vzdělání a vzdělanost (Islam) - Historie editací

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 19:06

2025-10-13T19:06:49Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:54

2025-10-13T18:54:21Z

imported>ZRN v 13. 10. 2025, 18:23

2025-10-13T18:23:26Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 14:48

2024-11-14T14:48:32Z

imported>ZRN v 14. 11. 2024, 13:19

2024-11-14T13:19:38Z

imported>ZRN v 12. 11. 2024, 17:39

2024-11-12T17:39:14Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 18:21

2024-11-10T18:21:56Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 17:57

2024-11-10T17:57:58Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:58

2024-11-10T16:58:57Z

imported>ZRN v 10. 11. 2024, 16:29

2024-11-10T16:29:15Z

← Starší verze		Verze z 12. 11. 2024, 17:39
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">vzdělání a vzdělanost</span> – stěžejní východiska středověké muslimské společnosti. Islám klade na vzdělání zcela mimořádný důraz a muslimští učenci (''[[ʻulamáʼ (Islam)\|ʻulamáʼ]]'') rádi (a často) zdůrazňují, že žádné jiné náboženství nepřikládá takovou důležitost poznání a vědám (a je s nimi v takové harmonii) jako právě islám. Četné ''[[hadíth (Islam)\|hadíthy]]'' i stanoviska významných muslimských autorit jen stvrzují, že pravé poznání nemůže být s islámem nikdy ve střetu a v moderní době navíc vykladači (''[[exegeze (Islam)\|tafsír]]'') opakovaně zdůrazňují, že řada vědeckých objevů byla předpovězena již v [[Korán (Islam)\|~~Koránu~~]], který jako „Kniha knih“ obsahuje ve svém texu skryté náznaky poznatků, k nimž se věda dopracovala teprve až v posledních letech. V každém případě rozvoj muslimské civilizace (''hadára'') s sebou přinesl také obrovský rozmach prakticky všech oborů tehdejší vzdělanosti a v tomto směru se právem zdůrazňuje významný vklad středověké islámské civilizace do celosvětového kulturního dědictví, který tak zásadním způsobem ovlivnil i středověké evropské myšlení. Hovoříme-li o středověké vzdělanosti a vědách, můžeme se opírat o rozsáhlý odkaz středověkého islámského písemnictví, jež nám zanechalo doklady prakticky ze všech jejich oborů. Mnoho ze středověkých učenců vypracovalo „klasifikace“ věd, v nichž veškeré lidské poznávání rozdělují do pevně stanovených kategorií. Tyto systémy se liší v jednotlivostech, avšak základní schéma mívají obvykle společné, a to rozdělení věd na „rozumové“ či „intelektuální“ (''ʻaqlíja'') a „tradované“ či „náboženské“ (''naqlíja''). Zatímco poznání těch druhých je (do jisté míry), v intencích ustanovení islámského práva (''[[šaríʻa (Islam)\|šaríʻa]]''), pokládáno za ''fard al-ʻajn'' (individuální povinnost), kterou by měl dodržet každý věřící, poznávání „rozumových“ (tedy přírodních) věd představovalo kolektivní povinnost celé obce věřících (''umma''), tedy ''fard al-kifája'', čili jinými slovy, když některý z muslimů ovládne jednu vědní nauku a jiný další, dohromady jako Obec budou s to rozvíjet veškeré pozemské poznání. Protiklad mezi „tradovanými“ a „racionálními“ vědami (''ʻulúm ʻaqlíja wa naqlíja'') vychází ze základního kriteria správnosti v obou oborech; tedy zatímco v přírodních naukách jej představuje lidský intelekt (''ʻaql''), v oblasti náboženských věd jím je autorita Písma a proroka [[Muhammad (Islam)\|Muhammada]]. Zatímco „racionální“ vědy muslimové rozvíjeli především na základě dědictví antické civilizace, náboženské vědy představují jejich vlastní a osobitý vklad. Do této kategorie spadají disciplíny jako kupříkladu věda o ''hadíthech'' (''ʻilm al-hadíth'') nebo koranická exegeze (''ʻilm at-tafsír''), jež byly samostatně rozvíjeny od nejstarších dob islámské civilizace, avšak zároveň plnily funkci „pomocných věd“ při rozvoji dalších disciplín, jako byly například „věda o jedinosti Boží“ (''ʻilm at-tawhíd''), tedy [[teologie (Islam)\|teologie]], nebo islámské právo (''[[fiqh (Islam)\|fiqh]]''). Z hlediska metodologie se v této oblasti kromě systematického logického přístupu (''ʻilm'') prosadila i náboženská zkušenost víry (''[[imán (Islam)\|imán]]'') a osobní prožitek, které formují „hlubší“ poznání (''maʻrifa''), jež arabština často klade proti poznání „vyčtenému“ či „rozumovému“, jež se označuje právě jako ''ʻilm''. Náboženské vědy byly ve středověku rozvíjeny v ''madrasách'' ([[škola (Islam)\|škola]]) a dodnes tvoří vysoce respektovanou součást vzdělání. Naproti tomu rozvoj „rozumových“ věd umožnila až ohromná expanze islámského státu, během níž muslimové ovládli oblasti stojící na mnohem vyšší civilizační úrovni, než byli samotní dobyvatelé. Po vzniku ʻAbbásovské říše bylo státem podporováno překladatelské hnutí a za tímto účelem dokonce vznikla instituce zvaná ''Bajt al-hikma'' (Dům moudrosti), která soustřeďovala učence, kteří zpočátku řecký duchovní odkaz zpřístupňovali přes syrštinu, ale později přímo. V tomto překladatelském rozmachu se zdaleka