Lízna František: Porovnání verzí
imported>ZRN |
|||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od jednoho dalšího uživatele.) | |||
| Řádek 4: | Řádek 4: | ||
<br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="2021-03-04">4. března 2021</time> v Olomouci</span> |
<br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="2021-03-04">4. března 2021</time> v Olomouci</span> |
||
| − | [[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, jezuita. Vyrůstal v hluboce věřící, antikomunistické rodině; již v roce 1960 byl poprvé vězněn za sejmutí sovětské vlajky v rodné obci. Následovaly další tresty, v roce 1964 za pokus o emigraci, na konci sedmdesátých let a v letech 1981–83 za šíření samizdatu a nakonec v roce 1988 za distribuci letáků o politických vězních. V roce 1968 vstoupil do (tehdy ilegálního) Tovaryšstva Ježíšova. V roce 1974 přijal kněžské svěcení, ale komunistický režim mu zakázal veřejnou duchovní službu, takže působil v manuálních profesích i jako sociální pracovník. V roce 1978 podepsal Chartu 77 a významně se podílel na disidentském hnutí. Po listopadu 1989 se stal rektorem jezuitského kostela v Brně (1989–95), působil jako vězeňský kaplan v Kuřimi, později ve Vyšehorkách |
+ | [[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, jezuita. Vyrůstal v hluboce věřící, antikomunistické rodině; již v roce 1960 byl poprvé vězněn za sejmutí sovětské vlajky v rodné obci. Následovaly další tresty, v roce 1964 za pokus o emigraci, na konci sedmdesátých let a v letech 1981–83 za šíření samizdatu a nakonec v roce 1988 za distribuci letáků o politických vězních. V roce 1968 vstoupil do (tehdy ilegálního) Tovaryšstva Ježíšova. V roce 1974 přijal kněžské svěcení, ale komunistický režim mu zakázal veřejnou duchovní službu, takže působil v manuálních profesích i jako sociální pracovník. V roce 1978 podepsal Chartu 77 a významně se podílel na disidentském hnutí. Po listopadu 1989 se stal rektorem jezuitského kostela v Brně (1989–95), působil jako vězeňský kaplan v Kuřimi, později farář ve Vyšehorkách a vězeňský kaplan věznice Mírov. Věnoval se pastoraci Romů, bezdomovců a vězňů. Byl také vášnivým poutníkem, deníky ze svých poutí vydával knižně. Spolupracoval s časopisy ''Rozmluvy, Akord, Nový život, Katolický týdeník'' aj. Získal řadu ocenění, např. Řád Tomáše Garrigua Masaryka V. třídy (2001), členství v Radě pro lidská práva, Cenu Františka Kriegla (2003), Cenu Celestýna Opitze (2013), Cenu Paměti národa (2017) a v roce 2020 maďarskou cenu Jánose Esterházyho. |
''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]''<br /> |
||
Aktuální verze z 5. 11. 2025, 16:15
Lízna František
v Jevíčku (okr. Svitavy)
v Olomouci
Římskokatolický kněz, jezuita. Vyrůstal v hluboce věřící, antikomunistické rodině; již v roce 1960 byl poprvé vězněn za sejmutí sovětské vlajky v rodné obci. Následovaly další tresty, v roce 1964 za pokus o emigraci, na konci sedmdesátých let a v letech 1981–83 za šíření samizdatu a nakonec v roce 1988 za distribuci letáků o politických vězních. V roce 1968 vstoupil do (tehdy ilegálního) Tovaryšstva Ježíšova. V roce 1974 přijal kněžské svěcení, ale komunistický režim mu zakázal veřejnou duchovní službu, takže působil v manuálních profesích i jako sociální pracovník. V roce 1978 podepsal Chartu 77 a významně se podílel na disidentském hnutí. Po listopadu 1989 se stal rektorem jezuitského kostela v Brně (1989–95), působil jako vězeňský kaplan v Kuřimi, později farář ve Vyšehorkách a vězeňský kaplan věznice Mírov. Věnoval se pastoraci Romů, bezdomovců a vězňů. Byl také vášnivým poutníkem, deníky ze svých poutí vydával knižně. Spolupracoval s časopisy Rozmluvy, Akord, Nový život, Katolický týdeník aj. Získal řadu ocenění, např. Řád Tomáše Garrigua Masaryka V. třídy (2001), členství v Radě pro lidská práva, Cenu Františka Kriegla (2003), Cenu Celestýna Opitze (2013), Cenu Paměti národa (2017) a v roce 2020 maďarskou cenu Jánose Esterházyho.