smrt a pohřební obřady (Islam) - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:48Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:20Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:25Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:32Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:38Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:13Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:55Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:57Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:56Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:15Z

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-<span id="entry">smrt a pohřební obřady</span> – odchod na onen svět ([[eschatologie (Islam)|eschatologie]]) a zvyklosti s tím spojené. Islám přinesl Arabům, ve srovnání s obdobím ''[[džáhilíja (Islam)|džáhilíje]]'', „nevědomosti“, naprosto odlišné chápání smrti, což vyplývá z nového pojetí duše a života vůbec. Podle [[Korán (Islam)|Koránu]] člověka vedou dva principy, jeden myslící a druhý životní (''nafs'' a ''rúh''). Zrození i smrt jsou plně v Božích rukou. Rodiče nedávají život svému [[děti a dětství (Islam)|dítěti]] a konkrétní události nejsou příčinou smrti; ve skutečnosti nejsou ničím jiným než prostředníky, skrze něž se vyjevuje Boží vůle na tomto světě. Tato nová představa zcela zvrátila pohled Arabů na život i na smrt. Protiklad mezi živými tvory a neživou hmotou ztrácí svůj smysl a opodstatnění. Na jeho místo přichází protiklad mezi Stvořitelem, Absolutní existencí ([[Alláh (Islam)|Alláh]]), a vším ostatním, co bylo stvořeno a jehož trvání je ve skutečnosti pouze iluzorní. Na druhou stranu islám přiznal životu novou důležitost a lidským činům novou perspektivu. Předně, život člověka se stal nedotknutelným. Korán se v tomto směru vyjadřuje jednoznačně (17:33): „A nezabíjejte osoby, jež Bůh zakázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li někdo zabit nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližšímu pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití nepřehání, vždyť zajisté mu bude pomoženo.“ Tento imperativ byl pro Araby nesporně něčím zcela novým. Podle zásad islámu tak pouze ten, kdo odmítá uznat Boží svrchovanost a překračuje Jeho ustanovení (''[[šaríʻa (Islam)|šaríʻa]]''), může být legitimně zabit. Islám nahradil do té doby nedotknutelné svazky pokrevní, svazky duchovními – tedy bratrstvím ve víře (''[[imán (Islam)|ímán]]''). Moment smrti se velmi často objevuje v nejranějších súrách prvního mekkánského období [[Muhammad (Islam)|Muhammadova]] zjevení. Smrt přestala být chápána jako konec života, ale jako závěr předurčeného času (''adžal''), který byl člověku vymezen jako zkouška na tomto světě (''dunjá''). Posmrtné bytí na Onom světě (''al-áchira'') pak nebude záviset na ničem jiném, než jsou upřímná lidská víra, skutky a milosrdenství Boží. S tímto jednoznačným pojetím souvisí i muslimské vnímání pohřbu (''džanáza''), který nesmí být oslavou zesnulého, nýbrž dovoláváním se Božího milosrdenství (''rahmatuʼlláh''). Podle muslimské tradice (''[[sunna (Islam)|sunna]]'') by měla být tvář umírajícího otočena směrem k Mekce (''[[qibla (Islam)|qibla]]'') a do uší mu mají být zašeptána slova ''šahády'', [[vyznání víry (Islam)|vyznání víry]], která byla tím prvním, co jako novorozenec na tomto světě slyšel: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží.“ Mrtvola by měla být omyta člověkem stejného pohlaví. Za zvláštní projev zbožnosti se považovalo, když umírající před svou smrtí vlastní tělo sám omyl. Tělo nebylo úplně odstrojeno a omývání se provádělo po částech, několikrát za sebou – vždy však lichý počet omytí. Při posledním omytí se do vody přidávaly lotosové květy, nebo kafr. Pokud se stalo, že kvůli nakažlivé nemoci nebylo možné, aby se kdokoliv těla dotýkal, stačilo, když bylo na mrtvolu vylito dostatečné množství vody. Omývání by mělo začít na pravé polovině těla a na těch místech, které jsou předmětem rituální očisty ([[čistota (Islam)|čistota]]) před [[modlitba (Islam)|modlitbo]]u. Mučedníci (''šuhadáʼ''), kteří padli v boji za věc islámu (a kteří dle všeobecného přesvědčení přijdou rovnou do [[ráj (Islam)|ráje]]), nebývali omýváni vůbec a jejich těla bývala pohřbívána bez modliteb v původních, krví potřísněných, šatech. Jako pohřební roucho se používalo obvyklé každodenní oblečení zesnulého, někdy však bylo tělo zabaleno pouze do velkého kusu látky. Oděv na Onen svět byl zpravidla bílý, ale povoleny byly i další barvy s výjimkou červené. Byl-li zesnulý ''hádždž'' (poutník do Mekky, [[pouť (Islam)|pouť]]), často si odtud přivezl lahvičku s vodou ze studny [[Zamzam (Islam)|Zamzam]], aby jí bylo pokropeno jeho tělo před tím, než jej uloží do [[hroby (Islam)|hrobu]]. Oči nebožtíka byly zatlačeny, brada upevněna provázkem kolem hlavy, oblečení bylo utaženo, avšak po uložení zesnulého do hrobu bylo uvolněno. Někde byly svazovány kotníky k sobě. Při transportu těla měla být hlava zesnulého zakryta kusem látky a jeho chodidla rákosem. Tělo bylo přenášeno na otevřených marách, přes které byla přehozena pokrývka. Rakve se zpočátku nepoužívaly, ale od 12. století se začaly místy objevovat i v muslimském prostředí. Samotný pohřební obřad (''džanáza'') mohl proběhnout v příbytku zesnulého, ale většinou se odehrával přímo na [[hřbitovy (Islam)|hřbitově]] (''maqbara''). Pohřební průvod šel poměrně rychle, neboť se říkalo: „Byl-li jsem dobrý, rychle se mnou k Bohu...