mýtus o původu světa (Tibet): Porovnání verzí

Aktuální verze z 6. 12. 2025, 20:32

mýtus o původu světa – podle starých tibetských bájí se v době, kdy ještě vůbec nic neexistovalo, nejdříve zjevila dvě světla – jedno černé, nazývané Ňalwanagpo (dmyal ba nag po), „Černé utrpení“, a druhé bílé, nazývané Özerdän (’od zer ldan), „Světlo s paprsky“. Potom vytryskly z chaosu proudy světel o mnoha barvách, které se slily do duhy, z jejíchž jednotlivých barev povstala tvrdost (prvek sa – země), tekutost (prvek čhu – voda), žár (prvek me – oheň), pohyb (prvek lung – vítr) a prostor (prvek namkha [nam-mkha‘] – „nebesa“). Těchto pět prvků se posléze spojilo do tvaru obrovského vejce. Když se pak bohové (potomci bílého světla) a démoni (potomci černého světla) setkávali a spolu obcovali, rodili se z vajec vzešlých z tohoto páření nejrůznější tvorové. Příběhy o těchto bytostech začaly být spojovány s konkrétními místy – v horách, stromech, skalách, jezerech byly spatřovány buď příbytky těchto bohů a démonů, nebo přímo sami tito bohové a démoni.

Buddhistická mytologie postupně tyto původní představy vytlačila. Podle buddhistických představ, přejatých i v Tibetu, je tento svět reziduálním výsledkem lä, tj. skutků vykonaných již nežijícími obyvateli vesmíru. Je to „karmický vítr“, který jako první rozhýbal prázdný vesmír, nikoli stvořitelský rozmar nějakého demiurga. Tento vítr se nakonec stal tak hustým a mocným, že dokázal zadržet déšť snášející se shůry, z čehož vznikl kosmický oceán, v jehož středu se vztyčila velká hora Rirab. Když byla tato nádoba univerza hotova, začala být naplňována zpočátku bytostmi duchovými a poté bytostmi pevných tvarů z masa a kostí, které pak zabydlily celou hmotnou zem.

Literatura:
Sönam Gjalcchän: Zrcadlo králů. Tibetská kronika 14. století, Praha 1998, s. 11–12. ISBN 80-7205-006-0.

Josef Kolmaš

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-<span id="entry">mýtus o původu světa</span> – podle starých tibetských bájí se v době, kdy ještě vůbec nic neexistovalo, nejdříve zjevila dvě světla – jedno černé, nazývané Ňalwanagpo (''dmyal ba nag po''), „Černé utrpení“, a druhé bílé, nazývané Özerdän (''’od zer ldan''), „Světlo s paprsky“. Potom vytryskly z chaosu proudy světel o mnoha barvách, které se slily do duhy, z jejíchž jednotlivých barev povstala tvrdost (prvek sa – země), tekutost (prvek čhu – voda), žár (prvek me – oheň), pohyb (prvek lung – vítr) a prostor (prvek namkha [''nam-mkha‘''] – „nebesa“). Těchto pět prvků se posléze spojilo do tvaru obrovského vejce. Když se pak bohové (potomci bílého světla) a démoni (potomci černého světla) setkávali a spolu obcovali, rodili se z vajec vzešlých z tohoto páření nejrůznější tvorové. Příběhy o těchto bytostech začaly být spojovány s konkrétními místy – v horách, stromech, skalách, jezerech byly spatřovány buď příbytky těchto bohů a démonů, nebo přímo sami tito bohové a démoni.<br/>
+<span id="entry">mýtus o původu světa</span> – podle starých tibetských bájí se v době, kdy ještě vůbec nic neexistovalo, nejdříve zjevila dvě světla – jedno černé, nazývané Ňalwanagpo (''dmyal ba nag po''), „Černé utrpení“, a druhé bílé, nazývané Özerdän (''’od zer ldan''), „Světlo s paprsky“. Potom vytryskly z chaosu proudy světel o mnoha barvách, které se slily do duhy, z jejíchž jednotlivých barev povstala tvrdost (prvek sa – země), tekutost (prvek čhu – voda), žár (prvek me – oheň), pohyb (prvek lung – vítr) a prostor (prvek namkha [''nam-mkha‘''] – „nebesa“). Těchto pět prvků se posléze spojilo do tvaru obrovského vejce. Když se pak bohové (potomci bílého světla) a démoni (potomci černého světla) setkávali a spolu obcovali, rodili se z vajec vzešlých z tohoto páření nejrůznější tvorové. Příběhy o těchto bytostech začaly být spojovány s konkrétními místy – v horách, stromech, skalách, jezerech byly spatřovány buď příbytky těchto bohů a démonů, nebo přímo sami tito bohové a démoni.
-Buddhistická mytologie postupně tyto původní představy vytlačila. Podle buddhistických představ, přejatých i v Tibetu, je tento svět reziduálním výsledkem [[lä (Tibet)|lä]], tj. skutků vykonaných již nežijícími obyvateli vesmíru. Je to „karmický vítr“, který jako první rozhýbal prázdný vesmír, nikoli stvořitelský rozmar nějakého demiurga. Tento vítr se nakonec stal tak hustým a mocným, že dokázal zadržet déšť snášející se shůry, z čehož vznikl kosmický oceán, v jehož středu se vztyčila velká hora [[Rirab (Tibet)|Rirab]]. Když byla tato nádoba univerza hotova, začala být naplňována zpočátku bytostmi duchovými a poté bytostmi pevných tvarů z masa a kostí, které pak zabydlily celou hmotnou zem. Viz Sönam Gjalcchän, 11–12.
+Buddhistická mytologie postupně tyto původní představy vytlačila. Podle buddhistických představ, přejatých i v Tibetu, je tento svět reziduálním výsledkem [[lä (Tibet)|lä]], tj. skutků vykonaných již nežijícími obyvateli vesmíru. Je to „karmický vítr“, který jako první rozhýbal prázdný vesmír, nikoli stvořitelský rozmar nějakého demiurga. Tento vítr se nakonec stal tak hustým a mocným, že dokázal zadržet déšť snášející se shůry, z čehož vznikl kosmický oceán, v jehož středu se vztyčila velká hora [[Rirab (Tibet)|Rirab]]. Když byla tato nádoba univerza hotova, začala být naplňována zpočátku bytostmi duchovými a poté bytostmi pevných tvarů z masa a kostí, které pak zabydlily celou hmotnou zem.
+<span class="section_title">Literatura:</span><br />
+Sönam Gjalcchän: ''Zrcadlo králů. Tibetská kronika 14. století'', Praha 1998, s. 11–12. ISBN 80-7205-006-0.<br />
 ''[[:Kategorie:Aut: Kolmaš Josef|Josef Kolmaš]]''<br />