teologie (Islam) - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:48Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:20Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:26Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:32Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:38Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:13Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:56Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:57Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:57Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:15Z

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">teologie</span> – stěžejní disciplína muslimských náboženských věd (''ʻulúm naqlíja''). V islámu odpovídají našemu výrazu „teologie“ dva pojmy, ''ʻilm al-kalám'' (doslova: „věda disputace“), jež je definovaná jako „nauka, která se zabývá pevným vymezením víry tím, že podává důkazy a odstraňuje pochybnosti“, a ''ʻilm at-tawhíd'', neboli věda o ''tawhídu.'' Dogma o jedinosti, jedinečnosti a vnitřní jednolitosti Boží (''tawhíd'') představuje jádro celého islámu a odráží jej i první část muslimského [[vyznání víry (Islam)|vyznání víry]] (''šaháda''), která hlásá: „Není božstva kromě Boha ([[Alláh (Islam)|Alláh]])“. Nejde jen o princip absolutního monoteismu, ale představa o naprosté vnitřní jednolitosti Boží má závažné teologické důsledky. Rozvoj islámského teologického myšlení vyvolaly především (na první pohled) velmi praktické příčiny. V nejranějších dobách muslimské civilizace totiž ke „standardní“ výbavě rozličných mocenských sporů patřilo mimo jiné nařčení z kacířství (''[[zandaqa (Islam)|zandaka]]''), věroučné úchylky. A má-li být někdo obviněn z „úchylky“, musí tedy existovat něco, od čeho se mohl odchýlit, tedy nějaký „věroučný standard“ ([[věrouka (Islam)|věrouka]]). Muslimové nemají jednu jedinou závaznou formulaci věroučných článků, avšak znají vícero sbírek dogmat, zvaných ''ʻaqáʼid''. Tato pojednání sice určují, v co má muslim věřit (''[[imán (Islam)|ímán]]''), avšak obvykle se nevyjadřují k otázkám, jež ponechává [[Korán (Islam)|Korán]] i Tradice (''[[sunna (Islam)|sunna]]'') otevřené, a právě kolem nichž se točily spletité spory poznamenávající ranné „tříbení teologického dogmatu“.
-Klíčový problém, který nedal dávným učencům (''[[ʻulamáʼ (Islam)|ʻulamáʼ]]'') dlouho spát, představuje otázka [[svoboda (Islam)|svobody]] lidské vůle. Korán totiž naznačuje obě protikladná stanoviska a tak se velmi brzy dostali do sporu zastánci její svobody s jejími odpůrci (''qadaríja'' a ''džabríja''). Netřeba ani zdůrazňovat, že celý spor měl hlubší mocensko-ideologické pozadí. S otázkou svobody lidské vůle totiž úzce souvisela problematika vztahu mezi lidskou vírou (''imán'') a skutky, nebo-li jinými slovy, podle čeho má být člověk souzen (tedy mj. může být hříšník, kupříkladu tyranský panovník, pokládán za nemuslima, když vlastně ani nemá svobodnou vůli?) a jaký je mezi těmito oběma stránkami lidského bytí vztah. Zatímco [[cháridža (Islam)|cháridža]] v tomto směru zaujala extrémně teokratické stanovisko, když prohlašovala, že hříchy „smázavají“ správnou víru člověka (tedy, že víra bez odpovídajících skutků je prázdná), kompromisní ''murdžíʻa'' (k níž se, jistě ne náhodou, hlásila též vládnoucí dynastie), tvrdila, že jediné, podle čeho může být člověk souzen je jeho přesvědčení, zatímco činy má posoudit až Bůh ([[den posledního soudu (Islam)|Den posledního soudu]]). Pro formování muslimské teologické konstrukce měla velký vliv rovněž otázka stvořenosti Koránu. Zatímco racionalistický proud ''[[muʻtazila (Islam)|muʻtazily]]'' razil tezi, že Korán byl stvořený, tradicionalisté obhajovali názor, že je „souvěčný“ s Bohem. Zodpovědět na tuto otázku se v oněch časech rovnalo zařadit se na konkrétní „stranu barikády“ ve sporu, který měl často spíše než duchovní zcela určité mocenské obrysy. První velkou islámskou teologickou „syntézu“ vypracoval v 9. stol. [[imám (Islam)|imám]] al-Ašaʻarí, který se původně hlásil k muʻtazilitům, avšak později se s nimi názorově rozešel. Ve svém učení kráčel „cestou středu“ (též [[etika (Islam)|etika]]), neboli dokázal vypracovat kompromisní stanoviska, jež byla přijatelná pro většinu znesvářených proudů. Vyvrcholení muslimské teologie pak nesporně představuje monumentální dílo imáma Abú Hámida Muhammada al-Ghazzálího (zemřel r. 1111), nazvané příznačně ''Ihjáʼ ʻulúm ad-dín'' (''Oživení náboženských věd''), organicky spojující teologické spekulace s umírněnou súfijskou niterností ([[súfismus (Islam)|súfismus]]).