“ K průvodu se připojovali i zcela neznámí lidé a za obvzlášť záslužné (''mandúb'') se považovalo, když okolojdoucí, byť jen na pár kroků, pomohl nést máry. Někdy se průvod zastavil v [[mešita (Islam)|měšitě]] u cesty, kde byla pronesena [[modlitba (Islam)|modlitba]], jež se však podstatně liší od pravidelných pěti modliteb (''salát''). Lidé, kteří seděli u cesty, po které procházel pohřební průvod, měli povstat na znamení úcty k zesnulému. V rámci pohřbů zámožnějších zesnulých docházelo i k obětování zvířat (zvyklost předislámského původu) a podarování chudých. Z hlediska islámského práva (''fiqh'') se modlitba za zesnulého pokládá za společnou kolektivní povinnost (''fard kifája''), což v praxi značí, že vykonají-li někteří muslimové tuto poslední službu svému bližnímu, pak to plně dostačuje a ostatní jsou od tohoto aktu osvobozeni. Před vlastní pohřební modlitbou (''salát al-džanáza'') musí věřící vykonat rituální očistu. [[imám (Islam)|Imám]] stojí vedle těla otočen tváří ve směru ''qibly'' a ostatní věřící stojí v řadách za ním. Imám pozvedne ruce k uším, tichým hlasem oznámí počátek modlitby a pronáší ''takbír'' (slova ''Alláhu akbar'' – Bůh je převeliký). Věřící sledují imáma a podle jeho příkladu si položí pravou ruku přes levou pod pupkem jako při jiných modlitbách. Imám pak tiše recituje slova ''[[Fátiha (Islam)|Fátihy]]'', ''Otevíratelky Knihy'', tedy první súry Koránu. Pak opět pronese slova ''Alláhu akbar'', aniž by zvedal ruce a pronese slova ke chvále Prorokově. Po třetím takbíru následuje vlastní prosebná modlitba za zesnulého. Pak imám vykoná čtvrtý takbír a pronese závěrečné pozdravy míru. Při spouštění těla do hrobu se recitují obvykle tato slova: „Ve jménu Božím a s Bohem a podle tradice Posla Božího, jenž buď požehnán a budiž mu mír.“ Modlitbu mohl vést buď některý z příbuzných zesnulého, nebo byl k tomuto aktu vyzván někdo z vážených návštěvníků pohřbu. Imám při tom stál u hlavy zesnulého muže nebo u trupu ženy. Modlitba byla pronášena i za dítě, které zemřelo nedlouho po porodu, pokud za svůj krátký život alespoň jednou zakřičelo. Naopak modlitba bývala odepřena sebevrahům. Původně se obřadu neměly účastnit ženy, aby se zabránilo hořekování a hlasitému naříkání, což připomínalo předislámské zvyklosti. Pohřeb podle všeobecného přesvědčení právních autorit nemá být místem přílišného truchlení. Ovšem od tohoto striktního stanoviska bylo vemi záhy upuštěno a v současnosti jsou to právě naříkající a kvílející ženy, které dodávají muslimským pohřbům ten náležitý „kolorit“. Tělo ukládali do hrobu nejbližší příbuzní zesnulého. Tradiční hrob sestával z vlastní jámy a výklenku, do kterého bylo tělo uloženo. Muslimové věřili, že zesnulý v něm musí mít dostatek prostoru, aby mohl povstat před „andělským soudem“ (''[[barzach (Islam)|barzach]]''), který patří k nezbytné výbavě individuální eschatologie slámu. Tvář zesnulého v hrobě má být nasměrována k Mekce. Do jednoho hrobu patří jen jedno tělo. Islám má k masovým hrobům odpor jako k něčemu nedůstojnému. Jejich používání se připouští pouze tehdy, je-li to skutečně nezbytné – tedy v časech válek, epidemií a tak podobně. S pohřbem by muslimové neměli otálet. Tradičně se uvádí, že nastane-li smrt ráno či dopoledne, mrtvý by měl být pohřben ještě týž den, nastane-li odpoledne, večer nebo v noci, měl by být uložen do hrobu hned následujícího dne. Na druhou stranu však bylo tradičně odmítáno pohřbívání v noci. Tyto zásady jsou dodržovány i v dnešní moderní době. Muslimské pojetí piety se znatelně liší od toho, na co jsou zvyklí lidé na Západě. [[navštěvování hrobů (Islam)|Navštěvování hrobů]] (''zijárát'') blízkých, ale i zcela neznámých osob, má v islámu nezpochybnitelné (byť ne zcela jednoznačné) místo, a patři k neodmyslitelným součástem muslimské lidové religiozity.
+<span id="entry">smrt a pohřební obřady</span> – odchod na onen svět ([[eschatologie (Islam)|eschatologie]]) a zvyklosti s tím spojené. Islám přinesl Arabům, ve srovnání s obdobím ''[[džáhilíja (Islam)|džáhilíje]]'', „nevědomosti“, naprosto odlišné chápání smrti, což vyplývá z nového pojetí duše a života vůbec. Podle [[Korán (Islam)|Korán]]u člověka vedou dva principy, jeden myslící a druhý životní (''nafs'' a ''rúh''). Zrození i smrt jsou plně v Božích rukou. Rodiče nedávají život svému [[děti a dětství (Islam)|dítěti]] a konkrétní události nejsou příčinou smrti; ve skutečnosti nejsou ničím jiným než prostředníky, skrze něž se vyjevuje Boží vůle na tomto světě. Tato nová představa zcela zvrátila pohled Arabů na život i na smrt. Protiklad mezi živými tvory a neživou hmotou ztrácí svůj smysl a opodstatnění. Na jeho místo přichází protiklad mezi Stvořitelem, Absolutní existencí ([[Alláh (Islam)|Alláh]]), a vším ostatním, co bylo stvořeno a jehož trvání je ve skutečnosti pouze iluzorní. Na druhou stranu islám přiznal životu novou důležitost a lidským činům novou perspektivu. Předně, život člověka se stal nedotknutelným. Korán se v tomto směru vyjadřuje jednoznačně (17:33): „A nezabíjejte osoby, jež Bůh zakázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li někdo zabit nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližšímu pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití nepřehání, vždyť zajisté mu bude pomoženo.“ Tento imperativ byl pro Araby nesporně něčím zcela novým. Podle zásad islámu tak pouze ten, kdo odmítá uznat Boží svrchovanost a překračuje Jeho ustanovení (''[[šaríʻa (Islam)|šaríʻa]]''), může být legitimně zabit. Islám nahradil do té doby nedotknutelné svazky pokrevní, svazky duchovními – tedy bratrstvím ve víře (''[[imán (Islam)|ímán]]''). Moment smrti se velmi často objevuje v nejranějších súrách prvního mekkánského období [[Muhammad (Islam)|Muhammadova]] zjevení. Smrt přestala být chápána jako konec života, ale jako závěr předurčeného času (''adžal''), který byl člověku vymezen jako zkouška na tomto světě (''dunjá''). Posmrtné bytí na Onom světě (''al-áchira'') pak nebude záviset na ničem jiném, než jsou upřímná lidská víra, skutky a milosrdenství Boží. S tímto jednoznačným pojetím souvisí i muslimské vnímání pohřbu (''džanáza''), který nesmí být oslavou zesnulého, nýbrž dovoláváním se Božího milosrdenství (''rahmatuʼlláh''). Podle muslimské tradice (''[[sunna (Islam)|sunna]]'') by měla být tvář umírajícího otočena směrem k Mekce (''[[qibla (Islam)|qibla]]'') a do uší mu mají být zašeptána slova ''šahády'', [[vyznání víry (Islam)|vyznání víry]], která byla tím prvním, co jako novorozenec na tomto světě slyšel: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží.“ Mrtvola by měla být omyta člověkem stejného pohlaví. Za zvláštní projev zbožnosti se považovalo, když umírající před svou smrtí vlastní tělo sám omyl. Tělo nebylo úplně odstrojeno a omývání se provádělo po částech, několikrát za sebou – vždy však lichý počet omytí. Při posledním omytí se do vody přidávaly lotosové květy, nebo kafr. Pokud se stalo, že kvůli nakažlivé nemoci nebylo možné, aby se kdokoliv těla dotýkal, stačilo, když bylo na mrtvolu vylito dostatečné množství vody. Omývání by mělo začít na pravé polovině těla a na těch místech, které jsou předmětem rituální očisty ([[čistota (Islam)|čistota]]) před [[modlitba (Islam)|modlitbo]]u. Mučedníci (''šuhadáʼ''), kteří padli v boji za věc islámu (a kteří dle všeobecného přesvědčení přijdou rovnou do [[ráj (Islam)|ráje]]), nebývali omýváni vůbec a jejich těla bývala pohřbívána bez modliteb v původních, krví potřísněných, šatech. Jako pohřební roucho se používalo obvyklé každodenní oblečení zesnulého, někdy však bylo tělo zabaleno pouze do velkého kusu látky. Oděv na Onen svět byl zpravidla bílý, ale povoleny byly i další barvy s výjimkou červené. Byl-li zesnulý ''hádždž'' (poutník do Mekky, [[pouť (Islam)|pouť]]), často si odtud přivezl lahvičku s vodou ze studny [[Zamzam (Islam)|Zamzam]], aby jí bylo pokropeno jeho tělo před tím, než jej uloží do [[hroby (Islam)|hrobu]]. Oči nebožtíka byly zatlačeny, brada upevněna provázkem kolem hlavy, oblečení bylo utaženo, avšak po uložení zesnulého do hrobu bylo uvolněno. Někde byly svazovány kotníky k sobě. Při transportu těla měla být hlava zesnulého zakryta kusem látky a jeho chodidla rákosem. Tělo bylo přenášeno na otevřených marách, přes které byla přehozena pokrývka. Rakve se zpočátku nepoužívaly, ale od 12. století se začaly místy objevovat i v muslimském prostředí. Samotný pohřební obřad (''džanáza'') mohl proběhnout v příbytku zesnulého, ale většinou se odehrával přímo na [[hřbitovy (Islam)|hřbitově]] (''maqbara''). Pohřební průvod šel poměrně rychle, neboť se říkalo: „Byl-li jsem dobrý, rychle se mnou k Bohu...“ K průvodu se připojovali i zcela neznámí lidé a za obvzlášť záslužné (''mandúb'') se považovalo, když okolojdoucí, byť jen na pár kroků, pomohl nést máry. Někdy se průvod zastavil v [[mešita (Islam)|měšitě]] u cesty, kde byla pronesena [[modlitba (Islam)|modlitba]], jež se však podstatně liší od pravidelných pěti modliteb (''salát''). Lidé, kteří seděli u cesty, po které procházel pohřební průvod, měli povstat na znamení úcty k zesnulému. V rámci pohřbů zámožnějších zesnulých docházelo i k obětování zvířat (zvyklost předislámského původu) a podarování chudých. Z hlediska islámského práva (''fiqh'') se modlitba za zesnulého pokládá za společnou kolektivní povinnost (''fard kifája''), což v praxi značí, že vykonají-li někteří muslimové tuto poslední službu svému bližnímu, pak to plně dostačuje a ostatní jsou od tohoto aktu osvobozeni. Před vlastní pohřební modlitbou (''salát al-džanáza'') musí věřící vykonat rituální očistu. [[imám (Islam)|Imám]] stojí vedle těla otočen tváří ve směru ''qibly'' a ostatní věřící stojí v řadách za ním. Imám pozvedne ruce k uším, tichým hlasem oznámí počátek modlitby a pronáší ''takbír'' (slova ''Alláhu akbar'' – Bůh je převeliký). Věřící sledují imáma a podle jeho příkladu si položí pravou ruku přes levou pod pupkem jako při jiných modlitbách. Imám pak tiše recituje slova ''[[Fátiha (Islam)|Fátihy]]'', ''Otevíratelky Knihy'', tedy první súry Koránu. Pak opět pronese slova ''Alláhu akbar'', aniž by zvedal ruce a pronese slova ke chvále Prorokově. Po třetím takbíru následuje vlastní prosebná modlitba za zesnulého. Pak imám vykoná čtvrtý takbír a pronese závěrečné pozdravy míru. Při spouštění těla do hrobu se recitují obvykle tato slova: „Ve jménu Božím a s Bohem a podle tradice Posla Božího, jenž buď požehnán a budiž mu mír.“ Modlitbu mohl vést buď některý z příbuzných zesnulého, nebo byl k tomuto aktu vyzván někdo z vážených návštěvníků pohřbu. Imám při tom stál u hlavy zesnulého muže nebo u trupu ženy. Modlitba byla pronášena i za dítě, které zemřelo nedlouho po porodu, pokud za svůj krátký život alespoň jednou zakřičelo. Naopak modlitba bývala odepřena sebevrahům. Původně se obřadu neměly účastnit ženy, aby se zabránilo hořekování a hlasitému naříkání, což připomínalo předislámské zvyklosti. Pohřeb podle všeobecného přesvědčení právních autorit nemá být místem přílišného truchlení. Ovšem od tohoto striktního stanoviska bylo vemi záhy upuštěno a v současnosti jsou to právě naříkající a kvílející ženy, které dodávají muslimským pohřbům ten náležitý „kolorit“. Tělo ukládali do hrobu nejbližší příbuzní zesnulého. Tradiční hrob sestával z vlastní jámy a výklenku, do kterého bylo tělo uloženo. Muslimové věřili, že zesnulý v něm musí mít dostatek prostoru, aby mohl povstat před „andělským soudem“ (''[[barzach (Islam)|barzach]]''), který patří k nezbytné výbavě individuální eschatologie slámu. Tvář zesnulého v hrobě má být nasměrována k Mekce. Do jednoho hrobu patří jen jedno tělo. Islám má k masovým hrobům odpor jako k něčemu nedůstojnému. Jejich používání se připouští pouze tehdy, je-li to skutečně nezbytné – tedy v časech válek, epidemií a tak podobně. S pohřbem by muslimové neměli otálet. Tradičně se uvádí, že nastane-li smrt ráno či dopoledne, mrtvý by měl být pohřben ještě týž den, nastane-li odpoledne, večer nebo v noci, měl by být uložen do hrobu hned následujícího dne. Na druhou stranu však bylo tradičně odmítáno pohřbívání v noci. Tyto zásady jsou dodržovány i v dnešní moderní době. Muslimské pojetí piety se znatelně liší od toho, na co jsou zvyklí lidé na Západě. [[navštěvování hrobů (Islam)|Navštěvování hrobů]] (''zijárát'') blízkých, ale i zcela neznámých osob, má v islámu nezpochybnitelné (byť ne zcela jednoznačné) místo, a patři k neodmyslitelným součástem muslimské lidové religiozity.