všem oborům řeckého písemnictví nedostalo stejné pozornosti: Arabové se soustřeďovali především na „praktické“ obory, jako byly např. [[lékařství (Islam)\|lékařství]], matematika či [[astronomie (Islam)\|astronomie]], a taktéž na díla [[filozofie (Islam)\|filozofie]], avšak zcela stranou zájmu ponechali odkaz řecké krásné literatury, náboženství nebo kupříkladu historiografie. Středověká muslimská (zdůrazňujeme muslimská, nikoliv arabská, neboť přestože valná část spisů vznikala v arabštině, jejich tvůrci byli též íránského, turkického či jiného původu) civilizace ve většině oborů, v nichž plodně navazovala na antický odkaz, dokázala své učitele dalece překonat (!) a v danných oborech přijít s originálním vkladem, který tak hluboce ovlivnil křesťanský Západ. Proces vzdělávání ve středověku nebyl tak pevně systematizován, jako je tomu dnes, nicméně obsahoval několik „stupňů“. Základní vzdělání poskytovaly ''kuttáby'', koranické školy, kde se [[děti a dětství (Islam)\|děti]] učily číst, psát a především memorovat Knihu. Vyšší náboženské učení představovaly madrasy, jež původně vznikaly během seldžucké expanze v 11. století jako instituce, které měly šířit sunnitskou ortodoxii tváři v tvář šíitské ([[šíʻa (Islam)\|šíʻa]]) propagandě (zejména [[ismáʻílíja (Islam)\|ismáʻílíje]]). Přestože se o madrasách hovoří jako o náboženských školách, dokázaly svým studentům nabídnout mnohem více, byť náboženské vědy představovaly základ jejich studijního programu. Vyučující (''[[šajch (Islam)\|šajch]]'') svým studentům předával poznatky, které on sám obdržel od svého mistra, a když tito dokázali vstřebané „učivo“ zdárně memorovat, dostali ''idžázu'' (doslova: „povolení“), aby látku mohli sami přednášet. Kolem proslulých učenců (''ʻulamáʼ'') se shromažďovali žáci zdaleka, bez ohledu na to, kde působili, a je to právě ohromná mobilita středověkých muslimů při cestách za vzděláním, která i z dnešního pohledu může být až zarážející. V různých končinách „světa islámu“ se zformovala řada ohnisek vzdělanosti; mezi ta nejproslulejší patřil a patří káhirský al-Azhar (dodnes autorita číslo jedna muslimského světa, který však původně v 10. stol. vznikl jako bašta šíitské fátimovské propagandy), marocký Karawíjín, ale též íránský Qom a řada míst „na okrajích“ (např. legendami opředené Timbuktu aj.). Postup správného vzdělávání v praxi nastínil kupříkladu významný andaluský právník a literát Ibn Hazm, který rozčleňil veškeré žádoucí (!) poznatky do tří stupňů podle jejich náročnosti. Do toho elementárního patří znalost čtení i psaní a především memorování Koránu. Navazující střední stupeň zahrnuje gramatiku a filologii, matematiku a geometrii, astronomii, logiku, botaniku, zoologii, etnologii a [[dějiny (Islam)\|dějiny]]. Konečně nejvyšší úroveň vzdělávání sestává z nauk o Koránu, ''sunně'', věrouce a náboženskému právu (''fiqh'').	+	<span id="entry">vzdělání a vzdělanost</span> – stěžejní východiska středověké muslimské společnosti. Islám klade na vzdělání zcela mimořádný důraz a muslimští učenci (''[[ʻulamáʼ (Islam)\|ʻulamáʼ]]'') rádi (a často) zdůrazňují, že žádné jiné náboženství nepřikládá takovou důležitost poznání a vědám (a je s nimi v takové harmonii) jako právě islám. Četné ''[[hadíth (Islam)\|hadíthy]]'' i stanoviska významných muslimských autorit jen stvrzují, že pravé poznání nemůže být s islámem nikdy ve střetu a v moderní době navíc vykladači (''[[exegeze (Islam)\|tafsír]]'') opakovaně zdůrazňují, že řada vědeckých objevů byla předpovězena již v [[Korán (Islam)\|Korán]]u, který jako „Kniha knih“ obsahuje ve svém texu skryté náznaky poznatků, k nimž se věda dopracovala teprve až v posledních letech. V každém případě rozvoj muslimské civilizace (''hadára'') s sebou přinesl také obrovský rozmach prakticky všech oborů tehdejší vzdělanosti a v tomto směru se právem zdůrazňuje významný vklad středověké islámské civilizace do celosvětového kulturního dědictví, který tak zásadním způsobem ovlivnil i středověké evropské myšlení. Hovoříme-li o středověké vzdělanosti a vědách, můžeme se opírat o rozsáhlý odkaz středověkého islámského písemnictví, jež nám zanechalo doklady prakticky ze všech jejich oborů. Mnoho ze středověkých učenců vypracovalo „klasifikace“ věd, v nichž veškeré lidské poznávání rozdělují do pevně stanovených kategorií. Tyto systémy se liší v jednotlivostech, avšak základní schéma mívají obvykle společné, a to rozdělení věd na „rozumové“ či „intelektuální“ (''ʻaqlíja'') a „tradované“ či „náboženské“ (''naqlíja''). Zatímco poznání těch druhých je (do jisté míry), v intencích ustanovení islámského práva (''[[šaríʻa (Islam)\|šaríʻa]]''), pokládáno za ''fard al-ʻajn'' (individuální povinnost), kterou by měl dodržet každý věřící, poznávání „rozumových“ (tedy přírodních) věd představovalo kolektivní povinnost celé obce věřících (''umma''), tedy ''fard al-kifája'', čili jinými slovy, když