islám (JKI-I)

islám (podstatné jméno slovesné od arab. slovesa aslama – podrobit se, odevzdat se Bohu, dosáhnout stavu míru) Svět. náboženství s více než 1 miliardou vyznavačů. Vznikl na Arabském poloostrově, v prostředí obchodnických oáz, žijících v symbióze s kočovnými beduínskými kmeny. Hist. okolnosti vzniku i. způsobily, že stoupenci i. se od počátku cítili jako společenství s polit. ambicemi. To vtisklo dalšímu vývoji i. zvláštní povahu. Nestal se pouze kultem nebo etickou normou lidí odmítajících žít v poměrech své doby, ale byl zároveň práv. kodexem, který obsahoval stále přesnější a složitější představu o každodenním životě, mezilidských vztazích, trestním právu, státoprávním uspořádání a vztahu k nemuslim. okolí. Vedle otázek ryze kultovních či věroučných vznikl i. též jako státní ideologie. Mohutná synkretická kultura, jež v sobě zahrnovala i předislám. tradice, vedla k vytvoření svébytných forem duch. života sahajících za rámec oficiálního i. Zákl. islám. paradigma klade důraz na pevný životní řád, vyjádřený jasně formulovanými představami o světě a člověku v něm a závazným systémem práv. vztahů k Bohu a norem interakce ve společnosti (šarí‘a). Propůjčuje relativně shodné kulturní rysy většinově náb. společnostem i menšinovým komunitám.

I. vznikl počátkem 7. stol. ve stř. Arábii jako přísně monoteistické učení (jedinost boží), které zvěstoval prorok Muhammad Ibn Abdulláh (asi 570-632) nejprve v rodné Mekce a od vynuceného odchodu 622 (hidžra) v Medíně. I. navazuje na judaismus (JKI-J), vých. proudy křesťanství (JKI-K) a na staroarab. prvky (ádát, džáhilíja, Ka‘ba, pouť do Mekky). I. věrouka je založena na pěti zákl. pilířích: nauka o jedinosti Boha (tauhíd), nauka o prorocích (anbijá), nauka o andělích (malá‘ika), nauka o soudném dni (jaum al-kijáma) a trestu za hříchy (eschatologie) a nauka o predestinaci (JKI-K) (al-kadá wa‘l-kadar). I. kosmologie spočívá v učení, že Bůh (Alláh) stvořil svět a člověka a zjevoval lidem svou vůli prostřednictvím proroků. K těm počítá velké postavy Starého i Nového zákona: významní jsou Núh (Noe), Ibráhím (Abraham (JKI-J)), jeho synové Ismá'íl (Izmael (JKI-J)) a Ishák (Izák (JKI-J)), Músá (Mojžíš (JKI-J)), Dáwud (David (JKI-J)), Sulajmán (Šalomoun (JKI-J)), Jahjá (Jan Křtitel) a Ísá (Ježíš (JKI-K)). Písmo i., korán, uvádí také tři proroky staroarab. tradice Húda, Sáliha a Šu‘ajba (proroci arabští). Lidé ale učení proroků a poslů, kteří přinášeli zjevenou knihu (Bible, Tóra) odmítali nebo pokřivili. Proto byl Muhammad vybrán za „pečeť proroků“ (chátim al-anbijá), aby zvěstoval konečné zjevení – korán (arab. al-Kur‘án al-karím, dosl. Vznešené čtení), jež už nebude pokaženo. Arabové, jimž byl korán zjeven, se napříště mají ubírat po přímé stezce víry v jediného Boha a jí odpovídající etiky (JKI-K) a mají pro i. získat celé lidstvo. Podle i. je korán autentické slovo boží, které bylo Muhammadovi zjevováno prostřednictvím anděla Gabriela (Džibríl) v letech 610-632. Do kanonické podoby byl sepsán za třetího chalífy Usmána. V době rozvoje teol. myšlení v 8.-10. stol. se prosadil názor, že korán je věčné, nestvořené boží slovo (al-Aš‘arí, aš‘aríja). Platí zároveň za nedostižný vzor dokonalé krásy a u muslimů se těší velké úctě v přednášené i psané podobě (recitace koránu).

V době Muhammadovy smrti se k islámu hlásila téměř celá Arábie. Za chalífů se rychle šířil dál, nejprve formou vojenské expanze (džihád), později také obchodem, misijní činností (výzva ke konverzi) a kulturou. Přispívala k tomu i jednoduchost jeho věrouky a přehlednost práv.-etických předpisů. V pův. jednotné obci věřících však již v polovině 7. stol. nastal rozkol v otázce nástupnictví, v pojetí nejvyšší náb.-polit. hodnosti imáma a chalífy. Většina, nazvaná později sunnity (sunna), uznává právoplatnost volby prvních čtyř chalífů (Abú Bakra, Umara, Usmána a Alího Ibn Abí Táliba) i další vývoj za Umajjovců a Abbásovců. Podle nich má v čele obce stát chalífa volený předními muži z řad mekkánského vládnoucího rodu Kurajš. Proti nim se postavili stoupenci Alího, zvaní ší‘at Alí – strana Alího (ší‘a), podle nichž funkce imáma přísluší pouze Prorokově rodině (ahl al-bajt), tedy Alímu a jeho potomstvu. Třetí frakci ustavila cháridža, která tvrdí, že imámem má být zvolen vždy nejzbožnější muslim bez ohledu na původ. Dnes tvoří sunnité asi 90 % všech muslimů, ší‘ité (včetně odnoží, jako jsou drúzové, ismá‘ílíja, alawité aj.) asi 10 %, cháridžovci tvoří jen několik menších enkláv (Mozabité).

