Boehme, Jakob (JKI-K)

Boehme, Jakob (1575-1624) Něm. teosof a protest. filosofující mystik, zvaný též první něm. filosof (philosophus teutonicus), protože jako první psal fil. spisy v němčině. Vycházel z myšlenek Mistra Eckharta, navazoval i na M. Kusánského a mystiku paracelsistů, pokračovatelů T. Paracelsa. Bůh sám v sobě je věčné nic, bezedná hlubina (nicota boží, Ungrund), nedefinovatelné samouskutečnění vůle; boží přirozenost se projevuje v sedmi podobách a samo božství není dobré ani zlé. Bůh zahrnuje oba póly, které jsou v dokonalé harmonii; ve světě a v člověku však panuje disharmonie, jež nemá sil přemoci nenávist. Je dědictvím hříchu spočívajícího v protikladu vůle boží se svobodnou vůlí člověka. Znovunabytí rovnováhy umožnil Kristus dokonalou poslušností; také člověk je povinen podrobit se Bohu a vnitřním osvícením se dobrat poznání. Teol. názory jsou podmíněny filosofií přírody, která tvoří střed B. teorie, zčásti též kosmologií a kabalistickými výklady (kabala). Svérázný výklad bible spojený s ostrou kritikou bibliolatrie mu vynesl pronásledování, výslechy a procesy zejm. ze strany luterské ortodoxie. Snahami o jednotící pohled na skutečnost, jež se projevily rovněž v učení o jednotném přirozeném jazyce lidstva (tzv. adamitský jazyk – z této koncepce vycházelo mnoho pozdějších pokusů o dosažení universálního vědního jazyka), získal B. nesmírnou popularitu v angl. přírodní filosofii (H. More, I. Newton), u některých moderních církví (např. kvakerů) a zejm. v něm. idealistické filosofii (F. X. von Baader, J. G. Hamann, Novalis, F. W. Schelling, G. W. F. Hegel). Hl. díla: Aurora oder die Morgenröte im Aufgange, 1612; Weg zu Christo, 1624; Von der Gnadenwahl oder Von dem Willen Gottes über die Menschen, 1955. Čes.: Rozmluva žáka s mistrem. O nadsmyslovém životě. O nebesích a pekle, 1993; Cesta ke Kristu, 2003.

Břetislav Horyna