některý z muslimů ovládne jednu vědní nauku a jiný další, dohromady jako Obec budou s to rozvíjet veškeré pozemské poznání. Protiklad mezi „tradovanými“ a „racionálními“ vědami (''ʻulúm ʻaqlíja wa naqlíja'') vychází ze základního kriteria správnosti v obou oborech; tedy zatímco v přírodních naukách jej představuje lidský intelekt (''ʻaql''), v oblasti náboženských věd jím je autorita Písma a proroka [[Muhammad (Islam)\|Muhammada]]. Zatímco „racionální“ vědy muslimové rozvíjeli především na základě dědictví antické civilizace, náboženské vědy představují jejich vlastní a osobitý vklad. Do této kategorie spadají disciplíny jako kupříkladu věda o ''hadíthech'' (''ʻilm al-hadíth'') nebo koranická exegeze (''ʻilm at-tafsír''), jež byly samostatně rozvíjeny od nejstarších dob islámské civilizace, avšak zároveň plnily funkci „pomocných věd“ při rozvoji dalších disciplín, jako byly například „věda o jedinosti Boží“ (''ʻilm at-tawhíd''), tedy [[teologie (Islam)\|teologie]], nebo islámské právo (''[[fiqh (Islam)\|fiqh]]''). Z hlediska metodologie se v této oblasti kromě systematického logického přístupu (''ʻilm'') prosadila i náboženská zkušenost víry (''[[imán (Islam)\|imán]]'') a osobní prožitek, které formují „hlubší“ poznání (''maʻrifa''), jež arabština často klade proti poznání „vyčtenému“ či „rozumovému“, jež se označuje právě jako ''ʻilm''. Náboženské vědy byly ve středověku rozvíjeny v ''madrasách'' ([[škola (Islam)\|škola]]) a dodnes tvoří vysoce respektovanou součást vzdělání. Naproti tomu rozvoj „rozumových“ věd umožnila až ohromná expanze islámského státu, během níž muslimové ovládli oblasti stojící na mnohem vyšší civilizační úrovni, než byli samotní dobyvatelé. Po vzniku ʻAbbásovské říše bylo státem podporováno překladatelské hnutí a za tímto účelem dokonce vznikla instituce zvaná ''Bajt al-hikma'' (Dům moudrosti), která soustřeďovala učence, kteří zpočátku řecký duchovní odkaz zpřístupňovali přes syrštinu, ale později přímo. V tomto překladatelském rozmachu se zdaleka všem oborům řeckého písemnictví nedostalo stejné pozornosti: Arabové se soustřeďovali především na „praktické“ obory, jako byly např. [[lékařství (Islam)\|lékařství]], matematika či [[astronomie (Islam)\|astronomie]], a taktéž na díla [[filozofie (Islam)\|filozofie]], avšak zcela stranou zájmu ponechali odkaz řecké krásné literatury, náboženství nebo kupříkladu historiografie. Středověká muslimská (zdůrazňujeme muslimská, nikoliv arabská, neboť přestože valná část spisů vznikala v arabštině, jejich tvůrci byli též íránského, turkického či jiného původu) civilizace ve většině oborů, v nichž plodně navazovala na antický odkaz, dokázala své učitele dalece překonat (!) a v danných oborech přijít s originálním vkladem, který tak hluboce ovlivnil křesťanský Západ. Proces vzdělávání ve středověku nebyl tak pevně systematizován, jako je tomu dnes, nicméně obsahoval několik „stupňů“. Základní vzdělání poskytovaly ''kuttáby'', koranické školy, kde se [[děti a dětství (Islam)\|děti]] učily číst, psát a především memorovat Knihu. Vyšší náboženské učení představovaly madrasy, jež původně vznikaly během seldžucké expanze v 11. století jako instituce, které měly šířit sunnitskou ortodoxii tváři v tvář šíitské ([[šíʻa (Islam)\|šíʻa]]) propagandě (zejména [[ismáʻílíja (Islam)\|ismáʻílíje]]). Přestože se o madrasách hovoří jako o náboženských školách, dokázaly svým studentům nabídnout mnohem více, byť náboženské vědy představovaly základ jejich studijního programu. Vyučující (''[[šajch (Islam)\|šajch]]'') svým studentům předával poznatky, které on sám obdržel od svého mistra, a když tito dokázali vstřebané „učivo“ zdárně memorovat, dostali ''idžázu'' (doslova: „povolení“), aby látku mohli sami přednášet. Kolem proslulých učenců (''ʻulamáʼ'') se shromažďovali žáci zdaleka, bez ohledu na to, kde působili, a je to právě ohromná mobilita středověkých muslimů při cestách za vzděláním, která i z dnešního pohledu může být až zarážející. V různých končinách „světa islámu“ se zformovala řada ohnisek vzdělanosti; mezi ta nejproslulejší patřil a patří káhirský al-Azhar (dodnes autorita číslo jedna muslimského světa, který však původně v 10. stol. vznikl jako bašta šíitské fátimovské propagandy), marocký Karawíjín, ale též íránský Qom a řada míst „na okrajích“ (např. legendami opředené Timbuktu aj.). Postup správného vzdělávání v praxi nastínil kupříkladu významný andaluský právník a literát Ibn Hazm, který rozčleňil veškeré žádoucí (!) poznatky do tří stupňů podle jejich náročnosti. Do toho elementárního patří znalost čtení i psaní a především memorování Koránu. Navazující střední stupeň zahrnuje gramatiku a filologii, matematiku a geometrii, astronomii, logiku, botaniku, zoologii, etnologii a [[dějiny (Islam)\|dějiny]]. Konečně nejvyšší úroveň vzdělávání sestává z nauk o Koránu, ''sunně'', věrouce a náboženskému právu (''fiqh'').

