dogma (JKI-K)

dogma (z řec. dogma – rozhodnutí, ustanovení, pravidlo) Závazná věroučná výpověď, círk. stvrzující obsah kř. víry. Jednotlivé skutečnosti, které d. vyzvedává, se vyjadřují specifickým círk. stanoveným jazykem a jsou v souladu s kérygmatem (jako zvěstováním slova božího) ve vyznavačském konsensu círk. společenství. D. tak z círk. hlediska není apriorně přijatou premisou nebo relačně zdůvodněným výrokem, ale součástí dějin spásy a identifikací církve s kérygmatickou tradicí. To také zdůvodňuje vývoj a dějiny d. Pojem d. byl v římkat. církvi vymezován postupně; jedno z prvních určení podal Vincent z Lérinu (5. stol.) a císař Justinián (6. stol.), který uzákonil některé závěry prvních koncilů jako „první d.“. Oproti tomu středověk mluvil více o „učení“ (doctrina, sacra pagina, institutiones) nebo „věroučných článcích“ (articulus fidei). Teprve v 19. stol. byl pojem d. přijat jako odborný teol. termín. Dogmata círk. starověku a středověku byla svým zaměřením především antiheretická. Smyslem prvních d. (d. trinitární, o dědičném hříchu, o Ježíši Kristu) bylo formulovat vyznání víry. Proti herezi (nestorianismus) bylo zaměřeno i první mariánské d. (Maria je Bohorodice – Theotokos). Ve středověku vzniká systém d., která nemají jen věroučně obranný charakter, ale rozvíjejí kř. soustavu (d. o večeři Páně, o filioque). Dotváření křesťanství o d., která nemají přímou oporu v bibl. textu, pokračuje v římkat. církvi 19. a 20. stol. (d. o neposkvrněném početí Panny Marie, 1854; d. o papežské neomylnosti, 1870; d. o nanebevzetí Panny Marie, 1950). Otázkou, jak je možný vývoj a změny d., se zabývá zvláštní teol. disciplína (dějiny dogmatu), založená kat. tübingenskou školou; k jejímu rozvoji výrazně přispěli J. H. Newman, M. Blondel, H. Urs von Balthasar. V moderní teologii 20. stol. se vyhrotil spor o zákl. princip d., stejně jako o dogmatické uchopení nových myšlenkových forem, spojených s interkulturní komunikací (ekologie, soc.-polit. problémy třetího světa, feminismus, apod.), přesto obecně platná teorie d. dosud neexistuje.

Břetislav Horyna