alawíja (Islam): Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 10. 2025, 20:06

alawíja - šíitský směr (šíʻa) rozšířený zejména v Sýrii a na jihovýchodě Turecka, k němuž se hlásí několik set tisíc stoupenců. Tato sekta vznikla v 9. století a původně se nazývala nusajríja podle Muhammada ibn Nusajr, který byl pobočníkem desátého imáma. Lidová etymologie spojovala tento výraz se slovem nasárá (křesťané, jinověrci), neboť právě s nimi mají alawité z pohledu ostatních muslimů mnoho společného. Používají křesťanská jména, slaví vánoc a velikonoc aj. Nový název, který zdůrazňuje jejich vztah k ʻAlímu ibn Abí Tálib získala sekta až v minulém století. V Sýrii se za éry prezidenta Háfize al-Asada alawité stali vládnoucí elitou. A protože většina muslimů tento směr považuje za kacířskou odchylku (zandaqa), za věroučný extrém (ghulát), musel jejich příslušnost k muslimské obci (umma) „posvětit“ jak sunnitský hlavní syrský muftí, tak i libanonský představitel šíi dvanácti imámů. Ve středu alawitské věrouky stojí originální kosmologický (kosmologie) koncept. Na počátku všeho duše veškerého tvorstva uctívaly Boha (Alláh) a chválily jej. Poté, co se vzbouřily, byly však za trest svrženy na zemi, kde se dostaly do vyhnanství a byly uvězněny v materiálních okovech – v lidských tělech. Následuje standardní gnostická představa (filozofie) o tendenci duší k návratu do jejich ryze spirituálního domova spojená s učením o jejich stěhování (reinkarnace, hulúl). Aby Bůh nabádal duše k poslušnosti a návratu do jejich pravé sféry, vysílá občas na zemi svou podstatu (maʻná) a dvě podřízené hypostáze, projev (ism, jméno) a poznání (báb, dveře). Při posledním z těchto sedmi zjevení se v historickém kontextu stvoření (dějiny) těmito třemi „stránkami“ božství stali ʻAlí, Muhammad a Salmám al-Fárisí, první perský konvertita k islámu, jeden z nejbližších druhů Prorokových, asketa (askeze) a osobnost nadaná údajně hlubokým ezoterickým poznáním. Alawitská eschatologie vykazuje stopy prastarých astrálních kultů a jako jediný směr v islámu věří v prvotní pád člověka, který má být – a v tom tkví alawitské vnímání dějin – odčiněn bohabojností a především pravou alawitskou vírou (ímán).

Dále k tématu

Gebelt, Jiří, ed. Ve stínu islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě. Praha: Vyšehrad, 2016;
Kropáček, Luboš. „Alawité na rozcestí: Syrští alawité se nacházejí na politickém i duchovním rozcestí.“ Dingir 17, č. 4 (2014): 122-4. https://www.dingir.cz/archiv/Dingir414.pdf;
Rovenský, Jan, a kol. Mezi mýty a minarety: Kmoníček, Mendel, Pelikán a Tureček v rozhovorech o islámu a muslimském světě. Praha: Filosofia, 2018;
Žďárský, Pavel, ed. Alois Musil: Ze světa islámu. Praha: Akropolis, 2014.

Bronislav Ostřanský

Viz též: alawité (JKI-I)