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 17:57
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">vzdělání a vzdělanost</span> – stěžejní východiska středověké muslimské společnosti. Islám klade na vzdělání zcela mimořádný důraz a muslimští učenci (''[[ʻulamáʼ (Islam)\|ʻulamáʼ]]'') rádi (a často) zdůrazňují, že žádné jiné náboženství nepřikládá takovou důležitost poznání a vědám (a je s nimi v takové harmonii) jako právě islám. Četné ''[[hadíth (Islam)\|hadíthy]]'' i stanoviska významných muslimských autorit jen stvrzují, že pravé poznání nemůže být s islámem nikdy ve střetu a v moderní době navíc vykladači (''[[~~tafsír~~ (Islam)\|tafsír]]'') opakovaně zdůrazňují, že řada vědeckých objevů byla předpovězena již v [[Korán (Islam)\|Koránu]], který jako „Kniha knih“ obsahuje ve svém texu skryté náznaky poznatků, k nimž se věda dopracovala teprve až v posledních letech. V každém případě rozvoj muslimské civilizace (''hadára'') s sebou přinesl také obrovský rozmach prakticky všech oborů tehdejší vzdělanosti a v tomto směru se právem zdůrazňuje významný vklad středověké islámské civilizace do celosvětového kulturního dědictví, který tak zásadním způsobem ovlivnil i středověké evropské myšlení. Hovoříme-li o středověké vzdělanosti a vědách, můžeme se opírat o rozsáhlý odkaz středověkého islámského písemnictví, jež nám zanechalo doklady prakticky ze všech jejich oborů. Mnoho ze středověkých učenců vypracovalo „klasifikace“ věd, v nichž veškeré lidské poznávání rozdělují do pevně stanovených kategorií. Tyto systémy se liší v jednotlivostech, avšak základní schéma mívají obvykle společné, a to rozdělení věd na „rozumové“ či „intelektuální“ (''ʻaqlíja'') a „tradované“ či „náboženské“ (''naqlíja''). Zatímco poznání těch druhých je (do jisté míry), v intencích ustanovení islámského práva (''[[šaríʻa (Islam)\|šaríʻa]]''), pokládáno za ''fard al-ʻajn'' (individuální povinnost), kterou by měl dodržet každý věřící, poznávání „rozumových“ (tedy přírodních) věd představovalo kolektivní povinnost celé obce věřících (''umma''), tedy ''fard al-kifája'', čili jinými slovy, když některý z muslimů ovládne jednu vědní nauku a jiný další, dohromady jako Obec budou s to rozvíjet veškeré pozemské poznání. Protiklad mezi „tradovanými“ a „racionálními“ vědami (''ʻulúm ʻaqlíja wa naqlíja'') vychází ze základního kriteria správnosti v obou oborech; tedy zatímco v přírodních naukách jej představuje lidský intelekt (''ʻaql''), v oblasti náboženských věd jím je autorita Písma a proroka [[Muhammad (Islam)\|Muhammada]]. Zatímco „racionální“ vědy muslimové rozvíjeli především na základě dědictví antické civilizace, náboženské vědy představují jejich vlastní a osobitý vklad. Do této kategorie spadají disciplíny jako kupříkladu věda o ''hadíthech'' (''ʻilm al-hadíth'') nebo koranická exegeze (''ʻilm at-tafsír''), jež byly samostatně rozvíjeny od nejstarších dob islámské civilizace, avšak zároveň plnily funkci „pomocných věd“ při rozvoji dalších disciplín, jako byly například „věda o jedinosti Boží“ (''ʻilm at-tawhíd''), tedy [[teologie (Islam)\|teologie]], nebo islámské právo (''[[fiqh (Islam)\|fiqh]]''). Z hlediska metodologie se v této oblasti kromě systematického logického přístupu (''ʻilm'') prosadila i náboženská zkušenost víry (''[[imán (Islam)\|imán]]'') a osobní prožitek, které formují „hlubší“ poznání (''maʻrifa''), jež arabština často klade proti poznání „vyčtenému“ či „rozumovému“, jež se označuje právě jako ''ʻilm''. Náboženské vědy byly ve středověku rozvíjeny v ''madrasách'' ([[škola (Islam)\|škola]]) a dodnes tvoří vysoce respektovanou součást vzdělání. Naproti tomu rozvoj „rozumových“ věd umožnila až ohromná expanze islámského státu, během níž muslimové ovládli oblasti stojící na mnohem vyšší civilizační úrovni, než byli samotní dobyvatelé. Po vzniku ʻAbbásovské říše bylo státem podporováno překladatelské hnutí a za tímto účelem dokonce vznikla instituce zvaná ''Bajt al-hikma'' (Dům moudrosti), která soustřeďovala učence, kteří zpočátku řecký duchovní odkaz zpřístupňovali přes syrštinu, ale později přímo. V tomto překladatelském rozmachu se zdaleka všem oborům řeckého písemnictví nedostalo stejné pozornosti: Arabové se soustřeďovali především na „praktické“ obory, jako byly např. [[lékařství (Islam)\|lékařství]], matematika či [[astronomie (Islam)\|astronomie]], a taktéž na díla [[filozofie (Islam)\|filozofie]], avšak zcela stranou zájmu ponechali odkaz řecké krásné literatury, náboženství nebo kupříkladu historiografie. Středověká muslimská (zdůrazňujeme muslimská, nikoliv arabská, neboť přestože valná část spisů vznikala v arabštině, jejich