Křížková Marie Rút: Porovnání verzí
imported>ZRN |
|||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od jednoho dalšího uživatele.) | |||
| Řádek 4: | Řádek 4: | ||
<br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="2020-12-04">4. prosince 2020</time> v Čerčanech (okr. Benešov)</span> |
<br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="2020-12-04">4. prosince 2020</time> v Čerčanech (okr. Benešov)</span> |
||
| − | Literární historička [[Církev římskokatolická|římskokatolické]] orientace, po část života členka židovské náboženské obce, matka [[Křížková Dagmar|Dagmar Křížkové]]. Po maturitě na pedagogickém gymnáziu v Rumburku pracovala jako učitelka. Roku 1968 dokončila studium češtiny a pedagogiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Po srpnu 1968 vstoupila do Komunistické strany Československa, roku 1970 byla vyloučena. Rigorózní práci ''Jiří Orten, básník smrti a lásky'' směla obhájit až v roce 1991. Pracovala jako učitelka, vychovatelka, redaktorka, odborná pracovnice v Památníku Terezín a Středočeské galerii v Praze, v letech 1976–80 jako lesní dělnice, od roku 1981 třídička pošty. Po roce 1989 byla externí korektorkou v ''Respektu'', poté působila jako lektorka literatury na Vyšší sociálně pedagogické a teologické škole Jabok v Praze (1993‒2001). V roce 1971 vstoupila do židovské náboženské obce a obdržela jméno Rút. V roce 1975 se svátostí biřmování vrátila do římskokatolické církve, v níž byla kdysi pokřtěna, aktivně se podílela na činnosti okruhu kolem [[Zvěřina Josef|Josefa Zvěřiny]]. V lednu 1977 podepsala Chartu 77, v letech 1983–84 byla její mluvčí. Od šedesátých let se věnovala ediční práci, především vydávání díla Jiřího Ortena (1919–1941). Za anglický překlad výboru z časopisu ''Vedem'', vydávaného chlapci v terezínském ghettu, ''Je mojí vlastí hradba ghett?'' (1995) získala cenu National Jewish Book v kategorii holokaust. Po roce 1989 vydala a k vydání připravila řadu knih, mj. ''Žít jako znamení: rozhovory s Josefem Zvěřinou'' (1995), ''Kniha víry, naděje a lásky. 70 let působení salesiánů v Čechách a na Moravě'' (1996), ''Svědectví, které nemohlo být vysloveno'' (2007), ''O duchovní zralosti: na minutu s Ludvíkem Armbrustrem'' (2008). V roce 1991 spoluzaložila Společnost a křesťanů a židů. V letech 1994–2006 byla členkou a posléze předsedkyní poroty literární soutěže pro básníky do 22 let Ortenova Kutná Hora, kde založila edici První knížky. Svou životní cestu vylíčila v knize rozhovorů ''Slyšet a odpovídat'' (2014). V letech 2011‒2016 byla členkou Etické komise ČR. Roku 2012 obdržela osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Roku 2015 jí byla udělena Cena Václava Bendy. |
+ | Literární historička [[Církev římskokatolická|římskokatolické]] orientace, po část života členka [[Federace židovských obcí|židovské náboženské obce]], matka [[Křížková Dagmar|Dagmar Křížkové]]. Po maturitě na pedagogickém gymnáziu v Rumburku pracovala jako učitelka. Roku 1968 dokončila studium češtiny a pedagogiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Po srpnu 1968 vstoupila do Komunistické strany Československa, roku 1970 byla vyloučena. Rigorózní práci ''Jiří Orten, básník smrti a lásky'' směla obhájit až v roce 1991. Pracovala jako učitelka, vychovatelka, redaktorka, odborná pracovnice v Památníku Terezín a Středočeské galerii v Praze, v letech 1976–80 jako lesní dělnice, od roku 1981 třídička pošty. Po roce 1989 byla externí korektorkou v ''Respektu'', poté působila jako lektorka literatury na Vyšší sociálně pedagogické a teologické škole Jabok v Praze (1993‒2001). V roce 1971 vstoupila do židovské náboženské obce a obdržela