fulbské džihády (JKI-I): Porovnání verzí
imported>JD m (oprava odkazů) |
imported>ZRN |
||
| (Není zobrazeno 33 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | <span id="entry">fulbské džihády</span> Řada reformistických hnutí, jejichž iniciátorem bylo etnikum Fulbů (angl. Fulani). F.d. byly důsledkem ekonomických a soc. procesů na území států rozkládajících se v 15.-19. stol. v saharské části Afriky od Senegalu po Súdán (Futa Ďallon, Futa Toro, Kanem Bornu, Gobir, Songhaj, Masina, Wadaj aj.). Příklon k reformisticky pojatému [[islám (JKI-I)|islámu]] dal Fulbům ideový nástroj pro sjednocení společnosti a vytvoření centralizované dynastické moci. F.d. začaly 1680 na území Senegalu a Gambie, druhý [[džihád (JKI-I)|džihád]] vypukl 1725 a vedl k nastolení muslim. dynastie ve Futa Ďallonu (dnešní Guinea), třetí se uskutečnil 1776 a vyústil v islám. teokracii ve Futa Toro. Nejvýznamější f.d. se odehrál v oblasti Gobiru, kde vyústil v soc. revoluci. V čele stál [[kazatel (JKI-I)|kazatel]] Usuman dan Fodio (arab. Usmán Ibn Muhammad Ibn Fúdí, asi 1750-1817). Jeho výzva pův. mířila proti neislám. praktikám obyvatelstva, jež víru v [[jedinost boží (JKI-I)|jedinost]] Boha propojovalo s předislám. náb. kulty, záhy ale kritizoval vládnoucí vrstvy. Dan Fodio se stal mluvčím chudiny a části níže postaveného [[duchovenstvo (JKI-I)|duchovenstva]], jež si přálo nápravu ve smyslu islám. [[etika |
+ | <span id="entry">fulbské džihády</span> Řada reformistických hnutí, jejichž iniciátorem bylo etnikum Fulbů (angl. Fulani). F.d. byly důsledkem ekonomických a soc. procesů na území států rozkládajících se v 15.-19. stol. v saharské části Afriky od Senegalu po Súdán (Futa Ďallon, Futa Toro, Kanem Bornu, Gobir, Songhaj, Masina, Wadaj aj.). Příklon k reformisticky pojatému [[islám (JKI-I)|islámu]] dal Fulbům ideový nástroj pro sjednocení společnosti a vytvoření centralizované dynastické moci. F.d. začaly 1680 na území Senegalu a Gambie, druhý [[džihád (JKI-I)|džihád]] vypukl 1725 a vedl k nastolení muslim. dynastie ve Futa Ďallonu (dnešní Guinea), třetí se uskutečnil 1776 a vyústil v islám. teokracii ve Futa Toro. Nejvýznamější f.d. se odehrál v oblasti Gobiru, kde vyústil v soc. revoluci. V čele stál [[kazatel (JKI-I)|kazatel]] Usuman dan Fodio (arab. Usmán Ibn Muhammad Ibn Fúdí, asi 1750-1817). Jeho výzva pův. mířila proti neislám. praktikám obyvatelstva, jež víru v [[jedinost boží (JKI-I)|jedinost]] Boha propojovalo s předislám. náb. kulty, záhy ale kritizoval vládnoucí vrstvy. Dan Fodio se stal mluvčím chudiny a části níže postaveného [[duchovenstvo (JKI-I)|duchovenstva]], jež si přálo nápravu ve smyslu islám. [[etika (JKI-I)|etiky]], návratu k ideálu [[salaf (JKI-I)|salaf]] a vyvrácení všech negativních [[novota (JKI-I)|novot]]. Cílem bylo nastolit teokracii podle vzoru raného [[chalífát (JKI-I)|chalífátu]]. 1804 se dan Fodio dostal do sporu s vládcem Gobiru. S hrstkou stoupenců učinil [[hidžra (JKI-I)|hidžru]] do oblastí na horním toku Nigeru a vyhlásil je za [[dár al-islám (JKI-I)|dár al-islám]]. Své učení zaštítil názory nižších ulamá a zbožných kazatelů, zvaných torodbe (fulbsky pl. prosící o milost), což byl termín odpovídající pojmu [[dervíš (JKI-I)|dervíš]] nebo fakír. Fulbové téhož roku Gobir napadli a do 1809 dobyli rozsáhlá území v dnešní Nigérii, Nigeru a Čadu. Svůj emirát nazvali [[Sokoto (JKI-I)|Sokoto]] a nastolili v něm pravidla [[šarí‘a (JKI-I)|šarí‘y]]. |