tvůrci byli též íránského, turkického či jiného původu) civilizace ve většině oborů, v nichž plodně navazovala na antický odkaz, dokázala své učitele dalece překonat (!) a v danných oborech přijít s originálním vkladem, který tak hluboce ovlivnil křesťanský Západ. Proces vzdělávání ve středověku nebyl tak pevně systematizován, jako je tomu dnes, nicméně obsahoval několik „stupňů“. Základní vzdělání poskytovaly ''kuttáby'', koranické školy, kde se [[děti a dětství (Islam)\|děti]] učily číst, psát a především memorovat Knihu. Vyšší náboženské učení představovaly madrasy, jež původně vznikaly během seldžucké expanze v 11. století jako instituce, které měly šířit sunnitskou ortodoxii tváři v tvář šíitské ([[šíʻa (Islam)\|šíʻa]]) propagandě (zejména [[ismáʻílíja (Islam)\|ismáʻílíje]]). Přestože se o madrasách hovoří jako o náboženských školách, dokázaly svým studentům nabídnout mnohem více, byť náboženské vědy představovaly základ jejich studijního programu. Vyučující (''[[šajch (Islam)\|šajch]]'') svým studentům předával poznatky, které on sám obdržel od svého mistra, a když tito dokázali vstřebané „učivo“ zdárně memorovat, dostali ''idžázu'' (doslova: „povolení“), aby látku mohli sami přednášet. Kolem proslulých učenců (''ʻulamáʼ'') se shromažďovali žáci zdaleka, bez ohledu na to, kde působili, a je to právě ohromná mobilita středověkých muslimů při cestách za vzděláním, která i z dnešního pohledu může být až zarážející. V různých končinách „světa islámu“ se zformovala řada ohnisek vzdělanosti; mezi ta nejproslulejší patřil a patří káhirský al-Azhar (dodnes autorita číslo jedna muslimského světa, který však původně v 10. stol. vznikl jako bašta šíitské fátimovské propagandy), marocký Karawíjín, ale též íránský Qom a řada míst „na okrajích“ (např. legendami opředené Timbuktu aj.). Postup správného vzdělávání v praxi nastínil kupříkladu významný andaluský právník a literát Ibn Hazm, který rozčleňil veškeré žádoucí (!) poznatky do tří stupňů podle jejich náročnosti. Do toho elementárního patří znalost čtení i psaní a především memorování Koránu. Navazující střední stupeň zahrnuje gramatiku a filologii, matematiku a geometrii, astronomii, logiku, botaniku, zoologii, etnologii a [[dějiny (Islam)\|dějiny]]. Konečně nejvyšší úroveň vzdělávání sestává z nauk o Koránu, ''sunně'', věrouce a náboženskému právu (''fiqh'').	+	<span id="entry">vzdělání a vzdělanost</span> – stěžejní východiska středověké muslimské společnosti. Islám klade na vzdělání zcela mimořádný důraz a muslimští učenci (''[[ʻulamáʼ (Islam)\|ʻulamáʼ]]'') rádi (a často) zdůrazňují, že žádné jiné náboženství nepřikládá takovou důležitost poznání a vědám (a je s nimi v takové harmonii) jako právě islám. Četné ''[[hadíth (Islam)\|hadíthy]]'' i stanoviska významných muslimských autorit jen stvrzují, že pravé poznání nemůže být s islámem nikdy ve střetu a v moderní době navíc vykladači (''[[exegeze (Islam)\|tafsír]]'') opakovaně zdůrazňují, že řada vědeckých objevů byla předpovězena již v [[Korán (Islam)\|Koránu]], který jako „Kniha knih“ obsahuje ve svém texu skryté náznaky poznatků, k nimž se věda dopracovala teprve až v posledních letech. V každém případě rozvoj muslimské civilizace (''hadára'') s sebou přinesl také obrovský rozmach prakticky všech oborů tehdejší vzdělanosti a v tomto směru se právem zdůrazňuje významný vklad středověké islámské civilizace do celosvětového kulturního dědictví, který tak zásadním způsobem ovlivnil i středověké evropské myšlení. Hovoříme-li o středověké vzdělanosti a vědách, můžeme se opírat o rozsáhlý odkaz středověkého islámského písemnictví, jež nám zanechalo doklady prakticky ze všech jejich oborů. Mnoho ze středověkých učenců vypracovalo „klasifikace“ věd, v nichž veškeré lidské poznávání rozdělují do pevně stanovených kategorií. Tyto systémy se liší v jednotlivostech, avšak základní schéma mívají obvykle společné, a to rozdělení věd na „rozumové“ či „intelektuální“ (''ʻaqlíja'') a „tradované“ či „náboženské“ (''naqlíja''). Zatímco poznání těch druhých je (do jisté míry), v intencích ustanovení islámského práva (''[[šaríʻa (Islam)\|šaríʻa]]''), pokládáno za ''fard al-ʻajn'' (individuální povinnost), kterou by měl dodržet každý věřící, poznávání „rozumových“ (tedy přírodních) věd představovalo kolektivní povinnost celé obce věřících (''umma''), tedy ''fard al-kifája'', čili jinými slovy, když některý z muslimů ovládne jednu vědní nauku a jiný další, dohromady jako Obec budou s to rozvíjet veškeré pozemské poznání. Protiklad mezi „tradovanými“ a „racionálními“ vědami (''ʻulúm ʻaqlíja wa naqlíja'') vychází ze základního kriteria správnosti