charita (Islam)

charita – dobročinnost, zásadní projev společenské solidarity islámu. Islám je totiž bezesporu náboženstvím, jež přikládá dobročinnosti zcela mimořádný význam. Vždyť Bůh (Alláh) ve vnímání teologů i těch nejprostších věřících je bytost odpouštějící, spravedlivá a především milosrdná (ar-rahmán), jak to ostatně velmi výstižně naznačují i tzv. Překrásná jména Boží (asmáʼ Alláh al-husná). Islám mnozí středověcí učenci, ʻulamáʼ (např. proslulý hereziograf aš-Šahrastání) vnímali jako organické prolnutí víry (ímán) a konání dobra (ihsán). Dobročinnost vede (či alespoň vést by měla) k sociální spravedlnosti v Obci věřících (umma) a po stránce institucionálně-právní (viz fiqh) ji můžeme rozdělit do tří rovin: povinná almužna (zakát), nepovinná almužna (sadaqa) a dobročinná náboženská nadace (waqf). Rozdíl mezi povinnou a nepovinnou almužnou je výsledkem delšího vývoje, jehož zárodečná etapa došla zachycení i na stránkách Koránu. V nejranějších mekkánských súrách se totiž ještě důsledně nerozlišovalo mezi povinnou a nepovinnou almužnou a obdarovávání potřebných bylo popisováno velmi obecně. Z tohoto vágního obrazu v medínském období již vyvstává institucionalizovaná povinnost almužny, kterou pod názvem zakát známe jako jeden z tzv. Pěti pilířů islámu (arkán ad-dín al-chamsa). Sadaqa tak zůstává prakticky jediným neinstitucionalizovaným výrazem dobročinnosti. Ovšem rozhodně to neznamená, že by tento akt zůstal stranou pozornosti islámského práva (fiqh). Dobrovolnou almužnu je v jeho intencích možno vnímat jako jistý druh obchodu či smlouvy. Aktem dobročinnosti se věřící snaží dosáhnout sociální spravedlnosti na tomto světě (ad-dunjá), což mu bude vynahrazeno na Onom světě (al-áchira). V širších intencích islámské etiky se sadaqou rozumí jakékoliv dobrodiní, i nehmotné, třebas jen vlídné a laskavé slovo, pomoc bližnímu či výraz zbožnosti. Někdy bývá zcela konkrétní akt dobročinnosti přímo přikázán jako jistý druh sankce za konkrétní přestupky, např. nepovolené přerušení půstu (sawm) v měsíci ramadánu (tzv. kaffára). Charita našla své zachycení nejen ve středověkém muslimském písemnictví, ale též např. v anekdotách. Díky ní existovaly a mohly se rozvíjet mnohé tak zásadní instituce, jako byly školy nebo mešity.

Dále k tématu

• Beránek, Ondřej, a Pavel Ťupek. Dvojí tvář islámské charity. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008;
• Mendel, Miloš, a kol. Islám: Ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002;
• Tureček, Břetislav. Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel. Praha: Knižní klub, 2007.

Bronislav Ostřanský