imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:49Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:20Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:26Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:32Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:38Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:14Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:56Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:58Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:57Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:15Z

@@ Řádek 10: / Řádek 10: @@
 * Weberová Babulíková, Gabriela. ''Islámská ekonomie a bankovnictví''. Praha: Dar Ibn Rushd, 2001.
-''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''
 [[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
 [[Kategorie:Islám]]

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 16:58
Řádek 2:		Řádek 2:

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
		+	* ʻAbd al-ʻAzím, Šaríf. ''Ženy v islámu a ženy v židovsko-křesťanské tradici: Mýtus a realita''. Praha: Muslimská obec, 2011;
−
		+	* Hourani, Albert. ''Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost''. Přel. Šimon Pellar. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010;
−	ʻAbd al-ʻAzím, Šaríf. ''Ženy v islámu a ženy v židovsko-křesťanské tradici: Mýtus a realita''. Praha: Muslimská obec, 2011;
		+	* Hrdličková, Ivana. ''Islámské finance jako alternativa''. Praha: A.M.S trading, 2013;
−
		+	* Kropáček, Luboš. ''Súfismus: Dějiny islámské mystiky''. Praha: Vyšehrad, 2008;
−	Hourani, Albert. ''Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost''. Přel. Šimon Pellar. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010;
		+	* Maitah, Mansoor. ''Politická a ekonomická kultura islámu na Blízkém východě''. Praha: Wolters Kluwer, 2010;
−
		+	* Tureček, Břetislav. ''Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel''. Praha: Knižní klub, 2007;
−	Hrdličková, Ivana. ''Islámské finance jako alternativa''. Praha: A.M.S trading, 2013;
		+	* Weberová Babulíková, Gabriela. ''Islámská ekonomie a bankovnictví''. Praha: Dar Ibn Rushd, 2001.
−
−	Kropáček, Luboš. ''Súfismus: Dějiny islámské mystiky''. Praha: Vyšehrad, 2008;
−
−	Maitah, Mansoor. ''Politická a ekonomická kultura islámu na Blízkém východě''. Praha: Wolters Kluwer, 2010;
−
−	Tureček, Břetislav. ''Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel''. Praha: Knižní klub, 2007;
−
−	Weberová Babulíková, Gabriela. ''Islámská ekonomie a bankovnictví''. Praha: Dar Ibn Rushd, 2001.

