak všichni muslimové pevně věří, dlouhý řetězec (''silsila'') profécie navždy nezvratně uzavřel.
+<span id="entry">prorokové a profécie</span> (''anbijáʼ wa nubúwa'') – příjemci a šiřitelé Božího zjevení a proces (postup) tohoto šíření. Islámské pojetí [[dějiny (Islam)|dějin]] se zakládá na představě neustálého prosazování a naplňování Božích záměrů (''tadbírát''), jejichž poznání se lidem dostává prostřednictvím vystoupení celé řady proroků. Arabština pro zvěstovatele Boží vůle používá v zásadě dvě [[jména (Islam)|jména]]: ''rasúl'' (posel) a ''nabí'' (prorok), přičemž druhý uvedený termín je vnímán jako ten obecnější. Naproti tomu označení ''rasúl'' náleží prorokům, kteří přicházejí lidi varovat, seznamovat je s Božími příkazy a naučeními a především přinášejí zjevené knihy. A protože lidé byli nadáni svobodnou vůlí ([[svoboda (Islam)|svoboda]]), často v islámských dějinách profécie narážíme na příklady, kdy jsou poslové poníženi a zavrženi a národy, k nimž byli vysláni, se dostávají na scestí (''dallál''). Vystoupení proroků na cestě lidského vzestupu hraje roli jistého korektiva zabraňujícího tomu, aby se Boží záměry a lidské úmysly nenávratně rozešly. V tomto směru chápou muslimové dějiny jako smysluplný a lineární proces, jehož cílem je všeobecné naplnění Boží vůle ([[Alláh (Islam)|Alláh]]) v podobě nastolení řádu, který bude tím nejlepším ze všech možných. V [[Korán (Islam)|Koránu]] snadno narazíme na celou řadu starozákonních postav i několik postav novozákonních. Příběhy s nimi spojené se obecně označují jako ''isráʼílíját'', což už svou etymologií jasně poukazuje na židovské kořeny těchto motivů. Muslimská lidová religiozita dokázala často jen stručné a letmé koranické zmínky rozvést do pozoruhodné šíře; mimo to do své pokladnice zahrnula i četné starozákonní postavy, které nejsou v Koránu uvedeny jmény a často se tam ani přímo nevyskytují. Již ve středověku vznikl osobitý žánr zvaný ''qisas al-anbijáʼ'' (vyprávění o prorocích), za jehož vrcholné klasiky jsou pokládáni al-Kisáʼí a ath-Thaʻlabí. Na mnoha místech „islámského světa“ si lidé připomínají památku různých proroků a o poctu být místem posledního odpočinku některých z nich dokonce soupeří několik [[město (Islam)|měst]]. Přestože proroků podle všeobecných muslimských představ byly tisíce, přičemž většina z nich ani nemusela vědět, že jakožto živoucí příklady byli vedeni Bohem, muslimští vykladači (viz ''[[tafsír (Islam)|tafsír]]'') rozebírají především několik málo klíčových postav. Muslimové ve své zálibě v genealogických systematizacích vytvořili schémata, jež se obrazně nazývají ''šadžarat al-anbijáʼ'' (strom proroků) a názorně vykreslují posloupnost zjevení od Adama ([[Ádám (Islam)|Ádam]]) až po [[Muhammad (Islam)|Muhammada]]. Protože většině významných proroků se věnují samostatná hesla, na tomto místě si přiblížíme pouze celkový obraz. Strom vyrůstá od Ádama, jehož muslimové považují nejen za prvního člověka, ale též prvního proroka, jemuž se dostalo též prvního zjeveného písma. Línie dále pokračuje přes [[Idrís (Islam)|Idríse]] (Henoch?), [[Núh (Islam)|Núha]] (Noe) až k [[Ibráhím (Islam)|Ibráhímovi]] (Abraham), jenž spojuje i rozděluje tři velká mnonoteistická náboženství – judaismus, křesťanství a islám. Dále se strom větví na línii [[Isháq (Islam)|Isháqovu]] (Izák), kam také náleží celá řada starozákonních postav, které křesťané považují za patriarchy, avšak muslimové souhrně za proroky, jako jsou [[Júsuf (Islam)|Júsuf]] (Josef), Jaʻqúb (Jakub) a mnozí další. Druhá hlavní větev pokračuje přes Ibráhímova syna [[Ismáʻíl (Islam)|Ismaʻíla]] (Izmaele), nazývaného jako „praotec Arabů“, přes ʻAdnána, legendárního předka severoarabských kmenů, až k Muhammadovi, nazývanému též „pečeť proroků“ (''chátamuʼl-anbijáʼ''), jehož vystoupením se lidstvu dostalo zcela dokonalého Zjevení a jehož [[smrt a pohřební obřady (Islam)|smrtí]] se, jak všichni muslimové pevně věří, dlouhý řetězec (''silsila'') profécie navždy nezvratně uzavřel.
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Al-Kisáʼí, Abúʼl-Hasan. ''Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorokoch: Islamské mýty a legendy.'' Přel. Ján Pauliny. Bratislava: Tatran, 1980;

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:06
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:54
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:23
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 14:48
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 13:19
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 10. 11. 2024, 18:21
(Žádný rozdíl)