Hus, Jan (JKI-K): Porovnání verzí
imported>ZRN |
imported>ZRN |
||
| (Není zobrazeno 34 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | <span id="entry">Hus, Jan</span> (1371-1415) Vůdčí osobnost čes. [[reformace (JKI-K)|reformace]], duch. autorita [[husitství (JKI-K)|husitství]]. Rodák z Husince a posluchač pražské univerzity dosáhl 1395 titulu mistra svobodných umění; 1409 byl zvolen rektorem. Pod vlivem spisů Jana [[Viklef, Jan (JKI-K)|Viklefa]] a čes. reformních myslitelů, zejm. Jana [[Milíč z |
+ | <div id="photo">[[Soubor:JKI_Hus.jpg|upright|Jan Hus na hranici (něm. miniatura z kroniky Ulricha von Richentala, 15. stol.)]]</div><span id="entry">Hus, Jan</span> (1371-1415) Vůdčí osobnost čes. [[reformace (JKI-K)|reformace]], duch. autorita [[husitství (JKI-K)|husitství]]. Rodák z Husince a posluchač pražské univerzity dosáhl 1395 titulu mistra svobodných umění; 1409 byl zvolen rektorem. Pod vlivem spisů Jana [[Viklef, Jan (JKI-K)|Viklefa]] a čes. reformních myslitelů, zejm. Jana [[Milíč z Kroměříže, Jan (JKI-K)|Milíče z Kroměříže]], se duchovně proměnil. Od 1402 kázal v Betlémské kapli a získával ve všech společ. vrstvách stoupence pro nápravu církve a pseudokř. společnosti. 1408 se vyostřil útok kardinálského sboru proti viklefismu a 1409 přibylo odpůrců rektora, jehož strana se díky Kutnohorskému dekretu domohla rozhodujícího postavení na univerzitě ve prospěch [[konciliarismus (JKI-K)|konciliarismu]]. Postižen [[interdikt (JKI-K)|interdiktem]] a předvolán do Říma svěřil H. 1410 svou při s papežskou kurií práv. zástupci Janovi z Jesenic. 1412 podrobil kritice odpustkovou bulu [[Jan XXIII. (JKI-K)|Jana XXIII.]] a postavil se za první odpůrce prodeje [[odpustky (JKI-K)|odpustků]] v Praze. Přivolal na sebe ztíženou círk. klatbu, proti níž se odvolal k „soudci nejspravedlivějšímu, [[Ježíš (JKI-K)|Ježíši Kristu]]“. Tato kanonickému [[právo církevní, právo kanonické (JKI-K)|právu]] neznámá instance zůstává podle H. jedinou hlavou církve, kterou shodně s Viklefem pochopil jako společenství lidí Bohem vyvolených nezávisle na lidských institucích ([[predestinace (JKI-K)|predestinace]]). Téhož roku opustil Prahu, užíval pohostinství šlechtických přátel, kázal a psal: zákl. spis ''De ecclesia'' (O církvi), česky ''Výklad víry, Desatera a pateře'' (modlitby „Otče náš“), tzv. ''Dcerku'', bojovné ''Knížky o svatokupectví'' a 1413 ''Postilu''. V říjnu 1414 vyjel z Čech do Kostnice, aby na [[koncil (JKI-K)|koncilu]] obhájil přesvědčení, že se mocensky zdatná církev zpronevěřila Ježíši Kristu. Jako nenapravitelný kacíř byl 6. 7. 1415 upálen. Stal se symbolem mravního přesahu a často zneužívané „pravdy“ v čes. dějinách. |
''[[:Kategorie:Aut: Rejchrtová Noemi|Noemi Rejchrtová]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Rejchrtová Noemi|Noemi Rejchrtová]]''<br /> |
||
Aktuální verze z 13. 10. 2025, 20:05
Hus, Jan (1371-1415) Vůdčí osobnost čes. reformace, duch. autorita husitství. Rodák z Husince a posluchač pražské univerzity dosáhl 1395 titulu mistra svobodných umění; 1409 byl zvolen rektorem. Pod vlivem spisů Jana Viklefa a čes. reformních myslitelů, zejm. Jana Milíče z Kroměříže, se duchovně proměnil. Od 1402 kázal v Betlémské kapli a získával ve všech společ. vrstvách stoupence pro nápravu církve a pseudokř. společnosti. 1408 se vyostřil útok kardinálského sboru proti viklefismu a 1409 přibylo odpůrců rektora, jehož strana se díky Kutnohorskému dekretu domohla rozhodujícího postavení na univerzitě ve prospěch konciliarismu. Postižen interdiktem a předvolán do Říma svěřil H. 1410 svou při s papežskou kurií práv. zástupci Janovi z Jesenic. 1412 podrobil kritice odpustkovou bulu Jana XXIII. a postavil se za první odpůrce prodeje odpustků v Praze. Přivolal na sebe ztíženou círk. klatbu, proti níž se odvolal k „soudci nejspravedlivějšímu, Ježíši Kristu“. Tato kanonickému právu neznámá instance zůstává podle H. jedinou hlavou církve, kterou shodně s Viklefem pochopil jako společenství lidí Bohem vyvolených nezávisle na lidských institucích (predestinace). Téhož roku opustil Prahu, užíval pohostinství šlechtických přátel, kázal a psal: zákl. spis De ecclesia (O církvi), česky Výklad víry, Desatera a pateře (modlitby „Otče náš“), tzv. Dcerku, bojovné Knížky o svatokupectví a 1413 Postilu. V říjnu 1414 vyjel z Čech do Kostnice, aby na koncilu obhájil přesvědčení, že se mocensky zdatná církev zpronevěřila Ježíši Kristu. Jako nenapravitelný kacíř byl 6. 7. 1415 upálen. Stal se symbolem mravního přesahu a často zneužívané „pravdy“ v čes. dějinách.