v obou oborech; tedy zatímco v přírodních naukách jej představuje lidský intelekt (''ʻaql''), v oblasti náboženských věd jím je autorita Písma a proroka [[Muhammad (Islam)\|Muhammada]]. Zatímco „racionální“ vědy muslimové rozvíjeli především na základě dědictví antické civilizace, náboženské vědy představují jejich vlastní a osobitý vklad. Do této kategorie spadají disciplíny jako kupříkladu věda o ''hadíthech'' (''ʻilm al-hadíth'') nebo koranická exegeze (''ʻilm at-tafsír''), jež byly samostatně rozvíjeny od nejstarších dob islámské civilizace, avšak zároveň plnily funkci „pomocných věd“ při rozvoji dalších disciplín, jako byly například „věda o jedinosti Boží“ (''ʻilm at-tawhíd''), tedy [[teologie (Islam)\|teologie]], nebo islámské právo (''[[fiqh (Islam)\|fiqh]]''). Z hlediska metodologie se v této oblasti kromě systematického logického přístupu (''ʻilm'') prosadila i náboženská zkušenost víry (''[[imán (Islam)\|imán]]'') a osobní prožitek, které formují „hlubší“ poznání (''maʻrifa''), jež arabština často klade proti poznání „vyčtenému“ či „rozumovému“, jež se označuje právě jako ''ʻilm''. Náboženské vědy byly ve středověku rozvíjeny v ''madrasách'' ([[škola (Islam)\|škola]]) a dodnes tvoří vysoce respektovanou součást vzdělání. Naproti tomu rozvoj „rozumových“ věd umožnila až ohromná expanze islámského státu, během níž muslimové ovládli oblasti stojící na mnohem vyšší civilizační úrovni, než byli samotní dobyvatelé. Po vzniku ʻAbbásovské říše bylo státem podporováno překladatelské hnutí a za tímto účelem dokonce vznikla instituce zvaná ''Bajt al-hikma'' (Dům moudrosti), která soustřeďovala učence, kteří zpočátku řecký duchovní odkaz zpřístupňovali přes syrštinu, ale později přímo. V tomto překladatelském rozmachu se zdaleka všem oborům řeckého písemnictví nedostalo stejné pozornosti: Arabové se soustřeďovali především na „praktické“ obory, jako byly např. [[lékařství (Islam)\|lékařství]], matematika či [[astronomie (Islam)\|astronomie]], a taktéž na díla [[filozofie (Islam)\|filozofie]], avšak zcela stranou zájmu ponechali odkaz řecké krásné literatury, náboženství nebo kupříkladu historiografie. Středověká muslimská (zdůrazňujeme muslimská, nikoliv arabská, neboť přestože valná část spisů vznikala v arabštině, jejich tvůrci byli též íránského, turkického či jiného původu) civilizace ve většině oborů, v nichž plodně navazovala na antický odkaz, dokázala své učitele dalece překonat (!) a v danných oborech přijít s originálním vkladem, který tak hluboce ovlivnil křesťanský Západ. Proces vzdělávání ve středověku nebyl tak pevně systematizován, jako je tomu dnes, nicméně obsahoval několik „stupňů“. Základní vzdělání poskytovaly ''kuttáby'', koranické školy, kde se [[děti a dětství (Islam)\|děti]] učily číst, psát a především memorovat Knihu. Vyšší náboženské učení představovaly madrasy, jež původně vznikaly během seldžucké expanze v 11. století jako instituce, které měly šířit sunnitskou ortodoxii tváři v tvář šíitské ([[šíʻa (Islam)\|šíʻa]]) propagandě (zejména [[ismáʻílíja (Islam)\|ismáʻílíje]]). Přestože se o madrasách hovoří jako o náboženských školách, dokázaly svým studentům nabídnout mnohem více, byť náboženské vědy představovaly základ jejich studijního programu. Vyučující (''[[šajch (Islam)\|šajch]]'') svým studentům předával poznatky, které on sám obdržel od svého mistra, a když tito dokázali vstřebané „učivo“ zdárně memorovat, dostali ''idžázu'' (doslova: „povolení“), aby látku mohli sami přednášet. Kolem proslulých učenců (''ʻulamáʼ'') se shromažďovali žáci zdaleka, bez ohledu na to, kde působili, a je to právě ohromná mobilita středověkých muslimů při cestách za vzděláním, která i z dnešního pohledu může být až zarážející. V různých končinách „světa islámu“ se zformovala řada ohnisek vzdělanosti; mezi ta nejproslulejší patřil a patří káhirský al-Azhar (dodnes autorita číslo jedna muslimského světa, který však původně v 10. stol. vznikl jako bašta šíitské fátimovské propagandy), marocký Karawíjín, ale též íránský Qom a řada míst „na okrajích“ (např. legendami opředené Timbuktu aj.). Postup správného vzdělávání v praxi nastínil kupříkladu významný andaluský právník a literát Ibn Hazm, který rozčleňil veškeré žádoucí (!) poznatky do tří stupňů podle jejich náročnosti. Do toho elementárního patří znalost čtení i psaní a především memorování Koránu. Navazující střední stupeň zahrnuje gramatiku a filologii, matematiku a geometrii, astronomii, logiku, botaniku, zoologii, etnologii a [[dějiny (Islam)\|dějiny]]. Konečně nejvyšší úroveň vzdělávání sestává z nauk o Koránu, ''sunně'', věrouce a náboženskému právu (''fiqh'').