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
@@ Řádek 10: / Řádek 10: @@
 * Ostřanský, Bronislav, ed. ''Smrt, hroby a záhrobí v islámu''. Praha: Academia, 2015.
-''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''
 [[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
 [[Kategorie:Islám]]

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 17:57
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">smrt a pohřební obřady</span> – odchod na onen svět ([[eschatologie (Islam)\|eschatologie]]) a zvyklosti s tím spojené. Islám přinesl Arabům, ve srovnání s obdobím ''[[džáhilíja (Islam)\|džáhilíje]]'', „nevědomosti“, naprosto odlišné chápání smrti, což vyplývá z nového pojetí duše a života vůbec. Podle [[Korán (Islam)\|Koránu]] člověka vedou dva principy, jeden myslící a druhý životní (''nafs'' a ''rúh''). Zrození i smrt jsou plně v Božích rukou. Rodiče nedávají život svému [[děti a dětství (Islam)\|dítěti]] a konkrétní události nejsou příčinou smrti; ve skutečnosti nejsou ničím jiným než prostředníky, skrze něž se vyjevuje Boží vůle na tomto světě. Tato nová představa zcela zvrátila pohled Arabů na život i na smrt. Protiklad mezi živými tvory a neživou hmotou ztrácí svůj smysl a opodstatnění. Na jeho místo přichází protiklad mezi Stvořitelem, Absolutní existencí ([[Alláh (Islam)\|Alláh]]), a vším ostatním, co bylo stvořeno a jehož trvání je ve skutečnosti pouze iluzorní. Na druhou stranu islám přiznal životu novou důležitost a lidským činům novou perspektivu. Předně, život člověka se stal nedotknutelným. Korán se v tomto směru vyjadřuje jednoznačně (17:33): „A nezabíjejte osoby, jež Bůh zakázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li někdo zabit nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližšímu pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití nepřehání, vždyť zajisté mu bude pomoženo.“ Tento imperativ byl pro Araby nesporně něčím zcela novým. Podle zásad islámu tak pouze ten, kdo odmítá uznat Boží svrchovanost a překračuje Jeho ustanovení (''[[šaríʻa (Islam)\|šaríʻa]]''), může být legitimně zabit. Islám nahradil do té doby nedotknutelné svazky pokrevní, svazky duchovními – tedy bratrstvím ve víře (''[[~~ímán~~ (Islam)\|ímán]]''). Moment smrti se velmi často objevuje v nejranějších súrách prvního mekkánského období [[Muhammad (Islam)\|Muhammadova]] zjevení. Smrt přestala být chápána jako konec života, ale jako závěr předurčeného času (''adžal''), který byl člověku vymezen jako zkouška na tomto světě (''dunjá''). Posmrtné bytí na Onom světě (''al-áchira'') pak nebude záviset na ničem jiném, než jsou upřímná lidská víra, skutky a milosrdenství Boží. S tímto jednoznačným pojetím souvisí i muslimské vnímání pohřbu (''džanáza''), který nesmí být oslavou zesnulého, nýbrž dovoláváním se Božího milosrdenství (''rahmatuʼlláh''). Podle muslimské tradice (''[[sunna (Islam)\|sunna]]'') by měla být tvář umírajícího otočena směrem k Mekce (''[[qibla (Islam)\|qibla]]'') a do uší mu mají být zašeptána slova ''šahády'', [[vyznání víry (Islam)\|vyznání víry]], která byla tím prvním, co jako novorozenec na tomto světě slyšel: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží.“ Mrtvola by měla být omyta člověkem stejného pohlaví. Za zvláštní projev zbožnosti se považovalo, když umírající před svou smrtí vlastní tělo sám omyl. Tělo nebylo úplně odstrojeno a omývání se provádělo po částech, několikrát za sebou – vždy však lichý počet omytí. Při posledním omytí se do vody přidávaly lotosové květy, nebo kafr. Pokud se stalo, že kvůli nakažlivé nemoci nebylo možné, aby se kdokoliv těla dotýkal, stačilo, když bylo na mrtvolu vylito dostatečné množství vody. Omývání by mělo začít na pravé polovině těla a na těch místech, které jsou předmětem rituální očisty ([[čistota (Islam)\|čistota]]) před [[modlitba (Islam)\|modlitbo]]u. Mučedníci (''šuhadáʼ''), kteří padli v boji za věc islámu (a kteří dle všeobecného přesvědčení přijdou rovnou do [[ráj (Islam)\|ráje]]), nebývali omýváni vůbec a jejich těla bývala pohřbívána bez modliteb v původních, krví potřísněných, šatech. Jako pohřební roucho se používalo obvyklé každodenní oblečení zesnulého, někdy však bylo tělo zabaleno pouze do velkého kusu látky. Oděv na Onen svět byl zpravidla bílý, ale povoleny byly i další barvy s výjimkou červené. Byl-li zesnulý ''hádždž'' (poutník do Mekky, [[pouť (Islam)\|pouť]]), často si odtud přivezl lahvičku s vodou ze studny [[Zamzam (Islam)\|Zamzam]], aby jí bylo pokropeno jeho tělo před tím, než jej uloží do [[hroby (Islam)\|hrobu]]. Oči nebožtíka byly zatlačeny, brada upevněna provázkem kolem hlavy, oblečení bylo utaženo, avšak po uložení zesnulého do hrobu bylo uvolněno. Někde byly svazovány kotníky k sobě. Při transportu těla měla být hlava zesnulého zakryta kusem látky a jeho chodidla rákosem. Tělo bylo přenášeno na otevřených marách, přes které byla přehozena pokrývka. Rakve se zpočátku nepoužívaly, ale od 12. století se začaly místy objevovat i v muslimském prostředí. Samotný pohřební obřad (''džanáza'') mohl proběhnout v příbytku zesnulého, ale většinou se odehrával přímo na [[hřbitovy (Islam)\|hřbitově]] (''maqbara''). Pohřební průvod šel poměrně rychle, neboť se říkalo: „Byl-li jsem dobrý, rychle se mnou k Bohu...