	''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />		''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-<span id="entry">vlastnictví</span> – držba majetku (''milk''). Aktem stvoření propůjčil Bůh ([[Alláh (Islam)|Alláh]]) člověku vládu nad bytostmi nižšími ([[zvířata (Islam)|zvířata]]), čili jednou provždy ustanovil, že člověk se stal pánem tohoto světa (''ad-dunjá''), a to do té míry, do jaké jej sám dokáže ovládat. Moc (''sulta'') lidí nad tímto světem byla symbolicky naznačena již tehdy, když Bůh (jak [[Korán (Islam)|Korán]] působivě dokládá) naučil prvního člověka a zároveň proroka [[Ádam (Islam)|Ádama]] (Adam) [[jména (Islam)|jména]] věcí. Právo vlastnit tedy pochází od Boha, a nemůže být neoprávněně jiným člověkem narušeno. Člověk pak může nabýt vlastnictví v zásadě trojím způsobem: Může jej získat jako válečnou kořist, nebo se může jednat o dar (případně o pozůstalost) nebo jej dokáže vytvořit vlastní prací. Takto získaný majetek může prodat, darovat, převést či (do určité míry) učinit součástí své poslední vůle. V intencích tradičního vnímání kauzality ([[čas (Islam)|čas]]) užitek nepramení z věci jako takové, ale nezávisle na ni jej vytváří (a přiděluje!) jedině Bůh. Islám klade právo (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]'') na nedotknutelnost soukromého vlastnictví na jednu z nejvyšších příček svého sociálního hodnotového systému. Ovšem stejně jako i v jiných sférách, i zde platí, že muslimové se vždy snažili zachovávat jistou střední cestu, tedy cestu uměřenosti a vyhýbání se zavrženíhodným extrémům na obou stranách (viz [[etika (Islam)|etika]]). Na jedné straně tedy muslimské autority (''[[ʻulamáʼ (Islam)|ʻulamáʼ]]'') kritizují jakékoliv rovnostářství a pozitivně hodnotí podnikavost a obchodního ducha ([[ekonomie (Islam)|ekonomie]]), na druhé straně ovšem vyzývají k sociální solidaritě (viz [[charita (Islam)|charita]]), jež má v islámu své pevné místo a projevuje se např. v povinnosti náboženské daně či [[almužna (Islam)|almužny]] (''zakát''). [[Muhammad (Islam)|Muhammad]], Posel islámu, byl obchodník, a tento moment výrazně poznamenal i jeho duchovní odkaz. Podnikání a obchodování (je-li poctivé, tedy povolené, ''halál'') bylo tradičně velebeno a vynášeno. Zatímco na obchodování v nejrůznějších souvislostech naráží hned dlouhá řada koranických veršů (''áját''), kupříkladu o zemědělství (či řemeslech) ani zdaleka nelze konstatovat totéž. Ve středověké praxi však nedotknutelnost soukromého vlastnictví (islámským právem tolik vynášená) bývala často porušována zásahy vladaře, jež nezřídka nakládal se svými poddanými jako s [[otroci a otroctví (Islam)|otroky]] a s jejich majetky jako se svým vlastnictvím (to se obvzlášť výrazně projevovalo mj. v osmanské vladařské praxi). Vyvlastnění majetku patřilo k častým trestům dopadajícím zejména na ty, kdož se s panovníkem (často jen zcela iluzorně) chtěli srovnávat. Vědomí, že každý může kdykoliv o všechno přijít, oslabovalo pevný vztah k věcem a často vedlo také k celkovému nezájmu o podnikání. Vlastnictví tedy nepředstavovalo především zdroj moci; spíše než to vytvářelo nesporné riziko, a proto jej vlastníci spíše skrývali, než aby jej demonstrativně stavěli na odiv. Tento moment se zřetelně odrážel mj. v podobě středověkých [[dům (Islam)|domů]] i [[město (Islam)|měst]]. Bohatství se často jen hromadilo, avšak zpět neinvestovalo. Právě proti takové neplodné kumulaci majetku je mj. zavěřena instituce povinné almužny. Stejné úsilí (tedy zabraňovat neplodnému a nadměrnému kumulování majetku) měl podporovat také systém (v islámu velmi složitý a propracovaný) dědického práva (''faráʼid''). Avšak právě jedna ze součástí tohoto systému, dobročinné nadace (''waqf''), dle mnohých historiků podstatně přispěla k hospodářské stagnaci „isvěta islámu“ ve srovnání s jeho konkurenty na Západě.