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>

← Starší verze		Verze z 10. 11. 2024, 16:58
Řádek 2:		Řádek 2:

	<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>		<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
		+	* Bahbouh, Charif, a Adéla Provazníková. ''Arabská astrologie a astronomie: Rukopis knihy o narození a osudu mužů a žen''. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2021;
−
		+	* Bondy, Egon. ''Středověká islámská a židovská filosofie: Filosofie renesance a reformace''. Praha: Vokno, 1995;
−	Bahbouh, Charif, a Adéla Provazníková. ''Arabská astrologie a astronomie: Rukopis knihy o narození a osudu mužů a žen''. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2021;
		+	* De Libera, Alain. ''Středověká filosofie: Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie''. Přel. Martin Pokorný. Praha: Oikoymenh, 2001;
−
		+	* Ibn Chaldún, Abú Zajd Abd ar-Rahmán Ibn Muhammad. ''Čas království a říší: Muqaddima''. Přeložil a úvodem a poznámkami opatřil Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1972;
−	Bondy, Egon. ''Středověká islámská a židovská filosofie: Filosofie renesance a reformace''. Praha: Vokno, 1995;
		+	* Ibn Síná, Abú ʻAlí. ''Z díla''. Vybrali, přeložili a poznámkami opatřili Věra Kubíčková a Karel Petráček. Praha: SNKLHU, 1954;
−
		+	* Kadyrov, A. A., a kol. ''Abú Alí Ibn Síná''. Přeložil a uspořádal Pavel Janouš. Praha: Avicenum, 1988;
−	De Libera, Alain. ''Středověká filosofie: Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie''. Přel. Martin Pokorný. Praha: Oikoymenh, 2001;
		+	* Müller, Zdeněk. ''Islám: Historie a současnost''. Praha: NS Svoboda, 1997;
−
		+	* Písařová, Petra, a Kateřina Šašková, eds. ''Stopy (v) šafránu''. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2012;
−	Ibn Chaldún, Abú Zajd Abd ar-Rahmán Ibn Muhammad. ''Čas království a říší: Muqaddima''. Přeložil a úvodem a poznámkami opatřil Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1972;
		+	* Ramadan, Ivan. ''Středověká arabsko-islámská medicína: Dějiny interpretací''. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2015;
−
		+	* Špelda, Daniel. ''Astronomie ve středověku''. Ostrava: Montanex, 2008;
−	Ibn Síná, Abú ʻAlí. ''Z díla''. Vybrali, přeložili a poznámkami opatřili Věra Kubíčková a Karel Petráček. Praha: SNKLHU, 1954;
		+	* Vernet, Juan. ''Arabské Španělsko a evropská vzdělanost''. Přel. Jiří Kasl. Brno: L. Marek, 2007.
−
−	Kadyrov, A. A., a kol. ''Abú Alí Ibn Síná''. Přeložil a uspořádal Pavel Janouš. Praha: Avicenum, 1988;
−
−	Müller, Zdeněk. ''Islám: Historie a současnost''. Praha: NS Svoboda, 1997;
−
−	Písařová, Petra, a Kateřina Šašková, eds. ''Stopy (v) šafránu''. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2012;
−
−	Ramadan, Ivan. ''Středověká arabsko-islámská medicína: Dějiny interpretací''. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2015;
−
−	Špelda, Daniel. ''Astronomie ve středověku''. Ostrava: Montanex, 2008;
−
−	Vernet, Juan. ''Arabské Španělsko a evropská vzdělanost''. Přel. Jiří Kasl. Brno: L. Marek, 2007.

	''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />		''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav\|Bronislav Ostřanský]]''<br />