Zásady dan Fodiova džihádu spočívaly v důsledné aplikaci šarí‘y málikovského [[mazhab (JKI-I)|mazhabu]] v zájmu otupení kmenových a etnických loyalit a vytvoření homogenní ummy, jež bude žít v souladu s odkazem salaf. Jeho stát potíral všechny neislám. kult. praktiky, společnost se měla řídit pouze [[korán (JKI-I)|koránem]], prorockými [[tradice prorocká (JKI-I)|tradicemi]] a [[fatwá, fetva (JKI-I)|fatwami]] kvalifikovaných torodbe. Jeho tématem byly úvahy, zda opakované a vědomé páchání [[hřích (JKI-I)|hříchu]] zakládá právo na [[takfír (JKI-I)|takfír]] – obvinění z bezvěrectví. Zprvu zastával umírněný postoj, že právo vynést nad nimi takfír má pouze Bůh, neboť člověku nepřísluší posuzovat ryzost víry. Okázalé praktikování rituálu ještě nemusí znamenat ryzost víry a neustále se modlící hříšník se svých činů v kategorii harám ([[zákazy (JKI-I)|zákazy]]) nezbavuje, pokud neprojeví upřímné [[pokání (JKI-I)|pokání]] a nepožádá o [[milost (JKI-I)|milost]]. Dan Fodio také polemizoval s mutakallimún (ti, kdo hovoří, stoupenci [[kalám (JKI-I)|kalámu]]), kteří tehdy v Egyptě a Súdánu oživili náročnější myšlenkové tendence z dob vrcholného středověku a aktualizovali racionalistické přístupy [[al-Aš‘arí, Abú'l-Hasan Alí Ibn Ismá‘íl (JKI-I)|al-Aš’arího]] a [[al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad (JKI-I)|al-Ghazzálího]]. |
Zásady dan Fodiova džihádu spočívaly v důsledné aplikaci šarí‘y málikovského [[mazhab (JKI-I)|mazhabu]] v zájmu otupení kmenových a etnických loyalit a vytvoření homogenní ummy, jež bude žít v souladu s odkazem salaf. Jeho stát potíral všechny neislám. kult. praktiky, společnost se měla řídit pouze [[korán (JKI-I)|koránem]], prorockými [[tradice prorocká (JKI-I)|tradicemi]] a [[fatwá, fetva (JKI-I)|fatwami]] kvalifikovaných torodbe. Jeho tématem byly úvahy, zda opakované a vědomé páchání [[hřích (JKI-I)|hříchu]] zakládá právo na [[takfír (JKI-I)|takfír]] – obvinění z bezvěrectví. Zprvu zastával umírněný postoj, že právo vynést nad nimi takfír má pouze Bůh, neboť člověku nepřísluší posuzovat ryzost víry. Okázalé praktikování rituálu ještě nemusí znamenat ryzost víry a neustále se modlící hříšník se svých činů v kategorii harám ([[zákazy (JKI-I)|zákazy]]) nezbavuje, pokud neprojeví upřímné [[pokání (JKI-I)|pokání]] a nepožádá o [[milost (JKI-I)|milost]]. Dan Fodio také polemizoval s mutakallimún (ti, kdo hovoří, stoupenci [[kalám (JKI-I)|kalámu]]), kteří tehdy v Egyptě a Súdánu oživili náročnější myšlenkové tendence z dob vrcholného středověku a aktualizovali racionalistické přístupy [[al-Aš‘arí, Abú'l-Hasan Alí Ibn Ismá‘íl (JKI-I)|al-Aš’arího]] a [[al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad (JKI-I)|al-Ghazzálího]]. |
||
Aktuální verze z 13. 10. 2025, 20:05
