kalandaríja (Islam): Porovnání verzí

Verze z 10. 11. 2024, 17:29

kalandaríja – neformální bratrstvo potulných dervišů, které původně vzniklo v Chorasánu a Turkestánu a ve 13. století se začalo šířit na západ a do Indie. Kalandarijové byli zpočátku patrně pod buddhistickým vlivem. Právě kalandarijové snad nejvíce ze všech mystických (súfijských) řádů vstoupili do arabské slovesnosti; nalezneme je mj. v Příbězích Tisíce a jedné noci. Může za to patrně jejich nevšední zevnějšek; holili si totiž bradu, obočí i hlavu a úmyslně se oblékali do co nejroztrhanějšího a nejzáplatovanějšího oblečení. Svým vzezřením budili hrůzu rovněž u těch nemnohých evropských cestovatelů, kteří na ně při svých toulkách Orientem narazili. K výbavě těchto dervišů patřila okovaná hůl a především miska na almužny (kaškúl), neboť svou obživu si zajišťovali takřka výhradně žebráním. O těchto výstředních poutnících se stručně zmiňuje ve svém „duchovním cestopise“ Íránský poutník i klasik naší orientalistiky akademik Jan Rypka: „Vedle těchto organisací (tj. súfijských řádů – pozn. autora) bývali a sem a tam ještě jsou potulní dervíši – qalandarové, někdy burleskní vagabundi, žebráci neslýchaného drzáctví pod ochranou exaltované svatosti bez vnitřního posvěcení, někdy náboženští romantici, opájející se neméně láskou Boží než alkoholem a narkotiky, jindy však přece opravdoví svatí šílenci...“

Dále k tématu

Al-Maqrízí, Taqíjuddín Ahmad. Popsání pozoruhodností Egypta. Přel. Bronislav Ostřanský. Praha: Academia, 2012;

Hrabal, František. Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností. Bratislava: CAD Press, 1998;

Shah, Idries. Příběhy dervišů: Tradiční příběhy súfijských mistrů. Přel. Helena Petráková. Praha: Portál, 2001;

Tauer, Felix, překl. Tisíc a jedna noc. Praha: Odeon, 2011. (8 dílů).

Bronislav Ostřanský

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">kalandaríja</span> – neformální bratrstvo potulných [[derviš (Islam)|dervišů]], které původně vzniklo v Chorasánu a Turkestánu a ve 13. století se začalo šířit na západ a do Indie. Kalandarijové byli zpočátku patrně pod buddhistickým vlivem. Právě kalandarijové snad nejvíce ze všech [[mystický řád (Islam)|mystických (súfijských) řádů]] vstoupili do arabské slovesnosti; nalezneme je mj. v ''Příbězích Tisíce a jedné noci''. Může za to patrně jejich nevšední zevnějšek; holili si totiž bradu, obočí i hlavu a úmyslně se oblékali do co nejroztrhanějšího a nejzáplatovanějšího oblečení. Svým vzezřením budili hrůzu rovněž u těch nemnohých evropských cestovatelů, kteří na ně při svých toulkách Orientem narazili. K výbavě těchto dervišů patřila okovaná hůl a především miska na almužny (''kaškúl''), neboť svou obživu si zajišťovali takřka výhradně žebráním. O těchto výstředních poutnících se stručně zmiňuje ve svém „duchovním cestopise“ ''Íránský poutník'' i klasik naší orientalistiky akademik Jan Rypka: „Vedle těchto organisací (tj. súfijských řádů – pozn. autora) bývali a sem a tam ještě jsou potulní dervíši – qalandarové, někdy burleskní vagabundi, žebráci neslýchaného drzáctví pod ochranou exaltované svatosti bez vnitřního posvěcení, někdy náboženští romantici, opájející se neméně láskou Boží než alkoholem a narkotiky, jindy však přece opravdoví svatí šílenci...“
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Al-Maqrízí, Taqíjuddín Ahmad. ''Popsání pozoruhodností Egypta''. Přel. Bronislav Ostřanský. Praha: Academia, 2012;