+Klíčový problém, který nedal dávným učencům (''[[ʻulamáʼ (Islam)|ʻulamáʼ]]'') dlouho spát, představuje otázka [[svoboda (Islam)|svobody]] lidské vůle. Korán totiž naznačuje obě protikladná stanoviska a tak se velmi brzy dostali do sporu zastánci její svobody s jejími odpůrci (''qadaríja'' a ''džabríja''). Netřeba ani zdůrazňovat, že celý spor měl hlubší mocensko-ideologické pozadí. S otázkou svobody lidské vůle totiž úzce souvisela problematika vztahu mezi lidskou vírou (''imán'') a skutky, nebo-li jinými slovy, podle čeho má být člověk souzen (tedy mj. může být hříšník, kupříkladu tyranský panovník, pokládán za nemuslima, když vlastně ani nemá svobodnou vůli?) a jaký je mezi těmito oběma stránkami lidského bytí vztah. Zatímco [[cháridža (Islam)|cháridža]] v tomto směru zaujala extrémně teokratické stanovisko, když prohlašovala, že hříchy „smázavají“ správnou víru člověka (tedy, že víra bez odpovídajících skutků je prázdná), kompromisní ''murdžíʻa'' (k níž se, jistě ne náhodou, hlásila též vládnoucí dynastie), tvrdila, že jediné, podle čeho může být člověk souzen je jeho přesvědčení, zatímco činy má posoudit až Bůh ([[Den posledního soudu (Islam)|Den posledního soudu]]). Pro formování muslimské teologické konstrukce měla velký vliv rovněž otázka stvořenosti Koránu. Zatímco racionalistický proud ''[[muʻtazila (Islam)|muʻtazily]]'' razil tezi, že Korán byl stvořený, tradicionalisté obhajovali názor, že je „souvěčný“ s Bohem. Zodpovědět na tuto otázku se v oněch časech rovnalo zařadit se na konkrétní „stranu barikády“ ve sporu, který měl často spíše než duchovní zcela určité mocenské obrysy. První velkou islámskou teologickou „syntézu“ vypracoval v 9. stol. [[imám (Islam)|imám]] al-Ašaʻarí, který se původně hlásil k muʻtazilitům, avšak později se s nimi názorově rozešel. Ve svém učení kráčel „cestou středu“ (též [[etika (Islam)|etika]]), neboli dokázal vypracovat kompromisní stanoviska, jež byla přijatelná pro většinu znesvářených proudů. Vyvrcholení muslimské teologie pak nesporně představuje monumentální dílo imáma Abú Hámida Muhammada al-Ghazzálího (zemřel r. 1111), nazvané příznačně ''Ihjáʼ ʻulúm ad-dín'' (''Oživení náboženských věd''), organicky spojující teologické spekulace s umírněnou súfijskou niterností ([[súfismus (Islam)|súfismus]]).
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
@@ Řádek 17: / Řádek 17: @@
 * Van Ess, J., Küng, H. ''Křesťanství a islám: Na cestě k dialogu''. Přel. Jiří Hoblík, Luboš Kropáček. Praha: Vyšehrad, 1999.
