náboženské školy a sekty (Tibet)

náboženské školy a sekty – v Tibetu existují paralelně vedle sebe dva náboženské systémy: původní bön (bönismus), představující směsici magie, šamanismu a přírodního kultu, a thegčhenový buddhismus dordžethegpového (tantrického) směru, doplněný domorodými kulturními prvky.
Bönismus byl pravděpodobně jediným náboženstvím starého Tibetu od dob prehistorických až do 7. století n. l., kdy začal ustupovat indickému buddhismu, ale nikdy cizí víře zcela nepodlehl. Dosud se udržuje mezi nomádským obyvatelstvem severního a východního Tibetu, zejména v horských kruzích mu bývá nezřídka přisuzována zvláštní úloha, například při věštění, hvězdopravečství, čarodějnictví a podobně. Od bönismu třeba rozlišovat pozdější bönpoismus, představující bönismus s výraznými prvky buddhistické duchovní tradice a praxe. Bönpoismus dnes tvoří samostatnou náboženskou sektu uvnitř tibetského buddhismu.

Sanggjäkjičhö je forma tibetského buddhismu, dříve, a nesprávně, nazývaného též lamaismus (od tibetského lama, „nejvyšší“, jak jsou označování vysoce církevní a klášterní hodnostáři tibetského mnišství). Vyvinul se ze severního thegčhenového buddhismu, který pronikl poprvé do země na počátku 7. století n. l. za krále Songcängampa, tvůrce Tibetské říše. Za vlastní východisko však bývá pokládán až indický mág Pämadžungnä, který přišel do Tibetu v roce 747 a založil první buddhistický klášter v Samjä. S příchodem dalších indických učitelů-guruů v následujících letech nastává rozmach nového učení, ke kterému se ochotně hlásí dvůr i šlechta. Ze sanskrtu začínají být překládány buddhistické sútry, čímž vzniká tibetský buddhistický kánon, zvaný Kandžur a Tandžur (kodifikován ve 14. století), a zakládají se nové kláštery. Nová víra naráží zpočátku pouze na chabý odpor bönistů a toliko za krále Langdarmy v 9. století je vystavena krutému pronásledování. Přívržencům této původní podoby tibetského buddhismu se dostalo názvu „Stará škola“ Ňingma, resp. Žamar, „Červené čepice“.

Novým impulsem k rozvoji tibetského mnišství se stal příchod indického reformátora Atíši roku 1042. V důsledku jeho působení v zemi (reforma učení, utužení řeholní kázně, pozvednutí mnišské morálky, mj. zavedením celibátu atd.) začínají vznikat rozličné sekty tzv. poreformního tibetského buddhismu, nazývané někdy souhrnně Sarma, „Nová tradice“, lišící se zčásti v přijatém učení a ve volbě a výběru odpovídajících božstev, zčásti v náboženské praxi a systému klášterního života. Předreformnímu období šíření buddhismu v zemi se říká souhrnně ngadar (snga dar), „rané šíření“, pro poreformní období se vžil termín čhidar (phyi dar), „pozdější šíření“. Ze škol či sekt období čhidar jsou nejvýznamnějšími tyto:

1. Kadam, založená Atíšovým žákem Domtönem Gjalwadžungnäem. Tato škola se později stala základem Congkhapovy reformované školy Gelug.
2. Kagjü, založená Marpou Čhökjilodöm, zdůrazňující poustevnickou formu mnišského života a význam ústně předávaného učení. Z duchovních synů této řehole proslul nejvíce Milaräpa Žäpadordže, nejslavnější lyrický a mystický básník starého Tibetu. Škola Kagjü se v dalším vývoji rozpadla na řadu podsekt, jako Digungkagjü, Dugpa, Dugpakagjü, Karma, Karmakagjü, Phagdu­kagjü, Taglungkagjü atd.
3. Sakja sahá svými počátky rovněž do 11. století. Jako první získala v Tibetu i světskou moc, k čemuž jí vydatnou měrou dopomohli mongolští vládcové Číny (dynastie Jüan, 1270–1368). Dnes se udržuje zejména v mateřském klášteře Sakja v Zadním Tibetu a v okolí Derge ve východním Tibetu. I tato škola má své četné odnože, jako je Ngorpa, Džonangpa a další.
4. Gelug, doslova škola „ctnostných způsobů“, vznikla počátkem 15. století jako reakce na úpadek mravů ve škole Sakja, vyvolaný nahromaděním přílišného bohatství a světské moci v rukou této mong. Chány preferované sekty. Její zakladatel Congkhapa vycházel při své reformě z učení školy Kadam, která dodržovala původní Buddhovu nauku poměrně nejpřísněji a jíž chyběla pouze pevná organizace. Congkhapa uložil svým stoupencům strohou klášterní disciplínu, striktní celibát a mnohaleté studium. Navenek odlišil své mnichy nošením žluté mitry při obřadech – odtud též název školy „Žluté čepice“ Žaser. Od poloviny 17. století se škola Gelug za pomoci mandžuských císařů Číny stala vládnoucí školou v zemi jak ve smyslu duchovním, tak světském, z jejích řad se také rekrutují tibetští dalajlamové a pančhenlamové. Duchovními středisky této školy jsou kromě Potaly ve Lhase (sídlo dalajlamovo) a Tašilhünpa v Zadním Tibetu (rezidence pančhenlamova) zejména tři kláštery v nejbližším okolí Lhasy Gandän (založen 1409), Däpung (1416) a Sera (1419), souhrnně nazývané Sen-Dä-Ga-sum. V Amdu to jsou Kumbum (založen 1588) a Labrang (1709).

V 19. století prodělal buddhismus v Tibetu obrodné hnutí rime, zrozené v Khamu a představující svého druhu protisektářský „lamaistický ekumenismus“.

Kromě Tibetu je dnes tibetský buddhismus různých škol a sekt rozšířen hlavně ve vnitřní Číně, Mongolsku, Burjatsku, Nepálu, Indii, Sikkimu a Bhútánu, u Kalmyků v Ruské federaci, jakož i v některých zemích Evropy, Ameriky a v Japonsku.

Josef Kolmaš