+<span id="entry">vlastnictví</span> – držba majetku (''milk''). Aktem stvoření propůjčil Bůh ([[Alláh (Islam)|Alláh]]) člověku vládu nad bytostmi nižšími ([[zvířata (Islam)|zvířata]]), čili jednou provždy ustanovil, že člověk se stal pánem tohoto světa (''ad-dunjá''), a to do té míry, do jaké jej sám dokáže ovládat. Moc (''sulta'') lidí nad tímto světem byla symbolicky naznačena již tehdy, když Bůh (jak [[Korán (Islam)|Korán]] působivě dokládá) naučil prvního člověka a zároveň proroka [[Ádám (Islam)|Ádama]] (Adam) [[jména (Islam)|jména]] věcí. Právo vlastnit tedy pochází od Boha, a nemůže být neoprávněně jiným člověkem narušeno. Člověk pak může nabýt vlastnictví v zásadě trojím způsobem: Může jej získat jako válečnou kořist, nebo se může jednat o dar (případně o pozůstalost) nebo jej dokáže vytvořit vlastní prací. Takto získaný majetek může prodat, darovat, převést či (do určité míry) učinit součástí své poslední vůle. V intencích tradičního vnímání kauzality ([[čas (Islam)|čas]]) užitek nepramení z věci jako takové, ale nezávisle na ni jej vytváří (a přiděluje!) jedině Bůh. Islám klade právo (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]'') na nedotknutelnost soukromého vlastnictví na jednu z nejvyšších příček svého sociálního hodnotového systému. Ovšem stejně jako i v jiných sférách, i zde platí, že muslimové se vždy snažili zachovávat jistou střední cestu, tedy cestu uměřenosti a vyhýbání se zavrženíhodným extrémům na obou stranách (viz [[etika (Islam)|etika]]). Na jedné straně tedy muslimské autority (''[[ʻulamáʼ (Islam)|ʻulamáʼ]]'') kritizují jakékoliv rovnostářství a pozitivně hodnotí podnikavost a obchodního ducha ([[ekonomie (Islam)|ekonomie]]), na druhé straně ovšem vyzývají k sociální solidaritě (viz [[charita (Islam)|charita]]), jež má v islámu své pevné místo a projevuje se např. v povinnosti náboženské daně či [[almužna (Islam)|almužny]] (''zakát''). [[Muhammad (Islam)|Muhammad]], Posel islámu, byl obchodník, a tento moment výrazně poznamenal i jeho duchovní odkaz. Podnikání a obchodování (je-li poctivé, tedy povolené, ''halál'') bylo tradičně velebeno a vynášeno. Zatímco na obchodování v nejrůznějších souvislostech naráží hned dlouhá řada koranických veršů (''áját''), kupříkladu o zemědělství (či řemeslech) ani zdaleka nelze konstatovat totéž. Ve středověké praxi však nedotknutelnost soukromého vlastnictví (islámským právem tolik vynášená) bývala často porušována zásahy vladaře, jež nezřídka nakládal se svými poddanými jako s [[otroci a otroctví (Islam)|otroky]] a s jejich majetky jako se svým vlastnictvím (to se obvzlášť výrazně projevovalo mj. v osmanské vladařské praxi). Vyvlastnění majetku patřilo k častým trestům dopadajícím zejména na ty, kdož se s panovníkem (často jen zcela iluzorně) chtěli srovnávat. Vědomí, že každý může kdykoliv o všechno přijít, oslabovalo pevný vztah k věcem a často vedlo také k celkovému nezájmu o podnikání. Vlastnictví tedy nepředstavovalo především zdroj moci; spíše než to vytvářelo nesporné riziko, a proto jej vlastníci spíše skrývali, než aby jej demonstrativně stavěli na odiv. Tento moment se zřetelně odrážel mj. v podobě středověkých [[dům (Islam)|domů]] i [[město (Islam)|měst]]. Bohatství se často jen hromadilo, avšak zpět neinvestovalo. Právě proti takové neplodné kumulaci majetku je mj. zavěřena instituce povinné almužny. Stejné úsilí (tedy zabraňovat neplodnému a nadměrnému kumulování majetku) měl podporovat také systém (v islámu velmi složitý a propracovaný) dědického práva (''faráʼid''). Avšak právě jedna ze součástí tohoto systému, dobročinné nadace (''waqf''), dle mnohých historiků podstatně přispěla k hospodářské stagnaci „isvěta islámu“ ve srovnání s jeho konkurenty na Západě.
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 ʻAbd al-ʻAzím, Šaríf. ''Ženy v islámu a ženy v židovsko-křesťanské tradici: Mýtus a realita''. Praha: Muslimská obec, 2011;

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:06
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:54
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 14:48
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 13:19
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 10. 11. 2024, 18:21
(Žádný rozdíl)

vlastnictví (Islam) - Historie editací