“ K průvodu se připojovali i zcela neznámí lidé a za obvzlášť záslužné (''mandúb'') se považovalo, když okolojdoucí, byť jen na pár kroků, pomohl nést máry. Někdy se průvod zastavil v [[mešita (Islam)\|měšitě]] u cesty, kde byla pronesena [[modlitba (Islam)\|modlitba]], jež se však podstatně liší od pravidelných pěti modliteb (''salát''). Lidé, kteří seděli u cesty, po které procházel pohřební průvod, měli povstat na znamení úcty k zesnulému. V rámci pohřbů zámožnějších zesnulých docházelo i k obětování zvířat (zvyklost předislámského původu) a podarování chudých. Z hlediska islámského práva (''fiqh'') se modlitba za zesnulého pokládá za společnou kolektivní povinnost (''fard kifája''), což v praxi značí, že vykonají-li někteří muslimové tuto poslední službu svému bližnímu, pak to plně dostačuje a ostatní jsou od tohoto aktu osvobozeni. Před vlastní pohřební modlitbou (''salát al-džanáza'') musí věřící vykonat rituální očistu. [[~~Imám~~ (Islam)\|Imám]] stojí vedle těla otočen tváří ve směru ''qibly'' a ostatní věřící stojí v řadách za ním. Imám pozvedne ruce k uším, tichým hlasem oznámí počátek modlitby a pronáší ''takbír'' (slova ''Alláhu akbar'' – Bůh je převeliký). Věřící sledují imáma a podle jeho příkladu si položí pravou ruku přes levou pod pupkem jako při jiných modlitbách. Imám pak tiše recituje slova ''[[Fátiha (Islam)\|Fátihy]]'', ''Otevíratelky Knihy'', tedy první súry Koránu. Pak opět pronese slova ''Alláhu akbar'', aniž by zvedal ruce a pronese slova ke chvále Prorokově. Po třetím takbíru následuje vlastní prosebná modlitba za zesnulého. Pak imám vykoná čtvrtý takbír a pronese závěrečné pozdravy míru. Při spouštění těla do hrobu se recitují obvykle tato slova: „Ve jménu Božím a s Bohem a podle tradice Posla Božího, jenž buď požehnán a budiž mu mír.“ Modlitbu mohl vést buď některý z příbuzných zesnulého, nebo byl k tomuto aktu vyzván někdo z vážených návštěvníků pohřbu. Imám při tom stál u hlavy zesnulého muže nebo u trupu ženy. Modlitba byla pronášena i za dítě, které zemřelo nedlouho po porodu, pokud za svůj krátký život alespoň jednou zakřičelo. Naopak modlitba bývala odepřena sebevrahům. Původně se obřadu neměly účastnit ženy, aby se zabránilo hořekování a hlasitému naříkání, což připomínalo předislámské zvyklosti. Pohřeb podle všeobecného přesvědčení právních autorit nemá být místem přílišného truchlení. Ovšem od tohoto striktního stanoviska bylo vemi záhy upuštěno a v současnosti jsou to právě naříkající a kvílející ženy, které dodávají muslimským pohřbům ten náležitý „kolorit“. Tělo ukládali do hrobu nejbližší příbuzní zesnulého. Tradiční hrob sestával z vlastní jámy a výklenku, do kterého bylo tělo uloženo. Muslimové věřili, že zesnulý v něm musí mít dostatek prostoru, aby mohl povstat před „andělským soudem“ (''[[barzach (Islam)\|barzach]]''), který patří k nezbytné výbavě individuální eschatologie slámu. Tvář zesnulého v hrobě má být nasměrována k Mekce. Do jednoho hrobu patří jen jedno tělo. Islám má k masovým hrobům odpor jako k něčemu nedůstojnému. Jejich používání se připouští pouze tehdy, je-li to skutečně nezbytné – tedy v časech válek, epidemií a tak podobně. S pohřbem by muslimové neměli otálet. Tradičně se uvádí, že nastane-li smrt ráno či dopoledne, mrtvý by měl být pohřben ještě týž den, nastane-li odpoledne, večer nebo v noci, měl by být uložen do hrobu hned následujícího dne. Na druhou stranu však bylo tradičně odmítáno pohřbívání v noci. Tyto zásady jsou dodržovány i v dnešní moderní době. Muslimské pojetí piety se znatelně liší od toho, na co jsou zvyklí lidé na Západě. [[navštěvování hrobů (Islam)\|Navštěvování hrobů]] (''zijárát'') blízkých, ale i zcela neznámých osob, má v islámu nezpochybnitelné (byť ne zcela jednoznačné) místo, a patři k neodmyslitelným součástem muslimské lidové religiozity.	+	<span id="entry">smrt a pohřební obřady</span> – odchod na onen svět ([[eschatologie (Islam)\|eschatologie]]) a zvyklosti s tím spojené. Islám přinesl Arabům, ve srovnání s obdobím ''[[džáhilíja (Islam)\|džáhilíje]]'', „nevědomosti“, naprosto odlišné chápání smrti, což vyplývá z nového pojetí duše a života vůbec. Podle [[Korán (Islam)\|Koránu]] člověka vedou dva principy, jeden myslící a druhý životní (''nafs'' a ''rúh''). Zrození i smrt jsou plně v Božích rukou. Rodiče nedávají život svému [[děti a dětství (Islam)\|dítěti]] a konkrétní události nejsou příčinou smrti; ve skutečnosti nejsou ničím jiným než prostředníky, skrze něž se vyjevuje Boží vůle na tomto světě. Tato nová představa zcela zvrátila pohled Arabů na život i na smrt. Protiklad mezi živými tvory a neživou hmotou ztrácí svůj smysl a opodstatnění. Na jeho místo přichází protiklad mezi Stvořitelem, Absolutní existencí ([[Alláh (Islam)\|Alláh]]), a vším ostatním, co bylo stvořeno a jehož trvání je ve skutečnosti pouze iluzorní. Na druhou stranu islám přiznal životu novou důležitost a lidským činům novou perspektivu. Předně, život člověka se stal nedotknutelným. Korán se v tomto směru vyjadřuje jednoznačně (17:33): „A nezabíjejte osoby, jež Bůh zakázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li někdo zabit nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližšímu pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití nepřehání, vždyť zajisté mu bude pomoženo.“ Tento imperativ byl pro Araby nesporně něčím zcela novým. Podle zásad islámu tak pouze ten, kdo odmítá uznat Boží svrchovanost a překračuje Jeho ustanovení (''[[šaríʻa (Islam)\|šaríʻa]]''), může být legitimně zabit. Islám nahradil do té doby nedotknutelné svazky pokrevní, svazky duchovními – tedy bratrstvím ve víře (''[[imán (Islam)\|ímán]]''). Moment smrti se velmi často objevuje v nejranějších súrách prvního mekkánského období [[Muhammad (Islam)\|Muhammadova]] zjevení. Smrt přestala být chápána jako konec života, ale jako závěr předurčeného času (''adžal''), který byl člověku vymezen jako zkouška na tomto světě (''dunjá''). Posmrtné bytí na Onom světě (''al-áchira'') pak nebude záviset na ničem jiném, než jsou upřímná lidská víra, skutky a milosrdenství Boží. S tímto jednoznačným pojetím souvisí i muslimské vnímání pohřbu (''džanáza''), který nesmí být oslavou zesnulého, nýbrž dovoláváním se Božího milosrdenství (''rahmatuʼlláh''). Podle muslimské tradice (''[[sunna (Islam)\|sunna]]'') by měla být tvář umírajícího otočena směrem k Mekce (''[[qibla (Islam)\|qibla]]'') a do uší mu mají být zašeptána slova ''šahády'', [[vyznání víry (Islam)\|vyznání víry]], která byla tím prvním, co jako novorozenec na tomto světě slyšel: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží.“ Mrtvola by měla být omyta člověkem stejného pohlaví. Za zvláštní projev zbožnosti se považovalo, když umírající před svou smrtí vlastní tělo sám omyl. Tělo nebylo úplně odstrojeno a omývání se provádělo po částech, několikrát za sebou – vždy však lichý počet omytí. Při posledním omytí se do vody přidávaly lotosové květy, nebo kafr. Pokud se stalo, že kvůli nakažlivé nemoci nebylo možné, aby se kdokoliv těla dotýkal, stačilo, když bylo na mrtvolu vylito dostatečné množství vody. Omývání by mělo začít na pravé polovině těla a na těch místech, které jsou předmětem rituální očisty ([[čistota (Islam)\|čistota]]) před [[modlitba (Islam)\|modlitbo]]u. Mučedníci (''šuhadáʼ''), kteří padli v boji za věc islámu (a kteří dle všeobecného přesvědčení přijdou rovnou do [[ráj (Islam)\|ráje]]), nebývali omýváni vůbec a jejich těla bývala pohřbívána bez modliteb v původních, krví potřísněných, šatech. Jako pohřební roucho se používalo obvyklé každodenní oblečení zesnulého, někdy však bylo tělo zabaleno pouze do velkého kusu látky. Oděv na Onen svět byl zpravidla bílý, ale povoleny byly i další barvy s výjimkou červené. Byl-li zesnulý ''hádždž'' (poutník do Mekky, [[pouť (Islam)\|pouť]]), často si odtud přivezl lahvičku s vodou ze studny [[Zamzam (Islam)\|Zamzam]], aby jí bylo pokropeno jeho tělo před tím, než jej uloží do [[hroby (Islam)\|hrobu]]. Oči nebožtíka byly zatlačeny, brada upevněna provázkem kolem hlavy, oblečení bylo utaženo, avšak po uložení zesnulého do hrobu bylo uvolněno. Někde byly svazovány kotníky k sobě. Při transportu těla měla být hlava zesnulého zakryta kusem látky a jeho chodidla rákosem. Tělo bylo přenášeno na otevřených marách, přes které byla přehozena pokrývka. Rakve se zpočátku nepoužívaly, ale od 12. století se začaly místy objevovat i v muslimském prostředí. Samotný pohřební obřad (''džanáza'') mohl proběhnout v příbytku zesnulého, ale většinou se odehrával přímo na [[hřbitovy (Islam)\|hřbitově]] (''maqbara''). Pohřební průvod šel poměrně rychle, neboť se říkalo: „Byl-li jsem dobrý, rychle se mnou k Bohu...“ K průvodu se připojovali i zcela neznámí lidé a za obvzlášť záslužné (''mandúb'') se považovalo, když okolojdoucí, byť jen na pár kroků, pomohl nést máry. Někdy se průvod zastavil v [[mešita (Islam)\|měšitě]] u cesty, kde byla pronesena [[modlitba (Islam)\|modlitba]], jež se však podstatně liší od pravidelných pěti modliteb (''salát''). Lidé, kteří seděli u cesty, po které procházel pohřební průvod, měli povstat na znamení úcty k zesnulému. V rámci pohřbů zámožnějších zesnulých docházelo i k obětování zvířat (zvyklost předislámského původu) a podarování chudých. Z hlediska islámského práva (''fiqh'') se modlitba za zesnulého pokládá za společnou kolektivní povinnost (''fard kifája''), což v praxi značí, že vykonají-li někteří muslimové tuto poslední službu svému bližnímu, pak to plně dostačuje a ostatní jsou od tohoto aktu osvobozeni. Před vlastní pohřební modlitbou (''salát al-džanáza'') musí věřící vykonat rituální očistu. [[imám (Islam)\|Imám]] stojí vedle těla otočen tváří ve směru ''qibly'' a ostatní věřící stojí v řadách za ním. Imám pozvedne ruce k uším, tichým hlasem oznámí počátek modlitby a pronáší ''takbír'' (slova ''Alláhu akbar'' – Bůh je převeliký). Věřící sledují imáma a podle jeho příkladu si položí pravou ruku přes levou pod pupkem jako při jiných modlitbách. Imám pak tiše recituje slova ''[[Fátiha (Islam)\|Fátihy]]'', ''Otevíratelky Knihy'', tedy první súry Koránu. Pak opět pronese slova ''Alláhu akbar'', aniž by zvedal ruce a pronese slova ke chvále Prorokově. Po třetím takbíru následuje vlastní prosebná modlitba za zesnulého. Pak imám vykoná čtvrtý takbír a pronese závěrečné pozdravy míru. Při spouštění těla do hrobu se recitují obvykle tato slova: „Ve jménu Božím a s Bohem a podle tradice Posla Božího, jenž buď požehnán a budiž mu mír.“ Modlitbu mohl vést buď některý z příbuzných zesnulého, nebo byl k tomuto aktu vyzván někdo z vážených návštěvníků pohřbu. Imám při tom stál u hlavy zesnulého muže nebo u trupu ženy. Modlitba byla pronášena i za dítě, které zemřelo nedlouho po porodu, pokud za svůj krátký život alespoň jednou zakřičelo. Naopak modlitba bývala odepřena sebevrahům. Původně se obřadu neměly účastnit ženy, aby se zabránilo hořekování a hlasitému naříkání, což připomínalo předislámské zvyklosti. Pohřeb podle všeobecného přesvědčení právních autorit nemá být místem přílišného truchlení. Ovšem od tohoto striktního stanoviska bylo vemi záhy upuštěno a v současnosti jsou to právě naříkající a kvílející ženy, které dodávají muslimským pohřbům ten náležitý „kolorit“. Tělo ukládali do hrobu nejbližší příbuzní zesnulého. Tradiční hrob sestával z vlastní jámy a výklenku, do kterého bylo tělo uloženo. Muslimové věřili, že zesnulý v něm musí mít dostatek prostoru, aby mohl povstat před „andělským soudem“ (''[[barzach (Islam)\|barzach]]''), který patří k nezbytné výbavě individuální eschatologie slámu. Tvář zesnulého v hrobě má být nasměrována k Mekce. Do jednoho hrobu patří jen jedno tělo. Islám má k masovým hrobům odpor jako k něčemu nedůstojnému. Jejich používání se připouští pouze tehdy, je-li to skutečně nezbytné – tedy v časech válek, epidemií a tak podobně. S pohřbem by muslimové neměli otálet. Tradičně se uvádí, že nastane-li smrt ráno či dopoledne, mrtvý by měl být pohřben ještě týž den, nastane-li odpoledne, večer nebo v noci, měl by být uložen do hrobu hned následujícího dne. Na druhou stranu však bylo tradičně odmítáno pohřbívání v noci. Tyto zásady jsou dodržovány i v dnešní moderní době. Muslimské pojetí piety se znatelně liší od toho, na co jsou zvyklí lidé na Západě. [[navštěvování hrobů (Islam)\|Navštěvování hrobů]] (''zijárát'') blízkých, ale i zcela neznámých osob, má v islámu nezpochybnitelné (byť ne zcela jednoznačné) místo, a patři k neodmyslitelným součástem muslimské lidové religiozity.

