přirozená teologie (JKI-K): Porovnání verzí
imported>ZRN |
|||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | <span id="entry">přirozená teologie</span> (theologia naturalis) Označení souhrnu teol. a náb.-fil. názorů, dle nichž je poznání [[Bůh (JKI-K)|Boha]] možné každé rozumové lidské bytosti bez předpokladu nadpřirozeného [[zjevení (JKI-K)|zjevení]]; opak teologie zjevení. Termín p.t. poprvé užil zřejmě [[Augustinus Aurelius (JKI-K)|Augustinus]] pro popis těch názorů antických řec. filosofů, které kř. teologie mohla vykládat jako anticipaci křesťanství a její theologia supranaturalis. Rozumové poznání Boha zdůraznil zejm. [[Tomáš Akvinský (JKI-K)|Tomáš Akvinský]] ve svých [[důkazy boží existence (JKI-K)|důkazech boží existence]] (quinque viae), i když p.t. připisoval jen pomocnou úlohu. Na počátku novověku se p.t. stala zdrojem [[deismus (JKI-K)|deismu]] a vznikající filosofie náboženství; podle Herberta z Cherbury (''De veritate'', 1624) jsou zákl. náb. poznatky a přesvědčení přístupné lidskému rozumu bez ohledu na dobu a dotyčné náboženství, záleží jen na správné interpretaci zkušenosti s hist. náboženstvími. V moderní filosofii vyvrátili pozice p.t. David Hume (''Dialogues concerning Natural Religion'', 1779) a Immanuel Kant (''Kritik der reinen Vernunft'', 1781): Hume svou analýzou zkušenosti a kauzality, Kant poukazem na antinomičnost rozumu, který se nechá vést transcendentální iluzí přirozeně teol. poznání. Ve 20. stol. vyhrotil kritiku p.t. K. [[Barth, Karl (JKI-K)|Barth]], který považoval myšlenku přirozeného rozumového poznání za protikř. a modlářskou a veškeré možné poznání spojil se zjevením. |
+ | <span id="entry">přirozená teologie</span> (theologia naturalis) Označení souhrnu teol. a náb.-fil. názorů, dle nichž je poznání [[Bůh (JKI-K)|Boha]] možné každé rozumové lidské bytosti bez předpokladu nadpřirozeného [[zjevení (JKI-K)|zjevení]]; opak teologie zjevení. Termín p.t. poprvé užil zřejmě [[Augustinus Aurelius (JKI-K)|Augustinus]] pro popis těch názorů antických řec. filosofů, které kř. teologie mohla vykládat jako anticipaci křesťanství a její theologia supranaturalis. Rozumové poznání Boha zdůraznil zejm. [[Tomáš Akvinský (JKI-K)|Tomáš Akvinský]] ve svých [[důkazy boží existence (JKI-K)|důkazech boží existence]] (quinque viae), i když p.t. připisoval jen pomocnou úlohu. Na počátku novověku se p.t. stala zdrojem [[deismus (JKI-K)|deismu]] a vznikající filosofie náboženství; podle Herberta z Cherbury (''De veritate'', 1624) jsou zákl. náb. poznatky a přesvědčení přístupné lidskému rozumu bez ohledu na dobu a dotyčné náboženství, záleží jen na správné interpretaci zkušenosti s hist. náboženstvími. V moderní filosofii vyvrátili pozice p.t. David Hume (''Dialogues concerning Natural Religion'', 1779) a Immanuel Kant (''Kritik der reinen Vernunft'', 1781): Hume svou analýzou zkušenosti a kauzality, Kant poukazem na antinomičnost rozumu, který se nechá vést transcendentální iluzí přirozeně teol. poznání. Ve 20. stol. vyhrotil kritiku p.t. K. [[Barth, Karl (JKI-K)|Barth]], který považoval myšlenku přirozeného rozumového poznání za protikř. a modlářskou a veškeré možné poznání spojil se [[zjevení (JKI-K)|zjevením]]. |
''[[:Kategorie:Aut: Horyna Břetislav|Břetislav Horyna]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Horyna Břetislav|Břetislav Horyna]]''<br /> |
||
Verze z 17. 11. 2021, 10:28
přirozená teologie (theologia naturalis) Označení souhrnu teol. a náb.-fil. názorů, dle nichž je poznání Boha možné každé rozumové lidské bytosti bez předpokladu nadpřirozeného zjevení; opak teologie zjevení. Termín p.t. poprvé užil zřejmě Augustinus pro popis těch názorů antických řec. filosofů, které kř. teologie mohla vykládat jako anticipaci křesťanství a její theologia supranaturalis. Rozumové poznání Boha zdůraznil zejm. Tomáš Akvinský ve svých důkazech boží existence (quinque viae), i když p.t. připisoval jen pomocnou úlohu. Na počátku novověku se p.t. stala zdrojem deismu a vznikající filosofie náboženství; podle Herberta z Cherbury (De veritate, 1624) jsou zákl. náb. poznatky a přesvědčení přístupné lidskému rozumu bez ohledu na dobu a dotyčné náboženství, záleží jen na správné interpretaci zkušenosti s hist. náboženstvími. V moderní filosofii vyvrátili pozice p.t. David Hume (Dialogues concerning Natural Religion, 1779) a Immanuel Kant (Kritik der reinen Vernunft, 1781): Hume svou analýzou zkušenosti a kauzality, Kant poukazem na antinomičnost rozumu, který se nechá vést transcendentální iluzí přirozeně teol. poznání. Ve 20. stol. vyhrotil kritiku p.t. K. Barth, který považoval myšlenku přirozeného rozumového poznání za protikř. a modlářskou a veškeré možné poznání spojil se zjevením.