víno (Islam)

víno – muslimům zapovězený alkoholický nápoj. Zákaz alkoholických nápojů patří, spolu se zapovězením vepřového, k těm na Západě nejznámějším ustanovením náboženského práva (fiqh). V současnosti se problematice související s alkoholem (tedy zdaleka nejen s jeho požíváním) věnuje rozsáhlá muslimská právní (fatwa) i exegetická (tafsír) literatura, rozebírající často – z pohledu nemuslimů – až neuvěřitelné detaily a kombinace. Stejně jako se s touto tématikovou musejí muslimové vyrovnat v současnosti, nejinak tomu bylo i v prostředí středověké muslimské společnosti. V prostředí staré Arábie (džáhilíja), kde se islám zrodil, byla konzumace alkoholu (zejména datlového „vína“) značně rozšířená a způsobovala v převážně beduínské neuspořádané společnosti četné problémy. V průběhu prorockého působení Muhammadova došlo ke zřetelným posunům ve vztahu k alkoholu, kdy bylo nejprve věřícím zapovězeno se opíjet (zjevně v reakci na situace, kdy muslimové dorazili na modlitbu opilí a tedy neschopni přesně dodržet příslušný rituál) a později úplně konzumovat alkoholické nápoje. Tyto postoje mají oporu jak v Koránu, tak i v Tradici (sunna). Ovšem byť islámští právníci (fuqaháʼ) viděli celou záležitost jednoznačně, mnoho věřících si vše vykládalo po svém. S požíváním vína se setkáváme nejen na stránkých středověké literatury, zejména poezie, ale víno jakožto nápoj způsobující opojení, a proto muslimům zapovězený, sehrálo významnou roli symbolu v mystické poezii. Hostinec či krčma (chammára), číšonoš (sákí) či sličná číšnice, popíjení i opojení a řada dalších podobných položek mají v súfijském chápání (súfismus) zcela konkrétní symbolický náboj. Jistě tedy není náhodou, že právě dervišům (stoupencům islámské mystiky) bylo požívání alkoholických nápojů až příliš často (nicméně převážně marně) vytýkáno. O tom, že úplné odstranění alkoholu ze života středověké muslimské společnosti bylo víceméně jen zbožným přáním tvrdě narážejícím na neúprosnou realitu nás mohou velmi názorně přesvědčit mj. četné ukázky z Knihy rad, životního díla (adab) perského velmože Kajkáʼúse, kde se mj. dočteme i následující (velmi praktické) rady: „Co se týče pití vína, neříkám, abys pil, ani abys nepil, neboť mladí, jak kdosi řekl, se nenechají odradit od svého počínání. (...) Jestliže nebudeš pít, bude ti to prospěšné na tomto i onom světě. Bůh, On je vznešený a mocný, v tobě najde zalíbení, budeš ušetřen spílání lidí, vyhneš se pošetilým obyčejům a mravům a nepřístojným činům a leccos uspoříš. (...) Když už tedy budeš víno pít, musíš vědět jak. Umíš-li pít, je pití lék, ne-li, je to jed. (...) Popíjet víno začínej až po odpolední modlitbě. Pakliže se opiješ, nadejde mezitím noc a lidé nespatří tvou opilost. V podroušení se netoulej, neboť to není chvályhodné, a bylo řečeno, že potulovat se v opilosti je jako stát na pranýři. Nechoď pít víno do zahrady nebo do luk, a půjdeš-li přec, pak nepij až k opilství. Chceš-li se zpít, učiň to doma, nebo co je možno dělat pod klenbou domu, nelze dělat pod klenbou nebeskou. Stín stropu je lepší nežli stín stromoví...“

Dále k tématu

• Al-Masʻúdí, Abú al-Hasan ʻAlí ibn al-Husajn ibn ʻAlí. Rýžoviště zlata a doly drahokamů. Přel. Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1983;
• Al-Qaradáwí, Júsuf. Povolené a zakázané v Islámu. Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec Praze, 2004;
• Mendel, Miloš, a Iveta Kouřilová, eds. Cesta k prameni: Fatwy islámských učenců k otázkám všedního dne. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2003;
• Mendel, Miloš, a kol. Islám: Ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002;
• Mendel, Miloš. Víno a vinařství v dějinách islámu. Praha: Orientální ústav Akademie věd České republiky, 2010;
• Rovenský, Jan, a kol. Mezi mýty a minarety: Kmoníček, Mendel, Pelikán a Tureček v rozhovorech o islámu a muslimském světě. Praha: Filosofia, 2018;
• Werner, Helmut. Islámská kniha mrtvých. Přel. Václav Vodička. Praha: Pragma, 2003.

Bronislav Ostřanský