Topol Josef: Porovnání verzí
imported>ZRN |
imported>ZRN |
||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 6: | Řádek 6: | ||
Dramatik a básník, člen [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]]. Vystudoval divadelní vědu a dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU, 1954–59), dříve působil jako knihovník a lektor u Emila Františka Buriana (1904–1959). Roku 1965 spoluzaložil Divadlo za branou, kde působil jako dramaturg a režisér. Po zrušení divadla v roce 1972 a zákazu jeho her pracoval v nakladatelství Vyšehrad a později v dělnických profesích. Roku 1977 podepsal Chartu 77 a odešel do invalidního důchodu. Jeho dramatická i básnická tvorba je charakteristická důrazem na etický rozměr lidského bytí, tematizací viny, pomíjivosti, času a smrti, přičemž stylově osciluje mezi poetickou obrazností a existenciální analýzou. Tvorba nese znaky duchovního hledání a znepokojivého dotazování po smyslu. Výrazné postavení zaujímají hry ''Konec masopustu'' (1963), ''Kočka na kolejích'' (1966), ''Slavík k večeři'' (1967), ''Dvě noci s dívkou'' (1972, oficiálně až 1994), ''Sbohem, Sokrate!'' (1990) nebo ''Hlasy ptáků'' (1989). Básnickou reflexi shrnul do souborů ''Básně'' (1997) a ''Jitřní flétna'' (2015), eseje do knihy ''O čem básník ví'' (2014). Překládal Čechova, Shakespeara, Euripida a další klasiky, často pod jmény přátel. V době tzv. normalizace publikoval v samizdatu, přispíval mj. do ''Revolver Revue'' a ''Divadelní revue''. Jeho tvorba odráží věrnost pravdě, mravní neústupnost a vnitřní sepětí se světem hodnot, které lze chápat v implicitně náboženské rovině. Jeho manželka Jiřina (1932–2016) byla dcerou spisovatele [[Schulz Karel|Karla Schulze]]. Synové Jáchym (* 1962) a Filip Topolovi (1965–2013) byli rovněž výraznými kulturními osobnostmi. |
Dramatik a básník, člen [[Církev římskokatolická|římskokatolické církve]]. Vystudoval divadelní vědu a dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU, 1954–59), dříve působil jako knihovník a lektor u Emila Františka Buriana (1904–1959). Roku 1965 spoluzaložil Divadlo za branou, kde působil jako dramaturg a režisér. Po zrušení divadla v roce 1972 a zákazu jeho her pracoval v nakladatelství Vyšehrad a později v dělnických profesích. Roku 1977 podepsal Chartu 77 a odešel do invalidního důchodu. Jeho dramatická i básnická tvorba je charakteristická důrazem na etický rozměr lidského bytí, tematizací viny, pomíjivosti, času a smrti, přičemž stylově osciluje mezi poetickou obrazností a existenciální analýzou. Tvorba nese znaky duchovního hledání a znepokojivého dotazování po smyslu. Výrazné postavení zaujímají hry ''Konec masopustu'' (1963), ''Kočka na kolejích'' (1966), ''Slavík k večeři'' (1967), ''Dvě noci s dívkou'' (1972, oficiálně až 1994), ''Sbohem, Sokrate!'' (1990) nebo ''Hlasy ptáků'' (1989). Básnickou reflexi shrnul do souborů ''Básně'' (1997) a ''Jitřní flétna'' (2015), eseje do knihy ''O čem básník ví'' (2014). Překládal Čechova, Shakespeara, Euripida a další klasiky, často pod jmény přátel. V době tzv. normalizace publikoval v samizdatu, přispíval mj. do ''Revolver Revue'' a ''Divadelní revue''. Jeho tvorba odráží věrnost pravdě, mravní neústupnost a vnitřní sepětí se světem hodnot, které lze chápat v implicitně náboženské rovině. Jeho manželka Jiřina (1932–2016) byla dcerou spisovatele [[Schulz Karel|Karla Schulze]]. Synové Jáchym (* 1962) a Filip Topolovi (1965–2013) byli rovněž výraznými kulturními osobnostmi. |
||
| − | ''[[:Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]'' |
+ | ''[[:Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]''<br /> |
[[Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]] |
[[Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]] |
||
Aktuální verze z 13. 10. 2025, 20:04
Topol Josef
v Poříčí nad Sázavou (okr. Benešov)
v Praze
Dramatik a básník, člen římskokatolické církve. Vystudoval divadelní vědu a dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU, 1954–59), dříve působil jako knihovník a lektor u Emila Františka Buriana (1904–1959). Roku 1965 spoluzaložil Divadlo za branou, kde působil jako dramaturg a režisér. Po zrušení divadla v roce 1972 a zákazu jeho her pracoval v nakladatelství Vyšehrad a později v dělnických profesích. Roku 1977 podepsal Chartu 77 a odešel do invalidního důchodu. Jeho dramatická i básnická tvorba je charakteristická důrazem na etický rozměr lidského bytí, tematizací viny, pomíjivosti, času a smrti, přičemž stylově osciluje mezi poetickou obrazností a existenciální analýzou. Tvorba nese znaky duchovního hledání a znepokojivého dotazování po smyslu. Výrazné postavení zaujímají hry Konec masopustu (1963), Kočka na kolejích (1966), Slavík k večeři (1967), Dvě noci s dívkou (1972, oficiálně až 1994), Sbohem, Sokrate! (1990) nebo Hlasy ptáků (1989). Básnickou reflexi shrnul do souborů Básně (1997) a Jitřní flétna (2015), eseje do knihy O čem básník ví (2014). Překládal Čechova, Shakespeara, Euripida a další klasiky, často pod jmény přátel. V době tzv. normalizace publikoval v samizdatu, přispíval mj. do Revolver Revue a Divadelní revue. Jeho tvorba odráží věrnost pravdě, mravní neústupnost a vnitřní sepětí se světem hodnot, které lze chápat v implicitně náboženské rovině. Jeho manželka Jiřina (1932–2016) byla dcerou spisovatele Karla Schulze. Synové Jáchym (* 1962) a Filip Topolovi (1965–2013) byli rovněž výraznými kulturními osobnostmi.