Rádl Emanuel

Rádl Emanuel

21. prosince 1873 v Pyšelech (okr. Benešov)
12. května 1942 v Praze

Biolog a filosof, člen Českobratrské církve evangelické. Pocházel ze středostavovské římskokatolické rodiny. Studoval gymnázia v Benešově a Domažlicích, po maturitě vstoupil do noviciátu augustiniánského řádu (Domažlice, Vrchlabí, Praha), avšak po dvou letech řád opustil. Vystudoval na Filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity přírodní vědy (PhDr. 1899), pak učil na reálce v Plzni (1899–1902) a na akademickém gymnáziu v Praze v Ječné ulici (do roku 1919). V roce 1904 se na české filosofické fakultě habilitoval z fyziologie smyslových orgánů zvířat a z dějin přírodních věd, v roce 1919 byl jmenován řádným profesorem filosofie, metodologie a dějin přírodních věd. Po rozdělení fakulty (1920) přešel na Přírodovědeckou fakultu, v této době již zcela opustil původní biologické zájmy a věnoval se především filosofii. Zároveň po první světové válce (snad již v roce 1918) přestoupil do Českobratrské církve evangelické. Byl dlouholetým předsedou Jednoty filosofické, předsedal přípravnému výboru mezinárodního filosofického kongresu v Praze (1934). Zároveň byl činný politicky (pokoušel se revitalizovat realistickou stranu, později se přiklonil k sociální demokracii) a společensky – v roce 1922 spolu s J. L. Hromádkou založil Akademickou YMCA, jako jeden z redaktorů se výrazně podílel na vydávání Křesťanské revue (1927–39, Rádl fakticky jen do roku 1935), časopisecky i prostřednictvím knih se hojně vyjadřoval k aktuálním otázkám. V roce 1935 se kvůli těžkému onemocnění trvale stáhl do ústraní. Rádlovy rané práce jsou čistě biologické povahy, avšak již v Dějinách vývojových theorií v biologii XIX. století (1909) uplatnil nejen historická, ale i filosofická hlediska. V díle Romantická věda (1918) se vyrovnal s romantismem, v Moderní vědě (1926) kritizoval plochý racionalismus, svůj originální náhled na filosofii nastínil především v Dějinách filosofie (1932–33). Vyšel přitom z neovitalismu, ale jestliže odpíral materialistické a positivistické směry, nestal se ani stoupencem iracionalismu či mysticismu; jeho filosofické názory lze považovat za originální a podnětné i v mezinárodním měřítku. Zároveň publikoval řadu drobnějších, aktuálně orientovaných děl, v nichž nezřídka vycházel z masarykovského pojetí filosofie a společnosti (Rassové theorie a národ, 1918; Náboženství a politika, 1921; Co soudím o spiritismu, 1922; O smysl našich dějin, 1925; Válka Čechů s Němci, 1928; Národnost jako vědecký problém, 1929; O německé revoluci, 1933), tento charakter má i jeho kniha Západ a Východ (1925), vzešlá z rozsáhlé studijní cesty. Poslední Rádlovou prací je Útěcha z filosofie (posthumně 1946), obhajující klasický řád světa. Tyto i další Rádlovy myšlenky jsou přitom uchopitelné nábožensky, Rádla lze chápat jako bojovníka za pravé, aktivní křesťanství – takto mu rozuměli jeho následovníci z řad evangelické mládeže (jsou však přirozeně možné i další výklady).

Literatura:
Zdeněk Smetáček: Kozák – Rádl – Hromádka. O náboženské otázce v naší nynější filosofii. Čin, Praha 1931; J. B. Kozák: Pravda a víra u Emanuela Rádla. Čin, Praha 1934; J. L. Hromádka: Don Quijote české filosofie Emanuel Rádl 1873–1942. New York 1943; Šimona Löwensteinová: Filosof a moralista Emanuel Rádl. KOS, Praha 1994; Martin Šimsa: Filosof a reforma světa. Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem 1997; Tomáš Hermann: Emanuel Rádl a české dějepisectví. Kritika českého dějepisectví ve sporu o smysl českých dějin. FF UK, Praha 2002; Zuzana Škorpíková: Rádlovo pojetí pravdy. Filosofia, Praha 2003; Tomáš Hermann – Anton Markoš (eds.): Emanuel Rádl: vědec a filosof. Oikoymenh, Praha 2004; Tomáš Bubík: Úvod do české filozofie náboženství. Univerzita Pardubice, Pardubice 2009, s. 108–112.

Zdeněk R. Nešpor