donatismus (JKI-K)

donatismus Africké círk. schizma 4. a 5. stol. nazvané podle biskupa Donáta. Kořenem schizmatu byl různý postoj afrických křesťanů za Diokleciánova pronásledování (303-305): někteří pokládali za přípustnou formální loajalitu k říšskému náboženství a následný návrat do církve, jiní nikoli. K otevřené krizi došlo při volbě kartaginského biskupa 311-312: proti zvolenému Cecilianovi postavila přísnější strana jako svého biskupa Majorina, po jeho smrti 313 Donáta. Círk. synody i císařské edikty ve prospěch pův. kandidáta vyvolaly v Africe těžké nepokoje, které 321 dosáhly pro d. tolerance. Donatistická církev hlásící se k příkladu a učení kartaginského biskupa mučedníka sv. Cypriana (z. 258) zpochybňovala kompetenci řím. státu v náb. otázkách a trvala na věrohodnosti kléru a jeho přijetí ze strany diecézí jako na nezbytných podmínkách jeho platné služby. K velikému ohlasu hnutí napomohly motivy národnostní a polit. (africký protiřím. odpor), ale i soc. a ekonomické (vzpoura proti majitelům půdy). 347 obnovuje císař Konstans protidonatistický edikt; biskup Donát umírá 355 v exilu. Teol. polemika Optata z Mileva (366-367) a zejm. Augustina (od 392) proti d. přispěly k formulaci kř. učení o svátostech: jejich ručitelem je sám Ježíš bez ohledu na morální kvalitu klerika, který je vysluhuje. D. byl odsouzen mnoha círk. synodami, největší z nich 411 v Kartágu měla za následek přísné protidonatistické zákony potvrzené státem a 428 ještě zpřísněné. Navzdory těmto opatřením d. v Africe přežil až do 7. stol. – Přes nesporné výstřelky (samospravedlnost, vyhledávání mučednictví) byl d. životaschopnou paralelní círk. strukturou navazující na starokř. tradice. Byl potlačen mocensky s odvoláním na Augustinovu obhajobu násilím udržované círk. jednoty.

Lenka Karfíková