čaitíja (Buddh): Porovnání verzí
imported>ZRN |
imported>ZRN |
||
| (Není zobrazeno 16 mezilehlých verzí od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | <span id="entry">čaitíja</span> [caitīya] / ''čaitika'' [caitika], pál. ''čétija'' [cetiya] – doslovně „svatyňoví“, kteří se objevili v Ándhře někdy v polovině 1. století před n. l. jako odnož ''[[mahásangha (Buddh)|mahásanghiků]]''; v jejich čele stanul jistý Mahádéva, nikoli však ten, co hlásal pět pohoršlivých zásad o ''[[arhant (Buddh)|arhantech]]''. Tento Mahádéva zaměřil svou pozornost i úsilí především na otázky kázně a pěstování mnišských ctností. Se svými učedníky se odebral do hor na Skálu se svatyní (san. ''čaitjašaila''); odtud pojmenování této sekty. Část ''čaitiků'' se usídlila na jiné skále severněji a to byli „severní skaláci“ (san. ''uttarašaila''). ''Čaitikové'' zastávali pět zásad ''mahásanghika'' [[Mahádéva (Buddh)|Mahádévy |
+ | <span id="entry">čaitíja</span> [caitīya] / ''čaitika'' [caitika], pál. ''čétija'' [cetiya] – doslovně „svatyňoví“, kteří se objevili v Ándhře někdy v polovině 1. století před n. l. jako odnož ''[[mahásangha (Buddh)|mahásanghiků]]''; v jejich čele stanul jistý Mahádéva, nikoli však ten, co hlásal pět pohoršlivých zásad o ''[[arhant (Buddh)|arhantech]]''. Tento Mahádéva zaměřil svou pozornost i úsilí především na otázky kázně a pěstování mnišských ctností. Se svými učedníky se odebral do hor na Skálu se svatyní (san. ''čaitjašaila''); odtud pojmenování této sekty. Část ''čaitiků'' se usídlila na jiné skále severněji a to byli „severní skaláci“ (san. ''uttarašaila''). ''Čaitikové'' zastávali pět zásad ''mahásanghika'' [[Mahádéva (Buddh)#1|Mahádévy<sup>1</sup>]], připouštěli, že ''[[Bódhisattva (Buddh)|bódhisattvové]]'' se mohou narodit do bědného stavu (san. ''[[durgati (Buddh)|durgati]]'', pál. ''duggati'') a že jsou to obyčejní lidé (san. ''[[prthagdžana (Buddh)|prthagdžana]]'', pál. ''puthudždžana''), a soudili, že obřady a uctívání nejsou tak velmi záslužné, jak se obecně má za to. Několik nápisů z Amarávatí (na pravém břehu Kršny nedaleko na západ od Vidžajvády) svědčí o jejich přítomnosti a činnosti v tomto kraji. Několik čaitikovských škol známých pod souhrnným označením Ándhrovci (san. ''ándhraka'', pál. ''andhaka'') vzniklo brzy potom, tedy během třetího století po Buddhově skonu; byli tehdy vlastní ''čaitikové'' zvaní ''pubbasélijové'' (san. ''púrvašaila''), ''aparasélijové'' (san. ''aparašaila''), ''rádžagirijové'' (san. ''rádžagirika'') a ''siddhatthikové'' (san. ''siddhárthika''). ''Pubbasélije'' a ''aparasélije'' zastihl ve východní Ándhře ještě [[Süan-cang (Buddh)|Süan-cang]] v 7. století. Tato skupina škol je v pálijské tradici dobře známa a v ''[[Kathávatthu (Buddh)|Kathávatthu]]'' je jim připsáno dvaašedesát tezí, z nichž připomeňme tyto: Slovo Buddhovo je nadpozemské a všechno, co se Buddhy týče, a to včetně jeho tělesných výměšků a výmětů, je zázračné. Dokonalí světci ''arhanti'', kteří svým poznáním nemohou obsáhnout veškeren „svět“ Buddhův (san. ''buddhavišaja'', pál. ''buddhavisaja'') a jeho nesmírnou sféru, dosáhnou sice konečného vyvanutí (san. ''[[nirvána (Buddh)|nirvána]]'', pál. ''nibbána''), ale přece jen si zachovají určitou vazbu či pouto (''[[sanjódžana (Buddh)|sanjódžana]]'') k řetězci ''[[sansára (Buddh)|sansáry]]''. Buddha je povznešen na výsost a ''arhant'' není zbaven vlivu lidských slabůstek; to je též zásada ''[[mahásangha (Buddh)|mahásanghiků]]''. Značný význam přisuzovali ''čaitikové'' psychickým cvičením a meditacím (san. ''[[dhjána (Buddh)|dhjána]]'', pál. ''džhána''). |
''[[:Kategorie:Aut: Miltner Vladimír|Vladimír Miltner]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Miltner Vladimír|Vladimír Miltner]]''<br /> |
||
Aktuální verze z 13. 10. 2025, 20:06
čaitíja [caitīya] / čaitika [caitika], pál. čétija [cetiya] – doslovně „svatyňoví“, kteří se objevili v Ándhře někdy v polovině 1. století před n. l. jako odnož mahásanghiků; v jejich čele stanul jistý Mahádéva, nikoli však ten, co hlásal pět pohoršlivých zásad o arhantech. Tento Mahádéva zaměřil svou pozornost i úsilí především na otázky kázně a pěstování mnišských ctností. Se svými učedníky se odebral do hor na Skálu se svatyní (san. čaitjašaila); odtud pojmenování této sekty. Část čaitiků se usídlila na jiné skále severněji a to byli „severní skaláci“ (san. uttarašaila). Čaitikové zastávali pět zásad mahásanghika Mahádévy1, připouštěli, že bódhisattvové se mohou narodit do bědného stavu (san. durgati, pál. duggati) a že jsou to obyčejní lidé (san. prthagdžana, pál. puthudždžana), a soudili, že obřady a uctívání nejsou tak velmi záslužné, jak se obecně má za to. Několik nápisů z Amarávatí (na pravém břehu Kršny nedaleko na západ od Vidžajvády) svědčí o jejich přítomnosti a činnosti v tomto kraji. Několik čaitikovských škol známých pod souhrnným označením Ándhrovci (san. ándhraka, pál. andhaka) vzniklo brzy potom, tedy během třetího století po Buddhově skonu; byli tehdy vlastní čaitikové zvaní pubbasélijové (san. púrvašaila), aparasélijové (san. aparašaila), rádžagirijové (san. rádžagirika) a siddhatthikové (san. siddhárthika). Pubbasélije a aparasélije zastihl ve východní Ándhře ještě Süan-cang v 7. století. Tato skupina škol je v pálijské tradici dobře známa a v Kathávatthu je jim připsáno dvaašedesát tezí, z nichž připomeňme tyto: Slovo Buddhovo je nadpozemské a všechno, co se Buddhy týče, a to včetně jeho tělesných výměšků a výmětů, je zázračné. Dokonalí světci arhanti, kteří svým poznáním nemohou obsáhnout veškeren „svět“ Buddhův (san. buddhavišaja, pál. buddhavisaja) a jeho nesmírnou sféru, dosáhnou sice konečného vyvanutí (san. nirvána, pál. nibbána), ale přece jen si zachovají určitou vazbu či pouto (sanjódžana) k řetězci sansáry. Buddha je povznešen na výsost a arhant není zbaven vlivu lidských slabůstek; to je též zásada mahásanghiků. Značný význam přisuzovali čaitikové psychickým cvičením a meditacím (san. dhjána, pál. džhána).