řády a kongregace (JKI-K)

řády a kongregace V římkat. církvi sdružení duch. osob (řeholníků; mnich) řídících se v společném životě zvl. pravidly, tzv. řeholemi. Už v prvotní církvi volili horliví vyznavači (asketi) odříkavý život v poušti (anachoreta, eremita). Po zrovnoprávnění křesťanství 313 odešli mnozí z měst do pouští, kde se začali sdružovat v společnosti (cenobité; mnišství). První kláštery vznikaly ve 4. stol., ale neměly pevnou disciplínu. Ve vých. církvi reformoval kláštery Basilios Veliký (asi 330-379), který sepsal dvě řehole; na Západě podobnou reformu provedl Benedikt z Nursie (asi 480 - asi 547); svému společenství na Monte Cassinu dal první pravidla (řeholi), jež se rozšířila po celé záp. a střední Evropě. Benediktini zakládali kláštery a byli pokračovateli pozdně řím. vzdělanosti. 910 založil vévoda Vilém Akvitánský klášter v Cluny a podřídil jej přímo papeži. Benediktinské společenství se změnilo a podle jeho vzoru vznikla clunyjská kongregace benediktinských klášterů. Obrodné hnutí mělo několik forem (např. kartuziáni, zal. 1084 Brunem), ale nestačilo obrodit všechny regiony. Proto v 11. a 12. stol. v souladu s nově se formující společ. strukturou a nároky papežského universalismu vznikaly nové typy řeholí. Cisterciáci spravovali své majetky pomocí bratří laiků (konvršové) a 1095 byla potvrzena řehole augustiniánů-kanovníků, chtějících obnovit společný život v kapitulách. Ve 12. stol. se ustavil kněžský řád premonstrátů a za křížových výprav vznikly rytířské řády (ordines militares) templářů, johanitů aj. Tyto řády byly svou centralistickou organizací účinným pomocníkem papežství, ale jejich bohatství, založené na pozemkovém vlastnictví, spolu s rozvojem měst a peněžního hospodářství je dostalo do krize. Upadala jejich disciplína a vadila i aristokratická odloučenost od širšího lidového zázemí. Ve městech proto slavily úspěchy nově zakládané tzv. řády žebravé (ordines mendicantes, mendikanti), tj. františkáni a dominikáni, zdůrazňující slib chudoby. Úspěšná byla i ženská větev františkánů, tzv. klarisky. V 16. stol. vznikají řehole, které se věnují výchově mládeže a protireformaci. 1524 založil kardinál Caraffa řeholi theatinů, 1528 vzniká řád kapucínů a 1540 zakládá Ignác z Loyoly řád jezuitů, který se stal aktérem protireformace. Po 1566 vzniká nový typ řeholních společností – tzv. kongregace, v nichž není klauzura (uzavřená část kláštera), jinak se praktikuje silentium (mlčení), řeholní oděv apod.; slavné sliby (vota sollemnia; slib poslušnosti, čistoty a chudoby, u některých řádů ještě slib setrvání ve vlastní komunitě či jiný slib související s posláním řádu) jsou nahrazeny sliby jednoduchými (vota simplicia), ať už dočasnými nebo trvalými (např. redemptoristé, milosrdné sestry). Velice se šířila i zbožná bratrstva a zbožné spolky, sdružující laiky snažící se žít dokonalejším kř. způsobem. Reformami papežů Lva XIII. (1878-1903) a Pia X. (1903-1914) byl upraven poměr mezi klérem diecézním a řeholním a řády se přiblížily kongregacím; organizačně se dořešily vztahy mezi řeholemi podřízenými přímo papeži a řeholemi na právu diecezálním zůstávajícími pod pravomocí biskupa. Členem řádu se může stát každý katolík, splní-li podmínky postulátu (šestiměsíční zkušební doba), alespoň jednoročního noviciátu, a vykoná-li příslušné sliby (professio religiosa), které jsou buď slavné (trvalé), nebo jednoduché (dočasné nebo trvalé). V současnosti je název ř. a k. vytěsňován názvem instituty zasvěceného života.

Pavel Spunar