Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)

Muhammad Ibn Abdulláh (asi 570-632) Prorok a tvůrce islám. věrouky, soc. a polit. reformátor, zakladatel islám. obce věřících. Pocházel z rodu Banú Hášim, patřícího k mekkánskému kmeni Kurajš. Ve věku 25 let se oženil s vdovou Chadídžou, s níž do její smrti žil v monogamním svazku a jež mu dala materiální zázemí a psychicky ho podporovala v době, kdy vystoupil jako prorok (proroci) a byl za to v Mekce nenáviděn a opovrhován. Ve věku 40 let (snad 610) měl prožít první zjevení od Boha. M. vystoupil jako prorok nové víry – islámu. Mezi jeho první posluchače patřila Chadídža, bratranec Alí a hrstka lidí nespokojených s polit. praxí Kurajšovců. Po deseti letech se postavení islám. obce v Mekce stalo neudržitelným. 622 Muhammadovi stoupenci ukončili odchod (hidžra) do oázy Jasrib (Medína), jejíž představitelé M. přislíbili ochranu a přijetí jeho učení.

Hidžra byla později vzata za počátek nové muslim. éry (kalendář islámský). Obec se začala dělit na staré stoupence z Mekky (muhádžirún – emigranti) a Medínské (ansár – stoupenci, pomocníci). V Medíně byly tradičně příznivé podmínky pro přijetí monoteismu. Arabští vyznavači polyteismu zde žili spolu s třemi žid. kmeny a stýkali se s příslušníky kř. sekt a syrskými mnichy. Po období tolerance, kdy M. zapojoval mnohé žid. a kř. zásady do svého učení, došlo k roztržce. Židé odmítli uznat loyalitu vůči M. jako vůdci obce věřících (ummy) a města. Dva kmeny byly téměř úplně z Medíny vyhnány, muži kmene Banú Kurajza byli 627 popraveni. Jako posel boží (rasúlulláh) se M. stal tvůrcem základů nové koncepce společ. a polit. uspořádání, kodifikátorem zákl. zásad státu, práva a etiky. Za duch. centrum islámu nakonec zvolil Mekku, do níž 630 bez boje vstoupil po sérii bitev, šarvátek a razií se svými mekkánskými odpůrci, ale také po několika pokusech o uskutečnění pouti ke Ka‘bě (Hudajbíja). Po obsazení Mekky ušetřil téměř všechny své odpůrce, nechal zničit sošky kurajšovských rodových božstev (džáhilíja, satanské verše) a vykonal slavnostní pouť ke svatyni Ka‘ba, když předtím tento v zásadě pohanský rituál učinil součástí své věrouky a obohatil ho o monoteistické prvky se silným vlivem judaismu). M. zemřel nečekaně 8. 6. 632 v domě své ženy Á‘iši jako vůdce obce, která už kontrolovala celou stř. Arábii. Ve svém učení nikdy neřešil otázku nástupnictví, což předznamenalo složitý ideový a polit. vývoj obce po jeho smrti (chalífát, proroci arabští, odpadlictví, ší‘a). M. sám nikdy své výroky nesebral ani je nezamýšlel kanonizovat. Jejich formálně i obsahově rozmanitý ráz byl dán růzností podmínek 610-632, kdy své učení hlásal (korán, eschatologie, tradice prorocká, pět sloupů víry).

Život M. se stal předmětem kodifikace, byla vytvořena jeho závazná interpretace (tradice prorocká), stal se však i látkou pro obecně respektované lit. zpracování (Ibn Ishákův životopis z 8. stol. nazvaný Sírat an-Nabí), předmětem lidových legend (zázraky) a heretických, resp. racionalistických výkladů (hereze, mu‘tazila). Práv. autority učinily osobu M. takovým pilířem dogmatu, že ji nikdy (ani v době reformismu) nebylo možné podrobovat kritickému rozboru, podobnému metodám kř. biblistiky, ale ani deifikovat; M. by se neměl stát ani hrdinou soudobého lit. útvaru, filmu, výtvarného díla apod. M. býval ovšem terčem kritiky z judaistických a kř. pozic (nástroj Antikrista, plagiátor žid. a kř. věrouky, epileptik, šílenec, opilec, sexuální deviant, antisemita apod.). Muslim. duch. kruhy jsou velmi citlivé i na výsledky věd. bádání záp. arabistů a islamistů o počátcích islámu.

Miloš Mendel

Viz též: Muhammad (Islam)