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 16:58
Řádek 2:		Řádek 2:

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
		+	* Čech, Libor. ''Muharramské rituální performance a koncept mučednictví v Íránu''. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2010;
−
		+	* Klapetek, M. „Islámská pohřební kultura u nás a v zahraničí.“ ''Dingir'' 13, č. 2 (2010): 87-89. https://www.dingir.cz/archiv/Dingir210.pdf;
−	Čech, Libor. ''Muharramské rituální performance a koncept mučednictví v Íránu''. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2010;
		+	* Kopecký, René, a Charif Bahbouh. ''Co je dobré vědět o arabském a islámském světě''. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2014;
−
		+	* Malecká, Jana. ''Narození, svatba a pohřeb v sunnitském islámu''. Brno: Masarykova univerzita, 2014;
−	Klapetek, M. „Islámská pohřební kultura u nás a v zahraničí.“ ''Dingir'' 13, č. 2 (2010): 87-89. https://www.dingir.cz/archiv/Dingir210.pdf;
		+	* Mendel, Miloš. ''Muslimové a jejich svět: O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu.'' Praha: Dingir, 2015;
−
		+	* Ondračka, Lubomír, a kol. ''Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti''. Praha: Cesta domů, 2010;
−	Kopecký, René, a Charif Bahbouh. ''Co je dobré vědět o arabském a islámském světě''. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2014;
		+	* Ostřanský, Bronislav, ed. ''Smrt, hroby a záhrobí v islámu''. Praha: Academia, 2015.
−
−	Malecká, Jana. ''Narození, svatba a pohřeb v sunnitském islámu''. Brno: Masarykova univerzita, 2014;
−
−	Mendel, Miloš. ''Muslimové a jejich svět: O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu.'' Praha: Dingir, 2015;
−
−	Ondračka, Lubomír, a kol. ''Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti''. Praha: Cesta domů, 2010;
−
−	Ostřanský, Bronislav, ed. ''Smrt, hroby a záhrobí v islámu''. Praha: Academia, 2015.

	''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />		''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">smrt a pohřební obřady</span> – odchod na onen svět ([[eschatologie (Islam)|eschatologie]]) a zvyklosti s tím spojené. Islám přinesl Arabům, ve srovnání s obdobím ''[[džáhilíja (Islam)|džáhilíje]]'', „nevědomosti“, naprosto odlišné chápání smrti, což vyplývá z nového pojetí duše a života vůbec. Podle [[Korán (Islam)|Koránu]] člověka vedou dva principy, jeden myslící a druhý životní (''nafs'' a ''rúh''). Zrození i smrt jsou plně v Božích rukou. Rodiče nedávají život svému [[děti a dětství (Islam)|dítěti]] a konkrétní události nejsou příčinou smrti; ve skutečnosti nejsou ničím jiným než prostředníky, skrze něž se vyjevuje Boží vůle na tomto světě. Tato nová představa zcela zvrátila pohled Arabů na život i na smrt. Protiklad mezi živými tvory a neživou hmotou ztrácí svůj smysl a opodstatnění. Na jeho místo přichází protiklad mezi Stvořitelem, Absolutní existencí ([[Alláh (Islam)|Alláh]]), a vším ostatním, co bylo stvořeno a jehož trvání je ve skutečnosti pouze iluzorní. Na druhou stranu islám přiznal životu novou důležitost a lidským činům novou perspektivu. Předně, život člověka se stal nedotknutelným. Korán se v tomto směru vyjadřuje jednoznačně (17:33): „A nezabíjejte osoby, jež Bůh zakázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li někdo zabit nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližšímu pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití nepřehání, vždyť zajisté mu bude pomoženo.“ Tento imperativ byl pro Araby nesporně něčím zcela novým. Podle zásad islámu tak pouze ten, kdo odmítá uznat Boží svrchovanost a překračuje Jeho ustanovení (''[[šaríʻa (Islam)|šaríʻa]]''), může být legitimně zabit. Islám nahradil do té doby nedotknutelné svazky pokrevní, svazky duchovními – tedy bratrstvím ve víře (''[[ímán (Islam)|ímán]]''). Moment smrti se velmi často objevuje v nejranějších súrách prvního mekkánského období [[Muhammad (Islam)|Muhammadova]] zjevení. Smrt přestala být chápána jako konec života, ale jako závěr předurčeného času (''adžal''), který byl člověku vymezen jako zkouška na tomto světě (''dunjá''). Posmrtné bytí na Onom světě (''al-áchira'') pak nebude záviset na ničem jiném, než jsou upřímná lidská víra, skutky a milosrdenství Boží. S tímto jednoznačným pojetím souvisí i muslimské vnímání pohřbu (''džanáza''), který nesmí být oslavou zesnulého, nýbrž dovoláváním se Božího milosrdenství (''rahmatuʼlláh''). Podle muslimské tradice (''[[sunna (Islam)|sunna]]'') by měla být tvář umírajícího otočena směrem k Mekce (''[[qibla (Islam)|qibla]]'') a do uší mu mají být zašeptána slova ''šahády'', [[vyznání víry (Islam)|vyznání víry]], která byla tím prvním, co jako novorozenec na tomto světě slyšel: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží.“ Mrtvola by měla být omyta člověkem stejného pohlaví. Za zvláštní projev zbožnosti se považovalo, když umírající před svou smrtí vlastní tělo sám omyl. Tělo nebylo úplně odstrojeno a omývání se provádělo po částech, několikrát za sebou – vždy však lichý počet omytí. Při posledním omytí se do vody přidávaly lotosové květy, nebo kafr. Pokud se stalo, že kvůli nakažlivé nemoci nebylo možné, aby se kdokoliv těla dotýkal, stačilo, když bylo na mrtvolu vylito dostatečné množství vody. Omývání by mělo začít na pravé polovině těla a na těch místech, které jsou předmětem rituální očisty ([[čistota (Islam)|čistota]]) před [[modlitba (Islam)|modlitbo]]u. Mučedníci (''šuhadáʼ''), kteří padli v boji za věc islámu (a kteří dle všeobecného přesvědčení přijdou rovnou do [[ráj (Islam)|ráje]]), nebývali omýváni vůbec a jejich těla bývala pohřbívána