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">vzdělání a vzdělanost</span> – stěžejní východiska středověké muslimské společnosti. Islám klade na vzdělání zcela mimořádný důraz a muslimští učenci (''[[ʻulamáʼ (Islam)|ʻulamáʼ]]'') rádi (a často) zdůrazňují, že žádné jiné náboženství nepřikládá takovou důležitost poznání a vědám (a je s nimi v takové harmonii) jako právě islám. Četné ''[[hadíth (Islam)|hadíthy]]'' i stanoviska významných muslimských autorit jen stvrzují, že pravé poznání nemůže být s islámem nikdy ve střetu a v moderní době navíc vykladači (''[[tafsír (Islam)|tafsír]]'') opakovaně zdůrazňují, že řada vědeckých objevů byla předpovězena již v [[Korán (Islam)|Koránu]], který jako „Kniha knih“ obsahuje ve svém texu skryté náznaky poznatků, k nimž se věda dopracovala teprve až v posledních letech. V každém případě rozvoj muslimské civilizace (''hadára'') s sebou přinesl také obrovský rozmach prakticky všech oborů tehdejší vzdělanosti a v tomto směru se právem zdůrazňuje významný vklad středověké islámské civilizace do celosvětového kulturního dědictví, který tak zásadním způsobem ovlivnil i středověké evropské myšlení. Hovoříme-li o středověké vzdělanosti a vědách, můžeme se opírat o rozsáhlý odkaz středověkého islámského písemnictví, jež nám zanechalo doklady prakticky ze všech jejich oborů. Mnoho ze středověkých učenců vypracovalo „klasifikace“ věd, v nichž veškeré lidské poznávání rozdělují do pevně stanovených kategorií. Tyto systémy se liší v jednotlivostech, avšak základní schéma mívají obvykle společné, a to rozdělení věd na „rozumové“ či „intelektuální“ (''ʻaqlíja'') a „tradované“ či „náboženské“ (''naqlíja''). Zatímco poznání těch druhých je (do jisté míry), v intencích ustanovení islámského práva (''[[šaríʻa (Islam)|šaríʻa]]''), pokládáno za ''fard al-ʻajn'' (individuální povinnost), kterou by měl dodržet každý věřící, poznávání „rozumových“ (tedy přírodních) věd představovalo kolektivní povinnost celé obce věřících (''umma''), tedy ''fard al-kifája'', čili jinými slovy, když některý z muslimů ovládne jednu vědní nauku a jiný další, dohromady jako Obec budou s to rozvíjet veškeré pozemské poznání. Protiklad mezi „tradovanými“ a „racionálními“ vědami (''ʻulúm ʻaqlíja wa naqlíja'') vychází ze základního kriteria správnosti v obou oborech; tedy zatímco v přírodních naukách jej představuje lidský intelekt (''ʻaql''), v oblasti náboženských věd jím je autorita Písma a proroka [[Muhammad (Islam)|Muhammada]]. Zatímco „racionální“ vědy muslimové rozvíjeli především na základě dědictví antické civilizace, náboženské vědy představují jejich vlastní a osobitý vklad. Do této kategorie spadají disciplíny jako kupříkladu věda o ''hadíthech'' (''ʻilm al-hadíth'') nebo koranická exegeze (''ʻilm at-tafsír''), jež byly samostatně rozvíjeny od nejstarších dob islámské civilizace, avšak zároveň plnily funkci „pomocných věd“ při rozvoji dalších disciplín, jako byly například „věda o jedinosti Boží“ (''ʻilm at-tawhíd''), tedy [[teologie (Islam)|teologie]], nebo islámské právo (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]''). Z hlediska metodologie se v této oblasti kromě systematického logického přístupu (''ʻilm'') prosadila i náboženská zkušenost víry (''[[imán (Islam)|imán]]'') a osobní prožitek, které formují „hlubší“ poznání (''maʻrifa''), jež arabština často klade proti poznání „vyčtenému“ či „rozumovému“, jež se označuje právě jako ''ʻilm''. Náboženské vědy byly ve středověku rozvíjeny v ''madrasách'' ([[škola (Islam)|škola]]) a dodnes tvoří vysoce respektovanou součást vzdělání. Naproti tomu rozvoj „rozumových“ věd umožnila až ohromná expanze islámského státu, během níž muslimové ovládli oblasti stojící na mnohem vyšší civilizační úrovni, než byli samotní dobyvatelé. Po vzniku ʻAbbásovské říše bylo státem podporováno překladatelské hnutí a za tímto účelem dokonce vznikla instituce zvaná ''Bajt al-hikma'' (Dům moudrosti), která soustřeďovala učence, kteří zpočátku řecký duchovní odkaz zpřístupňovali přes syrštinu, ale později přímo. V tomto překladatelském rozmachu se zdaleka všem oborům řeckého písemnictví nedostalo stejné pozornosti: Arabové se soustřeďovali především na „praktické“ obory, jako byly např. [[lékařství (Islam)|lékařství]], matematika či [[astronomie (Islam)|astronomie]], a taktéž na díla [[filozofie (Islam)|filozofie]], avšak zcela stranou zájmu ponechali odkaz řecké krásné literatury, náboženství nebo kupříkladu historiografie. Středověká muslimská (zdůrazňujeme muslimská, nikoliv arabská, neboť přestože valná část spisů vznikala v arabštině, jejich tvůrci byli též íránského, turkického či jiného původu) civilizace ve většině oborů, v nichž plodně navazovala na antický odkaz, dokázala své učitele dalece překonat (!) a v danných oborech přijít s originálním vkladem, který tak hluboce ovlivnil křesťanský Západ. Proces vzdělávání ve středověku nebyl tak pevně systematizován, jako je tomu dnes, nicméně obsahoval několik „stupňů“. Základní vzdělání poskytovaly ''kuttáby'', koranické školy, kde se [[děti a dětství (Islam)|děti]] učily číst, psát a především memorovat Knihu. Vyšší náboženské učení představovaly madrasy, jež původně vznikaly během seldžucké expanze v 11. století jako instituce, které měly šířit sunnitskou ortodoxii tváři v tvář šíitské ([[šíʻa (Islam)|šíʻa]]) propagandě (zejména [[ismáʻílíja (Islam)|ismáʻílíje]]). Přestože se o madrasách hovoří jako o náboženských školách, dokázaly svým studentům nabídnout mnohem více, byť náboženské vědy představovaly základ jejich studijního programu. Vyučující (''[[šajch (Islam)|šajch]]'') svým studentům předával poznatky, které on sám obdržel od svého mistra, a když tito dokázali vstřebané „učivo“ zdárně memorovat, dostali ''idžázu'' (doslova: „povolení“), aby látku mohli sami přednášet. Kolem proslulých učenců (''ʻulamáʼ'') se shromažďovali žáci zdaleka, bez ohledu na to, kde působili, a je to právě ohromná mobilita středověkých muslimů při cestách za vzděláním, která i z dnešního pohledu může být až zarážející. V různých končinách „světa islámu“ se zformovala řada ohnisek vzdělanosti; mezi ta nejproslulejší patřil a patří káhirský al-Azhar (dodnes autorita číslo jedna muslimského světa, který však původně v 10. stol. vznikl jako bašta šíitské fátimovské propagandy), marocký Karawíjín, ale též íránský Qom a řada míst „na okrajích“ (např. legendami opředené Timbuktu aj.). Postup správného vzdělávání v praxi nastínil kupříkladu významný andaluský právník a literát Ibn Hazm, který rozčleňil veškeré žádoucí (!) poznatky do tří stupňů podle jejich náročnosti. Do toho elementárního patří znalost čtení i psaní a především memorování Koránu. Navazující střední stupeň zahrnuje gramatiku a filologii, matematiku a geometrii, astronomii, logiku, botaniku, zoologii, etnologii a [[dějiny (Islam)|dějiny]]. Konečně nejvyšší úroveň vzdělávání sestává z nauk o Koránu, ''sunně'', věrouce a náboženskému právu (''fiqh'').
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Bahbouh, Charif, a Adéla Provazníková. ''Arabská astrologie a astronomie: Rukopis knihy o narození a osudu mužů a žen''. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2021;

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 19:06
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:54
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 13. 10. 2025, 18:23
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 14:48
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 14. 11. 2024, 13:19
(Žádný rozdíl)

← Starší verze	Verze z 10. 11. 2024, 18:21
(Žádný rozdíl)