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-<span id="entry">alawíja</span> - šíitský směr ([[šíʻa (Islam)|šíʻa]]) rozšířený zejména v Sýrii a na jihovýchodě Turecka, k němuž se hlásí několik set tisíc stoupenců. Tato sekta vznikla v 9. století a původně se nazývala ''nusajríja'' podle Muhammada ibn Nusajr, který byl pobočníkem desátého [[imám (Islam)|imáma]]. Lidová etymologie spojovala tento výraz se slovem ''nasárá'' (křesťané, [[jinověrci (Islam)|jinověrci]]), neboť právě s nimi mají alawité z pohledu ostatních muslimů mnoho společného. Používají křesťanská [[jména (Islam)|jména]], slaví vánoc a velikonoc aj. Nový název, který zdůrazňuje jejich vztah k ʻAlímu ibn Abí Tálib získala sekta až v minulém století. V Sýrii se za éry prezidenta Háfize al-Asada alawité stali vládnoucí elitou. A protože většina muslimů tento směr považuje za kacířskou odchylku (''[[zandaqa (Islam)|zandaqa]]''), za věroučný extrém (''ghulát''), musel jejich příslušnost k muslimské obci (''umma'') „posvětit“ jak sunnitský hlavní syrský muftí, tak i libanonský představitel šíi dvanácti imámů. Ve středu alawitské věrouky stojí originální kosmologický ([[kosmologie (Islam)|kosmologie]]) koncept. Na počátku všeho duše veškerého tvorstva uctívaly Boha ([[Alláh (Islam)|Allá]]h) a chválily jej. Poté, co se vzbouřily, byly však za trest svrženy na zemi, kde se dostaly do vyhnanství a byly uvězněny v materiálních okovech – v lidských tělech. Následuje standardní gnostická představa ([[filozofie (Islam)|filozofie]]) o tendenci duší k návratu do jejich ryze spirituálního domova spojená s učením o jejich stěhování (reinkarnace, ''hulúl''). Aby Bůh nabádal duše k poslušnosti a návratu do jejich pravé sféry, vysílá občas na zemi svou podstatu (''maʻná'') a dvě podřízené hypostáze, projev (''ism'', jméno) a poznání (''báb'', dveře). Při posledním z těchto sedmi zjevení se v historickém kontextu stvoření ([[dějiny (Islam)|dějiny]]) těmito třemi „stránkami“ božství stali ʻAlí, Muhammad a Salmám al-Fárisí, první perský konvertita k islámu, jeden z nejbližších druhů Prorokových, asketa ([[askeze (Islam)|askeze]]) a osobnost nadaná údajně hlubokým ezoterickým poznáním. Alawitská [[eschatologie (Islam)|eschatologie]] vykazuje stopy prastarých astrálních kultů a jako jediný směr v islámu věří v prvotní pád člověka, který má být – a v tom tkví alawitské vnímání dějin – odčiněn bohabojností a především pravou alawitskou vírou (''[[ímán (Islam)|ímán]]'').
+<span id="entry">alawíja</span> - šíitský směr ([[šíʻa (Islam)|šíʻa]]) rozšířený zejména v Sýrii a na jihovýchodě Turecka, k němuž se hlásí několik set tisíc stoupenců. Tato sekta vznikla v 9. století a původně se nazývala ''nusajríja'' podle Muhammada ibn Nusajr, který byl pobočníkem desátého [[imám (Islam)|imáma]]. Lidová etymologie spojovala tento výraz se slovem ''nasárá'' (křesťané, [[jinověrci (Islam)|jinověrci]]), neboť právě s nimi mají alawité z pohledu ostatních muslimů mnoho společného. Používají křesťanská [[jména (Islam)|jména]], slaví vánoc a velikonoc aj. Nový název, který zdůrazňuje jejich vztah k ʻAlímu ibn Abí Tálib získala sekta až v minulém století. V Sýrii se za éry prezidenta Háfize al-Asada alawité stali vládnoucí elitou. A protože většina muslimů tento směr považuje za kacířskou odchylku (''[[zandaqa (Islam)|zandaqa]]''), za věroučný extrém (''ghulát''), musel jejich příslušnost k muslimské obci (''umma'') „posvětit“ jak sunnitský hlavní syrský muftí, tak i libanonský představitel šíi dvanácti imámů. Ve středu alawitské věrouky stojí originální kosmologický ([[kosmologie (Islam)|kosmologie]]) koncept. Na počátku všeho duše veškerého tvorstva uctívaly Boha ([[Alláh (Islam)|Allá]]h) a chválily jej. Poté, co se vzbouřily, byly však za trest svrženy na zemi, kde se dostaly do vyhnanství a byly uvězněny v materiálních okovech – v lidských tělech. Následuje standardní gnostická představa ([[filozofie (Islam)|filozofie]]) o tendenci duší k návratu do jejich ryze spirituálního domova spojená s učením o jejich stěhování (reinkarnace, ''hulúl''). Aby Bůh nabádal duše k poslušnosti a návratu do jejich pravé sféry, vysílá občas na zemi svou podstatu (''maʻná'') a dvě podřízené hypostáze, projev (''ism'', jméno) a poznání (''báb'', dveře). Při posledním z těchto sedmi zjevení se v historickém kontextu stvoření ([[dějiny (Islam)|dějiny]]) těmito třemi „stránkami“ božství stali ʻAlí, Muhammad a Salmám al-Fárisí, první perský konvertita k islámu, jeden z nejbližších druhů Prorokových, asketa ([[askeze (Islam)|askeze]]) a osobnost nadaná údajně hlubokým ezoterickým poznáním. Alawitská [[eschatologie (Islam)|eschatologie]] vykazuje stopy prastarých astrálních kultů a jako jediný směr v islámu věří v prvotní pád člověka, který má být – a v tom tkví alawitské vnímání dějin – odčiněn bohabojností a především pravou alawitskou vírou (''[[imán (Islam)|ímán]]'').
 <h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
+* Gebelt, Jiří, ed. ''Ve stínu islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě''. Praha: Vyšehrad, 2016;
+* Kropáček, Luboš. „Alawité na rozcestí: Syrští alawité se nacházejí na politickém i duchovním rozcestí.“ ''Dingir'' 17, č. 4 (2014): 122-4. https://www.dingir.cz/archiv/Dingir414.pdf;
+* Rovenský, Jan, a kol. ''Mezi mýty a minarety: Kmoníček, Mendel, Pelikán a Tureček v rozhovorech o islámu a muslimském světě''. Praha: Filosofia, 2018;
+* Žďárský, Pavel, ed. ''Alois Musil: Ze světa islámu''. Praha: Akropolis, 2014.
+''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''
-Gebelt, Jiří, ed. ''Ve stínu islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě''. Praha: Vyšehrad, 2016;
+<span class="section_title">Viz též:</span> [[alawité (JKI-I)|alawité (JKI-I)]]<br />
-Kropáček, Luboš. „Alawité na rozcestí: Syrští alawité se nacházejí na politickém i duchovním rozcestí.“ ''Dingir'' 17, č. 4 (2014): 122-4. https://www.dingir.cz/archiv/Dingir414.pdf;
-Rovenský, Jan, a kol. ''Mezi mýty a minarety: Kmoníček, Mendel, Pelikán a Tureček v rozhovorech o islámu a muslimském světě''. Praha: Filosofia, 2018;
-Žďárský, Pavel, ed. ''Alois Musil: Ze světa islámu''. Praha: Akropolis, 2014.
-''[[:Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav|Bronislav Ostřanský]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Ostřanský Bronislav]]
 [[Kategorie:Islám]]