džáhilíja (Islam): Porovnání verzí

Verze z 10. 11. 2024, 17:29

džáhilíja – období předislámské. Slovem džáhilíja (od arabského kořene dž-h-l souvisejícího s nevědomostí, ignorancí apod.) muslimové tradičně označují období před vystoupením proroka Muhammada, kdy většina obyvatel Arabského poloostrova vedla kočovný život pastevců (beduínů) a jejich duchovní svět se omezoval na vágní víru v existenci více či méně lokálně omezených božstev či model. Základní společenskou jednotku představoval kmen, který se dále dělil na rody, klany a jednotlivé rodiny. Kmeny uzavíraly dočasná spojenectví, vedly časté války, zkrátka život na Arabském poloostrově měl blízko k anarchii a postrádal stabilních státních útvarů. Ty se již ve starověku vytvořily na jihu Arabského poloostrova, v Jemenu, přezdívaném Arabia felix, Šťastná Arábie, ale v době před vystoupením proroka Muhammada byly již dávnou minulostí. O nadvládu nad Arábií usilovaly obě tehdejší znesvářené velmoci, Byzantská i Sásánovská říše, a na pomezí Arábie a Syropalestiny podporovaly dva nárazníkové státečky, Lachmovské a Ghassánovské království. Na poloostrově existovaly i střediska usedlého života, především oázy, byť nebyly příliš četné ani významné. Mezi těmito obcemi vynikala především Mekka ležící ve středním Hidžázu, vyprahlé a skalnaté krajině, již pouze pramen Zamzam umožnil její existenci. Mekka představovala významné centrum karavanního obchodu napříč Arábií a rovněž středisko různých pohanských kultů soustředěných kolem starobylé svatyně Kaʻby. Náboženství předislámských Arabů se vyznačovalo antropomorfními prvky. Lidé uctívali především astrální božstva či personifikované přírodní síly. V jejich představách nalezneme i stopy dávného totemismu (názvy kmenů atd.). Jednotlivé kmeny měly vlastní božstva a modly, avšak existovala i božstva nadkmenová, mezi něž patřily bohyně al-Lát (původně sluneční kult), al-ʻUzzá (Venuše) či Manát (mekkánské božstvo osudu). Kurajšovci, kteří byli dominantním kmenem Mekky, nadto uctívali vlastní modlu Hubala, jehož kult se soustřeďoval právě v Kaʻbě. Kromě toho však existovala (avšak jen mlhavá a vágní) rozšířená představa o existenci jednoho nejvyššího boha, zvaného Alláh. Přestože v Arábii bylo, především v oázách, rozšířeno křesťanství i židovství (jinověrci), existovala řada lidí, kteří věřili v existenci jediného Boha, Alláha, ovšem nehlásili se ani k jednomu z těchto náboženství. Tyto čisté monoteisty nazývá Korán hanífy a jejich pravzorem byl prorok Ibráhím (Abraham). Islám vznikl v prostředí, kde se rodové zřízení postupně rozvolňovalo, avšak nevznikl rozhodně va vakuu. V prostředí, v němž prorok Muhammad vystoupil, se prastaré tradice těšily nehynoucí úctě. Staří Arabové znali spousty legend, oceňovali znalost dějin, mýtů a genealogií, avšak nejvíce si cenili výmluvnosti a poezie. Řada praktik tohoto období byla organicky včleněna, byť s pozměněným duchovním nábojem, do islámu (např. pouť, hadždž).

Dále k tématu

Cook, Michael. Muhammad. Přel. Stanislava Pošustová-Menšíková. Praha: Odeon, 1994;

Denny, Frederick M. Islám a muslimská obec. Přel. Kateřina Hronová. Praha: Prostor, 2003;

Heller, Jan. Starověká náboženství: Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Neratovice: Verbum, 2010;

Hrbek, Ivan, a Karel Petráček. Muhammad. Praha: Orbis, 1967;

Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;

Lewis, Bernard. Dějiny Blízkého výhodu. Přel. Milena Pellarová, Zuzana Rousová. Praha: Lidové noviny, 1997;

Mikulicová, Mlada. Křesťané v Arábii před islámem. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2022;

Moscati, Sabatino. Staré semitské civilizace. Přel. Stanislav Segert. Praha: Odeon, 1969;

Oliverius, Jaroslav. Svět klasické arabské literatury. Brno: Atlantis, 1995;

Tauer, Felix. Svět islámu: Dějiny a kultura. Praha: Vyšehrad, 2006.

