encyklika (JKI-K)

encyklika (z řec. kyklos – okruh) Okružní list, oběžník, jímž se papež obrací ke „spolubratřím v biskupském úřadě, kléru, řádovým bratřím a sestrám, věřícím kat. církve a ke všem lidem dobré vůle“ s výkladem, vysvětlením či řešením různých otázek věroučných, společ., hospodářsko-polit., morálních atd. Jazykem e. je obvykle latina a její název představují první slova textu (např. Mater et magistra – Matka a učitelka). E. se zřejmě vyvinula z biskupských dekretů, které od 4. stol. sloužily jako formální základy pro vytváření kanonického práva. Za jeden z prvních dokumentů závazného a neomylného rázu bývá považována Epistola dogmatica ad Flavianum papeže Lva I. (440-461), odsuzující monofyzitismus, byť nemá universalistický charakter e. Zatímco ve středověku se více setkáváme s bulami, od novověku, zejm. od 19. stol., význam e. roste. Protože forma e. umožňuje vstupovat hluboko do společ. života a různou měrou ovlivňovat některé rysy jeho vývoje, patří značná pozornost tzv. sociálním e. Jejich účelem je nejen hodnotit a komentovat hlavní znaky soc. rozvoje moderní evrop. (a v posledních desetiletích i globální) kultury, ale prezentovat i principy kat. soc. etiky, představy o optimální podobě hospodářského řádu, vlastnických vztazích, pojetí práce apod. a podávat náměty na jejich transformaci v duchu soc. spravedlnosti, solidarity a smíru. Dějiny soc. e. sahají k pontifikátu Lva XIII., který 1891 vydal e. Rerum novarum. Je to ostrá kritika vývoje kapitalismu 2. pol. 19. stol., upozorňující na problémy soustředění společ. bohatství na jednom úzkém pólu společnosti a masovou chudobu na straně druhé. Ohledně formy vlastnictví vymezuje zákl. principy, recipované všemi dalšími sociálními e.; přirozené je zachování soukromého vlastnictví, které podporuje píli, šetrnost, soběstačnost, aktivitu. V rozdělení soukromého vlastnictví však není spravedlnost; aby si ji proletáři vymohli, mají se sdružovat do kř. dělnických organizací. Vedle toho důležitou roli při zachování soc. spravedlnosti přisuzuje Lev XIII. státu. Pius XI. navázal na směrnice řešení soc. otázky e. Quadragesimo anno (1931). Konstatuje její jisté zlepšení, které vidí v přijetí vlivu kat. soc. učení až do úrovně státní soc. politiky, a samostatně rozvíjí zejm. individuální a soc. aspekty vlastnictví a vztah práce a kapitálu. E. Mater et magistra Jana XXIII. (1961) už konstatuje mnohé nové jevy rozvoje moderní civilizace, které v důsledcích vedou k prohlubování rozdílů zejm. ve svět. hospodářském měřítku. Vyžaduje, aby se společ. pokrok hodnotil i z této stránky a podle principu soc. spravedlnosti. K tomu slouží soc. funkce stvrzeného soukromého vlastnictví. Globální pohled e. na problematiku hospodářského řádu otevřel jako jeden z prvních dokumentů tohoto druhu perspektivu soc. učení, přesahující dosavadní europocentrismus. To se odrazilo v e. Populorum progressio Pavla VI. (1967), věnované především soc. spravedlnosti ve vztahu k rozvojovým zemím a nutnosti pomáhat jim podle principu solidarity a dosahování obecného blaha. Tato e. už jednoznačně globalizuje soc. nauku a mluví o solidárním vývoji lidstva. Pokračující etizace problematiky hospodářského uspořádání je zřetelná u Jana Pavla II. a jeho e. Laborem exercens (1981). Stále hlubší soc. i polit. rozpory mezi vyspělými státy (Severem) a nerozvinutými oblastmi (Jihem) jsou produktem vývoje jedné (evrop.) kultury s jejími zákl. determinantami, z nichž nejdůležitější je jednostranný materialismus. Tento důležitý náznak interkulturního vidění celé problematiky se plně rozvinul v e. Sollicitudo rei socialis (1987), zřejmě nejvýzn. soc. e. od Rerum novarum. Klade se zde etické rovnítko mezi oba společ. řády Severu, které nemají předpoklady hrát dominantní roli v globálním uspořádání. Jejich přecenění role jednostranně pojatého pokroku je učinilo nezpůsobilými k „být“ ve smyslu naplňování zákl. lidského poslání a nutí je žít kultem „mít“. Tím popírají lidskou důstojnost i svou mravní kvalifikaci a prohlubují světovou soc. nespravedlnost. Přenesením úvahové osy od intrakulturního vidění k vidění interkulturnímu spojil papež řešení soc. otázky s výzkumem kulturní dimenze této problematiky. To je nesmírně závažný podnět, který však nedošel dalšího rozvedení, protože e. Centesimus annus (1991) ke stému výročí Rerum novarum znamenala dílčí odklon od této linie a místy podlehla dobově podmíněnému triumfalismu, opřenému o hodnocení společ. přeměn v Evropě v letech 1989-1990. K tématům dalších e. Jana Pavla II. patří např. morální teologie (Veritatis splendor, 1993), odmítnutí plánovaného rodičovství, euthanasie a potratů (Evangelium vitae, 1995), rozvoj ekumenismu (Ut unum sint, 1995) a v návaznosti na e. Lva III. Aeterni Patris (1879; novotomismus) rovněž vztah rozumu a filosofie (Fides et ratio, 1998). V pořadí 14. e. se zabývá svátostí pokání a eucharistie (Ecclesia de Eucharistia, 2003).

Břetislav Horyna