Islám. teologie a práv. systém byly propracovány zejm. v 8.-12. stol. Ústředním teol. pojmem je jedinost boží (tauhíd), nejtěžším hříchem a herezí je přidružovat k Bohu jiná božstva nebo objekty náb. úcty (širk, polyteismus), odpadlictví od víry (irtidád), úmyslné působení rozvratu obce a státu (fitna), cizoložství (ziná) a krádež nad stanovené minimum. V otázkách jedinosti Boha je normativní klasický i. striktní. Odmítá dualismus či prvky gnóze (JKI-K), kř. učení o Trojici (JKI-K) i Ježíšovo synovství boží; uctívá jej pouze jako význ. proroka, syna panenské matky Marjam a tvůrce zázraků. Nezná ani instituci církve (JKI-K) a kněžstva. Za organizační formu pokládá stát. Duchovenstvo představují náb. vzdělanci (ulamá), zejm. vykladači a tvůrci práva (fukahá, právní věda). Hl. věroučné spory vyvolal v 9. stol. racionalistický teol. proud mu‘tazila. Ortodoxní řešení prosadil v 10. stol. al-Aš‘arí, „středovou“ polohu sunnitského i. teoreticky dotvořil al-Ghazzálí, který smířil nepružné a rigidní myšlenky ortodoxie s racionalitou a umírněnými postuláty mystiky. Oživení islám. teologie a práv. myšlení přinesl od konce 19. stol. islám. reformismus (al-Afghání, Abduh, Ridá), na nějž navazují různé proudy modernismu i fundamentalismu islámského. Práv. systém upravuje vztahy člověka k Bohu (ibádát) i vzájemné mezilidské vztahy (mu‘ámalát). Jeho soubor se nazývá šarí‘a (pův. cesta k studni, v náb. smyslu osvědčená, správná cesta). Právníci systém propracovali na základě koránu, tradic o výrocích Muhammadových (hadís), analogie a konsensu. V prvních staletích pracovali s relativně vysokou mírou volnosti při interpretaci textů a utváření legislativy (idžtihád). Muslim je vůči Bohu povinen plnit pět povinností, tzv. pět sloupů víry (arkán ad-dín): vyznání víry (šaháda), modlitba (salát, per. namáz), předepsaná almužna (zakát, sadaka), půst v měsíci ramadánu (saum, sijám) a pouť do Mekky (hadždž). V sunnitském i. se do současnosti uchovaly čtyři práv. směry (mazhaby): hanífovský, málikovský, šáfi‘ovský a hanbalovský. Ší‘ité mají vlastní práv. systém, který je mj. postaven na vlastních textech prorocké tradice (achbár), někdy se označuje podle 6. imáma (isná ašaríja) jako dža‘farovský.

Jako duch. protipól k striktním příkazům šarí‘y se na půdě i. rozvinula mystika (súfismus, arab. tasawwuf). Projevovaly se větší zbožností, než kolik požaduje šarí‘a, a askezí (dervíš, záhid). Později súfíjové vytvořili systémy duch. teoret. i praktických nauk (bátin, záhir), vedle rozumového poznání postavili intuici a poznatky získávané srdcem, své učení vykládali také pomocí poetických obrazů (láska mystická) a do bohoslužby či modlitby (wird) vkládali hudbu a tanec (samá). Vrcholu mystika dosáhla představou o jedinosti Boha jako jednotě všeho bytí (Ibn Arabí). Od 12. stol. se súfíjové sdružovali do zřetelně vymezených mystických bratrstev a řádů (taríka) pod vedením charismatických šajchů. Súfíjské taríky tvořily až do 19. stol. hl. formu islám. spirituality.

Tradiční islám. pojetí náboženství a státu jako nedělitelného rámce pro obec věřících (umma) působí v moderní době někdy napětí. V i. totiž neproběhlo oddělení náboženství od státu (sekularismus), a proto i. vstupuje do společ. vztahů a reálné politiky. V prostoru současného islám. světa od Maroka a záp. Afriky až po Indonésii a jižní ostrovy Filipín, s přesahy moderní islám. diaspory do všech kontinentů, se ale projevuje i silná kulturní rozmanitost domácích tradic. Relativní jednotu islámu utvářejí společná víra, korán, šarí‘a a množství kulturních prvků, ale také vágně přítomné pouto polit. solidarity – např. Organizace islámské konference a mnoho islám. institucí.

Miloš Mendel