-''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''
 [[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
 [[Kategorie:Islám]]

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 17:57
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">teologie</span> – stěžejní disciplína muslimských náboženských věd (''ʻulúm naqlíja''). V islámu odpovídají našemu výrazu „teologie“ dva pojmy, ''ʻilm al-kalám'' (doslova: „věda disputace“), jež je definovaná jako „nauka, která se zabývá pevným vymezením víry tím, že podává důkazy a odstraňuje pochybnosti“, a ''ʻilm at-tawhíd'', neboli věda o ''tawhídu.'' Dogma o jedinosti, jedinečnosti a vnitřní jednolitosti Boží (''tawhíd'') představuje jádro celého islámu a odráží jej i první část muslimského [[vyznání víry (Islam)\|vyznání víry]] (''šaháda''), která hlásá: „Není božstva kromě Boha ([[Alláh (Islam)\|Alláh]])“. Nejde jen o princip absolutního monoteismu, ale představa o naprosté vnitřní jednolitosti Boží má závažné teologické důsledky. Rozvoj islámského teologického myšlení vyvolaly především (na první pohled) velmi praktické příčiny. V nejranějších dobách muslimské civilizace totiž ke „standardní“ výbavě rozličných mocenských sporů patřilo mimo jiné nařčení z kacířství (''[[zandaqa (Islam)\|zandaka]]''), věroučné úchylky. A má-li být někdo obviněn z „úchylky“, musí tedy existovat něco, od čeho se mohl odchýlit, tedy nějaký „věroučný standard“ ([[věrouka (Islam)\|věrouka]]). Muslimové nemají jednu jedinou závaznou formulaci věroučných článků, avšak znají vícero sbírek dogmat, zvaných ''ʻaqáʼid''. Tato pojednání sice určují, v co má muslim věřit (''[[~~ímán~~ (Islam)\|ímán]]''), avšak obvykle se nevyjadřují k otázkám, jež ponechává [[Korán (Islam)\|Korán]] i Tradice (''[[sunna (Islam)\|sunna]]'') otevřené, a právě kolem nichž se točily spletité spory poznamenávající ranné „tříbení teologického dogmatu“.	+	<span id="entry">teologie</span> – stěžejní disciplína muslimských náboženských věd (''ʻulúm naqlíja''). V islámu odpovídají našemu výrazu „teologie“ dva pojmy, ''ʻilm al-kalám'' (doslova: „věda disputace“), jež je definovaná jako „nauka, která se zabývá pevným vymezením víry tím, že podává důkazy a odstraňuje pochybnosti“, a ''ʻilm at-tawhíd'', neboli věda o ''tawhídu.'' Dogma o jedinosti, jedinečnosti a vnitřní jednolitosti Boží (''tawhíd'') představuje jádro celého islámu a odráží jej i první část muslimského [[vyznání víry (Islam)\|vyznání víry]] (''šaháda''), která hlásá: „Není božstva kromě Boha ([[Alláh (Islam)\|Alláh]])“. Nejde jen o princip absolutního monoteismu, ale představa o naprosté vnitřní jednolitosti Boží má závažné teologické důsledky. Rozvoj islámského teologického myšlení vyvolaly především (na první pohled) velmi praktické příčiny. V nejranějších dobách muslimské civilizace totiž ke „standardní“ výbavě rozličných mocenských sporů patřilo mimo jiné nařčení z kacířství (''[[zandaqa (Islam)\|zandaka]]''), věroučné úchylky. A má-li být někdo obviněn z „úchylky“, musí tedy existovat něco, od čeho se mohl odchýlit, tedy nějaký „věroučný standard“ ([[věrouka (Islam)\|věrouka]]). Muslimové nemají jednu jedinou závaznou formulaci věroučných článků, avšak znají vícero sbírek dogmat, zvaných ''ʻaqáʼid''. Tato pojednání sice určují, v co má muslim věřit (''[[imán (Islam)\|ímán]]''), avšak obvykle se nevyjadřují k otázkám, jež ponechává [[Korán (Islam)\|Korán]] i Tradice (''[[sunna (Islam)\|sunna]]'') otevřené, a právě kolem nichž se točily spletité spory poznamenávající ranné „tříbení teologického dogmatu“.