bez modliteb v původních, krví potřísněných, šatech. Jako pohřební roucho se používalo obvyklé každodenní oblečení zesnulého, někdy však bylo tělo zabaleno pouze do velkého kusu látky. Oděv na Onen svět byl zpravidla bílý, ale povoleny byly i další barvy s výjimkou červené. Byl-li zesnulý ''hádždž'' (poutník do Mekky, [[pouť (Islam)|pouť]]), často si odtud přivezl lahvičku s vodou ze studny [[Zamzam (Islam)|Zamzam]], aby jí bylo pokropeno jeho tělo před tím, než jej uloží do [[hroby (Islam)|hrobu]]. Oči nebožtíka byly zatlačeny, brada upevněna provázkem kolem hlavy, oblečení bylo utaženo, avšak po uložení zesnulého do hrobu bylo uvolněno. Někde byly svazovány kotníky k sobě. Při transportu těla měla být hlava zesnulého zakryta kusem látky a jeho chodidla rákosem. Tělo bylo přenášeno na otevřených marách, přes které byla přehozena pokrývka. Rakve se zpočátku nepoužívaly, ale od 12. století se začaly místy objevovat i v muslimském prostředí. Samotný pohřební obřad (''džanáza'') mohl proběhnout v příbytku zesnulého, ale většinou se odehrával přímo na [[hřbitovy (Islam)|hřbitově]] (''maqbara''). Pohřební průvod šel poměrně rychle, neboť se říkalo: „Byl-li jsem dobrý, rychle se mnou k Bohu...“ K průvodu se připojovali i zcela neznámí lidé a za obvzlášť záslužné (''mandúb'') se považovalo, když okolojdoucí, byť jen na pár kroků, pomohl nést máry. Někdy se průvod zastavil v [[mešita (Islam)|měšitě]] u cesty, kde byla pronesena [[modlitba (Islam)|modlitba]], jež se však podstatně liší od pravidelných pěti modliteb (''salát''). Lidé, kteří seděli u cesty, po které procházel pohřební průvod, měli povstat na znamení úcty k zesnulému. V rámci pohřbů zámožnějších zesnulých docházelo i k obětování zvířat (zvyklost předislámského původu) a podarování chudých. Z hlediska islámského práva (''fiqh'') se modlitba za zesnulého pokládá za společnou kolektivní povinnost (''fard kifája''), což v praxi značí, že vykonají-li někteří muslimové tuto poslední službu svému bližnímu, pak to plně dostačuje a ostatní jsou od tohoto aktu osvobozeni. Před vlastní pohřební modlitbou (''salát al-džanáza'') musí věřící vykonat rituální očistu. [[Imám (Islam)|Imám]] stojí vedle těla otočen tváří ve směru ''qibly'' a ostatní věřící stojí v řadách za ním. Imám pozvedne ruce k uším, tichým hlasem oznámí počátek modlitby a pronáší ''takbír'' (slova ''Alláhu akbar'' – Bůh je převeliký). Věřící sledují imáma a podle jeho příkladu si položí pravou ruku přes levou pod pupkem jako při jiných modlitbách. Imám pak tiše recituje slova ''[[Fátiha (Islam)|Fátihy]]'', ''Otevíratelky Knihy'', tedy první súry Koránu. Pak opět pronese slova ''Alláhu akbar'', aniž by zvedal ruce a pronese slova ke chvále Prorokově. Po třetím takbíru následuje vlastní prosebná modlitba za zesnulého. Pak imám vykoná čtvrtý takbír a pronese závěrečné pozdravy míru. Při spouštění těla do hrobu se recitují obvykle tato slova: „Ve jménu Božím a s Bohem a podle tradice Posla Božího, jenž buď požehnán a budiž mu mír.“ Modlitbu mohl vést buď některý z příbuzných zesnulého, nebo byl k tomuto aktu vyzván někdo z vážených návštěvníků pohřbu. Imám při tom stál u hlavy zesnulého muže nebo u trupu ženy. Modlitba byla pronášena i za dítě, které zemřelo nedlouho po porodu, pokud za svůj krátký život alespoň jednou zakřičelo. Naopak modlitba bývala odepřena sebevrahům. Původně se obřadu neměly účastnit ženy, aby se zabránilo hořekování a hlasitému naříkání, což připomínalo předislámské zvyklosti. Pohřeb podle všeobecného přesvědčení právních autorit nemá být místem přílišného truchlení. Ovšem od tohoto striktního stanoviska bylo vemi záhy upuštěno a v současnosti jsou to právě naříkající a kvílející ženy, které dodávají muslimským pohřbům ten náležitý „kolorit“. Tělo ukládali do hrobu nejbližší příbuzní zesnulého. Tradiční hrob sestával z vlastní jámy a výklenku, do kterého bylo tělo uloženo. Muslimové věřili, že zesnulý v něm musí mít dostatek prostoru, aby mohl povstat před „andělským soudem“ (''[[barzach (Islam)|barzach]]''), který patří k nezbytné výbavě individuální eschatologie slámu. Tvář zesnulého v hrobě má být nasměrována k Mekce. Do jednoho hrobu patří jen jedno tělo. Islám má k masovým hrobům odpor jako k něčemu nedůstojnému. Jejich používání se připouští pouze tehdy, je-li to skutečně nezbytné – tedy v časech válek, epidemií a tak podobně. S pohřbem by muslimové neměli otálet. Tradičně se uvádí, že nastane-li smrt ráno či dopoledne, mrtvý by měl být pohřben ještě týž den, nastane-li odpoledne, večer nebo v noci, měl by být uložen do hrobu hned následujícího dne. Na druhou stranu však bylo tradičně odmítáno pohřbívání v noci. Tyto zásady jsou dodržovány i v dnešní moderní době. Muslimské pojetí piety se znatelně liší od toho, na co jsou zvyklí lidé na Západě. [[navštěvování hrobů (Islam)|Navštěvování hrobů]] (''zijárát'') blízkých, ale i zcela neznámých osob, má v islámu nezpochybnitelné (byť ne zcela jednoznačné) místo, a patři k neodmyslitelným součástem muslimské lidové religiozity.
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Čech, Libor. ''Muharramské rituální performance a koncept mučednictví v Íránu''. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2010;

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:06
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:54
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:23
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 14:48
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 13:19
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 10. 11. 2024, 18:21
(Žádný rozdíl)