Bronislav Ostřanský

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">džáhilíja</span> – období předislámské. Slovem ''džáhilíja'' (od arabského kořene <u>dž-h-l</u> souvisejícího s nevědomostí, ignorancí apod.) muslimové tradičně označují období před vystoupením proroka [[Muhammad (Islam)|Muhammada]], kdy většina obyvatel Arabského poloostrova vedla kočovný život pastevců (''beduínů'') a jejich duchovní svět se omezoval na vágní víru v existenci více či méně lokálně omezených božstev či model. Základní společenskou jednotku představoval kmen, který se dále dělil na rody, klany a jednotlivé rodiny. Kmeny uzavíraly dočasná spojenectví, vedly časté války, zkrátka život na Arabském poloostrově měl blízko k anarchii a postrádal stabilních státních útvarů. Ty se již ve starověku vytvořily na jihu Arabského poloostrova, v Jemenu, přezdívaném ''Arabia felix'', Šťastná Arábie, ale v době před vystoupením proroka Muhammada byly již dávnou minulostí. O nadvládu nad Arábií usilovaly obě tehdejší znesvářené velmoci, Byzantská i Sásánovská říše, a na pomezí Arábie a Syropalestiny podporovaly dva nárazníkové státečky, Lachmovské a Ghassánovské království. Na poloostrově existovaly i střediska usedlého života, především oázy, byť nebyly příliš četné ani významné. Mezi těmito obcemi vynikala především Mekka ležící ve středním Hidžázu, vyprahlé a skalnaté krajině, již pouze pramen [[Zamzam (Islam)|Zamzam]] umožnil její existenci. Mekka představovala významné centrum karavanního obchodu napříč Arábií a rovněž středisko různých pohanských kultů soustředěných kolem starobylé svatyně [[Kaʻba (Islam)|Kaʻby]]. Náboženství předislámských Arabů se vyznačovalo antropomorfními prvky. Lidé uctívali především astrální božstva či personifikované přírodní síly. V jejich představách nalezneme i stopy dávného totemismu (názvy kmenů atd.). Jednotlivé kmeny měly vlastní božstva a modly, avšak existovala i božstva nadkmenová, mezi něž patřily bohyně al-Lát (původně sluneční kult), al-ʻUzzá (Venuše) či Manát (mekkánské božstvo osudu). Kurajšovci, kteří byli dominantním kmenem Mekky, nadto uctívali vlastní modlu Hubala, jehož kult se soustřeďoval právě v Kaʻbě. Kromě toho však existovala (avšak jen mlhavá a vágní) rozšířená představa o existenci jednoho nejvyššího boha, zvaného [[Alláh (Islam)|Alláh]]. Přestože v Arábii bylo, především v oázách, rozšířeno křesťanství i židovství ([[jinověrci (Islam)|jinověrci]]), existovala řada lidí, kteří věřili v existenci jediného Boha, Alláha, ovšem nehlásili se ani k jednomu z těchto náboženství. Tyto čisté monoteisty nazývá [[Korán (Islam)|Korán]] ''hanífy'' a jejich pravzorem byl prorok [[Ibráhím (Islam)|Ibráhím]] (Abraham). Islám vznikl v prostředí, kde se rodové zřízení postupně rozvolňovalo, avšak nevznikl rozhodně va vakuu. V prostředí, v němž prorok Muhammad vystoupil, se prastaré tradice těšily nehynoucí úctě. Staří Arabové znali spousty legend, oceňovali znalost [[dějiny (Islam)|dějin]], mýtů a genealogií, avšak nejvíce si cenili výmluvnosti a poezie. Řada praktik tohoto období byla organicky včleněna, byť s pozměněným duchovním nábojem, do islámu (např. [[pouť (Islam)|pouť]], ''hadždž'').
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Cook, Michael. ''Muhammad''. Přel. Stanislava Pošustová-Menšíková. Praha: Odeon, 1994;