	Klíčový problém, který nedal dávným učencům (''[[ʻulamáʼ (Islam)\|ʻulamáʼ]]'') dlouho spát, představuje otázka [[svoboda (Islam)\|svobody]] lidské vůle. Korán totiž naznačuje obě protikladná stanoviska a tak se velmi brzy dostali do sporu zastánci její svobody s jejími odpůrci (''qadaríja'' a ''džabríja''). Netřeba ani zdůrazňovat, že celý spor měl hlubší mocensko-ideologické pozadí. S otázkou svobody lidské vůle totiž úzce souvisela problematika vztahu mezi lidskou vírou (''imán'') a skutky, nebo-li jinými slovy, podle čeho má být člověk souzen (tedy mj. může být hříšník, kupříkladu tyranský panovník, pokládán za nemuslima, když vlastně ani nemá svobodnou vůli?) a jaký je mezi těmito oběma stránkami lidského bytí vztah. Zatímco [[cháridža (Islam)\|cháridža]] v tomto směru zaujala extrémně teokratické stanovisko, když prohlašovala, že hříchy „smázavají“ správnou víru člověka (tedy, že víra bez odpovídajících skutků je prázdná), kompromisní ''murdžíʻa'' (k níž se, jistě ne náhodou, hlásila též vládnoucí dynastie), tvrdila, že jediné, podle čeho může být člověk souzen je jeho přesvědčení, zatímco činy má posoudit až Bůh ([[den posledního soudu (Islam)\|Den posledního soudu]]). Pro formování muslimské teologické konstrukce měla velký vliv rovněž otázka stvořenosti Koránu. Zatímco racionalistický proud ''[[muʻtazila (Islam)\|muʻtazily]]'' razil tezi, že Korán byl stvořený, tradicionalisté obhajovali názor, že je „souvěčný“ s Bohem. Zodpovědět na tuto otázku se v oněch časech rovnalo zařadit se na konkrétní „stranu barikády“ ve sporu, který měl často spíše než duchovní zcela určité mocenské obrysy. První velkou islámskou teologickou „syntézu“ vypracoval v 9. stol. [[imám (Islam)\|imám]] al-Ašaʻarí, který se původně hlásil k muʻtazilitům, avšak později se s nimi názorově rozešel. Ve svém učení kráčel „cestou středu“ (též [[etika (Islam)\|etika]]), neboli dokázal vypracovat kompromisní stanoviska, jež byla přijatelná pro většinu znesvářených proudů. Vyvrcholení muslimské teologie pak nesporně představuje monumentální dílo imáma Abú Hámida Muhammada al-Ghazzálího (zemřel r. 1111), nazvané příznačně ''Ihjáʼ ʻulúm ad-dín'' (''Oživení náboženských věd''), organicky spojující teologické spekulace s umírněnou súfijskou niterností ([[súfismus (Islam)\|súfismus]]).		Klíčový problém, který nedal dávným učencům (''[[ʻulamáʼ (Islam)\|ʻulamáʼ]]'') dlouho spát, představuje otázka [[svoboda (Islam)\|svobody]] lidské vůle. Korán totiž naznačuje obě protikladná stanoviska a tak se velmi brzy dostali do sporu zastánci její svobody s jejími odpůrci (''qadaríja'' a ''džabríja''). Netřeba ani zdůrazňovat, že celý spor měl hlubší mocensko-ideologické pozadí. S otázkou svobody lidské vůle totiž úzce souvisela problematika vztahu mezi lidskou vírou (''imán'') a skutky, nebo-li jinými slovy, podle čeho má být člověk souzen (tedy mj. může být hříšník, kupříkladu tyranský panovník, pokládán za nemuslima, když vlastně ani nemá svobodnou vůli?) a jaký je mezi těmito oběma stránkami lidského bytí vztah. Zatímco [[cháridža (Islam)\|cháridža]] v tomto směru zaujala extrémně teokratické stanovisko, když prohlašovala, že hříchy „smázavají“ správnou víru člověka (tedy, že víra bez odpovídajících skutků je prázdná), kompromisní ''murdžíʻa'' (k níž se, jistě ne náhodou, hlásila též vládnoucí dynastie), tvrdila, že jediné, podle čeho může být člověk souzen je jeho přesvědčení, zatímco činy má posoudit až Bůh ([[den posledního soudu (Islam)\|Den posledního soudu]]). Pro formování muslimské teologické konstrukce měla velký vliv rovněž otázka stvořenosti Koránu. Zatímco racionalistický proud ''[[muʻtazila (Islam)\|muʻtazily]]'' razil tezi, že Korán byl stvořený, tradicionalisté obhajovali názor, že je „souvěčný“ s Bohem. Zodpovědět na tuto otázku se v oněch časech rovnalo zařadit se na konkrétní „stranu barikády“ ve sporu, který měl často spíše než duchovní zcela určité mocenské obrysy. První velkou islámskou teologickou „syntézu“ vypracoval v 9. stol. [[imám (Islam)\|imám]] al-Ašaʻarí, který se původně hlásil k muʻtazilitům, avšak později se s nimi názorově rozešel. Ve svém učení kráčel „cestou středu“ (též [[etika (Islam)\|etika]]), neboli dokázal vypracovat kompromisní stanoviska, jež byla přijatelná pro většinu znesvářených proudů. Vyvrcholení muslimské teologie pak nesporně představuje monumentální dílo imáma Abú Hámida Muhammada al-Ghazzálího (zemřel r. 1111), nazvané příznačně ''Ihjáʼ ʻulúm ad-dín'' (''Oživení náboženských věd''), organicky spojující teologické spekulace s umírněnou súfijskou niterností ([[súfismus (Islam)\|súfismus]]).

