Stibor Ferdinand: Porovnání verzí
imported>ZRN |
|||
| (Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od 2 dalších uživatelů.) | |||
| Řádek 4: | Řádek 4: | ||
<br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="1956-10-12">12. října 1956</time> v Radvanicích (okr. Ostrava)</span> |
<br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="1956-10-12">12. října 1956</time> v Radvanicích (okr. Ostrava)</span> |
||
| − | Kněz a biskup [[Církev československá husitská|Církve československé (husitské)]]. Studoval římskokatolické teologické fakulty ve Vídni a v Olomouci, v roce 1894 byl vysvěcen na kněze. V letech 1894–1907 působil jako kaplan v Těšíně a okolí, od roku 1908 byl farářem v Radvanicích. Byl zakládajícím členem Matice osvěty lidové (dnes Matice slezská). Po roce 1918 působil jako předseda diecézní organizace Jednoty katolického duchovenstva československého a později patřil k předním důvěrníkům Klubu reformních kněží. Zúčastnil se sjezdu v roce 1920, na kterém byla založena Církev československá (husitská) a stal se jedním ze čtyř signatářů jejího Provolání národu československému. V roce 1922 byl zvolen správcem slezské diecéze Církve československé v Radvanicích a v letech 1923–50 byl jejím biskupem. Po úmrtí patriarchy [[Procházka Gustav Adolf|G. A. Procházky]] byl v letech 1942–45 správcem celé protektorátní církve. V roce 1950 požádal ze zdravotních důvodů o penzionování. Je autorem liturgických tisků ''Zpěvník CČS pro Slezsko a pohraniční Moravu'' (1922) a ''Kázání na nedělní a sváteční perikopy církevního roku'' (1929). |
+ | Kněz a biskup [[Církev československá husitská|Církve československé (husitské)]]. Studoval [[Církev římskokatolická|římskokatolické]] teologické fakulty ve Vídni a v Olomouci, v roce 1894 byl vysvěcen na kněze. V letech 1894–1907 působil jako kaplan v Těšíně a okolí, od roku 1908 byl farářem v Radvanicích. Byl zakládajícím členem Matice osvěty lidové (dnes Matice slezská). Po roce 1918 působil jako předseda diecézní organizace Jednoty katolického duchovenstva československého a později patřil k předním důvěrníkům Klubu reformních kněží. Zúčastnil se sjezdu v roce 1920, na kterém byla založena Církev československá (husitská) a stal se jedním ze čtyř signatářů jejího ''Provolání národu československému''. V roce 1922 byl zvolen správcem slezské diecéze Církve československé v Radvanicích a v letech 1923–50 byl jejím biskupem. Po úmrtí patriarchy [[Procházka Gustav Adolf|G. A. Procházky]] byl v letech 1942–45 správcem celé protektorátní církve. V roce 1950 požádal ze zdravotních důvodů o penzionování. Je autorem liturgických tisků ''Zpěvník CČS pro Slezsko a pohraniční Moravu'' (1922) a ''Kázání na nedělní a sváteční perikopy církevního roku'' (1929). |
<span class="section_title">Literatura:</span><br /> |
<span class="section_title">Literatura:</span><br /> |
||
Aktuální verze z 20. 10. 2025, 07:41
Stibor Ferdinand
v Řepišti (okr. Frýdek–Místek)
v Radvanicích (okr. Ostrava)
Kněz a biskup Církve československé (husitské). Studoval římskokatolické teologické fakulty ve Vídni a v Olomouci, v roce 1894 byl vysvěcen na kněze. V letech 1894–1907 působil jako kaplan v Těšíně a okolí, od roku 1908 byl farářem v Radvanicích. Byl zakládajícím členem Matice osvěty lidové (dnes Matice slezská). Po roce 1918 působil jako předseda diecézní organizace Jednoty katolického duchovenstva československého a později patřil k předním důvěrníkům Klubu reformních kněží. Zúčastnil se sjezdu v roce 1920, na kterém byla založena Církev československá (husitská) a stal se jedním ze čtyř signatářů jejího Provolání národu československému. V roce 1922 byl zvolen správcem slezské diecéze Církve československé v Radvanicích a v letech 1923–50 byl jejím biskupem. Po úmrtí patriarchy G. A. Procházky byl v letech 1942–45 správcem celé protektorátní církve. V roce 1950 požádal ze zdravotních důvodů o penzionování. Je autorem liturgických tisků Zpěvník CČS pro Slezsko a pohraniční Moravu (1922) a Kázání na nedělní a sváteční perikopy církevního roku (1929).
Literatura:
Martin Jindra – Marcel Sladkowski (eds.): Biografický slovník Církve československé husitské. CČSH, Praha 2020, s. 495–496.