hátif (Islam)

hátif – patří mezi nejrozšířenější „kategorie“ džinnů. Přesto se toho o něm ví velmi málo; lze jej totiž pouze slyšet, nikoliv však vidět. Často se o něm dozvídáme z arabského folklóru, kde obvykle hraje roli informátora či varovatele (nadhír). Je příznačné, že v moderní spisovné arabštině slovo „hátif“ znamená telefon. Polyhistor Abúʼl-Hasan al-Masʻúdí se o hátifech vyjadřuje s pozoruhodnou dávkou rozvážnosti a skepticismu: „Hátifové se velice často vyskytovali u starých Arabů a byli úzce spjati s jejich vlastí, většinou v době před narozením Proroka a jeho vystoupením. Vlastností hátifa je, že vydává slyšitelný hlas, avšak nikdy není vidět jeho tělo. Někteří autoři soudí, že vše, co staří Arabové vyprávěli o hátifech, bylo jen výplodem představivosti vydrážděné osamoceností na poušti, odloučeností v údolích a pochody přes nesmírné vyprahlé pláně a divoké pustiny...

Říkají, že když je člověk na podobných místech odkázán sám na sebe, oddává se chmurným představám, jež vyvolávají neklid a strach. V takovém stavu je jeho srdce přístupné pověrčivosti a obavám, jež vyvedou jeho duši z rovnováhy a způsobí, že jeho ucho slyší tajemné hlasy, vykreslí mu před zraky vidiny a vdechnou mu hrůzu před fantastickými bytostmi, vytvořenými jeho zmateným mozkem. Kde jinde hledat základ a původní příčinu tohoto pomatení než v poblouznění mysli a jejím bloudění daleko od jisté a bezpečné cesty. (…) Odtud potom pramení, že je ochoten věřit ve skutečnost příběhů, jež mu byly vyprávěny o hátifech a o setkáních s džinny.“

Dále k tématu

• Al-Masʻúdí, Abú al-Hasan ʻAlí ibn al-Husajn ibn ʻAlí. Rýžoviště zlata a doly drahokamů. Přel. Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1983.

Bronislav Ostřanský