fulbské džihády Řada reformistických hnutí, jejichž iniciátorem bylo etnikum Fulbů (angl. Fulani). F.d. byly důsledkem ekonomických a soc. procesů na území států rozkládajících se v 15.-19. stol. v saharské části Afriky od Senegalu po Súdán (Futa Ďallon, Futa Toro, Kanem Bornu, Gobir, Songhaj, Masina, Wadaj aj.). Příklon k reformisticky pojatému islámu dal Fulbům ideový nástroj pro sjednocení společnosti a vytvoření centralizované dynastické moci. F.d. začaly 1680 na území Senegalu a Gambie, druhý džihád vypukl 1725 a vedl k nastolení muslim. dynastie ve Futa Ďallonu (dnešní Guinea), třetí se uskutečnil 1776 a vyústil v islám. teokracii ve Futa Toro. Nejvýznamější f.d. se odehrál v oblasti Gobiru, kde vyústil v soc. revoluci. V čele stál kazatel Usuman dan Fodio (arab. Usmán Ibn Muhammad Ibn Fúdí, asi 1750-1817). Jeho výzva pův. mířila proti neislám. praktikám obyvatelstva, jež víru v jedinost Boha propojovalo s předislám. náb. kulty, záhy ale kritizoval vládnoucí vrstvy. Dan Fodio se stal mluvčím chudiny a části níže postaveného duchovenstva, jež si přálo nápravu ve smyslu islám. etiky, návratu k ideálu salaf a vyvrácení všech negativních novot. Cílem bylo nastolit teokracii podle vzoru raného chalífátu. 1804 se dan Fodio dostal do sporu s vládcem Gobiru. S hrstkou stoupenců učinil hidžru do oblastí na horním toku Nigeru a vyhlásil je za dár al-islám. Své učení zaštítil názory nižších ulamá a zbožných kazatelů, zvaných torodbe (fulbsky pl. prosící o milost), což byl termín odpovídající pojmu dervíš nebo fakír. Fulbové téhož roku Gobir napadli a do 1809 dobyli rozsáhlá území v dnešní Nigérii, Nigeru a Čadu. Svůj emirát nazvali Sokoto a nastolili v něm pravidla šarí‘y.
Zásady dan Fodiova džihádu spočívaly v důsledné aplikaci šarí‘y málikovského mazhabu v zájmu otupení kmenových a etnických loyalit a vytvoření homogenní ummy, jež bude žít v souladu s odkazem salaf. Jeho stát potíral všechny neislám. kult. praktiky, společnost se měla řídit pouze koránem, prorockými tradicemi a fatwami kvalifikovaných torodbe. Jeho tématem byly úvahy, zda opakované a vědomé páchání hříchu zakládá právo na takfír – obvinění z bezvěrectví. Zprvu zastával umírněný postoj, že právo vynést nad nimi takfír má pouze Bůh, neboť člověku nepřísluší posuzovat ryzost víry. Okázalé praktikování rituálu ještě nemusí znamenat ryzost víry a neustále se modlící hříšník se svých činů v kategorii harám (zákazy) nezbavuje, pokud neprojeví upřímné pokání a nepožádá o milost. Dan Fodio také polemizoval s mutakallimún (ti, kdo hovoří, stoupenci kalámu), kteří tehdy v Egyptě a Súdánu oživili náročnější myšlenkové tendence z dob vrcholného středověku a aktualizovali racionalistické přístupy al-Aš’arího a al-Ghazzálího.
Posledním duch. představitelem éry f.d. byl Hádž Umar Sajdu Tall z Futa Toro, který v letech 1850-1864 vybudoval teokratický stát. Pocházel z vrstvy místních torodbe, jež se i předtím zúčastnila reformních džihádů. Umar zahájil da‘wu (výzva ke konverzi) ke vstupu do tidžáníje. Oproti jiným řádům měla volnější vnitřní pravidla umožňující všem členům přístup k esoterické nauce (bátin), což umožňovalo vyniknout všem členům, kteří se v rámci oficiální společ. struktury cítili být neúspěšní. Hnutí Hádže Umara bylo jediným z f.d., o němž lze s jistotou říci, že bylo mj. reakcí na koloniální průnik Evropy.