Pecka Dominik: Porovnání verzí
imported>ZRN |
imported>ZRN |
||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 6: | Řádek 6: | ||
[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, filosof. Po kaplanské službě v Tuřanech, Loděnicích a Zábrdovicích (1918–26) získal učitelksou aprobaci pro gymnázia a vyučoval filosofii, náboženství a jazyky na gymnáziích v Jihlavě, Brně‑Králově Poli a Brně‑Husovicích až do roku 1953. V letech 1949–1950 byl docentem křesťanské sociologie na biskupském teologickém ústavu v Brně. Aktivní byl i jako redactor, spoluvydával ''Museum'', ''Jitro'', ''Úsvit'' a ''Akord''; organizoval studentské akce, tábory a přednášky, jež podporovaly kulturní a duchovní rozvoj mládeže. V období komunistického režimu byl dvakrát vězněn, v letech 1954–1955 a 1959–1960. Po druhém propuštění odešel do kapucínského kláštera a v roce 1969 obdržel čestný doktorát teologie na Cyrilometodějské římskokatolické bohoslovecké fakultě v Olomouci. Pecka byl výrazným římskokatolickým filosofickým antropologem. Ve třídílné práci ''Člověk: filosofická antropologie'' (1970–71) rozvinul komplexní pohled na člověka jako tělesně‑duchovní a společensky‑kultivovanou bytost. V díle ''Člověk a technika'' (1969) analyzoval etické a náboženské souvislosti technického rozvoje a jeho vliv na společnost. Další díla, jako ''Člověk a dějiny'' (1969), ''Cesta k pravdě'' (1940) potvrzují jeho snahu o syntézu filosofie, sociologie, teologie a antropologie. Své zápasy s totalitním režimem, pobyt ve vězení i pozdější intelektuální aktivity zúročil v knize ''Z deníku marnosti'' (1993), závěr života věnoval reflexi života a spirituality (''Starý profesor vzpomíná'', 1994). |
[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, filosof. Po kaplanské službě v Tuřanech, Loděnicích a Zábrdovicích (1918–26) získal učitelksou aprobaci pro gymnázia a vyučoval filosofii, náboženství a jazyky na gymnáziích v Jihlavě, Brně‑Králově Poli a Brně‑Husovicích až do roku 1953. V letech 1949–1950 byl docentem křesťanské sociologie na biskupském teologickém ústavu v Brně. Aktivní byl i jako redactor, spoluvydával ''Museum'', ''Jitro'', ''Úsvit'' a ''Akord''; organizoval studentské akce, tábory a přednášky, jež podporovaly kulturní a duchovní rozvoj mládeže. V období komunistického režimu byl dvakrát vězněn, v letech 1954–1955 a 1959–1960. Po druhém propuštění odešel do kapucínského kláštera a v roce 1969 obdržel čestný doktorát teologie na Cyrilometodějské římskokatolické bohoslovecké fakultě v Olomouci. Pecka byl výrazným římskokatolickým filosofickým antropologem. Ve třídílné práci ''Člověk: filosofická antropologie'' (1970–71) rozvinul komplexní pohled na člověka jako tělesně‑duchovní a společensky‑kultivovanou bytost. V díle ''Člověk a technika'' (1969) analyzoval etické a náboženské souvislosti technického rozvoje a jeho vliv na společnost. Další díla, jako ''Člověk a dějiny'' (1969), ''Cesta k pravdě'' (1940) potvrzují jeho snahu o syntézu filosofie, sociologie, teologie a antropologie. Své zápasy s totalitním režimem, pobyt ve vězení i pozdější intelektuální aktivity zúročil v knize ''Z deníku marnosti'' (1993), závěr života věnoval reflexi života a spirituality (''Starý profesor vzpomíná'', 1994). |
||
| − | ''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]'' |
+ | ''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]''<br /> |
[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]] |
[[Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]] |
||
Aktuální verze z 13. 10. 2025, 20:04
Pecka Dominik
v Čejkovicích (okr. Hodonín)
v Moravci (okr. Žďár nad Sázavou)
Římskokatolický kněz, filosof. Po kaplanské službě v Tuřanech, Loděnicích a Zábrdovicích (1918–26) získal učitelksou aprobaci pro gymnázia a vyučoval filosofii, náboženství a jazyky na gymnáziích v Jihlavě, Brně‑Králově Poli a Brně‑Husovicích až do roku 1953. V letech 1949–1950 byl docentem křesťanské sociologie na biskupském teologickém ústavu v Brně. Aktivní byl i jako redactor, spoluvydával Museum, Jitro, Úsvit a Akord; organizoval studentské akce, tábory a přednášky, jež podporovaly kulturní a duchovní rozvoj mládeže. V období komunistického režimu byl dvakrát vězněn, v letech 1954–1955 a 1959–1960. Po druhém propuštění odešel do kapucínského kláštera a v roce 1969 obdržel čestný doktorát teologie na Cyrilometodějské římskokatolické bohoslovecké fakultě v Olomouci. Pecka byl výrazným římskokatolickým filosofickým antropologem. Ve třídílné práci Člověk: filosofická antropologie (1970–71) rozvinul komplexní pohled na člověka jako tělesně‑duchovní a společensky‑kultivovanou bytost. V díle Člověk a technika (1969) analyzoval etické a náboženské souvislosti technického rozvoje a jeho vliv na společnost. Další díla, jako Člověk a dějiny (1969), Cesta k pravdě (1940) potvrzují jeho snahu o syntézu filosofie, sociologie, teologie a antropologie. Své zápasy s totalitním režimem, pobyt ve vězení i pozdější intelektuální aktivity zúročil v knize Z deníku marnosti (1993), závěr života věnoval reflexi života a spirituality (Starý profesor vzpomíná, 1994).