jméno Rút. V roce 1975 se svátostí biřmování vrátila do římskokatolické církve, v níž byla kdysi pokřtěna, aktivně se podílela na činnosti okruhu kolem [[Zvěřina Josef|Josefa Zvěřiny]]. V lednu 1977 podepsala Chartu 77, v letech 1983–84 byla její mluvčí. Od šedesátých let se věnovala ediční práci, především vydávání díla Jiřího Ortena (1919–1941). Za anglický překlad výboru z časopisu ''Vedem'', vydávaného chlapci v terezínském ghettu, ''Je mojí vlastí hradba ghett?'' (1995) získala cenu National Jewish Book v kategorii holokaust. Po roce 1989 vydala a k vydání připravila řadu knih, mj. ''Žít jako znamení: rozhovory s Josefem Zvěřinou'' (1995), ''Kniha víry, naděje a lásky. 70 let působení salesiánů v Čechách a na Moravě'' (1996), ''Svědectví, které nemohlo být vysloveno'' (2007), ''O duchovní zralosti: na minutu s Ludvíkem Armbrustrem'' (2008). V roce 1991 spoluzaložila Společnost a křesťanů a židů. V letech 1994–2006 byla členkou a posléze předsedkyní poroty literární soutěže pro básníky do 22 let Ortenova Kutná Hora, kde založila edici První knížky. Svou životní cestu vylíčila v knize rozhovorů ''Slyšet a odpovídat'' (2014). V letech 2011‒2016 byla členkou Etické komise ČR. Roku 2012 obdržela osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Roku 2015 jí byla udělena Cena Václava Bendy. |
''[[:Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]''<br /> |
||
Aktuální verze z 17. 10. 2025, 07:25
Křížková Marie Rút
v Miličíně (okr. Benešov)
v Čerčanech (okr. Benešov)
Literární historička římskokatolické orientace, po část života členka židovské náboženské obce, matka Dagmar Křížkové. Po maturitě na pedagogickém gymnáziu v Rumburku pracovala jako učitelka. Roku 1968 dokončila studium češtiny a pedagogiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Po srpnu 1968 vstoupila do Komunistické strany Československa, roku 1970 byla vyloučena. Rigorózní práci Jiří Orten, básník smrti a lásky směla obhájit až v roce 1991. Pracovala jako učitelka, vychovatelka, redaktorka, odborná pracovnice v Památníku Terezín a Středočeské galerii v Praze, v letech 1976–80 jako lesní dělnice, od roku 1981 třídička pošty. Po roce 1989 byla externí korektorkou v Respektu, poté působila jako lektorka literatury na Vyšší sociálně pedagogické a teologické škole Jabok v Praze (1993‒2001). V roce 1971 vstoupila do židovské náboženské obce a obdržela jméno Rút. V roce 1975 se svátostí biřmování vrátila do římskokatolické církve, v níž byla kdysi pokřtěna, aktivně se podílela na činnosti okruhu kolem Josefa Zvěřiny. V lednu 1977 podepsala Chartu 77, v letech 1983–84 byla její mluvčí. Od šedesátých let se věnovala ediční práci, především vydávání díla Jiřího Ortena (1919–1941). Za anglický překlad výboru z časopisu Vedem, vydávaného chlapci v terezínském ghettu, Je mojí vlastí hradba ghett? (1995) získala cenu National Jewish Book v kategorii holokaust. Po roce 1989 vydala a k vydání připravila řadu knih, mj. Žít jako znamení: rozhovory s Josefem Zvěřinou (1995), Kniha víry, naděje a lásky. 70 let působení salesiánů v Čechách a na Moravě (1996), Svědectví, které nemohlo být vysloveno (2007), O duchovní zralosti: na minutu s Ludvíkem Armbrustrem (2008). V roce 1991 spoluzaložila Společnost a křesťanů a židů. V letech 1994–2006 byla členkou a posléze předsedkyní poroty literární soutěže pro básníky do 22 let Ortenova Kutná Hora, kde založila edici První knížky. Svou životní cestu vylíčila v knize rozhovorů Slyšet a odpovídat (2014). V letech 2011‒2016 byla členkou Etické komise ČR. Roku 2012 obdržela osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Roku 2015 jí byla udělena Cena Václava Bendy.