Petráňová Lydia: Porovnání verzí
imported>ZRN |
imported>ZRN |
||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 5: | Řádek 5: | ||
Etnografka a historička, členka [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Pochází z evangelické rodiny, po maturitě působila jako učitelka (1959–66) a teprve při zaměstnání studovala historii a bohemistiku na Filosofické fakultě UK (absolv. 1967, PhDr. 1969, CSc. 1991). V letech 1966–68 pracovala v Archivu Československé televize, v roce 1986 nastoupila do Ústavu etnografie a folkloristiky ČSAV (dnes Etnologický ústav AV ČR), kde působí dodnes. V roce 1998 se habilitovala z historie na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, v letech 2001–05 byla místopředsedkyní Akademie věd pro společenské a humanitní vědy. Její první monografie kombinovala ikonografii se sémiotikou (''Domovní znamení staré Prahy'', 1988), dlouhodobě se věnuje především dějinám stravování a tradicím a zvykům se zvláštním zřetelem ke specifikům lidové evangelické kultury (''Rolník v tradiční evropské kultuře'', 2000, s J. Petráněm; ''Průvodce všedním životem ve středověku'', 2005; studie v časopise ''Český lid'' a ve sbornících). Byla významnou spoluautorkou ''Dějin hmotné kultury'' (1985–97) svého manžela Josefa Petráně (1930–2017) a velkou měrou se podílela na dokončení jeho posledních děl (''Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic'', 2011; ''Filozofové dělají revoluci'', 2015; ''Čestní doktoři Univerzity Karlovy'', 2017). Napsala rovněž několik učebnic dějepisu pro základní školy. Jejím synem je režisér a kameraman Tomáš Petráň (* 1967). |
Etnografka a historička, členka [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrské církve evangelické]]. Pochází z evangelické rodiny, po maturitě působila jako učitelka (1959–66) a teprve při zaměstnání studovala historii a bohemistiku na Filosofické fakultě UK (absolv. 1967, PhDr. 1969, CSc. 1991). V letech 1966–68 pracovala v Archivu Československé televize, v roce 1986 nastoupila do Ústavu etnografie a folkloristiky ČSAV (dnes Etnologický ústav AV ČR), kde působí dodnes. V roce 1998 se habilitovala z historie na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, v letech 2001–05 byla místopředsedkyní Akademie věd pro společenské a humanitní vědy. Její první monografie kombinovala ikonografii se sémiotikou (''Domovní znamení staré Prahy'', 1988), dlouhodobě se věnuje především dějinám stravování a tradicím a zvykům se zvláštním zřetelem ke specifikům lidové evangelické kultury (''Rolník v tradiční evropské kultuře'', 2000, s J. Petráněm; ''Průvodce všedním životem ve středověku'', 2005; studie v časopise ''Český lid'' a ve sbornících). Byla významnou spoluautorkou ''Dějin hmotné kultury'' (1985–97) svého manžela Josefa Petráně (1930–2017) a velkou měrou se podílela na dokončení jeho posledních děl (''Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic'', 2011; ''Filozofové dělají revoluci'', 2015; ''Čestní doktoři Univerzity Karlovy'', 2017). Napsala rovněž několik učebnic dějepisu pro základní školy. Jejím synem je režisér a kameraman Tomáš Petráň (* 1967). |
||
| − | ''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' |
+ | ''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br /> |
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]] |
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]] |
||
Aktuální verze z 13. 10. 2025, 20:04
Petráňová Lydia
v Kolíně
Etnografka a historička, členka Českobratrské církve evangelické. Pochází z evangelické rodiny, po maturitě působila jako učitelka (1959–66) a teprve při zaměstnání studovala historii a bohemistiku na Filosofické fakultě UK (absolv. 1967, PhDr. 1969, CSc. 1991). V letech 1966–68 pracovala v Archivu Československé televize, v roce 1986 nastoupila do Ústavu etnografie a folkloristiky ČSAV (dnes Etnologický ústav AV ČR), kde působí dodnes. V roce 1998 se habilitovala z historie na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, v letech 2001–05 byla místopředsedkyní Akademie věd pro společenské a humanitní vědy. Její první monografie kombinovala ikonografii se sémiotikou (Domovní znamení staré Prahy, 1988), dlouhodobě se věnuje především dějinám stravování a tradicím a zvykům se zvláštním zřetelem ke specifikům lidové evangelické kultury (Rolník v tradiční evropské kultuře, 2000, s J. Petráněm; Průvodce všedním životem ve středověku, 2005; studie v časopise Český lid a ve sbornících). Byla významnou spoluautorkou Dějin hmotné kultury (1985–97) svého manžela Josefa Petráně (1930–2017) a velkou měrou se podílela na dokončení jeho posledních děl (Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic, 2011; Filozofové dělají revoluci, 2015; Čestní doktoři Univerzity Karlovy, 2017). Napsala rovněž několik učebnic dějepisu pro základní školy. Jejím synem je režisér a kameraman Tomáš Petráň (* 1967).