širk (Islam): Porovnání verzí

Verze z 10. 11. 2024, 17:29

širk – přidružování někoho či něčeho k Bohu (Alláh), čili jinými slovy, stavění někoho či něčeho na roveň Stvořiteli, což muslimové považují za jeden z nejtěžších a nejodpornějších hříchů (ithm). Ten, kdo tak činí, se zve mušrik. Širk představuje narušení duchovního jádra celého islámu, konceptu tawhídu, tedy učení o absolutní jedinosti, jedinečnosti a vnitřní jednolitosti Boží (teologie). Na mnoha místech Koránu i Tradice (sunna) se výslovně uvádí, že Bůh je jedinečný a nemá (a ani nemůže mít) žádného společníka, čili sobě rovného. V praxi se slovem širk ve středověké muslimské civilizaci označovala poměrně široká škála fenoménů, od teologických směrů, které se z pohledu jejich oponentů dopouštěly světonázorových „přemetů“ (např. muʻtazila), kacíře (zandaqa), přes stoupence jiných náboženství (např. křesťanům byla takto vytýkána svatá Trojice, hinduistům zase celý panteon bohů a bůžků), až po vyslovené „modloslužebníky“ (wathaníja), čímž muslimští právníci mysleli obvykle stoupence „pohanských kultů“. Obvinění ze širku, stejně jako nařčení z blasfémie, patřilo k časté výbavě středověkých (nejen náboženských) polemik. Dnes se pod slovem mušrik obvykle rozumí obecně jakýkoliv stoupenec polyteistického náboženství.

Dále k tématu

Al-Qaradáwí, Júsuf. Povolené a zakázané v Islámu. Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec Praze, 2004;

Armstrongová, Karen. Dějiny Boha. Přel. Martina Moravcová, Štěpán Kovařík, Luboš Kropáček. Praha: Argo, 1996;

Pecha, Lukáš ed. Orientalia antiqua nova XX. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2020;

Philips, Abu Ameenah Bilal. Základy Tauhídu (jedinečnosti Alláha): Islámský koncept Boha. Přel. Robert Hýsek. Praha: Ústředí muslimských obcí, 2012;

Ťupek, Pavel. Salafitský islám. Praha: Academia, 2015.

Bronislav Ostřanský

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">širk</span> – přidružování někoho či něčeho k Bohu ([[Alláh (Islam)|Alláh]]), čili jinými slovy, stavění někoho či něčeho na roveň Stvořiteli, což muslimové považují za jeden z nejtěžších a nejodpornějších hříchů (''ithm''). Ten, kdo tak činí, se zve ''mušrik''. Širk představuje narušení duchovního jádra celého islámu, konceptu ''tawhídu'', tedy učení o absolutní jedinosti, jedinečnosti a vnitřní jednolitosti Boží ([[teologie (Islam)|teologie]]). Na mnoha místech [[Korán (Islam)|Koránu]] i Tradice (''[[sunna (Islam)|sunna]]'') se výslovně uvádí, že Bůh je jedinečný a nemá (a ani nemůže mít) žádného společníka, čili sobě rovného. V praxi se slovem širk ve středověké muslimské civilizaci označovala poměrně široká škála fenoménů, od teologických směrů, které se z pohledu jejich oponentů dopouštěly světonázorových „přemetů“ (např. ''[[muʻtazila (Islam)|muʻtazila]]''), kacíře (''[[zandaqa (Islam)|zandaqa]]''), přes stoupence jiných náboženství (např. křesťanům byla takto vytýkána svatá Trojice, hinduistům zase celý panteon bohů a bůžků), až po vyslovené „modloslužebníky“ (''wathaníja''), čímž muslimští právníci mysleli obvykle stoupence „pohanských kultů“. Obvinění ze širku, stejně jako nařčení z [[blasfémie (Islam)|blasfémie]], patřilo k časté výbavě středověkých (nejen náboženských) polemik. Dnes se pod slovem mušrik obvykle rozumí obecně jakýkoliv stoupenec polyteistického náboženství.
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Al-Qaradáwí, Júsuf. ''Povolené a zakázané v Islámu''. Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec Praze, 2004;