@@ Řádek 4: / Řádek 4: @@
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
-Al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad. ''Ghazálího výklenek světel: Miškát al-anwár a význam osvícení v islámské filosofii''. Přeložila a úvodní studií opatřila Zora Hesová. Praha: Academia, 2012;
+* Al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad. ''Zachránce bloudícího''. Přeložil a doslovem opatřil Luboš Kropáček. Praha: Vyšehrad, 2005;
-Eliade, Mircea. ''Dějiny náboženského myšlení III: Od Muhammada po dobu křesťanských reforem''. Přel. Milan Lyčka, Jiří Našinec, Filip Karfík. Praha: Oikoymenh, 2019;
+* Van Ess, J., Küng, H. ''Křesťanství a islám: Na cestě k dialogu''. Přel. Jiří Hoblík, Luboš Kropáček. Praha: Vyšehrad, 1999.
 ''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 3: / Řádek 3: @@
 Klíčový problém, který nedal dávným učencům (''[[ʻulamáʼ (Islam)|ʻulamáʼ]]'') dlouho spát, představuje otázka [[svoboda (Islam)|svobody]] lidské vůle. Korán totiž naznačuje obě protikladná stanoviska a tak se velmi brzy dostali do sporu zastánci její svobody s jejími odpůrci (''qadaríja'' a ''džabríja''). Netřeba ani zdůrazňovat, že celý spor měl hlubší mocensko-ideologické pozadí. S otázkou svobody lidské vůle totiž úzce souvisela problematika vztahu mezi lidskou vírou (''imán'') a skutky, nebo-li jinými slovy, podle čeho má být člověk souzen (tedy mj. může být hříšník, kupříkladu tyranský panovník, pokládán za nemuslima, když vlastně ani nemá svobodnou vůli?) a jaký je mezi těmito oběma stránkami lidského bytí vztah. Zatímco [[cháridža (Islam)|cháridža]] v tomto směru zaujala extrémně teokratické stanovisko, když prohlašovala, že hříchy „smázavají“ správnou víru člověka (tedy, že víra bez odpovídajících skutků je prázdná), kompromisní ''murdžíʻa'' (k níž se, jistě ne náhodou, hlásila též vládnoucí dynastie), tvrdila, že jediné, podle čeho může být člověk souzen je jeho přesvědčení, zatímco činy má posoudit až Bůh ([[den posledního soudu (Islam)|Den posledního soudu]]). Pro formování muslimské teologické konstrukce měla velký vliv rovněž otázka stvořenosti Koránu. Zatímco racionalistický proud ''[[muʻtazila (Islam)|muʻtazily]]'' razil tezi, že Korán byl stvořený, tradicionalisté obhajovali názor, že je „souvěčný“ s Bohem. Zodpovědět na tuto otázku se v oněch časech rovnalo zařadit se na konkrétní „stranu barikády“ ve sporu, který měl často spíše než duchovní zcela určité mocenské obrysy. První velkou islámskou teologickou „syntézu“ vypracoval v 9. stol. [[imám (Islam)|imám]] al-Ašaʻarí, který se původně hlásil k muʻtazilitům, avšak později se s nimi názorově rozešel. Ve svém učení kráčel „cestou středu“ (též [[etika (Islam)|etika]]), neboli dokázal vypracovat kompromisní stanoviska, jež byla přijatelná pro většinu znesvářených proudů. Vyvrcholení muslimské teologie pak nesporně představuje monumentální dílo imáma Abú Hámida Muhammada al-Ghazzálího (zemřel r. 1111), nazvané příznačně ''Ihjáʼ ʻulúm ad-dín'' (''Oživení náboženských věd''), organicky spojující teologické spekulace s umírněnou súfijskou niterností ([[súfismus (Islam)|súfismus]]).
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad. ''Ghazálího výklenek světel: Miškát al-anwár a význam osvícení v islámské filosofii''. Přeložila a úvodní studií opatřila Zora Hesová. Praha: Academia, 2012;

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:06
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:54
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:23
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 14:48
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 13:19
(Žádný rozdíl)